Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


27. kapitola - Nečekaná návštěva

31. 12. 2007

Hráči v červenozlatých dresech létali z jedné strany hřiště na druhý, někteří se honili za Camrálem, jiný za Potloukem, ale všichni trénovali jako o život. Zkoušeli si různé, nové manévry, Katie něco dalšího učila její dvě spoluhráčky a sama si to opakovala, přitom ještě střílely na Rona jako brankáře. Dave a Gary si házeli s oběma Potlouky a občas vystřelili i po ostatních hráčích, aby nepřestali být ostražití. Jediný post, který na hřišti chyběl, byl chytač, ten seděl na tribuně, zachumlaný do teplé bundy a sledoval dění na hřišti. Věřil Ronovi, ale věděl, že nemůže postřehnout všechno a přitom ještě sám trénovat. Asi v polovině tréninku ovšem odešel, protože kdyby tam zůstal o minutu déle, nejspíš by přimrzl k lavičce. Do hradu se mu moc nechtělo a tak radši zvolil procházku kolem hradu. Napadaný sníh mu křupal pod nohama a smáčel nohavice jeho džínů.  S úsměvem sledoval několik studentů nižších ročníků, kteří bruslili na zamrzlém jezeře a vesele se při tom bavili. Jejich rozjařené hlasy doléhaly až k němu a nutno říct, že nebyl zrovna blízko. Vzpomněl si na jeho bezstarostná léta tady v Bradavicích, které ovšem skončili vyhlášením jeho jména v Turnaji tří kouzelnických škol. Po více, jak hodině procházení se vrátil na hrad a zamířil rovnou do Velké síně na večeři. Sedl si na jeho obvyklé místo a naložil si pořádnou porci večeře. Netrvalo dlouho a síň se celá naplnila, už dávno si k němu přisedla Hermiona i promáchaný Ron, kterého všichni hráči vyváleli ve sněhu, když chtěl ještě prodloužit trénink.

 „Ukážeš mi tu místnost, ve kterém budeme cvičit?“ Pohlédl na Hermionu Harry a upil ze svého poháru s pitím.

 „Jasně.“ Usmála se Hermiona. „Jdeš taky?“ Zeptala se Rona, který se ládoval nejmíň šestým stehýnkem.

 „Muschím se chjít přechléknoucht.“ Zamumlal s plnou pusou a nevšímal si znechuceného pohledu, kterým ho Hermiona občastovala.

 „Jdeme.“ Zavelela a společně s Harrym se začala vzdalovat od Rona. Rychlým krokem vystoupali po schodech vedoucích ze Vstupní haly a pokračovali po měnícím se schodišti, dokud nedorazili do čtvrtého patra, kde zapadli do jedné z nepoužívaných místností. Místnost byla poměrně velká, naproti dveřím byla tabule s katedrou a ve volném prostoru byly rozestavěné lavice. Na každé věci byl nejmíň centimetr velký nános prachu a špinavá okna zabraňovala světlu pořádně proniknout do místnosti. Hermiona na něj pohlédla jako by čekala, co na to řekne.

 „Budeme tu muset trochu uklidit.“ Ozval se Harry a rozhlížel se kolem sebe.

 „Jo, já vím.“

 „Tak jdeme na to, ne?“ Usmál se Harry. Hermiona s úsměvem přikývla a oba si sundali hábity. „Poslední dobou uklízíme nějak často, nezdá se ti?“ Zeptal se Harry a pohlédl na Hermionu, která uklízela na druhé straně místnosti.

 „Častěji než dřív.“ Přikývla. Harry trochu poodstoupil od stěny a hůlkou namířil na okno. Během chvilky zářilo jako nové a Harry postupně pokračoval dál, dokud nebyla všechna okna vyčištěná. Potom, co to dokončil, se pustil do čištění lavic, světlo se od nich odráželo a Harry viděl svůj tmavý odraz. Usmál se a pohlédl na Hermionu, která se zrovna pokoušela otevřít skříň, aby ji mohla pořádně otevřít. Najednou se dveře od skříně rozrazily a Hermionu shodily na zem. Ta tvrdě dopadla na zadek a třela si ruku, do které ji dveře bouchly. Vzhlédla od své ruky a před sebou uviděla ležet Harryho, který ji upřeně sledoval prázdnýma očima bez života, nad ním se tyčil Voldemort a z jeho hrdla vycházel syčivý a chladný smích.

