Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


22. kapitola - Rozhodnutí

22. 8. 2007

 „Pane bože!“ vyhrkl Lupin a okamžitě přeběhl celou místnost ke Snapovi. Celý hábit byl prosáklý krví a Remus se jen bezmocně snažil nahmatat tep. „No tak, Snape, dostal ses z mnohem hroších situací, tak se do prdele vzbuď!“

 „Dojděte někdo pro Pomfreyovou!“ Probudila se Tonksová a taky přispěchala k muži ležícímu na zemi. Harry jen stál a pozoroval svého opatrovníka, jak roztrhává profesorův hábit, jeho roztrhanou hruď, po které stékalo pořád víc a víc krve, viděl jeho duši, jak se pomalu letí směrem nahoru. Ne, teď nesmí umřít, vždyť jsem se mu ani nestihl omluvit, nechci, aby zemřel! Harry se rozhlédl po místnosti, všichni kolem se už probudili z počátečního šoku a teď běhali po místnosti sem a tam. Pohlédl na Remuse, něco křičel, nejspíš, co mu mají donést, ale Harry nic z toho nevnímal, neslyšel, když mu paní Weasleyová říkala, aby odešel, neslyšel Hermionino volání, když ji její rodiče táhli ze dveří. Jediné, co slyšel, byl svůj hlas, jak neustále říká, že nesmí umřít. Znovu pohlédl na Hermionu, jeho pohled byl prázdný a jeho oči podivně vyhaslé, dívka se vytrhla svým rodičům a v té chvíli ho zaplavila vlna hnědých kudrn a přesně v ten okamžik věděl, co chce, chtěl Snapovi pomoc. Odtrhl se od Hermiony a přiklekl si k svému opatrovníku.

 „Vypadni, Harry! Nechci, aby ses na tohle musel dívat!“ Vyhazoval ho Remus, ale to už si k nim přiklekla i Hermiona a Ron, který se už taky vytrhl své matce, přiběhl okamžik potom.

 „Běžte pryč, všichni tři! Stejně už nic nenaděláte, umírá!“ přidala se Tonksová a v očích se jí leskly slzy, Harry zavrtěl hlavou.

 „Ještě není mrtvý a ani nebude.“

 „Tím, že tady nad ním budeš dřepět, mu život nezachráníš!“ rozkřikl se vlkodlak a neustále mu k hrudi tiskl kus nějaké látky, aby zadržel krvácení.

 „Alexi!“ vykřikl v duchu. „Potřebuji tvou pomoc!“ Náhle se v místnosti zjevil muž, Ron vykřikl, ale prorok si toho nevšímal a přisedl si k nim.

 „Co potřebuješ?“

 „Potřebuju poradit, jak ho zachránit.“ Alex přikývl, ale Hermiona Harryho chytla za ruku.

 „Neděj to.“ Zašeptala prosebně a v očích se jí třpytilo čím dál tím víc slz, nejen kvůli Snapovi, ale i kvůli němu.

 „Tohle mi nerozmluvíš.“ Zakroutil hlavou a políbil ji na čelo. „Co mám udělat?“ zeptal se, když odvrátil pohled od Hermiony.

 „Vyndej talisman a polož mu ho na srdce.“ Radil a jak prorok říkal, tak Harry udělal. „Polož mu prsty na spánky a soustřeď se na to, aby byl v pořádku, představuj si, jak se jeho zranění zocelují.“ Soustředil se, ale stále nic, viděl, jak profesorova duše stoupá výš a výš.

 „Nejde to!“ vyhrkl. „Vůbec mu to nepomáhá!“

 „Soustřeď se, Harry, musíš se soustředit! Tohle chce sakra velký soustředění, vím, že ty to zvládneš, věřím, že ano.“ Chlapec zavřel oči, viděl tu ránu, ale místo toho, aby se zocelovala, se ještě více rozšiřovala a krve z ní teklo stále víc a víc.

 „Nedokážu to!“

 „Ale ano, dokážeš!“ Harry zakroutil hlavou a i ze zavřených očí mu tekly slzy. „Dokážeš.“ Opakoval Alex. Znovu zakroutil hlavou, ale přesto se začal znovu soustředit, představoval si, jak ho bude znovu šikanovat při hodinách Lektvarů a bude naprosto v pořádku. Bude nadržovat své koleji a hlavně Malfoyovi, i když teď už asi ne, ale bude v pořádku. Bude v pořádku, bude v pořádku. Opakoval si neustále dokola, viděl, jak prochází chodbami a jeho černý plášť za ním elegantně vlaje. Jak všem prvňákům nahání strach, viděl Nevilla, který v přítomnosti profesora Lektvarů nechá rozpustit kotlík nebo mu spadne lahvička se vzorkem lektvaru.

