Katren

Prudce se vztyčila do sedu a hlasitě oddechovala. Měla na sobě školní uniformu, jen černý hábit byl přehozený přes kufr vedle postele. Rychle se zvedla a pohlédla na famfrpálové hřiště, šest červených čmouh, které představovaly nebelvírské famfrpálové hráče, létalo ve vzduchu z jednoho konce hřiště na druhý. Hermiona se rozhlédla po pozemcích, její pohled skoro okamžitě vyhledal zamrzlé jezero, bruslila na něm parta studentů, kteří se vesele honili po ledě. Pak přelétla očima k místu, kde by měl stát Harry a opravdu tam stála postava v tmavých džínách a černé zimní bundě. Ovšem během chvilky se postava vydala k Hagridově boudě a ona nepochybovala o tom, že to Harry je.

 „To nebyl sen.“ Zašeptala neslyšně Hermiona a okamžitě se rozeběhla dolů do společenské místnosti a potom hned na chodbu. Každý, kdo seděl v místnosti, se za ní nechápavě otočil a Neville, který si četl nějakou knížku o různých bylinách, se podezřívavě zamračil. Dívka bez přestávky probíhala chodbami a mířila do Brumbálovi pracovny, již pro ni moc známou cestou. Zrovna zahýbala do další chodby, když najednou do někoho narazila. Málem by spadla na zem, kdyby ten někdo nechytil za ruku a nepodržel ji.

 „Slečno Grangerová.“ Usmál se Brumbál. „Kam ten spěch?“ Kdyby se to Hermioně stalo kdykoliv jindy, zčervenala by jako jablíčko, ale teď nebyl na rozpačitost čas.

 „Pane profesore!“ Zafuněla, jak se snažila popadnout dech. „Stane se něco hrozného, já… měla jsem sen. Byl v něm Voldemort.“

 „Voldemort? Zvláštní, většinou s takovými sny přichází spíš pan Potter.“ Hermiona na něj pohlédla pohledem plným strachu. „Nuže, pověste mi, o čem ten sen byl.“

 „Vzpomínáte si, jak jste mi ukázal tu učebnu, ve které se bude scházet BA?“

 „Samozřejmě, paměť mi slouží ještě docela dobře.“

 „Zdálo se mi, že jsme se tam s Harrym vydali, abychom to tam trošku uklidili, ale byla tam jedna skříň, ve které se schovával bubák a ten se proměnil ve Voldemorta, který mohl sesílat kletby, mohl mluvit, prostě byl fyzický. Vůbec to nebyla věc, které se nejvíce bojím.“ Brumbálovi se na čele vytvořilo hned několik vrásek a zamyšleně pozoroval brnění vedle nich.

 „Říkáte, že se bubák neproměnil v to, čeho se nejvíce bojíte?“

 „No.“ Zaváhala Hermiona. „Nejdřív ano.“

 „Nejdřív ano? Teď mi, slečno musíte dopodrobna převyprávět, co se stalo, když jste otevřela tu skříň a bubák se z ní vynořil.“

 „Když se bubák dostal mimo skříň, tak se změnil v… v mrtvého Harryho, nad kterým stál Voldemort a smál se. Úplně jsem zapomněla, že je to jen obyčejný bubák a nechala jsem se unést, Harry, tedy Harry, který nebyl vytvořený bubákem, ke mně po chvilce přišel, byl z toho v šoku, když viděl sám sebe mrtvého. Objal mě a mezitím, co jsme byli v objetí, tak se nějak stalo, že se tam objevil Voldemort a s ním i jeho mladé já.“ Brumbál se ještě víc zachmuřil a pohlédl Hermině do očí.

 „Toto je velice vážné, slečno, jste si jistá, že to nebyl jen obyčejný sen?“

 „Jsem si jistá, že se mi zdál další věštecký sen, profesore.“ Ujistila ho Hermiona. „Nechodila bych za vámi, pokud by to jen sen a ještě ke všemu, všechno, co jsem viděla v tom snu před tím, než jsem šla na večeři, to všechno jsem viděla i potom, co jsem se probudila.“

 „Dobře, tak teď běžte na večeři a až půjdete do té učebny, podívejte se na mě, a já tam společně s profesorem Snapem, Kratiknotem a profesorkou McGonagallovou dorazíme.“ Přikývla a teprve teď začala pociťovat chlad, který v bradavickém hradě vládl, proto se ještě cestou do Velké síně stavila v nebelvírské věži.

