Katren

Rozhlédl se kolem sebe, znovu se ocitl na podzemním schodišti. Tentokrát neváhal a rychle seběhl schody, minul dveře od Regulosova pokoje a chytl kliku druhých dveří. Nic, lehce s nimi zalomcoval, ale byly zamčené. Sáhl do kapsy a s potěšením zjistil, že nůž se tam opět záhadně objevil. Na nic nečekal a černé dveře s pomocí něj otevřel. Uvnitř nikdo nebyl, rozhlédl se kolem sebe, vše bylo jako minule. Sedl si do křesla, kde se rozhodl čekat na příchod svého kmotra. Už nejmíň čtvrt hodiny, jen seděl a rozhlížel se po místnosti. Pohled mu padl na stůl, šesté patro, odbor pro kouzelnou přepravu, páté patro, odbor Mezinárodní kouzelnické spolupráce, druhé patro, odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů, zkoumavě si prohlížel každý plán jednotlivých pater, nejvíce ho ovšem zaujal plán, dosud ležící na stole.

 „Odbor záhad.“ Zamumlal a vzal do rukou nejspíš nejpoužívanější pergamen ze všech.

 „Přece jenom jsi tady.“ Zvolal muž stojící ve dveřích.

 „Siriusi, já-“

 „Klid, Harry, klidně seď, musím ti plno věcí vysvětlit a bude to na delší dobu.“

 „Plno věcí?“

 „Ano, jako první bych ti rád vysvětlil, proč jsme tady.“

 „Dobře.“

 „Řeknu ti to všechno hezky po pořádku. Jak víš, měl jsem bratra, Reguluse, společně jsme vytvořili tyto místnosti z jednoho prostého důvodu, oba jsme měli tajemství, o kterých se naši rodiče nemohli dozvědět, a obyčejné pokoje nebyly dost bezpečné místo. Nevím, jaké tajemství měl Regulus a je mi to i celkem jedno. Proto jsme je vybudovali, nikdo o nich neví, společně jsme se dohodli, že to tak bude nejlepší. Tohle bylo jediné, na čem jsme se kdy dohodli.“ Usmál se trpce. „Nikdy jsem nevlezl do jeho pokoje a on do mého taky ne, ale možná by bylo dobré, kdyby ses tam dostal, mohl by tam mít knihy, které by ti pomohly Voldemorta porazit. Nevím ovšem, jestli je to bezpečné, mohl dveře nějak očarovat nebo tak něco, vždyť víš, zajímal se o černou magii.“

 „To ale ty taky.“ Namítl Harry a pohled mu sklouzl ke knihám.

 „Ano, ale nikdy jsem ji nepodlehl jako Regulus, on jí byl naprosto posedlý, nedělal nic jiného, než že měl nos zabořený v knihách o ní. Můj záměr byl jen v tom, abych se o černé magii dozvěděl, co nejvíc, když znáš nepřítele, lépe se potom můžeš ubránit.“ Harry přikývl.

 „Mám jednu otázku, Siriusi, co tohle všechno znamená? Chci říct, jak ses mi mohl dostat do hlavy, když jsi mrtvý nebo nejsi?“

 „Popravdě za to může talisman.“ Muž ukázal na Harryho hruď. „Díky němu se s tebou můžu spojit.“

 „Takže jsi mrtvý.“ Harry sklopil oči, na malou chvíli si už myslel, že ještě žije.

 „Bohužel ano, má duše, ale uvázla mezi dvěma světy, tímto a světem duší, ostatně jako každá duše člověka, jenž spadl do oblouku.“ Sirius zapíchl špičku ukazováčku na jednu místnost v odboru záhad, jak si Harry domyslel, na místnost s Obloukem Smrti. „Ale talisman vrátil mou duši zpět, protože tu mám ještě jeden úkol.“

 „Jaký úkol?“

 „Věříš v osud, Harry?“ chlapec přikývl a upřel svůj pohled zpět na svého kmotra. „Můj osud je tě chránit a pomáhat ti. S čímkoliv.“ Dodal.

