Katren

 „Dobrý večer, Pottere, jak se cítíte?“ Rozeznělo se v jednom momentálně obydleném pokoji domu číslo 12.

 „Mnohem lépe, madame.“ Odvětil černovlasý chlapec, který ležel v posteli a četl si knížku o nejoblíbenějším sportu v celém kouzelnickém společenství, o famfrpálu.

 „Tak se ukažte.“ Řekla a prohlédla si už skoro zahojenou ránu na hrudi. „Vypadá to dobře, ale opovažte se sednout si na koště, žádná fyzická námaha ještě nejmíň dva týdny.“ Jakmile přikývl, tak začala pokračovat. „Za dva týdny vás čekám na ošetřovně a uvidíme, jestli budete moci znovu trénovat. Jinak se už můžete normálně pohybovat, ale jak jsem řekla, žádná námaha a taky se vyhýbejte dlouhým procházkám, ty vám na zdraví také moc nepřidají.“

 „Pokusím se všechno dodržet, madame.“

 „To bych vám radila.“ Zatímco ošetřovatelka odcházela se Harry zvedl z postele a opatrně se protáhl. Jen co odešla z místnosti se přemístil ke skříni a vytáhl nějaké oblečení. Když procházel ztichlým domem, nemohl se zbavit dojmu, že ho sleduje nějaký pár očí, ale kdykoliv se otočil, nikoho neviděl ani nic neslyšel. Radši rychle prošel vstupní síní a otevřel dveře do kuchyně, kde bylo klasické shromáždění. Naproti Hermioně seděla Tonksová a vedle ní Remus, vedle muže seděl Ron a vedle ženy byla posazená jediná Weasleyová, která se dvěma manželům narodila, oni samotní seděli vedle Hermiony. Hned, jak si ho všimli ho všichni pozdravili a on se s úsměvem posadil vedle hnědovlasé dívky, která s ním celý den trávila každou volnou chvilku a snažila se mu nějak zpříjemnit čas strávený v posteli.

 „To už ti Pomfreyová dovolila se volně pohybovat po domě?“

 „Dovolila, ale samozřejmě s omezením, nesmím chodit na dlouhé procházky a vyhýbat se fyzické námaze.“

 „Takže nemůžeš hrát famfrpálu!“ Uvědomil si Ron.

 „Ne, to nemůžu.“ Potvrdil Harry zachmuřeně. „To ovšem neznamená, že nebudou tréninky, potřebujeme trénovat, pokud chceme pohár, tak musíme.“

 „No jo, ale jak to chceš udělat?“

 „Napadlo mě, že bys mohl mít kapitánskou pásku ty.“

 „Já?!“ Vyjekl zděšeně zrzek.

 „No, jenom dva týdny, potom už snad budu moct hrát.“ Usmál se nevině Harry. „Nutit tě nebudu.“ Dodal, když viděl kamarádův výraz.

 „Ne, to ne, teda, chtěl jsem říct, že jo, beru to.“ Vyhrkl rychle. „Páni, já a kapitán.“ Hermiona, která celou dobu jen tiše seděla a dojídala večeři, sledovala Ronovo počínání s úsměvem na tváři.

 „Dobrý večer.“ Ozvalo se ze dveří, všichni se ohlédli a uviděli muže v černých džínech a černé košili. Nikdo neodpověděl a ohromeně na něj zírali, jen Harry sklopil hlavu a prohlížel si brambory na svém talíři. „Můžu si přisednout?“ Zeptal se Lupina a ten přikývl. Během chvilky se před Snapem objevil talíř s jídlem. „To je tady takové ticho pokaždé?“ zeptal se a všechny přejel pohledem.

 „Ne, jenom jsme nečekali tvoji návštěvu.“ Přiznala Tonksová.

 „Já můžu klidně odejít.“ Řekl a začal se zvedat, jenže ho za předloktí chytla Remusová ruka a stáhla ho zpět na židli.

 „Nikdo neříká, abys odešel, je to tak nebo se snad mýlím?“ Otočil se na ostatní.

 „Samozřejmě, že to nikdo neříká.“ Přisvědčil pan Granger. „Severusi.“ Dodal. Každý se znovu vrátil k tématu, který probíral před profesorovým příchodem a kuchyň se znovu rozhučela různými rozhory a několikrát se místností rozezněl veselý smích.

 „Vstávej, Harry, mamka nás volá dolů. Harry!“

 „Nech mě, Rone, já chci spát, řekni McGonagallový, že mi není dobře.“ Ron jen zakroutil hlavou a přistoupil k Harryho posteli.

 „VSTÁVAT!“ Zařval mu do ucha.

