Katren

 „Cedriku?“ Vyjeveně koukal do usměvavé tváře a nemohl se vzpamatovat, jediné, co zaznamenal, bylo, že mu po celém těle naskočila husí kůže.

 „Luciusi! Brumbál!“ Zvolal jeden ze Smrtijedů a ukázal na příjezdovou cestu, kde vždy stávaly kočáry.

 „Stáhněte se!“ Zavelel Malfoy a okamžitě se ozvalo hromadné prásk. Harry jen dál koukal před sebe a nezmohl se ani na zavření pusy. Chlapec stojící nad ním, si jen povzdechl a pomohl mu na nohy.

 „William Diggory.“

 „Harry!“ Chlapec s jizvou se otočil, ale hned mu všechno zastínily Hermiony vlasy. „Jsi v pořádku? Není ti nic? Viděla jsem ty Smrtijedy, jak na tebe míří hůlkami a měla jsem strašný strach.“

 „Nic mi není, Hermiono.“

 „Opravdu?“

 „Opravdu.“ Přikývl. „A co ty? V pořádku?“ Dívka přikývla a znovu se k němu přitiskla. „Rone?“ Pohlédl na zrzka a dál držel Hermionu.

 „Jsem v pohodě, kámo.“

 „Vidím, že jste se již seznámili.“ Přišel k nim Brumbál a pohlédl na Williama. Hermiona s Ronem se nechápavě podívali za Harryho.

 „Cedrik?!“ Vyhrkl Ron.

 „William Diggory.“ Usmál se. „Jsem Cedrikův bratranec.“

 „Na bratrance až moc podobný.“ Utrousil potichu Ron.

 „Ano, jsme si hodně podobní a na první pohled si nás všichni pletou, ale jsem mladší, než on a mám jinou barvu očí.“

 „Taky jiný účes.“ Přikývla Hermiona. Diggory se na ni usmál, ale pak se trochu zamračil.

 „Jak se vůbec jmenujete?“

 „Oh, úplně jsem na to zapomněla. Já jsem Hermiona Grangerová, tohle je Ron Weasley a Harryho asi znáš, že jo?“ Ukázala na oba chlapce vedle sebe. Ron si s ním podal ruka a znovu o krok ustoupil.

 „A co tady vlastně děláš, Williame?“ Zeptal se nedůvěřivě.

 „Promiňte, že vás ruším.“ Ozval se znovu Brumbál, který se doteď o něčem bavil s Moodym. „Ale vy musíte do školy.“

 „Pane, kde je Remus?“ Zeptal se ještě Harry, když svého opatrovníka nikde neviděl.

 „Poslal jsem ho na ministerstvo kvůli oficiálnímu vyjádření o tomto útoku.“ Harrymu ze srdce spadl obrovský kámen, protože když ho nikde neviděl, okamžitě začal myslet na nejhorší. Brumbál jako by četl jeho myšlenky a vlídně se na něj usmál.

 „Neboj se, Harry, je v naprostém pořádku a teď už běžte, kočár čeká.“ Mrkl na ně a otočil se zpět k Moodymu.

 „Pojďme.“ Zamumlal Harry nepřítomně a potichu následoval své přátele, kteří právě prováděli výslech.

 „Takže ty jsi přestoupil z jiné školy?“

 „Ano.“

 „To je zvláštní, jsi už třetí student, který tenhle rok přestoupil, myslel jsem, že potom, co se o Brumbálovi psalo, spíš plno lidí odejde.“ Uvažoval Ron.

 „To si nemyslím.“ Zavrhla to Hermiona. „Loni bych tomu i věřila, ale letos je všechno úplně jinak, ministr Voldemorta viděl, takže musel dát Brumbálovi za pravdu.“ Ron pokrčil rameny a otevřel dveře od kočáru, do kterého vzápětí i vlezl. Jako poslední se dovnitř vtěsnal Harry, jeho kamarádi si dál povídali s Williamem, což mu vyhovovalo. Zamračeně se podíval na nebe, kde se ještě vznášelo znamení zla, na černé obloze svítilo mnohem více a bylo nepřehlédnutelné z jakéhokoliv úhlu. Všechny vzpomínky, na které se snažil zapomenout se v jednom okamžiku vrátily a nemohl je dostat zpátky do temného koutu své mysli. Po dnešním večeru jako by zestárl o několik let, nikdy by neřekl, že ještě někdy uvidí někoho z rodiny Diggoriových, a ani nikoho vidět nechtěl. Moc dobře si pamatoval tu noc, kdy Červíček zabil Cedrika a Voldemort se vrátil, už tehdy věděl, že si to bude pamatovat do konce svého hnusného života ty nejpodrobnější detaily.

