Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


21. kapitola - Nepříjemná zpráva

20. 8. 2007

 „Cože?!“

 „Psst!“

 „Uklidni se, Rone.“ Chlapec s rezavými vlasy se rozhlédl po místnosti, každá osůbka se věnovala něčemu úplně jinému, než jim.

 „Chcete říct, že Sirius tady v tomhle baráku vybudoval společně se svým bráchou nějakou tajnou místnost, o které nevěděli ani jeho drazí rodiče?“

 „Jsi snad hluchý, Rone?! Vždyť ti to tady celou dobu vysvětlujeme!“ zašeptala s nebezpečným ostřím v hlase hnědovláska, jež seděla uprostřed dvou chlapců.

 „Jenom se ubezpečuju, že to chápu správně.“ Ohradil se.

 „Teď jenom stačí zjistit, jak otevřít nějaký dveře, abychom se mohli dostat dál.“ Vložil se do toho Harry, aby zamezil vznik další hádky.

 „Třeba jen stačí zatlačit na nějaké určité místo na stěně a ty dveře se otevřou.“ Napadlo Rona.

 „Možná najít nějakou kliku.“ Přidala se Hermiona.

 „Jo, nebo to může být cokoliv jiného.“ Zabručel chlapec s havraními vlasy.

 „No tak, Harry, nebuď takový pesimista.“ Pokárala ho dívka a zamyšleně se napila ze skleničky s dýňovou šťávou.

 „Já nejsem pesimista, ale realista, Hermiono!“ Namítl zamračeně. „Je plno možností a my nemáme žádnou stopu, jen víme, kudy vede schodiště.“ Řekl a oba chlapci jako na povel upřeli svůj pohled na jejich kamarádku, která zamyšleně hleděla do stolu.

 „Můžete na mě přestat civět?!“ Zavrčela, ale její oči se nezvedly.

 „Jenom čekáme, co z tebe vypadne chytrého.“ Usmál se nevině Ron.

 „Proč musím neustále přemýšlet já? Vy taky máte mozek a prospělo by vám, kdybyste ho občas použili.“

 „Ale to ty jsi chodící knihovna.“ Vysvětlil Ron.

 „A jsi to ty, díky komu ještě žijeme, nebýt tebe, tak nepřežijeme ani jeden z našich výletů.“ Přidal se s úsměvem Harry a Hermiony tváře začínaly dostávat nádech růžové.

 „Co? Kvůli mně? To jste se zbláznili, ne?“

 „My? Ne, proč?“ zeptal se Ron.

 „Proč?“ vypadlo z ní. „Vždyť jsi to byl ty, kdo nás dostal přes ty šachy v prvním ročníku a byl to Harry, kdo vyřídil Quirella.“

 „Tak trochu si zapomněla na tu část, kdy jsi mi dala ten správný lektvar.“ Připomněl Harry.

 „A mě jsi zachránila ze spárů Osidla.“

 „Dobře, ale nebyla jsem s vámi u Aragoga.“ Harry se při té vzpomínce uchechtl, moc dobře si vzpomínal, jak je málem sežrali přerostlí pavouci.

 „Nebýt taťkova zdivočelého auta, tak tu opravdu nejsme.“

 „Jenže jste to vy dva, kdo dostal ocenění za mimořádné služby škole.“

 „Bez tebe bychom na to nepřišli.“ Zakroutil hlavou zrzek.

 „Prostě jsi nejchytřejší holka, kterou máme tu čest znát a už se o tom nehodláme bavit, že jo, Rone.“ Utnul to Harry a kamarád souhlasně přikývl. „A taky nejkrásnější.“ Dodal šeptem, aby ho slyšela jen ona. Dívka ještě víc zčervenala a usmála se na něj, přičemž si ho k sobě přitáhla. Ron se s úsměvem ohlédl na Ginny, která si povídala s Tonksovou, taky se široce usmívala, a když se dospělá žena ohlédla, proč se tak culí, její koutky se taky zvedly. Chlapec s jizvou na čele se cítil neuvěřitelně šťastný, dokud se místností nerozlehl hlas Ronovy matky.