 „Ne.“ Zašeptala Hermiona plačtivě. „Harry.“ Po čtyřech se doplazila k tělu a Harryho hlavu si položila na klín. Na obličej mu padaly její slané slzy a pomalu mu ho celý smáčely. Harry, stojící u první lavice ode dveří, na to celé koukal s široce otevřenýma očima. Jediné, na co se zmohl, bylo sledovat Hermionu a poslouchat Voldemortův nesnesitelný smích. Potichu se rozešel směrem k ní a jemně jí položil ruku na rameno.

 „Hermiono.“ Ona se prudce otočila, a když ho uviděla, otočila se zpátky mrtvého Harryho, pomalu jí docházelo, co se stalo a ona se samou radostí postavila a pevně objala živého Harryho. Ten se usmál a pevně ji k sobě přitiskl.

 „Zatracený bubák.“ Zašeptala, a zatímco ho stále objímala si, utírala slzy. Harry ji k sobě tiskl, ale něco mu tady nehrálo, bylo tady najednou nějaké ticho. Zamračeně se podíval na místo, kde stál Voldemort, ale ten tam nebyl, stejně tak tam už nebylo ani jeho mrtvé tělo. Pustil Hermionu a ohlédl se za sebe. O jednu z lavic byl opřený muž s hadí tváří, v černém plášti a vedle něj byl opřený pohledný mladík, kolem dvaceti let. Oba upírali pohled na objímající se dvojici a oba se tvářili stejně znechuceni tou scénou. Bylo až neuvěřitelné, jak stejnou reakci měli. Ale Harrymu byl mladík povědomí, někde už ho musel vidět, jenom si vzpomenout, kde. Harry, nevědom toho, co dělá, se postavil před Hermionu a zúženýma očima sledoval zářivě červené oči. Místností se ozval znovu ten samí smích jako tu zněl před chvilkou.

 „Nikdy se nezměníš, že?“ Zeptal se chladně, jako kdyby se před chvilkou nesmál.

 „Kdyby ano, už bych to nebyl já.“ Odpověděl Harry.

 „Ovšem, ale myslel jsem, že ti je dražší, ale ty se s ní znovu bavíš, stejně tak i s ostatními tvými přáteli, jak je jenom možné, Harry?“ Zakroutil hlavou Voldemort a začal přecházet. Najednou se zastavil a pohlédl přímo na něj. „Jak to vím? Nejspíš se ti ta otázka honí hlavou, ale o tom se já můžu samozřejmě jenom domýšlet, protože tě někdo naučil, jak mi úspěšně zabránit dostat se do tvé mysli.“ Harry se na něj dál bezvýrazně díval a snažil se postavit dostatečně silnou zeď, aby znemožnil jakýkoliv Voldemortův vpád do jeho mysli. „Na tu otázku ti milerád odpovím.“ Na chvíli se odmlčel, přičemž se znovu pokusil vpadnout do Harryho mysli. „Jak už jistě víš, tak když se tvá drahá matka obětovala, aby tě zachránila, přenesly se na tebe některé mé vlastnosti, například hadí jazyk, že? Ovšem kletba na tobě nechala památku, památku, díky které jsme v neustálém spojení. To spojení jsem si uvědomil teprve tehdy, když jsi díky tomu zachránil toho hlupáka Weasleyho, a pak jsem vymyslel skvělý plán, jak tě dostat na ministerstvo, byl dokonalý, to ale neplatí o mých Smrtijedech, protože je překonala parta studentů, který jsi náhodou učil. Nejdřív jsem si myslel, jak není skvělé, že si Popletal myslí, že se Brumbál snaží na hradě vytvořit armádu a potom ovládnout ministerstvo, on mi přímo pomáhal tou svou tupostí. Jenže kvůli Umbridgeové, kterou sem poslal, a která vám nedovolila v hodinách používat kouzla, jste se rozhodli založit spolek a učit se kouzlit. Nikdy bych neřekl, že hrstka dětí, které neumí žádná kouzla z černé magie, dokáže porazit mé nejlepší Smrtijedy.“ Voldemort se zdál podrážděný, jen co na to pomyslel. „Ale to už jsem trochu odbočil. Spojení, které mezi sebou máme, zůstane, ať budeš umět Nitroobranu, jak budeš chtít. Zamezíš mi sice vstup do tvých vzpomínek a do tvých myšlenek, ale i nadále budu cítit tvé pocity, stejně tak i ty budeš cítit mé. Brumbál může přijít na cokoliv, ale tomuhle nezabrání, ať se snaží jakkoliv.“ Na hadím obličeji se usadil ďábelský úsměv. „Vlastně je jedna možnosti, jak se toho zbavit, ale pochybuju, že bys to dokázal, ještě nikomu se to nepovedlo a ani tobě se to nepovede.“

 „Co je to?“ Zeptal se a místností se rozezněl konečně i jiný hlas, než ten syčivý, po kterém běhal každému mráz po zádech.

