Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


29. kapitola - Jaks jen mohla?

10. 2. 2008

Harry s Hermionou se skláněli nad knihou půjčenou od Davida a oba psali pojednání pro profesora lektvarů, které mělo být dlouhé přes tři svitky pergamenu. Chlapec se zachmuřeně podíval na jeho žalostně krátký úkol, přičemž se divil, jak dívka vedle něj může psát na třetí svitek.

 „Místo toho koukání bys měl psát.“ Řekla, když zvedla hlavu od zažloutlého papíru a pohlédla mu do očí.

 „Místo toho, abys mě kontrolovala, bys měla radši dokončit svoje pojednání.“

 „Opravdu?“ Podivila se. „A co přesně bych podle měla dokončit? Tohle-.“ Zvedla pojednání. „-mám totiž už hotové.“ Ušklíbla se a strčila celý úkol do brašny. „Chtěla jsem ti pomoct, ale koukám, že ty to zvládneš sám, tak do toho.“ Mrkla na něj.

 „Hermiono, prosím.“ Upustil brk a okamžitě padnul na kolena před její křeslo.

 „Copak?“

 „Dej mi to opsat, prosím, moc prosím.“

 „A co když ne?“ Harry zakňučel jako pes a upřel na ni prosící oči. Dívka v křesle se rozesmála a pojednání vytáhla z tašky. „Příště si to ale uděláš sám.“

 „Děkuju, jsi zlato, Hermiono.“ Usmál se a vyskočil na nohy.

 „Já vím, něco podobného jsi mi už říkal.“ Usmála se a vytáhla nějakou knížku, do které se ihned začetla. Když Harry jednou zvedl hlavu a přečetl si název knihy, přetáčela Hermiona zrovna na další stranu.

 „Dědictví mocný rodů? Co hledáš?“ Zeptal se zmateně.

 „Co asi? Snažím se něco zjistit o těch dědicích.“ Zavrčela potichu Hermiona, aby ji neslyšela parta kluků ze sedmého ročníku, kteří tady s nimi byli poslední a právě se něčemu smáli.

 „A ty myslíš, že tady něco bude?“

 „Nevim, ale prohledala jsem už tolik knih, ve kterých by něco mohlo být, a přesto nebylo, že čtu už i ty méně pravděpodobné.“

 „Aha.“ Řekl tupě a radši se vrátil k úkolu.

 „Ty něco víš?“ Zeptala se Hermiona a podezřívavě se na něj zamračila. Harry zvedl oči, a co nejlhostejněji se snažil říct odpověď.

 „Ne nebo si toho aspoň nejsem vědom.“ Ovšem dívka si ho dál měřila s přimhouřenýma očima.

 „Co ti vlastně psali rodiče? Předtím, když jsme se tě na to ptala, tak jsi zmizel do knihovny a přišel s tamtou knihou.“

 „Hermiono, pokud nechceš, aby mě Snape sežral za živa, tak mě to prosím nech dokončit.“ Zvedla jedno obočí a sledovala ho, jak upravený text píše na vlastní pergamen, ale pak se vrátila zpět ke čtení.

 

Další den se probudil značně unavený, přestože mu Hermiona půjčila své pojednání a dost mu tím pomohla, nepomohlo mu to v tom, že by usínal rychleji, ještě ve čtyři ráno se na posteli převaloval z jedné strany na druhou a stále nemohl najít tu správnou pozici pro spánek. Ovšem nedalo se říct, že za to celé mohla jen tahle věc, díky Hermioně, která se neustále snažila najít něco, co by je přivedlo na stopu dědicům, se jeho mysl neustále zaneprázdňovala otázka, zdali má nějakou šanci Voldemorta porazit. Pokud by on nebo William našli posledního dědice, šance by tu rozhodně byla, ale pokud ho nenajdou… nad tím radši ani nepřemýšlel a vzpomínkami se vrátil na ten pocit, když uviděl Smithe. Bylo snad možné, že by právě on byl tím posledním žijícím potomkem Roweny z Havraspáru? Proč si ale Voldemort myslel, že všechny potomky dědiců zabil? Tohle byla otázka, na kterou mohl těžko hledat nějakou odpověď, ale jeden člověk by to mohl vědět. Když scházel po chlapeckém schodišti do společenské místnosti, tak si ještě protřel oči a pak už se zabořil do křesla u krbu, kde už seděli Ron s Hermionou.