 „Harry?“ Drkla do něj Hermiona.

 „Cože? Říkala jsi něco?“ Probudil se ze vzpomínek.

 „Možná by bylo lepší, kdybys vystoupil, teda pokud tu nechceš spát.“ Oznámila mu, ale její obličej při pohledu na něj postrádal jakýkoliv náznak úsměvu.

 „Jo, jasně, už jdu.“ Vystoupil a pomalu vyšel k hlavní bráně, která se začala otevírat a Harry rozeznal siluetu profesorky přeměňování. Další tři studenti šli za ním, ale tentokrát mezi nimi bylo ticho, Hermiona se ustaraně dívala na Harryho záda, stejně tak i Ron a William si byl vědom tíživé atmosféry, která mezi třemi Nebelvířany zavládla.

 „Pottere!“ McGonagallová k němu doběhla a prudce ho přitiskla k sobě, Harry jen překvapeně zamrkal, ale to už se profesorka otočila na ostatní. „Pane Bože, jste všichni v pořádku?“ Zeptala se a stejně jako Harryho objala i je.

 „Nic nám není, paní profesorko.“ Odpověděla za všechny Hermiona.

 „Co vás to proboha zase napadlo?! To jste toho už neměli dost?!“ Tři studenti, kteří na prsou nosili nehelvítského lva, sklopili hlavu a nemohli se ředitelce jejich koleje podívat do očí.

 „Musím říct, že to, co jste udělali, bylo velice nezodpovědné, ostatně jako vždy, že, Pottere.“ Pohlédla na něj příkře a Harry děkoval Bohu, že se vrátila ta stará, dobrá profesorka McGonagallová. „Proč mě to vlastně vůbec překvapuje a nepochybujte o tom, že se to dozví vaši rodiče.“ William se pobaveně ušklíbl, když zahlédl Ronův výraz. „Jen se nesmějte, pane Diggory, ti vaši se to dozví také.“ Dodala. „A teď už pojďte dovnitř.“ Všichni čtyři ji následovali do Velké síně, už ze Vstupní haly bylo slyšet vystrašené štěbetání studentů, ale jakmile vstoupili dovnitř, všichni utichli a se zájmem si je prohlíželi. Nejvíce očí vyselo na Williamovi.

 „Kdo to je? – Vypadá jako Cedrik.“ Zaslechl Harry, když procházel kolem mrzimorského stolu.

 „Je hezkej, co?“ Zaslechl tentokrát od jedné havraspárské sedmačky, o které nepochyboval, že je Choina kamarádka.

 „Běžte si sednout ke svým stolům.“ Přikázala McGonagallová a sama pokračovala k učitelskému stolu. Harry, Ron a Hermiona okamžitě zamířili k nebelvírským studentům a William zamířil ke stolu hned vedle jejich, tudíž k mrzimorskému.

 „Co je to za kluka?“ Zeptala se jich hned Ginny a všechny dívky, které její otázku slyšely se na dychtivě otočily.

 „Jmenuje se William Diggory.“ Odpověděla Hermiona.

 „Takže má něco společného s Cedrikem?“ Ozvala se Levandule.

 „Je to jeho bratranec.“ Odpověděl Ron.

 „Pokud nebelvírští studenti dovolí, ráda bych tu přivítala nového studenta, který kvůli stěhování přestoupil sem k nám.“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. „Profesor Brumbál musel ještě něco zařídit, takže se můžete pustit do jídla.“ Profesorka si sedla a okamžik na to, se všude objevilo jídlo.

 „Pottere!“ Ozvalo se nad chlapcem, který vyděšeně vyjekl a prudce se otočil. „Teď půjdete se mnou!“ Přikázala madame Pomfreyová, vytáhla ho ze židle a vláčela za sebou. Harry se jen vyděšeně ohlédl na své kamarády, ale to už byli u schodiště a masivní dveře mu zaclonily výhled do Velké síně. Když konečně dovlál na ošetřovnu, posadila ho ošetřovatelka na postel nejblíže její kanceláři a zmizela ve dveřích vedoucích do ní. Po pár vteřinách se opět vynořila a v ruce měla lahvičku s lektvarem.