 „Chceš říct, že mi pomáháš i s nitroobranou?“

 „Ano.“

 „Takže, ta síla, která vyhodila Snapa z mé mysli, jsi byl ty?“

 „Ano, ale je čím dál tím víc těžší se do tvé mysli dostat, protože se velmi rychle učíš i bez mé pomoci. Abych se do ní teď dostal, mi znovu musel pomoci talisman, díky němu se s tebou dokážu spojit. Pamatuješ, jak jsi z mysli vypudil Voldemortům vztek tehdy na Příčné? Když jsi viděl, jak mučí své Smrtijedy? To jsi zvládl sám.“

 „Kdybych tehdy dal na Hermionu a nešel na ministerstvo, nemusel ses teď se mnou spojovat díky talismanu, ale mohl bys mi to říct osobně.“

 „Nedávej si za vinu mou smrt, Harry, bylo to dávno předurčeno.“

 „Ale kdyby-“

 „Kdyby je slovo, které se v mé mysli usadilo navždy. Kdybych tehdy Jamesovi s Lily nenavrhnul, aby se jejich strážcem tajemství stal Petr, mohl jsi vyrůstat se svou rodinou, ani nevíš, kolikrát jsem se kvůli tomu obviňoval, ale vše zlé je k něčemu dobré, Harry. Někdy sice nevidíš tu dobrou stránku, ale vždycky existuje.“ Sirius mu položil ruku na rameno a trochu s ním zacloumal. „Ty za to nemůžeš, Harry.“ Povzbudivě se na něj usmál a druhou rukou mu ještě víc rozcuchal jeho vlasy.

 „Nejspíš jsem to potřeboval slyšet od tebe.“ Muž přikývl a přitáhl si ho k sobě. Pěknou chvíli zůstali v pevném objetí.

 „To ale neznamená, že máš nechat mou drahou sestřenku na svobodě.“ Ozval se Sirius, když se od sebe odtáhli. Oba se tomu s radostí zasmáli.

 „Zpátky k vážným věcem. Nemůžu ti říct, jak se sem dostat, protože bych tím porušil Neporušitelný slib, ale cestu sem už znáš, jediné, co ti poradím, je, měj u sebe neustále ten nůž ode mne, je to docela užitečná věcička.“

 „Ale, no, když jsem byl na ministerstvu, pokusil jsem se s ním otevřít jedny dveře, ale jeho čepel to jaksi nezvládla.“

 „Přemýšlej, vždyť jsi kouzelník.“ Usmál se Sirius a obraz před Harrym se rozplynul.

Jeho smaragdové oči se otevřely, v měsíčním světle byla vidět až moc jasně jejich barva. Otočil hlavu, Hermiona vedle něj klidně oddechovala. Opatrně sundal její ruku ze svého břicha, trochu se zavrtěla, ale oči měla nadále zavřené. Nasadil si brýle a opatrně otevřel kufr, chvíli se v něm neslyšně přehraboval, když konečně vytáhl to, co celou dobu hledal. Jsi kouzelník. Siriusova slova se mu neustále ozývala v hlavě. V tom mu všechno došlo a on se plácl přes čelo. Že mě to nenapadlo hned. Popadl hůlku s mikinou a odešel z místnosti, ještě než za sebou zavřel dveře, se podíval na Hermionu. Spala. Za dveřmi se opřel o stěnu a pohlédl na nůž. Vytáhl zničenou čepel. Stále byla roztavená jako tehdy při té „záchranné misy“. Harry se v duchu ušklíbl a špičku hůlku přiložil na čepel.

 „Reparo.“ Zašeptal. Během chvilky byla jako nová. Díky, Siriusi. S úsměvem se vydal dolů, musel prozkoumat tu zeď teď hned, nevydržel by to. Poslední schod a nic, jen holá zeď. Stačí najít nějaké tajné dveře nebo tak něco, jinak by mi neříkal, abych si s sebou bral ten nůž. Zamyslel se Harry a konečky prstů přejel po celé stěně, nic. To bude zapeklitý oříšek. Jak otevřít dveře, které nejsou vidět a nemají kliku? To je úkol pro Hermionu a ne pro mě. Zamyšleně se rozhlédl po místnosti. Možná to bude jako v mudlovských filmech, možná se musím něčeho dotknout, nebo za něco zatáhnout. Prohlížel si celou haly, když najednou celou místnost osvětlil proužek světla. Někdo otevřel dveře od kuchyně, nejspíš se chystal odejít, ale někdo ho ještě zarazil.

