Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


18. kapitola - Veselé Vánoce

31. 7. 2007

 „Dělej, Hermiono!“

 „No jo furt, už jenom chvilku.“

 „To jsi říkala i před chvilkou.“

 „Ale u někoho trvá chvilka minutu, u jinýho zase deset minut nebo patná-.“

 „Dobře, dobře, hlavně si pospěš.“

 „Už můžeme.“

 „Konečně.“ Neodpustil si chlapec, už nějakou chvíli pochodující u dveří od jejich pokoje. Dívka teď už stojící před ním, na něj vyplázla jazyk a proklouzla dveřmi ven. Harry vyšel za ní a chtěl jí něco říct, když se ozvaly veselé hlasy z prvního patra. No co, jsou Vánoce. Napadlo Harryho, ale přesto se společně s Hermionou potichu vydali dolů. Šli nanejvýš opatrně, občas pod nimi zavrzal nějaký ten schod, když jim konečně pohled spočinul na dvojici jejich přátel. Stáli neuvěřitelně blízko sebe a jejich pohledy se vpíjely do toho druhého. Harry nepochyboval o tom, co se stane a rozhodně je nechtěl rušit, trvalo dlouho, než si ti dva k sobě našli cestu, a jak se zdá, se to konečně podařilo. Ani si neuvědomil, kdy, ale začal se usmívat. Když se jejich ústa konečně spojila, podíval se Harry na Hermionu, stejně jako on se na dvojici usmívala od ucha k uchu. Všimla si jeho pohledu a jejich oči se setkaly. Protože byla o schod výš než on, nemusel se sklánět, aby ji políbil. Miluju Vánoce. Problesklo mu hlavou, ale dál už nevnímal a nechal se unášet jejím polibkem. Díky těsnému objetí, ve kterém byli, zapadli do stínu a nebylo je vidět. Ve chvíli, kdy se jejich jazyky vrátily zpět do úst, do kterých patří, nikdo na chodbě nestál.

 „Přestávám mít na tu večeři chuť.“

 „Hlavně to neříkej před Dobbym, mohl bys ho tím ranit.“

 „Když už o tom mluvíš, měli bysme se vydat do kuchyně nebo budu já, kdo tady bude raněn, ovšem trochu jinak, než Dobby.“

 „Nikdy bych tátovi nedovolila, aby mi tě zřídil, to můžu jenom já.“

 „A to mě má uklidnit?“

 „Ne, to tě má varovat.“

 „Radši abychom už šli, ne?“ Hermiona se usmála a společně šli tam, kam měli zprvu zamířeno, do kuchyně. Jakmile vstoupili, spočinuly na nich všechny pohledy, jako vždy se čekalo jen na ně. A ani tentokrát nechyběl pohled paní Grangerové, pod kterým si Harry připadal až moc průhledný. Pak tu byl taky pan Granger, který si je oba měřil pohledem, jenž se mu moc nezamlouval. Teď ty pohledy ovšem mohl vrátit Tonksové a Lupinovi, kteří seděli vedle sebe a culili se jeden na druhého.

 „Když už jste konečně tady,“ prolomil ticho John Granger. „tak by se konečně mohla podávat ta večeře.“ Jeho tváří prosvitl úsměv a v tu ránu kolem nich začali kmitat skřítci a Harry s Hermionou zaujali svá místa naproti Remusovi s Tonksovou. Během chvilku na stole mohl vidět plno dobrot, které skřítci připravili, uprostřed stolu trůnil krocan a kolem něj byly mísy s bramborami a zeleninou, našli se i misky s vánočním pudinkem. Když Dobby s Kráturou znovu vkročili do místnosti, měl starší skřítek v ruce nože a ten pestrobarevný nesl náruč plnou vánočních crackerů a pokládal je vedle talířů.

 „Přejeme dobrou chuť.“ Usmáli se oba a odešli pryč. Všichni se chopili svého crackera.

Obrazek


 „Veselé Vánoce.“ Rozlehlo se místností a v celé místnosti vybouchly balíčky přinesené skřítkem. Každý okamžitě vyndal papírovou korunu a nasadil si ji na hlavu. Ta Harryho měla žlutou barvu, s úsměvem pozoroval, jak Hermioně díky jejím vlasům koruna nejde nasadit a trochu jí pomohl. Potom, co se všichni dosmáli vtipům, které byly v balíčku s korunou, se pustili do výborné večeře. Občas pohlédl na Remuse, jindy na Tonksovou, ale vždy to bylo vševědoucím pohledem a poťouchlým úsměvem na tváři. Každý z nich okamžitě zčervenal, což je jasně prozradilo, ovšem nikdo si toho nevšiml, protože všichni byli až moc zabraní do jídla.

