Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


26. kapitola - Další rozhovor v ředitelně

22. 12. 2007

 „Tys byl zase v knihovně?“ Zděsil se Ron, když uviděl přicházejícího Harryho s knížkou v ruce.

 „Kdybych tam nemusel, tak tam nejdu.“ Ohradil se zamračeně a posadil se naproti němu.

 „Mocní kouzelníci a jejich aury.“ Přečetla název Hermiona. „Myslíš, že by v téhle knize mohlo být něco o dědicích?“ Zeptala se potichu.

 „Co ty víš.“ Pokrčil rameny Harry a v duchu se přemáhal, aby Ronovi s Hermionou hned nevyklopil, co mu napsala Kate.

 „Pane Weasley.“ Přišel k nim ředitel, všichni studenti v síni se otočili a koukali na Brumbála stojícího nad trojicí kamarádů. „Někdo si s vámi chce promluvit, stejně tak s vámi, slečno Grangerová.“ Ron s Hermionou se po sobě podívali a pomalu se zvedli.

 „Hodně štěstí.“ Zamumlal neslyšně Harry.

 „Myslím, že byste měl jít také, pane Pottere.“ Harry se překvapeně zvedl a následoval své kamarády. Tiše kráčeli chodbami, až konečně došli ke kamennému chrliči, který je vyvezl do ředitelovy pracovny. Jen, co vešli dovnitř, uviděli tři ženy a tři muže. Paní Weasleyová zamračeně hleděla na svého syna a pan Weasley se taky netvářil zrovna přívětivě. Grangerovi propalovali svou dceru káravými pohledy, poslední dvě osoby Harry však neznal. Přesně v okamžiku, kdy Brumbál chtěl promluvit, se otevřely dveře a dovnitř vstoupila profesorka Prýtová a za ní William. Trochu zaraženě se rozhlédl po místnosti.

 „Dobré ráno, pane profesore.“ Pozdravil slušně Brumbála a na Harryho, Rona a Hermionu kývl, jeho gesto opětovali, ale ani jeden z nich se neodvažovali promluvit.

 „Dobré ráno.“ Pousmál se ředitel. „Jistě víte, proč jste tady.“ Řekl a pohlédl na čtyři studenty. Všichni přikývli. „Takže, co nám k tomu řeknete?“ Harry, Ron, Hermiona a William se po sobě podívali, ale nic neřekli.

 „To jste byli něčím nadopovaní, že neznáte důvod, proč jste se přidali do bitvy?“ Zeptal se John a každého si prohlédl.

 „Nechci, aby za mě neustále bojoval někdo jiný.“ Prolomil ticho Harry, a když po očku pohlédl na Kate, uviděl skrytý úsměv.

 „Ale za tebe nikdo nebojuje, Harry.“ Ozval se Brumbál.

 „Opravdu? A kvůli komu tam hlavně byli?“

 „Myslím, že o tomhle už jsme mluvili.“ Ozval se za ním hlas jeho opatrovníka. „Já to považoval za uzavřené.“

 „Kdo říkal, že myslím jenom sebe.“ Prohodil Harry jeho směrem. „Jsem už dost starý na to, abych se mohl rozhodnout, jestli budu bojovat nebo ne.“

 „Jenže nemáš dostatečné znalosti a ani zkušenosti.“

 „A kde ty zkušenosti mám asi vzít?! Vycucat z prstu totiž nejdou!“ Rozčileně se otočil a zabodl pohled do Remuse.

 „V tom má Harry pravdu, kde máme vzít zkušenosti k boji proti Voldemortovi, když nám nedovolíte se postavit proti obyčejným Smrtijedům?“ Přidal se William.

 „Pánové, uklidněte se prosím.“ Promluvil Brumbál a stoupl si. „Pokud jsem správně pochopil, tak chcete bojovat proti Voldemortovi a jeho posluhovačům, všichni čtyři.“ Dodal a pohlédl i na Rona s Hermionou, kteří stáli v rohu a tiše pozorovali dění v místnosti.

 „Ano!“ Řekli současně Harry a William. Kate se jenom v duchu usmála.

 „Takže budete jistě souhlasit, když řeknu, že vás bude jednou týdně někdo učit, jak bojovat.“ Usmál se Brumbál.

 „To myslíte vážně?“ Dostal ze sebe Harry.

 „Samozřejmě, jinak bych to přece neříkal, Harry.“

 „Beru to.“ Přikývl William.

 „Já taky.“ Přidal se černovlasý chlapec.

 „Hermiono, Rone?“ Otočil se na ně Harry.

 „Já do toho jdu.“ Ozval se Ron.

 „Přece nebudu trhat partu.“ Usmála se dívka a Harry ji věnoval úsměv od ucha k uchu.