 „Co to je?“

 „To vás nemusí zajímat.“ Odsekla a nalila mu všechno do krku.

 „Fuj!“ Neodpustil si Harry a znechuceně se ušklíbl.

 „Kdyby jste nezápasil se Smrtijedy, mohl jste tohle odpustit, ale vy jste se prostě musel zapojit, že?!“ Zavrčela a přimáčkla ho na postel. „Teď budete minimálně půl hodiny v klidu.“ Oznámila a odešla zpátky na večeři.

 „A co nějaký jídlo?“ Zeptal se a koukal na zavřené dveře. S povzdechem padnul zpátky do postele a nic nedělal. Nástěnné hodiny pomalu tikaly, čímž dráždily chlapcovy nervy. Každou minutu pohlédl na ciferník a smutně sledoval, jak pomalu ten čas najednou utíká. Když už se asi po milionté podíval na hodiny, v jeho hlavě jako by explodoval granát a on potřeboval dělat cokoliv jiného, než poslouchat neustálé tikání. První, co ho napadlo, bylo, že si přikryje hlavu polštářem, ale v zápětí zklamaně polštář odhodil k nohám postele.

 „Fajn, tak tohle nepomáhá.“ Zašeptal do ticha. „Už to mám! Zpívání!“ Zaradoval se a začal zpívat bradavičkou hymnu. Když dospíval, zbývalo už jenom deset minut do konce vězení na ošetřovně. Sám pro sebe se usmál a začal pátrat v paměti ještě po nějaké písničce, ale než si na nějakou vzpomněl, potichu se otevřely dveře a dovnitř nakoukla známá tvář.

 „Moje záchrana.“ Vydechl s úsměvem Harry a uvolnil místo na posteli.

 „Copak? Péče naší drahé madame Pomfreyové ti nestačí?“

 „Její péči bych přežil, ale mám neuvěřitelný hlad a ještě ke všemu se můžu zbláznit z toho neustálého tikání!“ Dokončil a podrážděně se podíval na hodiny.

 „Tak s tímhle-“ Ukázala na hodiny. „-ti moc nepomůžu, ale s hladem určitě jo.“ Řekla a konečně vytáhla ruku, kterou měla schovanou za zády, jenže Harry neviděl žádnou ruku, ale talíř s pořádnou večeří.

 „Jsi poklad, Hermiono.“

 „Já vím.“ Pokývala hlavou a s úsměvem sledovala, jak do sebe cpe kuřecí stehno s bramborovou kaší, když dojedl, talíř sám od sebe zmizel.

 „Opravdu jsou ty hodiny tak děsný?“ Zeptala se a koukala na ně. Chtěla se sic zeptat na úplně jinou věc, ale tušila, že by o tom nechtěl mluvit.

 „Zkus ležet a nedělat nic jiného než poslouchat tikání, pak možná změníš názor.“

 „Tak to ti řeknu rovnou, nezměním, mě to vždycky uklidňovalo.“

 „Opravdu?“ Pozdvihl obočí chlapec.

 „Jo, opravdu.“

 „Mě to spíš rozčiluje.“

 „Tak na to bych sama opravdu nepřišla.“ Utrousila s ironií v hlase.

 „No vidíš, to je další důvod, proč jsem tady.“ Usmál se na ni sladce, Hermiona se ušklíbla a už se nadechovala k odpovědi, jenže do dveří vešla madame Pomfreyová a zpražila Harryho pohledem.

 „Takže, Pottere, můžete jít, ale nepočítejte s tím, že tento měsíc budete hrát za kolejní tým nebo trénovat, jakékoliv sportování si prostě budete muset vyškrtnout ze svého jistě nabytého programu.“ Harry na ni vyvalil oči jako by právě viděl vlkodlaka.

 „Ale madame, vždyť jste říkala-“

 „Je mi jedno, co jsem říkala, teď říkám tohle!“ Vyštěkla a otočila se na podpatku. Harry ještě dlouhou dobu civěl na zavřené dveře a potom se nasupeně společně s Hermionou vydal do nebelvírské věže.