 „Rone, ty budeš spát v pokoji u Harryho a Ginny s Hermionou budou spát v jednom z pokojů ve třetím patře.“ Ta z toho asi nemá takovou radost jako já s Ginny. Napadlo Rona, jakmile byla jeho matka v půli věty. Harry s Hermionou se od sebe odtrhli a pohlédli na Molly Weasleyovou se zdviženým obočím, ne že by nepočítali s tím, že budou muset spát odděleně, ale ostří v hlase paní Wealseyové, je ohromně zaskočilo. Takhle naposledy mluvila s Hermionou, když Holoubková zveřejnila ten svůj slavný článek. Problesklo mu hlavou a v duchu se ušklíbl nad tou snůškou keců, co kdy napsala.

 „Ale Molly, je tady dost pokojů, aby každý mohl mít vlastní pokoj.“ Prohlásil Remus a stejně jako dvojice měl obočí schované někde vysoko pod ofinou.

 „Nechci, abychom zabírali příliš moc místa.“ Vysvětlila, přičemž s Harryho opatrovníkem mluvila mnohem příjemnějším tónem. Nebo spíš nechce, abychom s Hermionou mohli spát v jednom pokoji, ani bych se nedivil, kdyby nás přišla zkontrolovat. Pomyslel si hořce Harry. Hermiona pohlédla na své rodiče jako by v nich hledala oporu, seděli naproti ní a něco rozebírali, když si všimli pohledu své dcery, jen bezmocně pokrčili rameny.

 „Pojďte si odnést ty věci.“ Vyzval rudovlasé sourozence Harry a než vyšel z místnosti, tak se ještě jednou ohlédl přes rameno na malou příjemnou ženu, kterou měl vždy strašně rád, ale momentálně byly jeho sympatie vůči ní někde v nedohlednu. Myslí si snad, že měla Rita pravdu? Přemýšlel, ale co si Ronova mamka myslí, to se mohl jen dohadovat, byla tu sice možnost, ale rozhodně by si nedovolil lézt jí do hlavy. Vzal Ginnin kufr a společně vyrazili po schodech vzhůru do dalších pater.

 „Kde je můj pokoj, už víš, já ještě odnesu Ginny ten kufr a pak přijdu.“ Oznámil, jakmile se objevili u odpočívadla v druhém patře. Ron přikývl a zamířil do pokoje, jenž bude po zbytek prázdnin sdílet společně s jeho nejlepším kamarádem. Harry mezitím následoval dívky, které už šlapaly do dalšího patra, kde by si měly vybrat nějaký pokoj.

 „Tak třeba tenhle?“ zeptala se Hermiona, zrzka jenom pokrčila rameny a vstoupila jako první dovnitř, Harry ji následoval a kufr položil k posteli, na které seděla. Ze dveří vykoukla Hermionina hlava a pohled upřela na Ginny.

 „Jdu si pro věci, tak se tady zatím nějak zabydli.“ Mladší dívka přikývla a pohlédla na Harryho, snažil se tvářit lhostejně, ale věta, jdu si pro věci, způsobila, že se nepatrně ošil, kdyby ho nepozorovala, nejspíš by si toho nevšimla. To budou zajímavé prázdniny. Napadlo ji a otevřela kufr. Když oba odešli, připadal ji pokoj až neuvěřitelně velký. Rozhodně až sem Hermiona přistěhuje všechny svoje knihy, už tak velký nebude. Usmála se a pokračoval ve vybalování.

 „Harry, kde j- AHH!“ Ron zaječel, když Hermiona, která vešla hned za chlapcem, mávla hůlkou, ale místo toho, aby se teď válel na zemi díky nějakému kouzlu, kolem něj poletovaly různé věci, od pergamenů až po velké tlusté bichle.

 „Začínáš mě vážně děsit.“ Prohlásil nakonec zrzek.

 „Zatím nemáš proč se bát.“ Odvětila a svůj kufr začarovala tak, aby celou cestu až do jejího a Ginninýho pokoje, plul za ní.

 „Nejsi jediný, koho děsí.“ Oznámil mu s úsměvem Harry. Ron se na něj taky usmál, ale jakmile kamarádovi pohlédl do očí, jeho úsměv trochu víc povadl.