 „To bysme měli vyřešené a teď byste se měli vydat na hodinu.“ Jakmile vyšli na chodbu, Ron se odpojil a mířil na druhou půlku hradu než ostatní, William se omluvil a odběhl si pro brašnu, kterou nechal ve společenské místnosti a Harry s Hermionou zamířili na hodinu Obrany proti černé magii.

 „Myslíš, že nás bude učit sám Brumbál?“ Zeptal se Harry.

 „Nevim, ale on má dost práce s řádem a tak.“

 „Jo, to je pravda, možná že řekne Snapovi.“

 „Uvidíme, přemýšlel jsi už, v který den se budou konat schůzky Brumbálovy armády?“

 „Ale ne, na tohle jsem úplně zapomněl.“

 „Tak se rozhodni, co nejdřív, protože Neville už má všechno připravený, seznam studentů a ani nebudeme muset chodit do Komnaty nejvyšší potřeby, protože máme dovoleno používat jednu z nepoužívaných učeben ve čtvrtém patře.“

 „Tohle všechno jste udělali, když jsem se s vámi nebavil?“

 „Ano.“ Přikývla Hermiona.

 „Myslím, že by to jako loni mohla být středa, ale musíme ještě zjistit, jestli to vyhovuje ostatním.“

 „Taky jsem přemýšlela o středě.“ Souhlasila Hermiona. Po téhle větě mezi oběma nastalo ticho.

 „Hermiono?“

 „Ano, Harry.“

 „Kdo všechno tam bude chodit?“

 „Stejní lidé jako minulý rok a možná někdo nový, moc jsem se na to nedívala.“

 „A Cho taky?“

 „Myslím, že ano, je v tom nějaký problém?“

 „Ne to ne.“

 

Na půl cestě přes vstupní síň k němu přistoupila udýchaná Cho.

 „Pojď támhle.“ Vyzval ji Harry, který uvítal, že může své setkání se Snapem o malinko odložit, a zavedl ji do kouta vstupní haly pod obrovské přesýpací hodiny. „Jsi v pořádku? Umbridgeová se tě nevyptávala na BA, že ne?“

 „Ne, to ne.“ Ujistila ho spěšně Cho. „Ne, jen jsem… no, chtěla jsem ti říct… Harry v životě by mě nenapadlo, že by Marietta prozradila…“

 „No jo, já vím.“ Broukl mrzutě Harry.

 „Je to v podstatě hodná holka.“ Omlouvala ji Cho. „Udělala prostě chybu-.“

 „V podstatě hodná holka, která udělala chybu? Vždyť nás všechny zradila, včetně tebe!“

 „No ale… všichni jsme z toho vyvázli, ne?“ Zastávala se jí Cho. „Vždyť víš, její maminka pracuje na ministerstvu, takže je to pro ni opravdu těžké-.“

 „Ronův taťka taky pracuje na ministerstvu! A pokud sis toho nevšimla, Ron nemá na obličeji napsáno práskač!“

 „To byl od Hermiony Grangerové vážně podlý trik.“ Vyhrkla prudce Cho. „Měla nám říct, že ten seznam zaklela takovým kouzlem…“

 „Já myslím, že to byl vynikající nápad.“ Zarazil ji chladně Harry.

 „No jistě, já zapomněla… Samozřejmě, vždyť to byl nápad tvé nejmilejší Hermionky…“

 „Jen zase nezačni brečet.“ Varoval ji Harry.

 „Ani mě nehne!“ Zaječela.

 „No dobře… tak fajn.“ Zajíkl se. Musím teď řešit i dost jiných problémů.“

 „Vždyť si běž a řeš je!“ Vyštěkla Cho, otočila se na podpatku a vztekle odkráčela.

 

 „Harry?“

 „Co?“

 „Co se děje? Vůbec mě nevnímáš.“

 „Nic se neděje.“ Zakroutil hlavou.

 „Je to kvůli Cho?“

 „Ne, fakt se nic neděje.“ Usmál se Harry a chytl ji kolem pasu.

 „Jak myslíš.“ Prohodila a opřela se o jeho rameno. Takhle došli až ke třídě, kde už ostatní vstupovali do třídy.

 „Vítám vás na první poprázdninové hodině.“ Usmál se profesor a posadil se na katedru, při čemž některé holky zasněně vydechli. „Nového studenta Williama Diggoryho už jistě znáte, takže bych se pustil rovnou do učení. Včera se stala neblahá událost, která nám dnes dobře poslouží. Včera jste zjistili, že nepřítel se snaží zaútočit na to nejzranitelnější místo a věřte, že to má každý z nás.“ Harry koutkem oka pohlédl na Hermionu, ale rychle pohled stočil zpět na profesora. „Pán zla moc dobře věděl, proč zaútočit dokud u vlaku byli studenti. Z jakého důvody si myslíte, že to udělal? Proč ho zajímají obyčejní studenti?“ Všichni se po sobě tázavě podívali. „Nikdo neví proč? Ani vy, Pottere?“ Otočil se na něj profesor.

