Katren

V momentě, kdy se dostali zpět na ústředí, se jim naskytl pohled na trojici kouzelníků uklízející vstupní halu. Tonksová a Grangerovi utírali prach, vytírali podlahu a šatník zbavovali molů.

 „Mohli byste se konečně přestat jenom čučet a jít nám pomáhat?“ zavrčela Tonksová. Všichni tři příchozí okamžitě přikývli, tašky s nákupem odnesli do kuchyně, kde nechali jeden stromeček a šli si do pokojů rychle sundat bundy. Pomocí kouzel bylo vše mnohem jednoduší uklidit, ovšem otrava to byla i s nimi. Jenom douklidit halu trvalo půl hodiny. Když si Harry uvědomil kolik je tu místností, začínal pomalu litovat každého skřítka, jenž tu musel uklízet. První patro, které bylo celé zasvěcené jen Fénixovu řádu, přeskočili. Ve druhém patře uklidili pouze knihovnu a Harryho a Hermionin pokoj nechali na nich.

 „Doufám, že se opravdu budete věnovat uklízení a nenajdeme vás u úplně jiné a naprosto odlišné činnosti.“ Zašeptala Kate a sladce se na ně usmála. Nikdo si nemohl nevšimnout, jak oba začínají červenat a radši zalézají do pokoje.

 „Jestli to takhle pude dál, tak se stěhuju na severní pól.“ Prolomila Hermiona ticho a stále opřená o zavřené dveře. Harry na ni pohlédl. Tváře mu přímo žhnuly, Hermionina matka možná ani nevěděla, jak blízko se trefila, přesně to měl totiž v plánu. Chtěl Hermionu objímat a nepustit, ale místo toho museli uklízet. Jak kruté, povzdechl si v duchu. Zajímalo ho, jestli stejně uvažuje i Hermiona, jenže to se ani nikdy nedozví, byla tu sice jedna možnost, jak by mohl, ale slíbil, že se jí v hlavě hrabat nebude.

 „Radši se pustíme do toho uklízení.“ Promluvil přiškrceně. Dívka přikývla, taky nevypadala zrovna nadšeně. Začali u postelí, každý si převlékl tu svou a špinavé povlečení házeli na jednu hromadu. Nikdy ho nenapadlo při uklízení používat hůlku. Byl zvyklý od Dursleyových pracovat ručně, jak tak pozoroval Hermionu, tak na tom byla podobně. Povlečení, které měnili, oba vyměnili ručně a hůlky zůstali ležet na stole. Když měli hotové postele, tak se rozhlédli po pokoji. Rozhodně se musel utřít prach a vyluxovat. Harry si vzal na starost utírání prachu, neboť na luxování neznal formuli, takže se dohodli, že to tak bude nejlepší. Jenže to nebyla taková hračka, jak si Harry nejprve myslel, postupně musel vyndat každou knihu, otřít ji a položit na stůl, aby se později dala utřít i knihovnička. Po chvíli se k němu přidala i Hermiona, ve dvouch to šlo mnohem rychleji, což Harry musel uznat, ale být jí tak blízko a věnovat se uklízení, to byla pro něj muka. Ještě větší muka mu ovšem způsobovalo její tělo. V bokových džínách a přiléhavém tričku z pod, kterého vykouklo její ploché bříško, vypadala neuvěřitelně krásně, a proto se Harryho mysl ocitla úplně někde jinde než by měla. Měl docela štěstí, že Hermiona není telepat. Zrovna oba odnášeli knížku na stůl, když se jejich pohledy střetli. Cítil zvláštní pocit u pupíku, vlastně ho cítil v celém těle. Nemohl se toho pohledu nabažit. Z culíku, který si na uklízení udělala, jí pár pramínků vypadlo a teď lemovaly její obličej, oříškově hnědé oči se dívaly do těch jeho smaragdových schovanými za brýlemi a pomalu si ho prohlíželi celého. Jeho ruce položily knihu a znovu se svezly podél těla. Cítil, jak se mu na zádech začínají tvořit kapičky potu, jeho mozek usilovně přemlouval svaly, aby se pohnuly a šli pro další knihy, ale tělo ho přestalo poslouchat. Konečně jeho svaly ožily, ne však proto, aby se mohl Harry vzdálit a jít pro další knihu, naopak se ještě víc přiblížil k Hermioně. Sklonil se a políbil ji. Byly to jemné, procítěné polibky. Zajel rukama k pasu a jemně ji k sobě přitiskl. Opřela se o něj, hlavu položila na jeho hruď a své ruce zavěsila kolem krku. Netušil, jak dlouho tak stáli, jen věděl, že mu v té chvíli neschází vůbec nic.

 „Miluju tě, Harry.“ Zašeptala.