 „Víš, to co mamka-.“

 „To je v pohodě, Rone.“

 „Ne, to nen-.“

 „Nech to plavat.“ Přerušil ho znovu. „Teď musíme přemýšlet o tom, jak se dostat do toho sklepa.“

 

Ok. Pomyslel si Harry. Stojíme tu už nejmíň deset minut a pořád jsme na nic nepřišli. Jak si Sirius může být tak jistý, že na to přijdeme?

 „Mohli bychom třeba zkusit najít nějakou tu kliku.“ Ozvala se Hermiona a pohlédla na oba chlapce.

 „Ty s Harrym zkuste něco najít, já si zkusím svůj návrh.“ Jak řekli, tak udělali. Harry s Hermionou vyzkoušeli snad každou lampu v místnosti, ale dveře stále zůstávaly zavřené. Mezitím Ron zatlačil na každičký milimetr stěny, nadarmo, stěna se nehnula.

 „Tak už se otevři!“ Zavrčel podrážděně. Nic, pořád před ním stál jenom kus zdi, Harry už hledání vzdal a teď seděl na schodech a pozoroval počínání svého kamaráda. „To snad není možný! Alohomora!“ Všichni tři ztuhli a pohlédli na místo, kde ještě před chvilkou byla stěna, ale teď tam byly dveře, které se pomalu otevíraly.

 „Dokázal jsi to, Rone!“ Usmál se Harry a seskočil k němu.

 „Nechápu, že mě to nenapadlo!“ Ozvala se ohromeně Hermiona a stejně jako Harry se usmívala. Všichni tři si stoupli vedle sebe a hleděli na schody nořící se stále do větší a větší tmy. Chlapec s jizvou jako první vstoupil a jeho kamarádi se nejistě vydali za ním. Jakmile ho dívka dohnala, tak ve tmě nahmatala jeho ruku a pevně ji stiskla. Zrzek taky přidal do kroku, ale vzápětí vylekaně nadskočil, když se dveře s prásknutím zavřely.

 „Rone!“ Vykřikla a chlapec, kterého se držela za ruku, měl co dělat, aby nespadl ze schodů, když se k němu nečekaně přilepila.

 „Co?“

 „Ticho!“ přikázal Harry a vytáhl hůlku. „Lumos.“ Jakmile světlo jeho hůlky prořízlo tmu, uviděl dvě vyděšené tváře jeho kamarádů. „Musíme jít až dolů.“ Přikývli a následovali světlo vycházející ze špičky jeho hůlky, jejž se potápělo čím dál hlouběji do útrob domu.

 „Jak je to ještě daleko?“

 „Jenom kousek, schodiště za chvíli končí.“ Odpověděl na otázku svého nejlepšího přítele. Nedivil se, že mají strach, vypadalo to tam opravdu strašidelně. Díky světlu vycházející z jeho hůlky byly vidět nejmíň dvacetileté pavučiny a na nich obrovští pavouci. Ohlédl se na Rona, ten se zrovna toužebně díval na Harryho ruku s hůlkou, ale jeho důstojnost mu nedovolila po ní chňapnout. Harry jako první vstoupil do malé chodbičky s dvěma dveřmi a rovnou přistoupil k těm, které byly dál od vchodu na schodiště, pro jistotu ze štítku setřel prach, bylo na něm vyryto Sirius. Usmál se, když před očima uviděl kmotrův šklebící se obličej.

 

 „Víš, co tohle všechno znamená?“ otočil se nečekaně k Harrymu při pomalém postupu chodbou. „Když Pettigrewa předáme úřadům?“

 „Že jste volný.“ Usmál se Harry.

 „Ano.“ Přikývl Sirius. „Ale jsem ještě něco – nevím, jestli ti to někdy někdo pověděl, ale… jsem tvůj kmotr.“

 „Ano, to už jsem věděl.“ Potvrdil Harry.

 „Totiž… tvoji rodiče mě jmenovali tvým opatrovníkem.“ Soukal ze sebe namáhavě. „Pro případ, že by se s nimi něco stalo.“ Harry čekal. Nevěděl, jestli má Sirius na mysli to, co ho právě napadlo. „Samozřejmě pro to budu mít pochopení, když budeš chtít zůstat u tety a strýčka.“ Pokračoval Sirius. „Ale… zkrátka si to dobře promysli. Jakmile bude mé jméno očištěné… Kdybys pak chtěl… nový domov…“ Harrymu jakoby náhle v žaludku explodoval granát.