 „Dobré ráno.“ Zamumlal, když už seděl v křesle vedle Rona.

 „Dobré r-.“ Zrzkův pozdrav přerušilo mohutné kýchnutí, které Harryho aspoň trochu probudilo. „Ráno.“ Dořekl a hlasitě se vysmrkal do kapesníku, který okamžitě vytáhl z kapsy kalhot.

 „Kde ses nachladil?“ Zeptal se Harry.

 „Cože? Ty o tom nevíš?“

 „O čem zas nevím?“ Nechápal obrýlený chlapec.

 „Včera se proti mně celý famfrpálový tým spiknul a hodili mě hlavou do sněhu, ani nevíš, jak dlouho mi trvalo, než jsem se odtamtud vyhrabal.“

 „Všiml jsem si, žes byl nějak promočený.“

 „Až na kost, kamaráde.“

 „A proč sis to oblečení nevysušil?“

 „Zapomněl jsem si hůlku ve školním hábitu.“ Harry zakroutil hlavou, kterou si následně opřel o opěradlo a zavřel oči. Představil si, jak leží v posteli, vedle něj je Hermiona a oba jen tak leží a lenoši.

 „Nerad ruším, protože podle tvého úsměvu máš určitě nějakou nádhernou představu, ale jde se na snídani, mám hlad jako vlk.“ Ozval se Ron. Harry otevřel oči a pohlédl na něj, stál před křeslem, ve kterém seděl a díval se na Harryho.

 „Vždyť jdu.“ Prohodil otráveně a vstal taky. „Ty nejdeš?“ Zeptal se Hermiony. Když zůstala sedět.

 „Za chvíli vás doběhnu, jenom si ještě něco musím přečíst.“ Harry povytáhl obočí a Ron protočil oči v sloup.

 „Dobře, ale nezapomeň, že první hodina je Snape.“ Připomněl jí a pohlédl na knihu, kterou měla položenou na nohách. Mohlo by snad něco být v Dědictví mocných rodů?

 „Neboj, dřív než Ron dosnídá, budu u tebe.“ Usmála se a políbila ho na tvář. Přikývl a společně s Ronem vyšli na chodbu, jen co se portrét dovřel, ozval se Ron.

 „Že jí to pořád baví.“ Mezitím, co vyšli ze sedmého patra dolů a měli namířeno do Velké síně, se na něj Harry nechápavě podíval. „Divím se, že tady v Bradavicích jsou stále knihy, které nečetla, pokud tedy nepočítám Oddělení s omezeným přístupem.“ Harry přikývl, když pochopil, co tím jeho kamarád myslel.

 „Je to Hermiona, kdyby nečetla, nebyla by to ona.“ Pokrčil rameny Harry, ale momentálně by dal cokoliv, kromě svého řetízku, který dostal od Hermiony k narozeninám, aby s tím přestala.

 „Jo, ale existuje jedna osoba, díky které je schopná zapomenout na cokoliv.“

 „O čem to mluvíš, Rone?“

 „Zapomněla přece, že na dnešek máte úkol do Lektvarů nebo ne?“ Harry se rozesmál, když si na to vzpomněl, tak rychle snad Hermionu ještě běžet neviděl.