 „Chtěl vyvolat paniku.“ Zkusil Harry.

 „Správně, jeden z důvodů jste řekl, ale nebyl jediný.“

 „Chtěl docílit toho, že kdyby unesl nějaké studenty, rodiče a celá Anglie by ztratila důvěru v Brumbála.“ Ozval se William.

 „Velice správně, Diggory. Přesně tímto se budeme několik hodin zabývat.“ Několik studentů na něj nevěřícně pohlédlo. „Několik týdnů budeme probírat myšlení zločinců, protože pokud budete chtít nějakého chytit, musíte ho znát a myslet jako on, to je recept, jak se stát jedním z nejlepších Byztrozorů. Profesor Brumbál slíbil, že nám obstará i místo, kde si budete moci zkusit praktickou část, poprvé bychom se na místo činu měli podívat tento víkend, takže si nic neplánujte. V pátek ráno vycházíme a v neděli večer bysme měli být zpátky tady na hradě.“ Ve třídě se najednou rozezněl vzrušený šum a halas. „Nechci vás rušit, vím, že tahle novinka je opravdu něco úžasného, ale rád bych pokračoval v hodině. Ve vcítění do vraha nebudeme jako příklad používat Pána zla, ale jakéhokoliv jiného méně významného černokněžníka nebo jiného padoucha, ale teď k vašemu úkolu. Roku 1963 našli britští policisté rozházené části lidského těla po jednom londýnském parku. Na případu spolupracovala mudlovská policie společně s tehdejšími Byztrozory. Vaší prací teď je, co nejlépe charakterizovat vraha.“ Řekl a rozdal jim do lavice složku s papíry. „Chci to písemně do příští hodiny!“ Když položil poslední složku, začal znova vyprávět. Pro Harryho byla tohle jedna z nejzajímavějších hodin, které zatím zažil. Když zazvonilo, začali si všichni studenti, včetně profesora balit a odcházet ze třídy.

 „Netušil jsem, že tady budeme dělat i charakteristiku vraha.“ Řekl Harry, když společně s Hermionou opouštěli třídu.

 „Já taky ne, tohle v těch brožurkách nepsali.“ Přitakala Hermiona a dál už tiše pokračovali do učebny formulí. Harry měl celou dobu nutkání se podívat do složky, kterou jim profesor dal, ale přemohl se a nechal to na později. Ovšem na obědě to už nevydržel, složku vytáhl z baťohu a nakoukl dovnitř. Odhadoval to asi na patnáct svitků pergamenu a každému bylo přiděláno několik fotek. Hned první fotka ho odradila a rozhodl se to nechat na později. Zbytek dne utekl rychle a než se nadál, seděli ve společenské místnosti a před nimi potichu praskal oheň.

 „Nevím, jak vy.“ Zívl Ron. „Ale já jdu spát.“ Zavřel kalamář s inkoustem a společně s perem a esejí do Lektvarů hodil do brašny.

 „Ještě to musím dodělat.“ Řekl nepřítomně Harry a četl nějaké údaje v učebnici.

 „Tak jo, dobrou.“

 „Dobrou.“ Řekli Harry s Hermionou a oba se dál věnovali svým věcem. Jako obvykle zde zůstali poslední, ale ani jednomu z nich to nijak nevadilo. Harry se tak mohl pořádně soustředit a Hermiona většinou četla nějakou neuvěřitelně tlustou knihu už od osmi, takže byla mimo reálný svět. Ještě celou půlhodinu se věnoval úkolu, když ho konečně shledal hotovým. Unaveně si protřel oči a pohlédl na Hermionu, která si stále ještě četla.

 „Nechci rušit, ale je půl jedné, asi bysme už měli jít spát.“

 „Už půl jedné?“ zhrozila se Hermiona a zabouchla knihu.

 „No, ano.“ Přikývl Harry.

 „Ještě musím jít do sovince.“

 „Teď v noci?“

 „Ano, potřebuju poslat dopis rodičům.“

 „Tak proč jim nepošleš ráno?“

 „Řád se obává, že by někdo mohl odchytávat naše sovy, takže máme posílat dopisy v noci, teda takový ty důležitý a jinak, že ve dne máme posílat takový to, mám se dobře, a podobně, aby to nebylo moc nápadný.“

 „Aha. Tak na mě počkej, půjdu s tebou.“

 „Dobře, ale dělej.“

 „No jo.“ Potichu vyběhl schody do ložnice, kde sebral svetr od hábitu a neviditelný plášť. Ještě když sbíhal po schodech zpět do společenské místnosti, tak si svetr přetáhl přes hlavu a do místnosti vběhl už oblečený.