 „Co?!“ Chlapec s jizvou se vymrštil do sedu a okamžitě nahmatal brýle, které si vzápětí nasadil. „To nebylo vtipný.“ Odsekl, když viděl usměvavého Rona sedět na kraji jeho postele.

 „Promiň, kámo, ale musel jsem tě nějak vzbudit, mamka nás volá dolů.“ Harry něco zabrblal, ale vstal a začal hledat něco na sebe. Jakmile byl oblečený, vydali se společně dolů. Když vstoupili do kuchyně pozdravili, jak už bylo ve zvyku a posadili se každý na své místo.

 „Ahoj.“ Pozdravil Hermionu a letmo ji políbil na tvář. Hermiona se jenom usmála a se zavřenýma očima se opřela o Harryho rameno. Na chlapcově tváři se objevil spokojený úsměv.

 „Mami, proč vstáváme tak brzo?“ zeptal se Ron své matky.

 „Protože pojedeme s tvým otcem do práce a potom se přepravíme na nádraží.“ Odpověděla a dala na stůl talíř s toasty, marmeládu a máslo.

 „Pojedeme na ministerstvo?“

 „Kam jinam nebo sis snad myslel, že taťka pracuje jako popelář?“ Ozvala se Ginny, která si zrovna mazala toast.

 „Koukám, že jsi zase jednou vtipná.“ Odsekl její bratr.

 „Na rozdíl od tebe jo.“

 „Co tím chceš říct?“

 „Tím chci ří-.“

 „Nechte toho, oba!“ Zasáhla Molly.

 „Paní Weasleyová, kde je Remus?“

 „Přišla mu sova od profesora Brumbála, připojí se k nám a na cestě na nádraží.“ Odpověděla, od toho incidentu se Snapem se k němu a Hermioně chovala skoro stejně jako vždycky, ale jenom skoro.

 „Snídaně.“ Zašeptal dívce do ucha, a když otevřela oči, uviděla namazaný toast.

 „Díky.“ Zamumlala a vzala si ho od něj.

 „Běžte si pro kufry, za chvíli tady budou auta.“ Rozkázala jim paní Weasleyová, když dojedli.

 „Auta?“ Podivil se Harry.

 „Ano, máme je zamluvené na celý den, takže nás potom odvezou na nádraží.“ Vysvětlila Ronova matka. Harry přikývl a vyběhl schody za ostatními. Jakmile s Ronem vyšli z pokoje,  narazili na holky, které se právě vláčely se svými kufry ze schodů. Oba je dohonili a pomohli jim se zavazadly.

 „Pospěšte si trochu, už se čeká jenom na vás!“ Před domem stály dvě černá auta s otevřenými kufry u kterých stáli promrzlí řidiči.

 „Ahoj, Arture, Molly.“ Pozdravil jeden z nich.

 „Zdravím, Emile.“ Usmál se pan Weasley a jeho žena se místo pozdravu jen usmála. „Tak děti, tohle je Emil Chmířečko, známe se už od školy a na svatbě nám dělal řidiče.“

 „Těší mě, vy musíte být Ginny a Ron, že ano?“

 „Taky nás těší.“ Odpověděla Ginny a potřásla si s Emilem rukou.

 „Ron.“ Usmál se chlapec. „Viděl jsem vás na fotkách, ale to jste ještě neměl takové břicho.“

 „Rone!“ Ozvala se šokovaně jeho matka.

 „Co je?“ Všichni protočili oči v sloup a řidič to celé jen s úsměvem sledoval.

 „Ale nech ho, Molly, vždyť má pravdu, tehdy jsem rozhodně neměl těch třicet centimetrů před sebou.“ Zastal se Rona a přejel si dlaní po břiše. „Jak se má vůbec Bill, slyšel jsem, že má docela slušnou práci u Gringottových.

 „Ano, to má, ale teď už radši už nastoupíme, abyste s kolegou nenastydli a já ti pak v autě všechno povím. Rone, Ginny, vy pojedete s námi a Harry, Hermiona a Tonksová pojedou za námi.“ A jak se řeklo, tak se i vykonalo a po chvíli, která trvala asi dvě minuty, už vyjížděli z Grimaldova náměstí do rušných ulic Londýna. Tonksová si sedla dopředu vedle řidiče, aby náhodou na zadní sedačce nedělala křena, takže měla přehled kudy jedou a za jak dlouho asi budou na místě.

 „Jsme na místě.“ Ozval se řidičův hlas. Harry se podíval na hodinky a zjistil, že cesta netrvala ani půl hodiny.

 „Vidíte támhletu telefonní budku? Tak díky ní se dosta-.“

 „My víme taťko.“ Přerušil ho Ron a šel rovnou dovnitř. Pan Weasley se nechápavě podíval na svou ženu.