 „Ona ti to řekla? Myslel jsem, že než by to někomu řekla, tak radši prodá svoji duši ďáblu. Hermiona Grangerová nejchytřejší holka na škole zapomněla na domácí úkol.“

 „No nejspíš by neřekla, kdybys do dvou neseděl ve společence.“

 „Jak to víš? Vždyť si už spal.“

 „Probudils mě, když si kopl do kufru.“

 „Tebe to probudilo?“

 „Taky tomu nemůžu uvěřit.“ Přikývl Ron a oba se posadili zády k ostatním kolejím, Ron se však ještě otočil a pohled mu padl k jednomu ze stolů. Harry se taky ohlédl a uviděl nenápadnou mrzimorskou dívku. Byl si jistý, že ji viděl na nějaké hodině, ale nikdy neudělala nic pro to, aby se s ní musel bavit nebo se s ní toužil poznat. To samé se ovšem nedalo říct o jeho kamarádovi.

 „Kdo to je?“ Zeptal se zvědavě Harry.

 „Co?“ Vyhrkl Ron a jeho uši se zbarvily do ruda.

 „Kdo je ta holka, kvůli které ti můžou vypadnout oči z důlků?“

 „Nevím, o čem to mluvíš.“ Zachroptěl Ron a nejspíš měl velkou potřebu se napít, protože do sebe nalil celý pohár dýňové šťávy.

 „Tak.“ Usmál se Harry. „Teď když jsi uhasil tu strašně spalující žízeň, mi můžeš povědět o té dívce.“ Z tohohle nehodlal kamaráda nechat uniknout.

 „Chodíme spo-.“

 „Cože?!“ Harry vyprskl všechno pití, které se zrovna chystal spolknout. „Ty s ní chodíš a já o tom nic nevím?“ Zeptal se nevěřícně. Ron se zamračil a trochu nafoukle pokračoval.

 „Chodíme spolu na hodiny. Stejně jako já si vybrala Zaklínače.“

 „Aha, promiň. A jak se vlastně jmenuje?“

 „Tak o co jsem přišla?“ Přisedla si k nim Hermiona.

 „Ani o nic důležitého.“ Odpověděl ihned Ron.

 „Opravdu?“ Zeptala se na Harryho vkus až moc překvapeně. „Právě mi totiž přijde, že Harry přede mnou důležité věci tají.“ Zamračeně sklouzla pohledem k černovlasému chlapci, který se na ni nechápavě díval.

 „O čem to mluvíš, Hermiono?“ Zeptal se Ron a nebyl na tom líp než Harry. Oba se na ni teď nechápavě dívali a ona přeskakovala pohledem z jednoho na druhého, přičemž na Harryho vrhala naštvané pohledy.

 „Mluvím o tom, že Harry už od včerejška ví, kdo je dědic Helgy a taky ví, jak poznat dalšího dědice.“

 „Tohle jsi věděl a neřekl nám to?“ Otočil se Ron na Harryho.

 „Nemohli bychom si o tom promluvit jinde?“

 „Dobrý nápad.“ Přikývla Hermiona. „Pojďte.“

 „My si promluvíme jindy. Mám docela hlad.“ Ozval se Ron a soucitně se díval na Harryho, neboť si moc dobře všiml Hermioniného tónu hlasu. Harry přikývl a následoval Hermionu, která rázným krokem šla pryč z Velké síně. Jakmile oba vyšli ven, zatáhla ho do přístěnku s mopy a kbelíky.

 „Takže?“ Řekla Hermiona.

 „Takže co?“

 „Proč jsi mi nic neřekl?“

 „Protože mě o to někdo požádal.“

 „Nikdy ti problém nedělalo říct nám, co ses dozvěděl, tak proč tak najednou?“

 „Už jsem ti říkal, že mě o to někdo požádal a to předtím Brumbál nebo kdokoliv jiný neudělal.“ Odpověděl Harry a najednou ho něco napadlo. „Jak ses o tom vůbec dozvěděla, myslel jsem, že jedinou knížku, ve které se o tomhle píše, mám půjčenou.“ Hermiona trochu zčervenala a neochotně odpověděla.

 „Když jsem prohledala snad všechny knihy v knihovně, které se týkali dědiců, vzpomněla jsem si na knihu, kterou sis půjčil.“

 „To pořád nevysvětluje, jak jsi to zjistila.“ Zamračil se Harry.