 „Co je to?“ Zopakoval Voldemort potichu. „Smrt, Harry, buď má, nebo tvá. Pokud jeden z nás zemře, ten druhý se od spojení osvobodí.“

 „Jak si můžete být tak jistý, že se mi to nepovede?“ Zeptal se Harry, i když věděl, že on, Harry, si taky říká, jak on může porazit Temného pána. Voldemort se znovu rozesmál, ale tentokrát se k němu přidal i mladík stále opírající se o lavici.

 „Jak si můžu být tak jistý?“ Zeptal se právě mladík a jeho hlas sice nebyl tak chladný jako Voldemortův, ale stejně jako jeho, postrádal jakýkoliv cit, byla v něm jen nenávist a právě díky tomu si Harry vzpomněl, odkud ho zná.

 „Tom Raddle.“ Zašeptal.

 „Tys mě nepoznal?“ Divil se s úsměvem Raddle. „Bylo to ve druhém ročníku, tuším, že ano?“ Harry přikývl. „Jak se daří malé Ginny? Je do tebe ještě stále, tak bezmezně zamilovaná?“ Harry mlčel, stále ohromen, jeho přítomností.

 „O mladé Weasleyové si můžeme promluvit později, teď máme aktuální jinou otázku.“ Připomněl starší Voldemort.

 „Ano.“ Vzpomněl si Raddle. „Ptal ses, jak si můžu být tak jistý? Přestože jsi už několikrát odešel živý, nemyslíš si doufám, že bys mohl být silnější, než já, že ne?“

 „Nezapomeň, že v mých žilách proudí i tvá krev.“ Ozval se znovu Voldemort. „Nehledě k tomu, potřebuješ dědice Mrzimoru a Havraspáru, jak už prozradil náš drahý Moudrý klobouk. A ty nikdo ještě nenašel, už po dlouhá léta je nikdo nenašel.“

 „A víš proč, Pottere? Protože já zabil poslední žijící potomky těchto rodů, zabil jsem je mnohem dřív, než ses narodil.“ Ušklíbl se mladík a líně popošel blíž k němu. „Představíš mi jako tvému starému příteli tvou společnici?“

 „Co když ne?“

 „Tak ti budu muset říct, že nejsi zrovna dvakrát vychovaný.“

 „To víš, Dursleyovi.“

 „Tak v tom případě budu muset vzít tvou výchovu do vlastních rukou. Crucio!“ Harry se v křečích svalil na zem a Hermiona si k němu okamžitě přiklekla, ale nevěděla, co má dělat.

 „Crucio!“ Harry se konečně mohl uvolnit a hluboce oddechoval. Během několika vteřin se znovu postavil.

 „Všechno co umíš?“ Zeptal se a pohlédl na Raddlea.

 „Nebylo to tak bolestivé jako ode mě, Harry?“ Zeptal se Voldemort.

 „Ne, nebylo to tak bolestivé.“ Přikývl.

 „Vidíš, co všechno dokáže kapka tvé krve? Jsem teď mnohem silnější, silnější než dřív a silnější než ty.“

 „Už jsme zase u toho.“ Obrátil oči v sloup Raddle a mu spadla mezi prsty, takže její hrot mířil na zem. „Jsem silný, mocný, nesmrtelný.“

 „Nech toho.“ Zasyčel Voldemort.

 „Říkám jen, co vidím.“ Bránil se. Harry nakrčil čelo, zdálo se mu to, nebo se tady Voldemort hádal se svým mladším já, o kterém Harry ani nevěděl, jak se tady mohlo objevit. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vešel Brumbál a v závěsu za ním McGonagallová, Kratiknot a Snape. Harrymu spadlo ze srdce několik kamenů najednou. Všichni učitelé se zarazili, když uviděli mladého Toma Raddlea stát vedle nynějšího Voldemorta. Raddle se na Brumbála ušklíbl a celou svou pozornost věnoval jemu.

 „Brumbál.“ Jako první však promluvil Voldemort, který se taky věnoval nově příchozím a na Harryho s Hermionou úplně zapomněl.

 „Tom a Tom, zvláštní vidět vás oba najednou.“ Voldemort pevně stiskl čelist a jeho rudé oči zajiskřily.