 „Ale, Arture, copak jsi už zapomněl? Díky té budce se sem loni dostali.“ Muži se rozsvítily oči, ale to už na něj volal Ron.

 „Taťko, jaký je účel návštěvy?“ Pan Weasley hbitě vyběhl k budce a vstoupil za Ronem.

 „Návštěva Artura Weasleyho.“ Slyšeli ještě, to už se ale ponořili do země. Když zmizely i rudé vlasy vstoupila dovnitř paní Weasleyová s Ginny, pak Hermiona s Tonksovou a nakonec Harry s řidičem Emilem.

 „Takže Harry Potter, Artur říkal, že ty a Ron jste dobrými přáteli.“ Harry přikývl, ale nic neříkal. „Taky jsem slyšel, že hraješ famfrpálu, chytač, že ano?“ Další přikývnutí. „Stejně jako otec.“ Pokýval hlavou. „Artur mi kolikrát říkal, co všechno jste ty, Ron a ještě ta slečna udělali.“

 „Nechci být nezdvořilý, ale jestli se mnou mluvíte jenom proto, že jsem Harry Potter, tak toho rovnou můžete nechat.“ Emil se usmál.

 „Ne, mluvím s tebou jako s kamarádem mého kmotřence.“

 „Cože? Vy jste Ronův kmotr?“

 „Ano, ale on o tom neví a ocenil bych, kdybys mu to zatím neříkal.“

 „Proč?“ Zeptal se Harry, ale to už se zastavili, ženský hlas jim popřál hezký den a oni se museli rychle připojit k ostatním, kteří na ně už čekali.

 „Ve dne to tu vypadá úplně jinak než v noci.“ Slyšel Rona, který se právě vyhýbal malému mužíku s hromadou papírů na rukou.

 „Nebo to třeba bude tím, že teď to není past nachystaná Ty-víš-kým, Rone.“ Promluvila Ginny.

 „Podívejte se na tu fontánu!“ Zhrozila se Hermiona. „Skřítek u nohou kouzelníka.“ Ron po Hermioně střelil pohledem.

 „Tys s tím SPOŽÚSem ještě neskončila?“ 

 „Ne, a ani to nemám v plánu.“

 „Zajímalo by mě, kolik už máš členů.“

 „Mě by spíš zajímalo, co by se stalo, kdyby tu fontánu viděli kentauři.“ Prohlásila Ginny a prohlížela si vyobrazeného kentaura, jak vzhlíží ke kouzelníkovi.

 „Radost by z toho rozhodně neměli.“ Řekl Harry a taky na fontánu pohlédl. Když došli ke stolu s cedulí Bezpečnostní služba, tak je muž sedící za stolem postupně všechny přejel tenkým zlatým proutkem a každému kromě pana Weasleyho a Tonksové převážil hůlky. 

 „Teď už jenom stačí dostat se do toho proudu lidí a projít bánou.“ Když prošli za bránu, připojili se k nějakému mladíku, jenž měl kápi přes hlavu, ale jen co k němu došli se celým vestibulem ozval křik.

 „Weasley!“

 „Ano?“ Vykřikli svorně mladík s panem Weasleyem. Muž, který na ně volal k nim přiběhl a celý udýchaný se opřel o stěnu.

 „Konečně jsem tě našel, Arture.“ Vydechl. „Přišla sova, že někdo očaroval kombajn a ten zabil všechny zemědělce, kteří byli v tu dobu na poli.“ Harry pohlédl na Hermionu s Ronem, stejně jako on a ostatní se tvářili vyděšeně.

 „Kolik jich bylo?“ Odvážil se nejstarší Weasley.

 „To nikdo neví, jediné, co po nich zůstalo je krev a hromada částí lidských těl.“ Paní Weasleyová se vyděšeně zajíkla a přikryla si ruku pusu.

 „Omlouvám se, ale musím tam jít, nevím jestli to stihnu, ještě pošlu sovu.“ Políbil svou ženu na tvář a spěchal za mužem, který už běžel pryč.

 „Pane Bože.“ Šeptla paní Weasleyová. Nikdo už nepromluvil, všichni mlčeli a pozorovali jeden druhého, jediný na koho se nikdo nepodíval, byl Percy. On sám dělal, že je nevidí a netrpělivě se díval na hodinky. Po dlouhých pěti minutách se ozval rachot a k nim ze shora sjel výtah se zlatou mříží. Všichni nastoupili dovnitř a výtah se pomalu rozjel. Harrymu se podařilo dostat mezi Rona a jeho staršího bratra, nechtěl riskovat, že by se Ron neudržel a Percymu namlátil. Teprve teď mu Harry pořádně pohlédl do tváři, rezavé vlasy měl uhlazené a pod nosem malý knírek. Třetí nejstarší Weasley si jeho pohledu všiml a pohlédl mu zpříma do očí, v té chvíli byste mohli vidět blesky, jak v hnědých, tak i smaragdových očí.