 „Šla jsem k tobě do pokoje a…“ Odmlčela se a vyhýbala se jeho pohledu.

 „Hermiono.“ Pohlédl jí do očí. „CO jsi udělala?“

 „Vzala jsem tu knihu a našla v ní dopis od mých rodičů.“

 „Tys ho četla?!“ Zeptal se nevěřícně. Hermiona se teď tvářila víc než kajícně, stále si však stála za svým.

 „Ano a nejspíš jsem dobře udělala, protože kdo ví, jestli bych se to vůbec někdy dozvěděla.“

 „Můžu tě ujistit, že dozvěděla.“ Odvětil chladně.

 „Opravdu? A kdy?“

 „Až by to tvoji rodiče uznali za vhodné.“

 „Až by to moji rodiče uznali za vhodné?“ Opakovala po něm Hermiona.

 „Ano.“ Přikývl Harry. „Jak slyšíš.“

 „Od kdy posloucháš moje rodiče?“

 „Vždyť jsi to četla, Hermiono! Řád nám o tom vůbec nechtěl říct, měla bys být spíš ráda, že mi to napsali, aspoň já jim jsem za to vděčný a to je ten důvod, proč jsem vám o tom neřekl, protože já to vlastně vůbec nemusel vědět. A teď když dovolíš, tak já radši půjdu.“ Proklouzl kolem ní a otevřel dveře, ale najednou se ještě otočil zpátky na ni. „Zrovna od tebe bych tohle nečekal.“ Dodal a práskl za sebou dveřmi. Rychlým krokem vyšel až do sedmého patra, kde našel dveře do Komnaty nejvyšší potřeby a jen co se za ním zavřeli, magie uvolněná jeho vztekem se jako tlaková vlna rozšířila všude kolem něj. Vzduch v celé místnosti vibroval silou té uvolněné energie a všechen nábytek, který tam byl, se rozletěl na kusy, které létaly po místnosti. Chlapec jen stál se zavřenýma očima a nechával vztek dál uvolňovat z jeho těla. Když tu tak stál, připadalo mu to jako pár minutek, ale když se podíval na hodinky, zjistil, že už měl být celou jednu hodinu ve sklepní učebně Lektvarů. Sebral proto všechny svoje věci, které stejně jako on vše přežily bez úhony a vyšel na chodbu.

 „Dobrý den, pane profesore, omlouvám se, že jsem přišel pozdě, ale-.“

 „V pořádku, Pottere, sedněte si, na tabuli máte lektvar, který připravujeme, a na čtvrtek máte nahlášený test.“ Harry přikývl a přisedl si k Hermioně, která již pracovala.

 „Harry?“ Ozvala se potichu Hermiona.

 „Co? Zjistila jsi něco dalšího z mých dopisů?“

 „Já-.“

 „Pottere, Grangerová, soustřeďte se na práci, osobní život můžete rozebírat mimo mé hodiny.“ Dolehl k nim profesorův hlas.

 

 „Harry, no tak počkej!“ Křičela za ním Hermiona, když odcházeli z učebny Lektvarů a k Harryho známkám přibylo jedno M. „Nemůžeš přede mnou pořád utíkat.“

 „Chceš se vsadit?“ Povytáhl obočí. „A já neutíkám, jen s tebou momentálně nemám o čem mluvit.“

 „Harry, mrzí mě to, neměla jsem to dělat, teď už to vím.“

 „Jo tak teď už to víš? A neměl bych náhodou připravit nějaký ohňostroj? Přece jenom je co oslavovat, když už TO víš.“

 „Byla to chyba, ale opravdu už to vím, Harry, promiň mi to prosím.“ Zakňučela plačtivě.

 „Uvědomila sis to až moc pozdě, Hermiono.“ Zakroutil hlavou a svoje rychlé kroky ještě zrychlil. Za to Hermiona se úplně zastavila a sledovala jeho mizející záda.

 „Kde je Hermiona?“ Zeptal se Ron, když Harry dorazil do Velké síně a posadil se vedle něj.