 „To je ono, Harry, jen tak dál pokračuj!“ Slyšel Alexův hlas, otevřel oči a uviděl, jak Snapova duše padá zpátky do jeho hrudi. Profesorova víčka se o půl centimetru zvedla, ale vzápětí únavou znovu spadla. V tu chvíli dovnitř vpadla madame Pomfreyová a pohlédla na skupinu sedící kolem muže na zemi.

 „Dobrý, Harry, už je tady ošetřovatelka, ta už se o něj postará.“ Alex ho jemně stiskl za rameno a pomalu ho položil na zem, starostlivě si ho prohlížel, byl neuvěřitelně bledý, což se mu ani trochu nezamlouvalo. Jakmile se tričko dotklo jeho kůže na prsou, tak se zbarvilo do červena, nejdřív to byla jenom malý skvrnka, ale ta se velmi rychle měnila v pořádnou skvrnu.

 „Do háje!“ zaklel, čímž na sebe upoutal pozornost. Rychle tričko roztrhl a vytáhl z hábitu šátek, který přimáčkl na chlapcovu hruď.

 „Harry, no tak, vydrž to.“ Mluvil k němu. „Jak dlouho vám to bude ještě trvat?!“ Vyjel na madame Pomfreyovou, jež byla stále skloněná na Snapem. Hermiona se rychle po čtyřech dobelhala k Harrymu a chytla ho za ruku.

 „Co mi to děláš, Harry?“ Šeptala a hladila ho po vlasech.

  „Odneste ho do nějakého pokoje, je stabilizovaný, ale potřebuju, aby na něj někdo dohlédl!“

 „Postarám se o to.“ Nabídla se Ginny, která taky odmítla odejít. „Přihlásila jsem se do kurzu pro lékouzelníky.“ Vysvětlila. „Už od malička jsem mamce pomáhala, když se někomu něco stalo.“ Dodala a vypadalo to, že tím starou ošetřovatelku přesvědčila.

 „Uhněte.“ Přikázala Alexovi, ten se okamžitě zvedl a stoupl si vedle Remuse a Tonksové. Oba muži měli ruce od krve, ale prorok na nich měl o hodně míň krve, než vlkodlak.

 

 „Jak mu je?“ zeptala se Tonksová.

 „Pomfreyová říkala, že bude v pořádku, ale zatím se ještě neprobral.“ Odpověděl Remus. „Co Snape?“

 „Už se probral, ale je tak unavený, že dokonce zapomněl na svůj sarkasmus.“ Odpověděla pobaveně, ale vzápětí znovu zvážněla.

 „Jdu se za ním podívat.“ Oznámil a odešel z místnosti.

 „Já musím dolů na poradu, zvládnete to tady?“ Ron přikývl a sedl si na Remusovo místo. Tonksová se ještě jednou podívala na chlapce ležícího na posteli a pak pohledem propálila Alexe stojícího u nohou postele, ovšem nic neřekla.

 „Proč jste mi o tom neřekli?“ Ozval se Ron, jakmile se za ženou zavřely dveře.

 „O čem?“

 „O tom talismanu, díky kterému Harry zachránil Snapa.“

 „Nemohli jsme.“

 „Nemohli? Hermiono, vždyť o tom ví celý řád!“ Zavrčel a pohlédl na dívku na druhé straně postele.

 „Můžeš ten rozhovor odložit na později, prosím.“ Ron už otevíral pusu, aby odpověděl, ale Alex mu položil ruku na rameno a zavrtěl hlavou. Chlapec stiskl rty do tenké linky, ale nic neřekl a svůj pohled stočil na Harryho.

 

Procházel se po louce, všude kolem něj padaly sněhové vločky, a jakmile se dotkly jeho kůže, tak začaly roztávat. Stromy se prohýbaly pod tíhou sněhu, stejně jako všechno ostatní. Viděl zajíce, jak skáče směrem ke své noře a na nebi kroužilo pár osamělých havranů. Nebylo tu žádné zlo, žádní Smrtijedi, žádný Voldemort.