 „Harry, počkej chvilku.“ Zavolal za ním Remus, když s Hermionou odcházeli do pokoje. Chlapec se otočil a tázavě na něj pohlédl. „Chtěl bych si s tebou promluvit.“ Objasnil a zatáhl ho ke schodům. Tonksová zatím s Hermionou mířila nahoru a o něčem si povídaly.

 „Sehnal jsem ti to album.“ Zašeptal a dal mu zabalený dárek.

 „Děkuju, jsi zlatej, Remusi.“ Usmál se Harry.

 „Nemáš zač, totiž, chtěl jsem se ještě na něco zeptat.“

 „Klidně se ptej.“ Ujistil ho Harry.

 „Ty a Hermiona, víš, nešlo si nevšimnout vašich pohledů a úsměvů, kterými jste mě občastovávali a-“

 „Viděli jsme vás na schodech, když jsme šli na večeři.“

 „Aha.“ Vypadlo z Remuse a zčervenal ještě víc.

 „Ne že bysme vás pozorovali, já vlastně nic neviděl, jenom-“

 „Jenom, co, Harry?“

 „Jakmile jste se začali líbat, tak jsem, prostě jsme se s Hermionou taky líbali.“ Vypadlo z něj a tentokrát to byl on, kdo rudnul.

 „Tak to jo, ale teď už běž, ať Hermiona zbytečně nečeká.“ Mrkl na něj jeho opatrovník, jenže zrovna v tu chvíli kolem procházeli i manželé Grangerovi.

 „Ahoj, Harry, Remusi, jdete nahoru?“

 „Ještě si něco musím zařídit.“ Harryho čelist se ocitla hluboko pod zemí. On mě v tom nechá! Harry se na něj vystrašeně podíval.

 „Co si potřebuješ zařídit?“ zeptal se a snažil se skrýt svojí panickou hrůzu z té cesty do druhého patra.

 „No, něco.“ Zahuhlal Remus a radši se otočil, aby se mu nemusel dívat do očí. Harry teda společně s Grangeovými vyrazil nahoru, ještě než mu Remus zmizel z dohledu, se na něj otočil.

 „Promiň.“ Rozeznal z jeho úst a už na muže neviděl. Celou cestu nikdo nepromluvil a rozléhalo se kolem nich tíživé ticho. Chlapec byl rád, když konečně dorazil před dveře pokoje.

 „Dobrou, Harry.“ Popřál mu John.

 „A žádné ponocování.“ Připojila se Kate. Jenom přikývl a sledoval je, jak jdou o patro výš. Otevřel dveře a pohled mu padl na dívku rozčesávající si vlasy.

 „O čem jste si s Remusem povídali?“

 „Koupil mi album pro Kráturu.“ Přemýšlel, jestli jí má říct všechno, ale dřív než se rozhodl, se znovu ozvala.

 „A to vám trvalo, tak dlouho?“

 „Povídali jsme si i o něčem jiném, jenže pak řekl, abych už šel, abys na mě zbytečně nečekala a jako na potvoru zrovna kolem procházeli tví rodiče.“

 „A co říkali?“ snažila se, aby vypadala, co nejvíc vážně, ale její koutky neustále létaly vysoko nahoru.

 „Tobě to přijde směšný?!“ ozval se nevěřícně Harry.

 „Harry, klid, s mámou jsme si o tobě povídali a oni jsou z tebe nadšeni.“

 „Tak proč to nemůžou říct mně?“ zeptal se Harry.

 „Vy nemáte čisté svědomí, pane Pottere.“

 „Nedělej si legraci, tvoje mamka už nejmíň milionkrát přišla na to, co bych dělal nejraději.“

 „Neuvěřitelné, porušování školního řádu ti nevadí.“ Harry na ni nevěřícně pohlédl. Tohle nebyla ta zásadová Hermiona, kterou znal ze školy. „Pochop, že oni si tě tak jenom testují.“

 „Neříkej prosím slovo testují, připadám si jako tester nějaké voňavky.“

 