 „Nevím, možná mi právě prohrabává kufr.“ Zabručel Harry i přesto že si byl jistý, že právě tohle teď nedělá.

 „Proč by ti měla prohrabávat kufr?“

 „Když ráno přišla s tím, že jsem vám neřekl o Williamovi a tamto o dědicích, tak ona na to přišla díky tomu, že si přečetla dopis, který mi poslali její rodiče.“

 „Cože udělala?!“ Vykřikl Ron, až se po nich ostatní zvědavě ohlíželi. „Chci říct, to opravdu udělala?“ Harry přikývl a naštvaně odložil příbor.

 „Co si k čertu myslela?“

 „Tak to fakt nevim, kámo.“ Vypravil ze sebe Ron. „Ale proč jsi nám to vlastně neřekl?“ Pohlédl na něj, ale ne naštvaně, nějak… Harry to nedokázal popsat, byla v tom určitě trochu i zloba, ale převažovalo tam něco jiného, něco co mu u Rona nesedělo, ale jak to pojmenovat?

 „Její máma mě o to požádala, nechtěla, abych to někomu říkal, zatím o tom neví ani William.“

 „Musíš upevňovat rodinný vztahy, co?“ Zasmál se Ron a Harry mu za to uštědřil menší bodyček.

 „Jdu se projít, stejně nemám hlad.“

 „Dobře, uvidíme se na Bylinkářství.“ Křikl za ním Ron a Harry jen zvedl ruku na znamení, že rozumí. Bílé pozemky zářily v odrazu poledního slunce a Harry se jako jediný student po nich procházel, tedy aspoň si to myslel. Na břehu teď již zamrzlého jezera seděl Neville a poplašeně sebou škubl, když za sebou uslyšel křupání sněhu.

 „Ahoj, Neville.“ Pozdravil Harry. „Můžu si přisednout?“ Sedící chlapec přikývl a oba jen seděli a dívali se někam do dáli.

 „Myslím, že bysme měli jít na hodinu, za chvilku už začne.“ Promluvil poprvé Neville a oba se zvedli. Harry si smetl sníh, který se mu přilepil na hábit a pohlédl na Nevilla, který ho pozoroval. „Přemýšlel jsem, co by řekli rodiče, kdyby věděli, že se učím jak se ubránit Smrtijedům.“

 „Byli by na tebe pyšní.“ Řekl Harry. „A měli by k tomu víc než jeden důvod.“ Neville se chraplavě zasmál.

 „Mluvíš o mně jako, kdybych zabil Baziliška.“

 „Tady nejde jenom o to, čemu ses postavil.“ Zakroutil hlavou Harry. „Vydal ses se mnou na ministerstvo, plno jiných by mě v tom nechalo a radši zůstalo v bezpečí.“

 „Harry?“

 „Ano?“

 „Naučíš mě koulit tak dobře jako to umíš ty?“

  „Naučím tě kouzlit, jak nejvíc to jen bude možné.“ Přikývl Harry. „A společně se potom pomstíme Lestrangeový.“

 „Za rodiče a tvého kmotra.“ Přikývl i Neville. Harry ho poplácal po zádech a pak už tiše došli ke skleníku.

 „Tohle sis nechal ve Velké síni.“ Podal Harrymu brašnu Ron.

 „Jo díky.“ Usmál se Harry a společně s Nevillem a ostatními vešli dovnitř. Uvnitř se od nich odpojil Ron a Harry s Nevillem zamířili ke stolku, kde už čekala jejich Pýchavka bodlinatá. Těsně před příchodem profesorky Prýtové přišla i Hermiona, ale zdála být se nervózní a její oči byli nepatrně zarudlé, přestože se to snažila skrýt, Harry si toho moc dobře všimnul. Dokonce se přistihnul u toho, jak to Hermioně přeje, měla si to rozmyslet dřív, než udělala to, co udělala, ale to už nešlo vrátit. Dvouhodinovka se vlekla každou minutou pomaleji a to obzvlášť, když ten den neměli na práci nic jiné, než ustřihnou malé oschlé lístečky, které vyrůstaly u každého bodláku. Když se konečně ozvaly školní zvony, shodil Harry všechny své věci do školní tašky a rychlostí blesku se vypařil zpět do hradu.