 „Cože… že bych bydlel s vámi?“ zakoktal a udeřil přitom hlavou do kusu skály trčícího ze stropu. „Že bych odešel od Dursleyových?“

 „Samozřejmě jsem si myslel, že by se ti to moc nezamlouvalo.“ Vyhrkl spěšně Sirius. „Úplně to chápu, jenom mě napadlo, že bych mohl…“

 „Zbláznil jste se?“ zachroptěl Harry hlasem neméně skřehotavým než Sirius. „Samozřejmě, že bych chtěl od Dursleyových odejít. Vy máte vlastní dům? Kdy se můžu nastěhovat“ Sirius se k němu točil a díval se na něj.

 „Ty bys chtěl?“ Vydechl. „Vážně bys chtěl?“

 „Ano, vážné bych chtěl!“

 

Někdo mu položil ruku na rameno, prudce otočil hlavou, až mu prasklo v krčních obratlích, Hermiona ho jemně stiskla, ale to už mávl hůlkou a neverbálně je otevřel. Přesně jako ve snu se rozhořely pochodně připevněné ke zdi a lampička na pracovním stole se taky rozzářila.

 „Teda, Siriusi!“ vydechla Hermiona a přešla ke knihovničce. Ron se ušklíbl a došel k Harrymu, jenž se skláněl nad plány rozházené po celém stole.

 „Co to je?“

 „Různá patra ministerstva kouzel a plno dalších budov.“ Oznámil Harry a prohlížel si něco, co mu až moc připomínalo odbor zneužívání mudlovských výtvorů.

 „Kde všechny ty knihy sebral?“ Ozvala se Hermiona a prstem přejížděla z jednoho hřbetu knihy na druhý.

 „Nemám tušení.“ Zamračil se Harry, nikdy dřív nad tím neuvažoval, ale když se teď Hermiona zeptala, musel se zamyslet nad tím, kde našel knihy o černé magii, i když, v tomhle domě jich musela být spousta.

 „Všude možně.“ Chlapec s jizvou nadskočil a rozhlédl se kolem sebe, ale jeho kmotr nikde.

 „Sirius říkal, že ty knihy sebral všude možně.“ Zrzek na něj pohlédl se zdviženým obočím a potom co od něj o krok ustoupil, si ho změřil od hlavy k patě.

 „Jak říká?“

 „No-“

 „O talismanu mu neříkejte!“ ozval se náhle v jejich hlavách Alex.

 „Poslouchal jsi vůbec, když ti tady o tom,“ rozhodila rukama. „Harry říkal? Nějaký talisman uvolnil jeho duši.“ Zavrčela Hermiona.

 „Nějaký talisman!“ vyprskl Ron. „Copak nejste ani trochu zvědaví zjistit o tom něco víc?“

 „Víš kolik je v kouzelnickém světě talismanů?“

 „Tak schválně! Paní já-vím-všechno nám to určitě poví.“ Harryho obočí se nepatrně přiblížilo k sobě, ani trochu se mu nelíbilo, co právě Ron řekl.

 „Ehm-“ Ron se jenom vítězně ušklíbl a než stačila cokoliv říct, se otočil na chlapce za ním.

 „A co ty, Harry? Nejsi ani trochu zvědavý, možná by ten nějaký talisman mohl Siriusovi vrátit život.“

 „Nebuď hloupý, Rone!“ Okřikla ho. „Vždyť i Brumbál tvrdí, že nic nebo nikdo nedokáže vrátit život. A pokud by něco takového existovalo, myslíš si snad, že by byl Harry sirotek?“ Pokrčil rameny a podíval se na svého kamaráda, ale ten si radši něco četl a jejich výměnu názorů přestal vnímat.