 „Hermiono!“ Zavolal na ni Neville.

 „Ano?“ Zeptala se a zvědavě zvedla obočí.

 „No totiž, stalo se něco?“

 „Proč by se mělo něco stát?“ Zeptala se a snažila se, aby její hlas zněl přirozeně. Pokud nezněl, Neville si ničeho nevšiml, což bylo jediné štěstí.

 „Docela rychle si vyběhla ven ze společenky a vypadala si docela vyděšeně.“ Hermiona na něj pohlédla a snažila se rychle vymyslet nějakou důvěryhodnou lež.

 „Vzpomněla jsem si, že jsem zapomněla profesoru Brumbálovi předat vzkaz od profesorky McGonagallové.“

 „Aha, tak to jo.“ Přikývl Neville, nejspíš byl s Hermioniným vysvětlením spokojený a ona, teď již s hábitem na sobě, prošla podobiznou a šla vstříc Velké síni. Jakmile se ocitla pod schody ve vstupní síni, vešel dovnitř nebelvírský tým a všichni se něčemu nezastavitelně řehtali.

 „Co se děje?“ Zeptala se Hermiona.

 „Nic, jenom Ron nám trochu uvázl ve sněhu.“ Oznámila s úsměvem Katie a ukázala otevřenými dveřmi ven na jednu z vyházených cest, a tam ze sněhu čouhaly Ronovy nohy.

 „Chudák.“ Promluvila Hermiona, ale neubránila se úsměvu, protože škubající nohy byly více než směšné.

 „Chudák?“ Pohlédla na ni Ginny. „Chtěl prodloužit trénink a pak bysme další hodinu museli mrznout s ním, takhle má, co chtěl, může v klidu trénovat.“

 „Ale, Ginny.“ Protáhla Hermiona. „Harry ho vybral jako náhradního kapitána a Ron jenom nechce, aby toho Harry potom litoval.“ Ginny protočila oči v sloup, chytla Hermionu za ruku a táhla ji do Velké síně, kam se většina týmu už přemístila.

 „Já to chápu, neboj, ale proč nás nutí tam být tak dlouho, vždyť se hraje až druhou sobotu v únoru a teď je teprve leden.“ Hermiona ji poslouchala a jen se na ni zašklebila.

 „Přiznej si to, tobě prostě vadí, že kapitán je tvůj bratr.“

 „Ne, mě vadí, že každý trénink protáhne nejmíň o půl hodiny. Vsadím se, že taková Katie by to určitě neudělala.“

 „Ne, protože já nikdy nebudu, a musím poznamenat, že ani nechci být kapitánem, to není nic pro mě.“ Ušklíbla se a všechny tři se posadily vedle Harryho.

 „Proč ti vlastně tolik vadí, že ty tréninky protahuje?“ Zeptala se najednou Hermiona a společně s Katie na ni upřela svůj pohled.

 „Protože je tam strašná zima.“ Odpověděla Ginny.

 „Ginny?“ Usmála se Katie.

 „Ano?“

 „NIKDY ti zima nevadila, stejně tak i déšť.“

 „Protože se ty tréninky nikdy nepřetahovaly.“

 „Ale ano, přetahovali, tehdy před tím zápasem proti Havraspáru.“ Připomněla jí s úsměvem Hermiona. Ginny si povzdechla.

 „Chodím s Alexem Robertsem.“

 „Hm, to je ten páťák z Mrzimoru?“ Ujišťovala se Katie.

 „Jo, přesně ten.“

 „Počkat.“ Zarazila se Hermiona. „A co se stalo s Deanem?“

 „Přestali jsme si rozumět.“

 „Jo, něco takového jsi říkala ve vlaku, ale proč?“ Katie se na zrzku se zájmem podívala.