 „Děkuji ti, Severusi.“

 „Nemáš zač, Lupine.“ Zavrčel profesor lektvarů. „Nechci, abys ohrozil někoho dalšího.“

 „Chápu, že na to nikdy nezapomeneš, ale vždyť jsem se ti už několikrát omluvil, proč mi to neustále připomínáš?“

 „Abys na to jen tak lehce nezapomněl.“ Zasyčel a jako obrovský netopýr vyplul z místnosti a mířil si to přímo ven z domu. Harry se přitiskl ke zdi, aby si ho nevšiml, a jak to vypadalo, úspěšně. Otočil hlavu ke dveřím kuchyně, zůstaly pootevřené, viděl stín muže sedícího na židli u stolu. Potichu začal vycházet schody, neustále se otáčel, jestli si ho Remus nevšiml. V pokoji se podíval na budík. Byla přesně jedna hodina, svlékl ze sebe mikinu, sundal si z nosu brýle a lehl si zpět k Hermioně. Ta jenom něco zamumlala ze spaní a přetočila se na druhý bok. Zavřel oči, viděl tu stěnu, ve tmě se objevily i jeho prsty, jak po ní přejíždějí. Zapni mozek, Pottere. Zavrčel v duchu a usilovně přemýšlel, jak odstranit zeď.

Ani si neuvědomil, kdy usnul, poslední, co si pamatoval, byly myšlenky na dva tajné pokoje. Otočil hlavu a pohlédl na budík, sedm třicet čtyři. No nic, ranní ptáče dál doskáče. Promnul si oči a pohled stočil na strop. Aspoň se to říká. Pomyslel si, když se jeho pusa otevřela v mohutném zívnutí. Pomalu se zvednul, jeho nohy vklouzly do botasek, pravá ruka uchopila brýle a ta levá hůlku s mikinou. Ospale se šoural po domě a mířil do kuchyně, rozhodl se, že než znovu začne řešit záhadu dvou pokojů, se pořádně nasnídá.

 „-cože?! To snad nemyslíš vážně, Snape! Proč by chtěl-“ Co by, kdo chtěl, se už Harry nedozvěděl, protože jakmile otevřel dveře, Lupin upozornil Moodyho, jehož obě oči byly upřená na profesora lektvarů, na jeho přítomnost.

 „Pardon, nechtěl jsem-já nevěděl-“

 „V pořádku, Harry, pošlu za tebou Dobbyho nebo Kráturu, ale teď prosím zavři ty dveře.“ Ozval se Brumbál, chlapec přikývl a poslušně za sebou zavřel dveře, uvnitř pukal zlostí, proč mu neustále nic nechtějí říct? Posadil se na schody a čekal. Uběhlo pár vteřin a ozvalo se slabé puf, vedle něj se objevil malý skřítek s podnosem plným jídla.

 „To je i pro slečnu Grangerovou, profesor Brumbál říkal, že to bude na dlouho.“ Zapištěl. Chlapec přikývl, zvedl se a i s podnosem vyplul vstříc pokoji. Loktem otevřel dveře a pozpátku vešel dovnitř. Nic se uvnitř nezměnilo, tedy skoro nic, Hermiona na něj upřela ještě zalepené oči.

 „Ahoj.“ Usmál se a podnos položil na postel a sám si sedl vedle Hermiony.

 „To sis přivstal jenom proto, abys mi donesl snídani až do postele?“

 „Chceš slyšet upřímnou odpověď nebo tu, kterou si právě vymýšlím?“

 „Upřímnost mám radši.“

 „Tak jo, probudil jsem se poměrně brzo, tak jsem se šel nasnídat, ale v kuchyni byla porada řádu, tak mi Brumbál řekl, abych odešel, po chvíli se vedle mě objevil Dobby a dal mi ten podnos. Jídla tam je dost, protože mu Brumbál řekl, že to bude na dlouho, takže je nějaké i pro tebe.“

 „Porada? Co se asi stalo?“

 „To nevím, nejspíš měli dveře očarované proti odposlouchávání, protože Moody na hlasitosti nijak nešetřil. Snape nejspíš přinesl nějaké zprávy, jenže vůbec nevím o koho nebo o co šlo.“

 „Myslíš, že nám něco řeknou?“ Chlapec zavrtěl hlavou. „Myslela jsem si to, tak se pustíme do té snídaně, ne?“ Usmála se a vzala si toast, který začala mazat máslem. Harry ji s radostí napodobil. Přestože si s ní povídal, myslí byl úplně někde jinde. Jak se tam mám dostat? Pomalu ztrácel naději, že se mu to vůbec podaří, nevěděl kudy ani jak se tem dostat.