 „Odbor zneužívání mudlovských výtvorů.“ Rozeznělo se výtahem. Všichni až na Percyho začali vycházet ven.

 „Říkal jsem, aby ses od něj držel dál.“ Zasyčel nenávistně a pevně stiskl Harryho nadloktí.

 „Rozhodl se sám.“ Odvětil stejně jako Ronův bratr chlapec a ruku z jeho stisku vytrhl. „Já ho nenutil, ani neprosil.“ Percy se ušklíbl a uhnul před zavírající se mříží. Harry se otočil a stanul tváří tvář Emilovi.

 „Nikdy bych do něj neřekl, že se postaví proti vlastní rodině.“ Zakroutil hlavou.

 „Já možná ano, vždy pro něj byla na prvním místě kariéra.“

 „Ano, to nepopírám, ale stranit se vlastní rodině…“ Zbytek věty nechal řidič viset ve vzduchu a radši se společně s Harrym vydali za rudovlasou rodinkou. Tonksová se od nich odpojila ještě dřív, než dorazili do tohoto patra, aby si vyjednala dnešní volno a mohla je doprovodit na nádraží.

 „Navrhovala bych, abychom se nejdříve šli podívat do kanceláře vašeho otce a potom si šli sednout do ministerské restaurace, kde bychom počkali.“ Navrhla paní Weasleyová a všichni jen souhlasně přikývli.

 „Ještě jste mi neřekl, proč Ronovi nemůžu říct, že má kmotra.“ Ozval se Harry.

 „Není to zrovna věc, kterou by se mohlo dozvědět plno lidí, ale Potterovi, tvoji rodiče, nebyla jediná rodina, o kterou Ty-víš-kdo jevil víc zájmu.“

 „On chtěl zabít i je?“

 „Bohužel ano, proto se začali stejně jako tví rodiče, schovávat. Nikdo kromě mě nevěděl, kde jsou a já jsem celou tu dobu byl u nich, takže nás teoreticky nikdo nemohl vypátrat, ale v té době nebylo nic jisté, ovšem naštěstí se nic nestalo.“

 „Ale proč je chtěl Vold-.“

 „Neříkej to jméno!“

 „Pardon, proč je chtěl zabít?“

 „Nevím, jestli bych ti tohle měl říkat.“

 „Proč ne?“

 „Protože o tom nikdo neví, Bill, Charlie, Percy, Fred, George a už vůbec ne Ron.“

 „Nikomu to neřeknu, slibuju.“

 „No dobrá, ale nikdo se to nesmí dozvědět. Weasleyovic rodina je, jak jistě víš, jedna z nejstarších kouzelnických rodin, ale to co už nikdo neví, je to, že v každé generaci je jeden člen rodiny stejně mocný jako první Weasley. Ty-víš-kdo se to samozřejmě dozvěděl a chtěl, aby se Weasleyovi, buď stali jeho stoupenci a nebo zemřeli. Jak sis možná už domyslel, tak tím dědicem je Ron, ale jeho moc by se měla objevit až po jeho sedmnáctých narozeninách.“

 „Ale jak to můžete vědět? Myslím, že je to právě Ron a ne Ginny?“

 „Věštba, Harry, nikdo kromě Brumbála a proroka přesně nevěděl, co v ní bylo.“ Harry se ušklíbl.

 „Snad tu věštbu nevyřkla Trelawneyová.“

 „Ne, nebyla to ona, byla to jiná věštkyně, ale bohužel nevím jaká.“

 „S těma věštbami to začíná být zajímavý.“ Utrousil Harry a rozhlédl se kolem. Tady ještě nikdy nebyl, zamračil se a ohlédl se přes rameno. „Kde to jsme?“

 „Tahle cesta vede do té restaurace.“ Oznámil mu Emil a usmál se na něj, bylo to vůbec poprvé od doby, kdy začal vyprávět. „Chtěl bych tě požádat, abys o tom, co jsi se před chvílí dozvěděl, nikomu neříkal a to ani s Hermioně.“ Harry přikývl a pevně se mu podíval do očí.

 „Neřeknu, nebojte.“ Řidič přikývl a nejspíš chtěl ještě něco říct, ale to už vstupovali do restaurace. Všichni si sesedali k jednomu velkému stolu a pustili se do jídla, které se jim během chvilky objevilo na stole.