 „Viděla jsem ho líbat se s Mandy Brocklehurstovou.“

 „Cože?!“ Vyhrkly obě překvapeně.

 „Slyšeli jste.“

 „Kdy jsi je viděla?“ Chtěla vědět Katie.

 „Při Vánočním plesu.“

 „Proč jsi mi nic neřekla?“ Zeptala se dotčeně Hermiona.

 „No, nebyla příležitost, nejdřív to, že já byla doma a ty u Harryho-.“ Katie překvapeně pohlédla na Hermionu. „-a potom, když jsme tam přijeli i my, tak jsi na mě neměla zrovna moc času a křena ti opravdu dělat nechci, Hermiono.“ Shrnula to Ginny a zašklebila se na ni. Hermiona zčervenala a pohlédla na svůj talíř. Opravdu většinu prázdnin trávila s Harrym. Obě holky se rozesmály nad Hermioniným poťouchlým výrazem.

 „Hele, není Harry trochu mimo?“ Zeptala se Katie, když nic neříkal a byla si jistá, že k tomuhle by se vyjádřil. Hermiona s Ginny taky stočili svůj pohled na něj, viděli, jak se nepřítomně opírá o ruku a nimrá v jídle. Právě, když k nim přicházel promáchaný Ron, Hermiona jenom se zvednutým obočím pokrčila rameny. Teď by mi někdy už měl říct, jestli se půjdeme podívat do té učebny. Vzpomněla si Hermiona. Jak si pomyslela, tak se i stalo, po deseti minutách, během kterých Ginny odešla s originální výmluvou nějakého úkolu a Katie taky zmizela někam pryč, se na ni Harry otočil a konečně zaostřil na osobu a ne na jednoho z chrličů, kteří v síni byli.

 „Ukážeš mi tu místnost, ve kterém budeme cvičit?“

 „Jasně.“ Usmála se Hermiona a pohlédla na Rona. „Jdeš taky?“

 „Muschím se chjít přechléknoucht.“ Zamumlal s plnou pusou a Hermiona se na něj znechuceně ušklíbla.

 „Jdeme.“ Společně s Harrym se zvedla, ale než vyšli ze síně, pohlédla Brumbálovi pevně do očí, ten přikývl a něco zašeptal profesorce McGonagallové. Víc už neviděla, protože zamířili po schodišti přímo do čtvrtého patra, kde učebna byla. Pomalu vstoupili dovnitř a Harry se začal kolem sebe rozhlížet, zatímco Hermiona se jenom kradmo podívala na skříň, i tak jejím tělem projela vlna strachu.

 „Budeme tu muset trochu uklidit.“ Ozval se Harry.

 „Jo, já vím.“

 „Tak jdeme na to, ne?“ Hermiona s úsměvem přikývla a pustili se do práce. „Poslední dobou uklízíme nějak často, nedá se ti?“ Zeptal se a pohlédl na ni.

 „Častěji než dřív.“ Přikývla a v tom okamžiku dovnitř vstoupil Brumbál, Kratiknot, Snape a McGonagallová.

 „Omlouváme se, že jdeme trochu později, vidím, že se už pustili do práce.“ Usmál se ředitel a Harry je všechny jen nechápavě pozoroval.

 „Takže, Hermiono.“ Otočila se na ní McGonagallová. „Ve které skříni, že jste to říkala, je ten bubák?“ Hermiona se zhluboka nadechla a ukázala na jedinou skříň, která byla u katedry.

 „Severusi, mohu vás požádat?“ Otočil se na Snapea Brumbál.

 „Jistě, pane řediteli.“ Rázným krokem přešel ke skříni a nekompromisně ji otevřel pomocí kouzla. Dřív než se bubák stihl přeměnit na něco, čeho se profesor lektvarů bojí, tak díky jeho kouzlu explodoval.