 „Tak proč tu nezůstaneš?“ Harry se ohlédl přes rameno a za sebou uviděl sám sebe. „Nikdo ti v tom bránit nebude.“ Proč bych tu vlastně nemohl zůstat. Napadlo ho, vždyť mi tady bude mnohem líp. „Tam odkud jsi přišel, na tebe nic nečeká.“ Taky pravda.

 „Harry.“ Pohlédl před sebe a uviděl dalšího kluka naprosto identického s ním. „Že prý tě tam nic nečeká? Vzpomeň si na sv-.“

 „Jediné, co tě tam čeká je opovržení, sláva, o kterou nestojíš a smrt.“

 „Neposlouchej ho, Harry.“

 „Sám víš, že tvůj osud je postavit se Voldemortovi a nejspíš v tom souboji zemřeš, tak proč nezůstat tady a žít věčně.“

 „Co by to bylo za život, vždyť tady nikoho nemáš, sv-.“

 „Nebo ty snad chceš zemřít, Harry?“ Chlapec, který stál mezi dvěma chlapci, pohledem neustále létal sem a tam. „Vždyť oni mají Brumbála, proč by ses o ně měl neustále starat, oni mají největšího kouzelníka doby, kouzelníka, který dostal Merlinův řád první třídy.“ Přesvědčoval ho první Harry.

 „Ale věštba určila, že se Voldemortovi musíš postavit ty, nikdo jiný ho nedokáže porazit.“ Namítl druhý Harry.

 „K čertu s nějakou věštbou! Vždyť ti jenom zkazila život!“

 „Copak chceš, aby tvoji přátelé zemřeli?“ Řekl rychle, aby ho nikdo nevyrušil. Teď se trefil na správné místo, chlapec stojící mezi oběma, na něj upřel své smaragdové oči.

 „Ne.“ Zašeptal a zavzpomínal na ně.

 

 „Máme ti s tím pomoct?“ To se ptalo jedno z rudovlasých dvojčat, za nimiž prošel turniketem.

 „Když budete tak laskaví.“ Zasupěl Harry.

 „Ty, Frede, Pojď sem a pomoz nám!“ S přispěním dvojčat se Harryho kufr nakonec přece octl v koutě kupé.

 „Dík.“ Řekl Harry a odhrnul si zpocené vlasy z očí.

 „Co to máš?“ Vyhrkl jeden z dvojčat a ukazoval na jeho jizvu ve tvaru blesku.

 „Propána!“ Řekl druhý. „Takže ty jsi -“

 „Je to on.“ Řekl první. „Viď, že ano?“ Obrátil se k Harrymu.

 „Ale kdo mám být?“ zeptal se Harry.

 „Harry Potter.“ Pronesla svorně dvojčata.

 „Ach tak.“ Řekl Harry. „Chci říct, to jsem já.“

 

Dveře kupé se otevřely a v nich stál nejmladší rudovlasý chlapec.

 „Sedí tu někdo?“ Zeptal se a ukázal na místo proti Harrymu. „Všude jinde je plno.“ Harry zavrtěl hlavou a chlapec se posadil. Pohlédl na Harryho a potom spěšně vyhlédl z okna, jako kdyby se na něj vůbec nepodíval. Harry si všiml, že ještě pořád má na nose černou tečku.

 „Ty, Rone.“ To už tu byla i dvojčata.

 „Heleď, my jdeme doprostřed vlaku – Lee Jordan tam má obrovskou tarantuli.“

 „Tak jo.“ Zamumlal Ron.

 „Harry.“ Ozval se druhý z dvojčat. „Představili jsme se vůbec? My jsme Fred a George Weasleyovi. A tohle je náš bratr Ron. Takže na shledanou.“

 „Nashle.“ Řekli Harry a Ron a dvojčata za sebou zavřela dveře kupé.

 „Ty jsi opravdu Harry Potter?“ vyhrkl Ron. Harry přikývl. „Totiž – já jsem si říkal, jestli není zase jeden z Fredových a Georgeových vtípků.“ Vysvětlil Ron. „A opravdu máš – víš, co myslím -“ Ukázal Harrymu na čelo.

 „Ano.“ Přisvědčil Harry. „Ale já si nic nepamatuji.“

 „Vůbec nic?“ zeptal se Ron dychtivě.

 „Hm – vzpomínám si na spoustu zeleného světla, ale nic jiného.“

 „Páni.“ Vydechl Ron.