Ráno, kolem šesté hodiny ho probudilo mohutné zachrápání z Ronovy postele, Dean s Nevillem se jen ošili a spali dál, naopak Seamus se stejně jako Harry probudil a jejich pohledy se střetli. Kývli si na pozdrav a oba naštvaně pohlédli na Ronovy červené závěsy. Další hodinu a půl se Harry snažil přemluvit svůj mozek, aby alespoň na chviličku ještě vypnul, ale nestalo se tak. Tento urputný boj vzdal a potichu, aby neprobudil nikoho z kluků se oblékl, připravil tašku a vykradl se z ložnice. Pomalu se vláčel po schodech do společenské místnosti, kde očekával první ranní ptáčata. Nespletl se, u krbu už seděla partička třeťáků, kteří hráli Tchoříčky, vůbec v celé místnosti bylo na tak brzkou dobu až moc lidí. Zamířil k jednomu ze dvou stolků, kde už seděla Hermiona a posadil se naproti ní.

 „Co tady děláš, tak brzo?“ Zeptala se, když zvedla oči od knížky položená na stole a od pergamenu ležícího na stole.

 „Chybělo mi tvoje kopání ze spaní.“ Usmál se na ni a uhnul před kuličkou zmuchlaného pergamenu.

 „Co to píšeš?“ Vyndal hlavu z pod stolu.

 „Dopis rodičům.“ Odvětila a zmačkala další pergamen. Harry se na něj nechápavě podíval a o chvilku později mu sklouzl pohled na Hermionu.

 „Není trochu brzo na dopis, vždyť jsme včera přijeli.“

 „Jo, ale za tak krátkou dobu, jsme se stihli dostat do maléru, teda aspoň já s Ronem, ano.“ Odpověděla a rezignovaně odhodila brk. „Stejně jako pan a paní Weasleyovi jsou moji rodiče členové řádu, takže se včera dozvěděli o naší pomoci, jež jsme poskytli při boji proti Smrtijedům.“

 „Nemyslím si, že bych unikl vynadání paní Weasleyové.“

 „Vidíš, málem bych zapomněla, mám pro tebe dopis.“

 „Od koho?“

 „Nevim, byl přiložený k tomu mýmu.“ Odpověděla a vyndala z brašny další pergamen. Harry rozlepil obálku a vyndal z ní linkovaný papír. Podivil se nad tím, protože nejen, že papír vypadal jako vytržený ze sešitu, ale byl napsán i propiskou.

   Ahoj, Harry,

Nejspíš ti připadá divné, kdo z kouzelníků píše

propiskou, odpověď je jednoduchá, kouzelníci,

kteří žili 16 let jako mudlové, teď už jistě víš,

o koho se jedná. Nepíšeme, kvůli tomu, abychom

ti dělali nějaké kázání, ale Hermiona se s námi

bavila o jisté písni, jež jste vyslechli na začátku

roku. Mnozí lidé z řádu by byli proti tomu, abychom

vám o tom něco řekli, ale mi máme jiný názor,

musíte to vědět a obzvlášť ty. Cestou do Bradavic

s vámi cestoval jistý chlapec jménem William

Diggory, určitě se dostal do Mrzimoru, že mám pravdu?

Možná se divíš, jak to mohu vědět a možná tušíš,

kam tím mířím, on je dědic Helgy z Mrzimoru.

On o tom ví, stejně tak ví, že ty jsi dědic Nebelvíru,

ale společně musíte najít dědice Roweny. Problém

je v tom, že to nenajdete v žádných knihách,

protože do nich se to vepíše až v sedmnácti letech

dědice, bohužel tolik času nemáme. Další otázkou je,

jak poznáš dědice, když nemůžeš zjistit, kdo to je?

Určitě ti v přítomnosti Williama naskočila husina,

tak poznáte i třetího dědice, hodně štěstí Harry.

A ještě něco, ocenila bych, kdybys o tomhle nikomu

neříkal, zatím ani Hermioně.

  Kate a John Grangerovi

 „Kdo ti ho poslal?“ Zeptala se zvědavě Hermiona, když Harry upřel zrak do vyhaslého ohniště.

 „Tvoji rodiče.“

 „Opravdu? A co píšou?“

 „Promiň, ale musím si ještě něco zařídit.“ Probral se chlapec a odtrhl oči od popelu. „Uvidíme se na snídani.“ Políbil dívku na tvář, rychlým krokem vyšel ven ze společenské místnosti a jediné, co mohla Hermiona udělat, bylo, se za ním jen nechápavě dívala.