 

12.11.1976 – Nikdo toho Jamese nepochopím, vždyť může mít jakoukoliv holku, ale ne, pro něj existuje jen jedna a to Lily Evansová. Tím vůbec nechci říct, že by nebyla hezká, to ona je, troufám si říct, že je jedna z nejhezčích holek na škole, ale ani trochu o Jamese nestojí, což dneska dokázala tím, že se zastala Srabuse, když jsme ho pověsili do vzduchu. Upřímně ji začínám litovat, protože už od druháku není den, který by se jí Dvanácterák nesnažil zalíbit. Taky nechápu, jak ho může lákat něco takového jako je dlouhodobý vztah, vzdát se té svobody, ne, to bych nedokázal a upřímně to nechápu. Ale dost o Jamesovu problému, větší a mnohem horší problém má chudák Remus, zítra je zase úplněk on je celý pobledlý už od včerejška. Doufám, že se nám brzo podaří se kompletně proměnit, ovšem nikdy nezapomenu, jak dneska Jamosovi narostlo paroží, ten pohled mě prostě donutil říct jednu jedinou větu – „Teda, Jamesi, ty náš paroháči, kdopak tě podvádí?“

 

Ani si neuvědomil, že čte nahlas, teprve když se ozvala Hermiona, tak odtrhl pohled od zažloutlých stránek.

 „Netušila jsem, že si Sirius psal deník.“

 „Naposledy do něj psal, než ho odvedli do Azkabanu.“ Vysvětlil Harry. 

 „Vypadaj na pěkný svatoušky, co?“ usmál se Ron, který mu koukal přes rameno.

 „Pokud má někdo víc prohřešků než Fred s Georgem, tak jedině oni.“ Přikývl s úsměvem Harry.

 

Jakmile vešli na večeři do kuchyně, tak jak už bylo zvykem, na ně upřeli své pohledy manželé Grangerovi, Lupin, Tonksová a od dnešního rána i manželé Weasleyovi. Paní Weasleyová se k nim i nadále chovala poměrně chladně, takže se její ústa ani nehnula, když jim ostatní přáli dobrý večer. Harry s Hermionou se jako vždy posadili naproti Tonksové s Lupinem a čekali, až jim skřítci donesou večeři.

 „Kde je Ron?“ Zeptal se pan Weasley, který seděl se svou ženou vedle Harryho.

 „Ještě šel po Papoušíkovi poslat nějaký dopis.“ Vysvětlil Harry. „Za chvilku by měl přijít taky.“ A jak řekl, tak se i stalo, jakmile dořekl poslední slabiku, se otevřely dveře a dovnitř vstoupil nejmladší Weasleyovic syn. V momentě, kdy si sedl, mu jeden ze skřítků, Harry ani nestihl postřehnout jaký, položil na stůl talíř s jídlem, takže si všichni konečně popřáli dobrou chuť a pustili se do jídla.

 „Jo, málem bych zapomněl, den před odjezdem se tu zastaví Snape, abyste mohli trénovat nitroobranu.“ Promluvil do všeobecného mumlání a povídání Remus, Harry přikývl a snažil se tvářit lhostejně, ale uvnitř se toho setkání bál.

 „Jak myslíš, že se ke mně bude chovat, Remusi?“

 „Myslíš Snapa?“ Odpovědí mu bylo jen němé přikývnutí. „Nevím.“ Harry si povzdechl a zakoukal se na dušenou mrkvev na svém talíři. „Harry?“ Chlapec zvedl hlavu a znovu pohlédl na svého opatrovníka. „Kde jste celé odpoledne byli?“

 „Řeknu ti to pak, tady ne.“ Lupin zvedl jedno obočí, ale nic neříkal. Už otvíral pusu, aby ho ujistil, že to není nic nebezpečného, ale v tu chvíli se rozlétly dveře a dovnitř se jako velká voda vřítil Snape.

 „Pán zla to zjistil, zjistil, že jsem špeh.“ Vypravil ze sebe a upadl do bezvědomí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

Katren,20. 8. 2007 17:38

pokosím se ji napsat, co nejdřív

ahoj

artur,20. 8. 2007 17:35

nevim proč bych ja osobně tě měl "kamenovat" je to "tvoje klasická" kapitola ze silnou dějovou linijí a zpozoruhodnýma zápletkama které se nedají dopředu "předvídat" a to je super už se těším na další kapitolu tak ahoj