Scházel po schodišti, minul první patro, minul přízemí a postupoval stále dál. Nikdy tudy nešel, nevěděl, kam jde a kdy se tu vzaly další schody, ale šel tak jistě, jako by tu procházel každý den. Bezpochyby mířil do nějakých sklepních prostorů, o kterých nikdo nevěděl, protože všude vysely pavučiny a na lampách byl usazený prach. Podzemní schodiště nebylo zrekonstruováno, takže o něm nejspíš nevěděl ani Brumbál. Tmavé stěny se odrážely zvuk dopadajících kapek, chladný vzduch se šířil všude okolo a to vše podtrhávala ozvěna Harryho kroků. Nekonečné schody konečně skončily a chlapec se octl v malé neútulné chodbičce, která vedla ke dvoum dveřím, když přistoupil blíž, mohl vidět, že na každé jsou stříbrné štítky se jménem. Prstem otřel prach na jednom z nich prach.

 „Regulus.“ To jménu mu něco říkala. Určitě už ho někdy slyšel, ale kdy? Mluvil o něm Remus? Nebo Moody? Brumbál? Sirius? Sirius, to je ono, Siriusův bratr! Přešel ke dveřím naproti a také ze štítku visícím na nich setřel prach.

 „Sirius.“ Přečetl šeptem a pokusil se je otevřít. Nic, byly zamčené. Začal přemýšlet, možná by bylo nejlepší se vydat zpátky nahoru, ale proč by sem jinak chodil, něco tady musí být, ale co? Šáhl do kapsy, aby vytáhl hůlku, ale musel ji nechat nahoře. Jak mohl svou hůlku nechat nahoře?  Zamyšleně strčil ruce do kapes, jenže něco sevřel v pravé ruce. Připomínalo to nůž, ale proč by měl v kapse nůž? Vždyť on žádný nemá. Zmateně ruku vyndal a pohlédl na onen předmět.

 „Nůž od Siriuse, ale jsem přece zničil tehdy na ministerstvu.“ Zamumlal a vytáhl jeho čepel, byla v naprostém pořádku. Harry si ji ještě chvíli nevěřícně prohlížel, ale poté ji zasunul do škvíry mezi dveřmi a futrem od nich. Zámek cvakl a dveře se otevřely, chlapec se ještě rozhlédl po chodbě, než proplul dovnitř a opatrně za sebou zavřel. Ocitl se v pokoji o něco větším, než měl on sám u Dursleyových, ovšem tady nebyla žádná postel, uvnitř stál jen psací stůl, knihovnička a menší konferenční stolek s dvěma křesly. Celý stolek byl pokryt pergameny, na kterých byly plány nějakých budov, nebo byly popsané různými poznámkami, i na dálku poznal písmo jeho kmotra. Opatrně vzal do ruky deník, ležící na psacím stole a otočil na poslední popsanou stránku.

 „Červíček se stal strážcem tajemství, snad, už jsou James s Lily a Harrym v bezpečí. Nevím, jestli se mýlím, ale myslím, že Remus je zrádce, nevím, proč si to myslím, ale mám zlé tušení. Možná bych se měl ujistit, že je Petr v bezpečí, ano, to je dobrý nápad.“ Dál už nečetl. Kdyby tehdy Sirius věděl, že je zrádcem Pettigrew nemusel vyrůstat u Dursleyových, ale to byl jeho osud, stejně jako se musel stát ochráncem talismanu. Přešel ke knihovničce a prohlížel si názvy knih.

 „Černá magie, Černá magie, o které se vám ani nezdálo, Jak nejrychleji se naučit černou magii, Obrana proti černé magii, Proč se bránit černé magii, Štíty proti těm nejhorším kletbám.“ Harry se dál díval na názvy knih, úplně zapomněl na okolní svět. Zajímalo ho, proč tady Sirius a jeho bratr Regulus mají pokoje, o kterých zjevně nikdo neví. Možná se něco snažili skrýt před svými rodiči, nebo prostě jenom potřebovali víc soukromí, nebo od rodičů chtěli mít pokoj.

 „Harry.“ Chlapec se rychle otočil po známém hlase, jak moc toužil ho slyšet, ale ne jen ve snu, ve snu se ho naopak bál. V křesle, v němž ještě před chvílí nikdo neseděl, si teď hověl Sirius Black, černá ovce rodiny a pročítal si své poznámky.

 „Siriusi.“ Vydal ze sebe přiškrceně. Kmotr svůj pohled stočil na něj, jeho kmotřenec na něj vyděšeně hleděl.