 

 „Hermiono!“ Dívka se otočila a pohlédla na zrzavého chlapce, který se právě odpojoval od černovlasé dívky, se kterou sdílela ložnici.

 „Co je, Rone?“ Zeptala se.

 „Co by? To už nemůžu ani jít s tebou z hodiny?“

 „Samozřejmě že můžeš, jen většinou chodíš z Bylinkářství s Parvati.“

 „Tak dneska udělám výjimku.“ Usmál se, ale jakmile se dostatečně vzdálili od ostatních, tak aby je nikdo neslyšel, zvážněl.

 „Takže to není jen tak, co?“ Zeptala se Hermiona, když si všimla jeho pohledu.

 „Ne, přiznávám, že ne, ale co tě to jenom napadlo, Hermiono?“

 „Aha, takže ti o tom Harry už stačil říct.“ Pochopila rychle. „Jsi na jeho straně a já jsem ta špatná jako tenkrát s Kulovým Bleskem?“

 „Nejsem na ničí straně.“ Ohradil se Ron.

 „Promiň.“

 „Mně se neomlouvej.“

 „Já vážně nechtěla, musíš mi věřit, ale když jsem uviděla slovo dědic, přemohlo mě to a já si to prostě musela přečíst.“ Vysvětlovala Hermiona a měla slzy na krajíčku. „Tohle mi nikdy neodpustí.“

 „Dej mu čas.“ Hermiona si povzdechla a vzala si nabízený kapesník.

 „Nevím, jak dlouho to vydržím.“

 „Pokud vím, tak ještě nemáte hotový úkol pro Foxe.“ Hermiona se na něj překvapeně otočila a on se jenom lišácky usmál.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

Katren,17. 2. 2008 16:56

už jenom schází přepsat to z papíru do počítače a pak přidat

:-)

Mozkomor,13. 2. 2008 16:11

To je skvělé, jen jak dlouho se na ní ještě bude pracovat?

;-)

Katren,12. 2. 2008 15:15

tak asi začnu tím, že vám všem mooc děkuju, o jejich usmíření mluvit nebudu, všechno o tomhle se dočtete v dalších kapitolách a jinak na další kapitole se už pracuje

Pěkný

Mozkomor,12. 2. 2008 14:43

Musim souhlasit s Arturem, byla by škoda, kdyby to mezi nima skončilo. Je málo povídek s párem H/H a byloé by škoda, kdyby se tahle změnila. Navíc přece musí SPOLEČNĚ chránit talisman.
Přidej prosím co nejdřív:-)

uz sem se nemohl dockat

sir matyas,11. 2. 2008 21:27

super kapitolka co by to byl za vztah kdyby to sem tam nekdy nezazkripalo. jeste nech herm trochu podusit pls.

ahoj

artur,10. 2. 2008 21:34

jo moc hezká kapitola , taky doufám že se harry s hermionou "brzo"usmíří , ale na jednu stranu neuškodí když je "trochu" potrápíš (ale s citem)
neškodila by ani nějaká "malinkatá relativně bezvíznamná bitvička nebo akcička"
ale jinak je to nádhera opravdu se na každou novou kapitolu od tebe moc těším .

jjj

Stesii,10. 2. 2008 14:27

nááádherná kapitolka

...

Tinka,10. 2. 2008 12:08

excellent! jak kvalita tak i kvantita ;) jsem nadšená! těším se na další! ;o)

dík za další kapitolu

petr,10. 2. 2008 11:03

hustý jen tak dál

super

Lucy,10. 2. 2008 10:53

Tahle kapitolka se mi moc líbí.A doufám , že se Harry s Hermionou brzo usmíří , a že co nevidět bude další kapitolka!!