 

 „Promiňte.“ Začal kluk, který vstoupil do jejich kupé. „Ale neviděli jste tu náhodou nějakého žabáka?“ A Když zavrtěli hlavami, jen zanaříkal: „Zas už se mi ztratil! Když on mi pořád utíká!“

 „Určitě se najde.“ Utěšoval ho Harry.

 „To ano.“ Řekl chlapec nešťastně. „Kdybyste ho snad viděli…“ A šel dál.

 

Dveře kupé se znovu otevřely. Chlapec, jenž hledal svého žabáka, se vrátil, ale teď s ním byla ještě jakási dívka, která se už stačila převléknout do nového bradavického hábitu.

 „Neviděli jste tu nějakou žábu? Tady Nevillovi se totiž ztratila.“ Řekla, měla panovačný hlas, husté střapaté hnědé vlasy a dost veliké přední zuby.

 „Už jsme mu říkali, že jsme žádnou žábu neviděli.“ Prohlásil Ron, ale dívka ho neposlouchala.

 „Ty děláš nějaká kouzla? Tak to se podívám.“ Posadila se. Ron se zatvářil zaraženě.

 „Hm – proč ne.“ Odkašlal si.

 „Javor, buk, linda a platan – ať je tahle krysa zlatá.“ Mávl rukou, ale nestalo se vůbec nic. Prašivka byla šedá a tvrdě spala.

 „Víš určitě, že je to opravdové zaklínadlo?“ Zeptala se dívka. „Zřejmě, ale za moc nestojí, viď? Zkoušela jsem pár jednoduchých zaklínadel, jen tak, abych se pocvičila, a vždycky se mi to povedlo. U nás v rodině nikdo nekouzlí, takže mě hrozně překvapilo, když jsem ten dopis dostala, ale samozřejmě jsem z něj měla úžasnou radost, poněvadž podle toho, co se říká, je to nejlepší škola čar a kouzel na světě – samozřejmě že jsem se naučila všechny ty předepsané knihy nazpaměť a doufám, že to bude stačit – mimochodem, jmenuji se Hermiona Grangerová, a kdo jste vy?“ To všecko ze sebe doslova vychrlila.

 „Já jsem Ron Weasley.“ Zamumlal Ron.

 „A já Harry Potter.“ Řekl Harry.

 „Ty jsi opravdu Harry Potter?“ zeptala se Hermiona.

 

 „Tak jak ses rozhodl?“ Harry stále pozoroval chlapce před sebou, který mohl jenom doufat, že ho přesvědčil. Harry se nadechl.

 „Chci se vrátit.“ V ten okamžik se setmělo a oba chlapci zmizeli. Tma kolem něj neustále houstla a houstla, pomalu si neviděl ani na špičku nosu, když se talisman visící mu na krku zvedl a bíle se rozzářil. Harry ho chytl do ruky, aby si ho lépe prohlédl, ale jakmile se ho jenom dotkl, propadl se do hlubin země, talisman zhasl a on se octl v nepropustné tmě.

 

 „Jdu pro Remuse!“ Vyhrkl Ron, když si všimli, že se probírá, úplně zapomněl na zlost, kterou ještě před chvilkou cítil.

 „Harry?“ Promluvila dívka a neustále držela jeho ruku, chlapec její ruku jemně zmáčkl a začal otevírat oči. Nikdy se snad necítil tak unavený jako teď, už jen zvednout oční víčka ho velice vysílilo. Uviděl dvě rozmazané tváře, přestože neměl brýle, obě dvě poznal.

 „Hermiono.“ Zašeptal vysíleně. „Alexi.“ Usmál se na proroka.

 „Jak ti je?“ zeptala se dívka.

 „Ujde to, jenom jsem unavený.“ Hermiona si oddechla a jemně ho políbila.

 „Podle toho, co mi právě řekl Ron, jsem si myslel, že umělé dýchání, už nebude potřeba, Hermiono.“ Usmál se Remus, jenž právě vstoupil do pokoje. Dívka zčervenala a pohlédla na Alexe, ten se na ně jen usmíval.

 „Harry, jak ti je?“ Otočil se Lupin na chlapce v posteli.