 

Ucítil dotyk na své tváři a otevřel oči, ležel v posteli a nad ním se někdo skláněl. Ze zvyku nahmatal brýle a nasadil si je, konečně mohl rozeznat hnědé kudrny a usměvavou tvář.

 „Kolik je hodin?“ rozhlédl se kolem sebe, bylo ještě šero.

 „Počkej chvilku, jenom najdu hodinky.“ Zvedla se z postele a odešla někam ke své posteli. Co to bylo? Mohlo to být skutečné? Opravdu ta místnost existuje? Proč o ní ale nikdo neví? A proč se tam najednou objevil Sirius? Až moc otázek a málo odpovědí.“

 „Harry, posloucháš mě?“

 „Cože? Promiň, trochu jsem se zamyslel.“

 „To vidím, je půl devátý.“ Harry na ni pohlédl, jeho mysl se znovu vrátila k tomu snu. Jestli, ale existuje, jak se mám do té místnosti dostat? Nikdy jsem si nevšiml nějakých dveří, které by vedly do podzemí. Budu to muset prozkoumat.

 „Haló, slyšíš?“ chlapec zvedl obočí a pohlédl jí do očí. „Co se děje?“

 „Nic se neděje.“ Zavrtěl okamžitě hlavou.

 „Jsi v pořádku, Harry?“

 „Jo jasně, nic mi není.“

 „Dobře, já jenom, že jsi něco mumlal ze spaní, rozeznala jsem jenom něco jako Siriusi, tak jsem tě radši probudila, kdyby to byla zase nějaká noční můra.“ Harry přikývl. Jo, noční můra, nejspíš to byla jenom noční můra.

 „Díky, co se zdálo tobě?“

 „Ani nevím.“ Pronesla zamyšleně. „Šla jsem nějakou chodbou, ale nic víc, prostě jsem jenom šla.“

 „Aha.“

 „Pojď radši na snídani.“ Pobídla ho Hermiona a strhla z něj přikrývku. Harry se otřásl po celém těle.

 „Vrať mi tu deku.“ Skočil po ní a pokusil se jí deku vytrhnout, ale nepodařilo se. Dívka včas vyskočila na nohy a posměšně se na něj šklebila.

 „A to si říkáš chytač, jo?“

 „Počkej, až si tě chytím.“ Zavrčel pobaveně Harry a začal se zvedat ze země, Hermiona mezitím odhodila peřinu a vyběhla ke dveřím, které se zrovna otevřely.

 „Ahoj, tati.“ Broukla dívka a proběhla kolem něj. John se za ní podíval a zakroutil hlavou. Jeho pohled spočinul na chlapci, sedícím na zemi.

 „Co se tady stalo?“ zeptal se a podíval se na peřinu pět metrů od postele. „Nemusíš mi nic vysvětlovat.“ Zarazil starší muž chlapce, když otvíral ústa. „Dokážu si to naprosto jasně představit. Sebrala ti peřinu, abys vstával, co?“ usmál se pobaveně. Harry přikývl a podíval se na něj s otázkou v očích. „Kate dělá to samé.“ Vysvětlil a Harry znovu přikývl.

 „Jsou si víc podobné, než jsem si myslel.“

 „Jo, to máš pravdu, měl by ses obléct, abys nenastydl.“ Harry se usmál, Hermionin otec nebyl, tak hrozný, jak si myslel. Když odešel, začal se převlékat, jen co si oblékl tričko, do pokoje nakoukla Hermionina hlava a potom vstoupila.

 „Jdu do koupelny a pak rovnou na snídani, takže na mě nečekej.“ Dívka přikývla a uvolnila mu cestu. „A, Hermiono,“ otočila se na něj. „tenhle budíček bych příště vynechal.“ Usmál se a přitáhl si ji k sobě blíž. „Mnohem příjemnější je totiž tohle.“ Sklonil se a políbil ji.

 

Už to bylo nějakou chvíli, co opustil koupelnu, ale místo snídaně zamířil k místu, kde by podle snu měly být schody. Nic, jen holá stěna. Konečky jeho prstů se dotkli zdi a pomalu jimi přejel dolů. Slyšel zavírání dveří odněkud ze shora. Protřepal hlavou a začal vybíhat schody nahoru. Dnes měli výjimečně snídani v salónku, ve kterém byl stromeček. Jak jim pověděl Krátura, vždy to tak bylo a oni souhlasili s tím, že letos to bude stejně.

 „Tady jsi, Harry, kde jsi byl tak dlouho?“ přivítal ho Remus.