 „Dlouho jsme se neviděli, jak dlouho to jen může být?“

 „Dlouho, Tome, dlouho.“

 „Ano, ale dnes jste sem neměl chodit, Brumbále.“

 „Pročpak? Rád potkávám své staré studenty, obzvlášť tak nadané, jako jsi byl ty.“ Divil se Brumbál

 „Nemám rád, když mě někdo vyruší a já dnes už jednu schůzku se starým známým mám, je to tak, Harry?“ Pohlédl na stejně černovlasého chlapce, jako byl on. „Ještě jsi mi nepověděl, jak se daří Ginny.“

 „O slečnu Weasleyovou se vůbec nemusíš zajímat, Tome, myslím, že bez tebe se má poměrně dobře.“ Odpověděl Brumbál.

 „S tebou se nikdo nebaví, dědku!“

 „Měj trochu úcty, tohle Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, největší divotvorce, blízký známý Nicolase Flamela a nositel Merlinova řádu první třídy, přece si trochu té úcty zaslouží.“ Brumbál pohlédl na Voldemorta a pak zpátky na Raddlea.

 „Mě je jedno, co si zaslouží a co ne, vždyť je to jenom senilní dědek!“ Brumbál pozvedl obočí.

 „Jsi Tom Rojvol Raddle, jsi Zmijozelův dědic! Tak se tak chovej!“Všichni přítomní pozorovali oba Voldemorty s nevěřícným výrazem.

 „Mohu něco vědět, Tome?“ Zeptal se Brumbál a pohlédl na Voldemorta.

 „A to, Brumbále?“ Zasyčel nenávistně.

 „Jak jsi to dokázal? Jak jsi dokázal oživit mladého Toma Raddlea a přitom dál v tomto těle?“ Voldemort se už poněkolikáté rozesmál.

 „Čekal jsem, kdy se zeptáš.“ V očích mu zajiskřilo. „Tvá zvědavost mě až kolikrát zaráží, ale budiž. Existuje jeden mocný rituál z té nejstarší černé magie, je mnohem obtížnější, než rituál, díky kterému mi bylo navráceno mé vlastní tělo.“

 „Kolik lidí kvůli tomu zemřelo?“ Zeptal se Brumbál.

 „Na tom snad nezáleží, nebo je ti líto i Smrtijedů?“

 „Keci, keci, keci, neustále samý keci! Už toho mám dost! Avada Kedavra!“ Z Raddleovy hůlky vyletěl zářivě zelený paprsek, Brumbál však jen mávl hůlkou a kouzlo narazilo do zdi. To byl signál pro ostatní, takže ostatní učitelé kromě Snapa, se rozeběhli k Harrymu a Hermioně. Snape se postavil před mladého Raddlea a změřil si ho nenávistným pohledem.

 „Mladý Tom Raddle.“ Zašeptal nenávistně.

 „A ty jsi kdo?“ Zeptal se, na rozdíl od Voldemorta s Brumbálem, kteří po sobě už metali různá kouzla a kletby.

 „Severus Snape.“

 „Ten zrádce? Myslel jsem, že už budeš mrtvý, podle toho co říkal.“ Očima hodil po Voldemortovi, ale stále byl ostražitý, kdyby se Snape rozhodl využít jeho nepozornosti.

 „Měl jsem štěstí.“

 „Štěstí? A nejmenovalo se náhodou Talisman života?“ Snape na vteřinu ztratil svou chladnou masku, ale jakmile si to uvědomil, bylo pozdě.

 „Jak-.“

 „Jak o tom vím? Myslíš si, že bych tu byl, kdybych nebyl potřeba, Severusi? Určitě sis už všimnul, že váš mistr nedělá věci jen tak a určitě víš, taky určitě víš, že mě nevyvolal, aby se setkal se svým mladým já.“ Snape se ušklíbl. „Všichni ti neschopní Smrtijedi, divím se, že to s nimi ještě vydržel, když jsem si všechno dělal sám, šlo to jako po másle. Ale pak přišli Bystrozoři a Fénixův řád, nešlo to zvládnout v jednom, musel jsem mít spojence. Bylo mi jasně, že bych měl hledat ve Zmijozelu, kde jinde bych našel lidi ochotné se postavit a zabíjet mudlovské šmejdy. Vyhladit celou planetu od mudlů, upálit je, jako to oni dříve dělali nám, čarodějům.“ Na chvíli se odmlčel a bedlivě si Snapa prohlédl. „Pak jsi přišel ty, zlomený a ponížený. Už od začátku jsi byl jeden z nejlepší Smrtijedů a nejen díky tvým, vědomostem. Tvou největší sílou byla nenávist, kterou jsi v sobě dusil, a která konečně mohla ven. Nikdy bych neřekl, že zrovna ty zradíš.“

 „Nikdy bych neřekl, že zrovna já se přidám na tvoji stranu.“

 „Ale nakonec přidal, nemám pravdu?“ Snape na něj upřel své černé oči. „Kdyby ses chtěl vrátit, přimluvil bych se za tebe. Takové dočasné zatemnění mysli, co na to říkáš.“