 „Můžeme.“ Oznámil. Hermiona přikývla a Harry přes oba přehodil neviditelný plášť. Jemně si ji k sobě přitiskl a v objetí pokračovali ven ze společenské místnosti, procházeli různými chodbami a potichu našlapovali, aby je nikde nenačapal Filch. Bez jakékoliv nehody se dostali až do sovince, kde ze sebe shodili plášť a Hermiona si vyhlédla jednu tmavou školní sovu.

 „Co je vlastně v tom dopise?“ Zeptal se Harry, když nikde nenašel Hedviku.

 „Něco ohledně mojí moci.“ Odpověděla hermiona otočená k oknu a dívajíc se za sovou. Chlapec k ní přistoupil a chytl její ruku. Otočila se na něj a uviděla jeho úsměv. Jejich obličeje se začaly pomalu přibližovat, až se dotýkali nosy. Harry trochu naklonil hlavu, aby umožnil jejich rtům se spojit, a když se tak stalo, nějaký čas pro mě přestal existovat. Ani jeden z nich netušil, jak dlouho tam stáli a líbali se, ale když se od sebe odpojili, oba se usmívali a pomalu vyšli zpět do společenské místnosti. U dveří z věže vlezli pod plášť a už pokračovali dál. Celou cestu hradem se k sobě tulili a usmívali se, oba úplně zapomněli, kolik je hodin a že by tu neměli co dělat, ale naštěstí jim dnes hvězdy přáli a na nikoho nenarazili. Bezpečně prošli celým hradem až k podobizně, které řekli heslo a vešli zpět do teplé společenské místnosti. Hermiona zapadla do křesla a Harry si sedl na krbovou předložku před křeslem, zády byl opřený o křeslo a vedle ramena měl Hermiony nohy. Bezmyšlenkovitě se natáhl a dlaní se jedné dotkl, hladil ji, prstem obkresloval linii až ke koleni a pak zpátky ke kotníku. Hermiona jenom slastně zavřela oči a svezla se k němu na zem. Harry jí položil paži okolo ramen, ona se o něj opřela a on se bradou dotýkal vršku její hlavy.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hezké

Navodar,30. 12. 2007 21:30

Hezké, jen houšť a větší kapky v tom psaní a do nového roku Ti přeji hodně, hodně nápadů a inspirace.

mozkomor to trefil

artur,27. 12. 2007 21:58

vlastní kapitola nepatří mezi to nejlepší ale "závěrečný finiš" je nádherný a naprosto mění pohled na celou kapitolu

Huráááá

Mozkomor,27. 12. 2007 13:18

Konečně další kapitolka:-)
Tohle mě fakt překvapilo, Brumbál bude učit Harryho a spol... To sem zvědav, jak to skončí:-)
Artur má pravdu, nemůže bejt vždycky všude nějakej ten masakr:-) Ale tahle kapitolka, zvlášť ten závěr, je moc dobrá.

souhlas

artur,26. 12. 2007 0:48

ja to beru z rezervou podle mne nemuže být v každé kapitole "dech beroucí tempo" taky tam musí být "odpočinkové pasáže" každá správná povídka musí být vyvážená .
to ovšem neznamená že bych musel vždy jen chválit když se mi něco nelíbí tak to "řeknu"

...

Tinka,25. 12. 2007 22:08

souhlasím s tebou, arture.. ale já teď budu zlá >:) chci, aby ze sebe Katren vymáčkla co nejvíc, páč vím, že ona dokáže psát velice dobře, když chce!

ahoj

artur,25. 12. 2007 20:53

moje řeč jen piš a piš ...
je jasné že všechny kapitoli nemohou být nej ale podle mne ještě jsi neměla špatnou kapitolu .
a jak bylo pod stromečkem? :-)

...

petr,25. 12. 2007 19:04

jen pokracuj dál

:-)

Katren,24. 12. 2007 0:04

Artur: co říct... díky :))
Tinka: njn, já vim, ale co mám dělat?

Hmm..

Tinka,23. 12. 2007 17:06

jsou tu i lepší kapitoly! Zaber!

ahoj

artur,23. 12. 2007 2:04

teda bereš mi dech , takhle romantický "rande" to je geniální a ty "poloerotický doteky" :-)
no na to nejde nic "říct" snad jen : super :-)
jen tak dál