 „Zapomněl jsem, že dneska snídáme tady.“ Usmál se omluvně, když se posadil.

 „Nejsi sám, mně se stalo to samé.“ Otočila se na něj Tonksová a mrkla na něj. Snídaně byla výborná a nikdo si jídlo nemohl vynachválit, ostatně jako vždycky. Po tom, co všichni dosnídali, se nahrnuli ke stromečku a začali rozdávat dárky. Když měl každý před sebou své dárky, pod stromkem jich ještě pár zbývalo.

 „Dobby, Kráturo, pojďte sem.“ Zavolal Harry.

 „Co si pán přeje?“

 „Něco tady pro vás máme.“ Usmál se a ukázal ke stromečku. Oba skřítci zmrzli a dívali se na dárky. Jako první se vzpamatoval Dobby a rozeběhl se k nim. Jako první rozbalil dárek od Hermiony, ta mu dala šálů, kterou sama upletla, byly na ní malé vařečky. Skřítek rozbaloval dál a dál, jako poslední přišel na řadu dárek od Harryho. Od něj dostal velkou kuchařskou čepici. Dobby celou dobu tichounce popotahoval a z očí mu kapali slzy. Když si prohlédl Harryho dárek, tak se otočil na všechny v místnosti.

 „Dobby vám všem chce poděkovat za ty dárky, ani nečekal, že něco dostane.“

 „Krátura chce tady poděkovat.“ Otočil se i druhý skřítek a ještě teď držel v ruce album od Harryho. Všichni v místnosti se na ně usmívali a úplně zapomněli na své dárky. Jakmile si vzpomněli, začal všude okolo létat balící papír.

 „Páni, tuhle knihu jsem vždycky chtěla mít.“ Ozvala se Hermiona a v ruce třímala knihu, na jejíchž deskách byly Harrymu neznámé runy.

 „Já vím.“ Usmála se na ni Kate. Harry dostal plno nových knih, pomalu se začínal bát, aby se z něj nestal stejný knihomol, jako byla Hermiona. Potom šáhl po malém balíčku, netušil, co by to mohlo být a tak se pustil do otvírání. Jakmile roztrhl papír, na něj vykoukla dřevěná krabička a navrchu měla dvě překřížená košťata. Nevěřícně vytřeštil oči, to nebylo možné, kdo mu mohl dát Zlatonku, je to vůbec Zlatonka? Otevřel ji a do vzduchu opravdu vylétl malý, zlatý míček. Křivonožka, který ležel u Hermioniny hromádky, zpozorněl a zaprskal.

 „Líbí se ti, Harry?“ zeptal se John.

 „Líbí? To je slabé slovo, pane Grangere.“

 „Přestaň mi prosím vykat, připadám si staře.“

 „Chceš snad zapřít, že jsi?“ ozvala se Kate. Všichni se rozesmáli a pokračovali ve vybalování.

 

 „Ještě jsem ti nedal dárek.“ Usmál se Harry a podíval se na Hermionu. Otevřel šuplík u nočního stolku a vyndal zlatý řetízek s přívěškem. „Když budeš potřebovat pomoc nebo si se mnou budeš chtít jen tak popovídat, tak se ho stačí jen dotknout a myslet na to, co chceš říct.“ Připnul jí ho na krk a usmál se.

 „Asi takhle?“ ozvalo se mu v hlavě.

 „Přesně tak.“

 „Taky pro tebe něco mám.“ Přešla ke kufru, chvíli se v něm přehrabovala a nakonec vytáhla velký balík. Harry ho vzal a ložil na postel, kde ho začal rozbalovat. Překvapeně pohlédl na Hermionu, když uviděl zbrusu nové chrániče na famfrpál.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

suppppppprrrrrrr

leňule,3. 8. 2007 11:54

vážně úplně skvělé už se moc moc těším na další kapitolu

:-)

Katren,1. 8. 2007 20:34

vím, že s tím jsem už opradu otravná, ale nenapadá mě nic jiného, než vám pokaždé moc moc moc poděkovat, za to, že to vůbec čtete a hlavně, za vaše slova chvály, takže vám znovu chci poslat, své díky

pochvala

Siria,1. 8. 2007 18:27

Pěkná kapča, kráááásná!

...

Tirael,1. 8. 2007 11:24

no prostě zupr

ahoj

artur,31. 7. 2007 23:07

hezká kapitola , jsem také nadšený z rychlosti přidávání povídek :-)