 „Mám dojem.“ Ozval se Harry. „Že mi něco uniká.“

 „To zajisté, Harry, ale slečna Grangerová ti to vysvětlí.“ Usmál se vlídně na dívku, ta však stále vystrašeně sledovala prach, který po bubákovi zbyl. Měla tušení, že tímto se to moc nevyřešilo. Nevěděla, jestli je to kvůli tomu, že měla strach, nebo za to mohou její schopnosti, ale věděla, že by se radši přiklonila k té první možnosti.

 „Když už jsme tady.“ Promluvil profesor Kratiknot. „Tak bychom mohli panu Potterovi a slečně Grangerové pomoci, co na to říkáte?“ Otočil se na další profesory, kteří zde byli. Brumbál s McGonagallovou s úsměvem přikývli a Snape nakonec zdráhavě také.

 „Brumbále.“ Rozezněl se místností hadí sykot. Všichni se rozhlédli kolem, bylo to pro ně jenom syčení, ovšem ne pro všechny. Když se syčení ozvalo znovu, Harry se vydal směrem, odkud to přicházelo. Viděl jen hromádku prachu, bývalého bubáka, ale ten prach, vypadal jako nějaký obličej. Snape si všiml jeho pohledu a podíval se tam také.

 „Pane řediteli.“ Zašeptal neslyšně. Starý profesor se na něj podíval skrz brýle a Snape jen nehlasně ukázal na hromádku, která se přetvořila v hadí tvář lorda Voldemorta.

 „Brumbále.“ Zasyčel znovu a Harry se přiblížil ještě blíž.

 „Harry!“ Místností se rozlehl Brumbálův hlas a chlapec sebou polekaně škubl.

 „Volá vás, pane profesore.“ Řekl zmateně Harry.

 „Pojďte sem, Pottere!“ Přikázala McGonagallová. Harry ji poslechl a Brumbál se naopak vydal přes místnost až k němu.

 „Tome.“ Zeptal se překvapeně.

 „Nemysli si, že to tímhle skončí, já si vždy najdu cestu, jak se s ním spojit!“ Zasyčel, ale tentokrát normální, lidskou řečí. Najednou se hromádka začala zvedat jako mořská vlna a všechny v místnosti posypala prachem.

 „Co to bylo?“ Zeptal se Harry, když ze sebe smetával všechnu špínu a jeho hlas zněl poměrně nechápavě. Brumbál se otočil na tři jeho učitele a pokynul jim, aby odešli. Když se zavřely dveře, pohlédl zpátky na Harryho.

 „Hermiona měla sen, Harry, věštecký sen, který se jí zdál díky její moci. Uklízeli jste v něm tuhle místnost, ale pak se z bubáka, který se přeměnil v tvé mrtvé tělo, stal Voldemort a jeho mladá verze.“ Harry se zamračil.

 „Cože? Ale jak se to mohlo stát?“

 „Nezapomínej, že bubáci jsou tvorové temna, Harry, a nesmíš zapomenout, že Voldemort může vládnout každému temnému tvorovi, pokud tedy není dostatečně silný, aby mu mohl odporovat.“

 „Ale jak se Voldemort dostal sem místo toho bubáka?“ Brumbál se podíval na Hermionu a pak zpátky na chlapce.

 „Pokud znáš potřebné kletby z černé magie a jsi dostatečně mocný, abys mohl podobným stvořením rozkazovat, může se to stát. Moc a síla ovšem není jediné, co je k tomu potřeba, osoba, která se chystá převtělit do bubáka, potřebuje, aby bubák nahnal takový strach, že uvěříš, že to co vidíš, je pravda. Hermiona ve snu viděla, jak se bubák stal tvým mrtvým tělem a Voldemort stál nad tebou jako vítěz.“ Harry se na ni podíval, byla nervózní a bojovala s touhou, začít si kousat nehty.

 „Proč jste mi o tom, ale neřekli?“ Zeptal se zmateně.