 „Zatemnění mysli by spíš bylo, kdybych se vrátil.“

 „Tvoje volba.“ Ušklíbl se a vlezl zpátky do skříně, kde na něj už čekal Voldemort a stále odrážel Brumbálovy útoky. Jakmile se skříň zabouchla, ozvala se hromová rána a dívka ležící na posteli se prudce vymrštila do sedu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

Katren,21. 1. 2008 18:57

hele, nechceš tady říct rovnou všechno, co jsem dostala??? :D no ale musím vám říct, že jsem jako konečně něco napsala, sice to ještě není hotový, ale je to na nejlepší cestě

chá! :D

Tinka,21. 1. 2008 18:35

to ještě nevíte, že dostala i Ohnivý pohár! :D Katren! :D

co ty na to?

Lucy,20. 1. 2008 14:40

chci se zeptat když už jsou skoro uzavřené známky jestli budeš přidávat častěji? Pokud se samozřejmě odtrhneš od té hry :D

:-)

Katren,14. 1. 2008 17:57

jestli za to Řád stojí? podle mě určitě! ;)

opravdu?

artur,13. 1. 2008 22:28

opravdu? a je dobrá ? teda jestli stojí za nákup?
hrál jsem "ohnivý pohár" a ten byl dost dobrej .
přirovnej ho k " fénixovu řádu"
jinak si s tím že hraješ "hry " si nic nedělej ja jsem zase "blázen" do serie "COD" hraju jak "jedničku" tak i "ofenzívu" a nezastaví mě ani "dvojka" (myslím hru "Call of Duty" )

hej!!! :D

Katren,12. 1. 2008 17:14

no to snad ne! tak to je vrchol! :D

Katren! ty lhářko! :D

Tinka,12. 1. 2008 16:42

Jakápak škola! hraje HP a Fénixův řád, tak je to a nemůže se od toho odtrhnout.. :D

:-)

Katren,12. 1. 2008 15:08

další kapitola? nevim... teď je pro mě největší starostí škola, a přestože mě to nebaví, bude se muset přemoct a začít se konečně pořádně učit, ale samozřejmě, že na vás myslím a každej den se POKOUŠÍM něco napsat, ale vždycky se mi to povede... asi jsem vás zrovna dvakrát nepotěšila, ale doufám, že si počkáte

ahoj

artur,10. 1. 2008 21:33

musím se "katren" zastat čeká ní není zase tak dlouhé ,ale na druhou stranu by jsi se mohla aspoň ozvat a naznačit kdy něco nového napíšeš(+ - týden) jinak jsem tady každý den aby mě nic neuteklo , zatím není co :-)
zatim ahoj a at ti to píše

pls

Lucy,10. 1. 2008 21:07

prosím přidej už konečně další kapitolku!

čekání je moc dlouhé

Lilian,10. 1. 2008 17:15

kdy už přidáš další kapitolu?????

Opožděně

Mozkomor,8. 1. 2008 10:07

Moc povedená kapitolka, nevim proč jí komentuju až teď, když jí mam přečtenou už dlouho... Jsem zvědav, jak topořešej:-) (to je hrozný, proč mam pocit, že vim,jak bude začínat další kapitola?)
Přidáš další brzy? Přecijen je to už mooooooc dlouho...

čus

petr,2. 1. 2008 21:52

dobrý

No Téda

Lucy,1. 1. 2008 11:54

Moc se mi to líbí doufám že budeš rychle přidávat další!!! No ale ten konec......

:-)

Katren,31. 12. 2007 23:22

mladý Voldemort je většinou označován, jako Raddle, ale nevim, jestli jsem tam několikrát nenapsala nějak jinak, vlastně ještě jako mladík, ale jinak si na nic nevzpomínám... nejvíc je to pro mě zamotaný, když tam přišel Brumbál a spol

ahoj

artur,31. 12. 2007 23:12

super opravdu pěkná kapitola
jeden detail mě trochu mátl těžko se dalo poznat kdy mluvil "mladý voldemort" a kdy mluvil "současný voldemort"
mě to nedělalo velké problémi jsem zvyklý udržet si přehled i mezi několika dejovími(i časovými) liniemi v povídce
jinak nápad se "dvěma vodemorty" je originální
tak jen tak dál

jsem stoho uplně "paf"

artur,31. 12. 2007 22:38

to že jsi přidala další kapitolu to je super
nedalo mi to , musel jsem tě za tu richlost přidání další kapitoli pochválit
a ted si ten novoroční dárek od tebe přečíst