 „Řekni o tom Ronovi a Hermioně, myslím, že společně to dokážete jako vždycky.“ Harry sebou trhl a rozhlédl se kolem. Pořád byl u sebe v pokoji, seděl vedle Hermiony, která mu zrovna něco říkala.

 „Harry?“ Podíval se na ni. „Co se stalo?“

 „Možná mi to nebudeš věřit, ale slyšel jsem Siriuse.“

 „Cože?!“

 „Já vím, zní to bláznivě, ale ve snu jsem se s ním setkal, ukázal mi místnost, o které nikdo neví, ale nemohl mi říct, jak se do ní dostat, protože by porušil Neporušitelný slib nebo tak něco. A teď mi řekl, abych o tom tobě a Ronovi pověděl.“

 „A jsi si jistý, že to nebyl Voldemort?“

 „Ano, nebolela mě jizva, takže to nemohl být on.“

 „Co to bylo za místnost?“

 „Sirius ji vytvořil společně se svým bratrem, každý měl jeden pokoj, problém je v tom, že o tom nikdo neví a nikdo neví, jak se tam dostat.“

 „Jak se do ní teda dostaneme?“

 „Vím, kde to je a cestu taky znám, ale je v tom menší překážka v podobě zdi, kterou nevím, jak otevřít.“

 „Takže-.“ V tu chvíli se ozvalo zaťukání a do pokoje vešla paní Grangerová. Na oba se usmála a došla až k nim.

 „Schůze už skončila, takže klidně můžete do kuchyně.“ Otočila se a chystala se odejít, když si na něco vzpomněla. „Málem bych zapomněla, zítra přijedou Weasleyovi a zůstanou zde až do konce prázdnin. A, Harry, Snape ti vzkazuje, abys šel okamžitě dolů, prý něco musíte procvičit.“ Oznámila, když Harry přikývl, zavřela dveře.

 „No nic, Snape nepočká.“ Sundal si tričko na spaní a přešel ke skříni, kde měl nějaké čisté, když jedno vytáhl, obrátil se zpět na Hermionu. Celou dobu ho pozorovala.

 „Hermiono, mohla bys prosím-.“

 „Jo, jasně, stejně už musím vstávat.“ Došla až k němu a políbila ho. „Nikdy se nenabažím pohledu na tebe.“ Zašeptala a odešla pryč. Ještě než zavřela dveře, se mu podívala do obličeje, byl v něm úsměv. Dveře se zavřely a on se konečně mohl celý převléct. Převlečený konečně zamířil do kuchyně, kde už sedělo jenom pár jedinců a to Lupin, Tonksová, Brumbál, Kate a John Grangerovi a Snape.

 „Kde budeme cvičit, pane?“

 „Tady.“ Harry přikývl, ale to už se k němu Snape postavil čelem se zvednutou hůlkou. „Legilimens.“ Harry se chvíli propadal černou tmou a pak tvrdě dopadl na zem. Kde to byl? Náhle mu to došlo, bylo to minulý rok, když byl společně s Hermionou a Hagridem u Drápa. Harry se zvedl, rozhlédl se kolem sebe. Všechno bylo, jak si to pamatoval, díval se, jak s Hermionou před Drápem ustupují dozadu. Už si myslí, že jsem to vzdal. Usmál se Harry, když Snape povolil. Celou svou myslí se zapřel a během pár vteřin byl znovu v kuchyni. Cítil se mnohem jistěji, když věděl, že mu v nejhorším pomůže Sirius. Díval se na profesora lektvarů, jenž uznale přikývl.

 „Připravte se, Pottere.“ Zavrčel. Znovu mi říká Pottere. Uvědomil si Harry, ale to už se znovu potápěl tmou. Tentokrát se objevil v dětském pokoji, rozhlédl se kolem sebe, byla tam dětská postýlka a všude po zemi byli rozházené dětské hračky. Nakoukl do postýlky a uviděl miminko se smaragdově zelenými očima. V ten okamžik dovnitř vešla mladá žena, byla krásná, její rudé vlasy jí sahaly až do poloviny zad a stejně jako chlapec měla smaragdově zelené oči.