 „Byl jsi mimo a kolem bylo plno lidí.“

 „Mohla jsi mi to říct, když jsme byli tady.“

 „Promiň, byla jsem vyděšená, bála jsem se o tebe, že by ti mohl něco udělat.“ Harryho obličej změkl, nemohl jí to vyčítat, sám se s nikým nebavil, jen aby je ochránil a to, že mu Hermiona neřekla, co viděla, proti tomu nebylo nic. Sklopil hlavu, a když ji opět zvedl, usmíval se. Brumbál se vědoucně usmál a v tichosti odešel.

 „Něco si slíbíme, ano?“ Řekl Harry, když došel blíž k ní. Zvedla hlavu, aby se mu mohla podívat do očí.

 „Co?“ Zeptala se potichu.

 „Nikdo nás nerozdělí, ať je to bubák nebo Voldemort.“ Usmála se a přikývla.

 „Dneska už na to uklízení nemám nějak náladu.“ Řekla a rozhlédla se po polovičně uklizené učebně.

 „Tak to jsme na tom stejně, myslím, že první kouzla, která by se mohla v BA procvičovat, by byly ty na uklízení.“ Hermiona se ušklíbla a chytla ho za ruku.

 „Byl by to jistě dobrý způsob, jak všechny přesvědčit na schůzky přestat chodit.“ Harry se rozesmál a oba vyšli z místnosti stále ruku v ruce.

 „Hermiono.“ Ozval se Harry.

 „Ano?“

 „Dáš mi opsat ten úkol pro Snapea?“ Zeptal se a usmál se na ni. Hermionin obličej se však náhle stáhl do vyděšené grimasy a Harry se překvapeně zastavil.

 „Co se dě-.“

 „Ó můj Bože!“ Vypadlo z ní nakonec. „Já na to úplně zapomněla!“ Vykřikla zděšeně a okamžitě se rozeběhla do společenské místnosti.

 „Jak to myslíš, že jsi na to zapomněla?!“ Běžel za ní Harry.

 „Nejdřív ta Příčná, pak všechny ty starosti kolem Vánoc a nakonec ještě paní Weasleyová.“

 „Zpomal trochu, Hermiono, kam to vůbec běžíme?“ Sípal Harry.

 „Musím si vzít nějaký pergamen, brk a kalamář a pak do knihovny, než ji zavřou!“ Harry se podíval na hodinky a zděsil se.

 „Ale, Hermiono, madame Pinceová knihovnu zavře za necelých patnáct minut! To nemůžeme stihnout!“

 „Když přestaneš mluvit a poběžíš, tak to stihneme!“ Podobiznou přímo vpadli do společenské místnosti, kde sebrali svoje brašny od křesel u krbu a rychle vyrazili zpátky na chodbu, tam začali sbíhat schody ze sedmého patra dolů do druhého, proběhli kolem učebny Kouzelných formulí a jako velká voda se vřítili do knihovny.

 „Zavíráme.“ Řekla jim madame Pinceová.

 „Prosím, mohli bychom si půjčit ještě jednu knihu?“ Zaprosila Hermiona a Harry se na ni podíval psíma očima. Knihovnice se na ně podívala a po chvíli souhlasila.

 „Že jste to vy, slečno Grangerová, jakou potřebujete?“ Zeptala se odevzdaně a otevřela mohutnou knihu, ve které byli všechny knihy v knihovně.

 „Lektvary středověku.“ Odpověděla hbitě Hermiona. Žena chvíli hledala, když knihu konečně našla.

 „Je mi líto, ale je vypůjčená.“ Harry s Hermionou se na ni vyděšeně podívali.

 „Kdo si půjčil.“ Odvážil se Harry.

 „Počkejte chvilku.“ Knihovnice se znovu zaměřila na knihu před sebou. „David Smith.“ Harry se zamračil a snažil si vzpomenout, kde jen tohle jméno slyšel.

 „Děkujeme.“ Řekla Hermiona za oba a vytáhla Harryho z místnosti.

 „Ty víš, kdo to je?“ Zeptal se, když ho táhla dál hradem.

 „Samozřejmě, copak si na něj nepamatuješ?“

 „Něco mi to jméno říká, ale nějak si nemůžu vzpomenout, jak vypadá.“ Hermiona si povzdechla a otočila se na Harryho.