 „Jsem jenom unavený.“ Oznámil a nechápavě na všechny pohlédl. „Proč se mě na to všichni ptáte?“

 „Snapova duše už byla jednou nohou v říši duší.“ Začal vysvětlovat Alex. „A protože jsi poprvé někoho zachránil, tak toho na tebe bylo moc. Což způsobilo, že se Snapova zranění přemístila na tvoje tělo.“

 „Aha, takže tím chceš říct, že jsem se v říši duší ocitl místo Snapa?“

 „Ano.“

 „Cože?! Vy jste tohle věděl, a přesto jste mu řekl, jak ho zachránit?!“

 „Já mám ochráncům pomáhat a ne za ně rozhodovat.“ Zavrčel Alex na Remuse. „Pokud ho chtěl zachránit, musel jsem mu poradit, to je má povinnost.“

 „Ale to že jste ho mále zabil vám je jedno, hlavně, když plníte povinnost!“ Vyjel na něj vlkodlak.

 „Promiňte, ale já jsem tady.“ Ozval se Harry. „Neměj mu to za zlé, Remusi, stejně by mě nepřesvědčil.“

 „Ty radši mlč, s tebou si to taky vyříkám, jen co ti bude líp!“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

WOW

Nada,12. 8. 2014 11:36

Perfektná poviedka, zatiaľ ju čítam jedným dychom. Prečítala som už veľké množstvo HP poviedok, ale musím povedať, že toto je jedna z najlepších SK/CZ ff aké som čítala. Klaniam sa :)))

!!!!

sami,17. 9. 2007 20:26

úžasná povídka už se těším na pokračování

Je to fakt suprový!

Adrianne,16. 9. 2007 18:25

Fakt super povídka, moc se těším na další kapitolu. No jo, Harry je pravej hrdina, když se rozhodl Snapea zachránit. :o)

???

mia,13. 9. 2007 21:02

Kdy už přidáš tu další kapitolu říkalas o víkendu a ještě jis tam nedala.

dotaz

Lucy,13. 9. 2007 13:54

ahojky kdy bude konečně další kapitolka???

re slib

marek ,10. 9. 2007 17:37

kde je to kdyz jsi rekla ze tam neco dás o výkendu

dotaz

petr,6. 9. 2007 19:19

a přidáš i neco k strážci bílé magie

:-)

Katren,6. 9. 2007 18:08

mno... jelikož jsem slíbila, že pokud to do čtvrtka nebude a ještě není, tak se pokusím splnit svůj slib a o víkendu něco přidám, ovšem neřeknu, jestli v sobotu nebo v neděli

kdy uš to bude?

Mia,6. 9. 2007 16:40

Kdy už konečně přidáš další kapitolu?? A prosím ať je to co nejrichlej protože je to fakt domrý čtení.

???

Katren,4. 9. 2007 19:51

hele, tak to nevim, ale pokud to nebu do čtvrtka, tak se stejně pokusím něco sesmolit

re dotaz

petr,4. 9. 2007 17:15

a do kdy by to mělo bejt

:-)

Katren,4. 9. 2007 15:06

bohužel, mám menší problém, nový počítač už máme a všechno je ok, ale ten starý, na kterém budu psát apod. se tak trochu rozbil, přesně jsou v háji nejspíš oba disky, monitor a zdroj, takže budu vděčná, když ještě chvilku vydržíte

dotaz

petr ,3. 9. 2007 16:12

je to super ale chtelo by to dalsí kapitolu

:-)

Katren,29. 8. 2007 12:57

NyJa: díky:)
Tinka: díky:)
pro všechny, kteří se těší na další kapitolu: v pátek bychom měli mít nový počítač a já tenhle starý dostanu do pokojíka, problém je ovšem v tom, že to tam musíme přestavět, teda musíme, máma s tátou tvrdí, že musíme, takže nebudu mít čas psát, ale jakmile budu mít počítač v pokojíku, tak se do toho pustím a do konce prázdnin ještě něco přidám... doufám

8-D

Tinka,24. 8. 2007 11:55

*slint* TO JE NAPROSTÁ PARÁDA! Miluju těěě! :D Těš až dneska půjdeme na ty Simpsny, to tě umačkám v náručí! :P

super

NyJa,23. 8. 2007 14:19

páni... perfektní kapitolka :-D

:-)

Katren,22. 8. 2007 21:01

díky :)

ahoj

artur,22. 8. 2007 20:42

zapoměl jsem pznamenat : perfektní rychlost přidávání kapitol no prostě je to sen

ahoj

artur,22. 8. 2007 20:37

jedním slovem : super :-)