 „Mami.“ Zašeptal Harry a sledoval ženu mířící k němu, postavila se vedle něj a vzala do rukou malého kloučka.

 „Kdopak se nám to probudil?“ usmála se na chlapečka a sedla si s ním do křesla.

 „No tak, Pottere, vzchopte se.“ Zavrčel nějaký hlas v jeho hlavě, ale Harry na něj kašlal, chtěl tu zůstat, chtěl být s ní. Matka se na dítě smála a dítě se na ni smálo svým ještě bezzubým úsměvem.

 „Tady jste.“ Ozval se mužský hlas ode dveří. Lily, malý Harry i velký Harry se otočili tím směrem.

 „Tati.“ Hlesl a do očí se mu hrnuly slzy.

 „Jamesi.“

 „Ahoj, miláčku.“ Políbil ženu na čelo a obrátil se na svého syna. „Ahoj, mrňousci.“ Vzal si ho, když uviděl, jak k němu natahuje malé ručičky. Všechno v tu chvíli zmizelo a Harry klečel na zemi v kuchyni a z očí mu tekly slané slzy plné smutku.

+++

Všichni sledovali, jak do chlapce znovu udeřil paprsek, chvíli se nic nedělo, když v tom najednou ticho v kuchyni prořízl jeho hlas.

 „Mami.“ Jeho ústa se roztáhla v mírném úsměvu. Lupin se podíval na Brumbála, ten ovšem dál sledoval chlapcovo počínání.

 „Tati.“ Další slovo vyšlo z chlapcových úst. Nikdo se neodvážil promluvit, jen sledovali chlapce, který spadl na kolena, a ze zavřených očí se mu kutálely slzy. Ale v tu chvíli se stalo něco naprosto neočekávaného, Snape najednou odletěl na druhou stranu místnosti, kde tvrdě narazil do zdi. Nikdo to něčekal a nikdo nevěděl, co se stalo, jen Harry věděl, kdo mu pomohl. Dveře se otevřely a v nich stál poslední člen rodiny Grangerových, jakmile uviděla Harryho, tak si k němu přiklekla a pomohla mu vstát. Harry otevřel uslzené oči a nenávistně pohlédl na chlapa s obtížemi se zvedajícího ze země.

 „Už nikdy se mi nebudete hrabat v hlavě, už nikdy.“ Zasyčel.

 „Jak jste to udělal, Pottere?“

 „Do toho vám nic není.“

 „Legilimens!“ Znovu byla všude tma, ale dřív než Snape stihl najít vzpomínku, která by mu prozradila, co se před chvíli stalo, skončil naprosto stejně jako minule.

 „Řekl jsem už nikdy.“ Vytáhl hůlku a namířil ji na Snapa. „Pokud okamžitě nevypadnete z mého domu, tak vás vyhodím já.“

 „Snad si nemyslíte, Pottere, že byste mě porazil.“ Ušklíbl se profesor lektvarů.

 „Možná jste starší a zkušenější, ale já mám na své straně přátelství a hlavně lásku, jenže to ty nikdy nepochopíš, Srabusi.“ Muž na něj nebezpečně pohlédl, Harry viděl blesky v jeho černých očích, ale to už proti němu letěla nějaká kletba. Harry jen napřáhl ruku a kletba se před ním rozplynula.

 „Copak to bylo? Něco hodně moc bolestivého hádám, Cruciatus možná, ale to by sis nedovolil. Co to vyzkoušet?“ Harryho hlas byl úplně jiný, než který slýchávali každý den. Tenhle byl temný a plný vzteku.

 „Ne!“ Harry se zarazil a pohlédl na Hermionu, která ho celou dobu držela za ruku. „Nebuď jako on.“ Harry znovu pohlédl na Snapa.

 „Má pravdu, já nechci být jako vy.“ Mávl rukou a kouzlo narazilo do zdi dva centimetry nad profesorovou hlavou. Otočil se a začal odcházet, ale někdo ho zarazil.

 „Harry, kdo tě bude učit nitroobranu, když ne Severus.“ Chlapec se otočil a pohlédl do pomněnkových očí.

 „To nevím, ale on to rozhodně nebude.“