  „To je ten kluk, co k nám přestoupil na začátku roku.“

 „Ten co je v Havraspáru?“ Vykulil oči Harry.

 „Ano.“ Potvrdila Hermiona.

 „Už jsem si vzpomněl, proč mi to jméno bylo povědomě.“ Rozzářil se Harry. „Dean a Seamus ho říkali, když představovali oba týmy před začátkem zápasu.“

 „Jo, ale taky ho říkala McGonagallová, než ho Moudrý klobouk zařadil do Havraspáru.“

 „To jsem trochu nevnímal.“

 „Ne trochu, tys byl úplně mimo.“ Zakroutila hlavou Hermiona v okamžiku, kdy dorazili před jedno z brnění. (pozn. autora: nejsem si jistá, jestli má Havraspár vchod do společenské místnosti za brněním, pokud ne, a víte kde, napište to do komentářů, prosím)

 „Co tu děláme?“

 „Čekáme, až nějaký havraspárský student půjde do společenské místnosti a mohl nám zavolat Smithe.“ Harry chápavě přikývl a rozhlédl se kolem.

 „Jsi si jistá, že tudy někdo půjde?“

 „Musí, přece už nejsou všichni ve společenské místnosti.“

 „Hermiono, tohle je Havraspár, oni jsou šprti, přece by se po večerce nepotulovali po hradě.“

 „O mně se taky říká, že jsem šprt a sám dobře víš, jak to se mnou vypadá.“

 „Ale to je něco jiného.“

 „Opravdu?“

 „Hele, támhle někdo jde.“ Řekl šťastně a s úsměvem, se podíval na dvojici přicházející ze severní části hradu.

 „Není to Cho?“ Zeptala se potichu Hermiona

 „Jo a ten druhý je Seamus.“ Přikývl Harry.

 „Oh, Harry.“ Řekla překvapeně přicházející dívka. „Hermiono.“ Dodala trochu chladněji.

 „Ahoj, Cho.“ Pozdravila Hermiona.

 „Na co tu čekáte?“

 „My.“ Nadechl se Harry. „Potřebujeme najít Davida Smithe, protože si vypůjčil jednu knihu a my ji potřebujeme taky.“

 „Dobře, počkejte tady, podívám se, jestli není uvnitř.“ Zašeptala heslo, ale náhle se otočila, jako kdyby na něco zapomněla. „Seamusi, počkej tu prosím taky.“ Harryho a Hermionin spolužák přikývl a usmál se na ni.

 „Takže, ty a Cho spolu-.“ Začal Harry.

 „Jo, chodíme spolu.“ Skočil mu do řeči kamarád. „Máš s tím nějaký problém? Pokud vám, tak jste se rozešli.“

 „Ne, samozřejmě že nemám, jenom mě to překvapilo, nevěděl jsem o tom.“

 „Aha.“ Řekl dutě Seamus, ale to už se vynořil mladík s rozcuchanými hnědými vlasy a volně uvázanou kravatou.

 „Vy jste mě hledali?“ Zeptal se a pohlédl na Harryho a Hermionu.

 „Ano, potřebovali bysme si půjčit knihu Lektvary středověku.“ Promluvil Harry.

  „Dobře, počkejte chvilku, jenom pro ni dojdu do ložnice.“ Harry přikývl a opřel se o stěnu vedle brnění.

 „Nevim, jestli Snape za tohle všechno stojí.“ A podíval se na odcházející Cho a Seamuse. Hermiona po něm střelila pohledem, ale nic neříkala, místo toho pohlédla na brnění, které se znovu otevřelo.

 „Tady.“ Podal knihu Hermioně. Harry se zamračil a pohlédl na svou ruku, kde se mu zvedli všechny chlupy a naskočila husí kůže.

 „Díky.“ Usmála se a knihu strčila do brašny. „Měli bychom si pospíšit, nechci být ve společenské místnosti do ranních hodin kvůli Snapeovi.“ Popohnala Harryho, který se stále líně opíral o zeď.

 „No jo, vždyť už jdu.“ Protáhl a vydal se za ní do nebelvírské věže.