 „Já tebe taky.“ Ještě jeden letmý polibek a vrátili se zpět k práci. Než byl celý dům totálně uklizený, uběhlo plno hodin, venku už dávno svítily lampy, když se všichni sešli v hale. Nikdo nemohl uvěřit tomu, co všechno našli. Harry objevil velkou krabici plnou rodinných fotek, na některých byli i nějací příbuzní starobylé rodiny Blacků. Hermiona našla staré čajové soupravy, nejspíš ještě po Siriusově matince a spoustu dalších věcí, o kterých nikdo nevěděl. Když vešli do kuchyně, uviděli dva skřítky se prát se stromkem, jehož kmen pořád ne a ne vlézt do stojanu. Na pomoc jim přispěchal Remus a za okamžik už stromeček stál. Starý skřítek ho umístil do rohu, kde prý vždy stával, přestože byl trochu zastrčený, od stolu na něj bylo krásně vidět. Dobby vyběhl na chodby, aby po nich připravil vánoční výzdobu a jmelí, na které Harry nezapomněl. Krátura mezitím rozdával večeři, když se dostal k Harrymu, chlapec mu řekl, aby chvíli počkal. Vzal ze stolu krabici a dal ji skřítkovi.

 „Myslel jsem, že tě to potěší. Bylo to v jednom pokoji.“ Malé osůbce před ním se rozzářila malá očka, když uviděla, jak na ni mávají různí členové rodiny, které tak oddaně sloužil. Harry se usmál, měl radost, že se mu toho morouse podařilo rozveselit.

 „Krátura neví, co má pánovi říct.“

 „To je v pořádku.“ Skřítek se usmál a začal rozdávat další jídlo. Nikdo si večeři nemohl vynachválit a byli poměrně zvědaví, co si skřítci počnou s krocanem.

 „Remusi, mohl bych tě o něco požádat?“ dohnal ho na schodech Harry. Lupin se otočil a přikývl. „Víš, potřeboval bych koupit fotoalbum.“ Ztlumil hlas a rozhlédl se, aby je náhodou neposlouchaly nějaké skřítčí uši. „Pro Kráturu.“ Vysvětlil.

 „Jo jasně, koupím. Předpokládám, že mu ho chceš dát pod stromeček.“ Chlapec přikývl. Oba se spolu rozloučili a Harry sám pokračoval nahoru. Nevěděl, kdy ho to napadlo, ale pokračoval až na půdu, kde byl Klofan. Jakmile se objevil ve dveřích, tak se uklonil a hipogryf ho s radostí napodobil. Klofan vypadal štěstím bez sebe z Harryho návštěvy. I chlapec s jizvou ho rád viděl, od té doby, co začalo mrznout, se spolu neviděli. Byl u něj poměrně dlouho, pokaždé s ním zapomněl na čas. Procházel klidnými chodbami domu a kochal se pohledem na výzdobu. Zrovna se díval na cinkající rolničky, když do někoho vrazil. Oba skončili bolestně na zemi, už chtěl začít nadávat, když si uvědomil, že je to vlastně jeho chyba a radši se podíval, koho to sejmul. Před ním seděla Hermiona a v puse měla pár opravdu peprných slov. Jakmile zjistila, kdo to do ní vrazil, všechna slova někam zmizela a přijala nabízenou ruku od již postaveného Harryho.

 „Jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě, přikývla. Harry se úlevně usmál. Stočila svůj pohled nad ně a významně se na Harryho podívala. Znovu se usmál, vyselo nad nimi jmelí, když si Hermiona stoupla na špičky a políbila ho, vůbec nic nenamítal.

 „Jdu do koupelny, pokud tedy nechceš jít první.“ Oznámila.

 „Kdo si počká, ten se dočká.“ Zašeptal Harry. Hermiona mu vlepila pusu na tvář a vykročila si ke schodům. Šel za ní do pokoje, a jakmile odešla z místnosti, vzal nějakou knížku a pokoušel se začíst. Marně, jeho podvědomí chtělo být s ní. Jsou tady její rodiče, opakoval si neustále. Za půl hodinky se Hermiona vrátila, měla na sobě župan a Harry nepochyboval, že pod ním má to samé, co měla ráno. Poměrně křečovitě vyšel ven, kde si teprve pořádně oddechl a zamířil do koupelny. Shodil ze sebe oblečení a vešel do sprchového koutu, kde na sebe pustil ledovou vodu. Uznal, že to pomohlo, ale nebyl si jist, jak dlouho to vydrží. Když znovu stál před dveřmi pokoje, chvíli zapřemýšlel o tom, že by šel za Remusem, ale ten nápad se zavrhl v okamžiku, kdy si uvědomil, že by vůbec nevěděl, o čem by se s ním momentálně bavil. Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř. Stála zády k němu a něco hledala mezi knihami. Potichu zavřel dveře a uložil si oblečení, které měl celý den na sobě. Konečně našla, co hledala a knihu položila na noční stolek, kde už byly pergameny, kalamář a pere z fénixe. Nedivil se jí, že ho střeží jako oko v hlavě, kdyby takové měl, choval by se stejně. Mezitím, co upíral pohled na pero, její oči se dívali na něj. Polknul, když se začala přibližovat. Jediné, co dokázal, bylo zůstat stát, vlastně ani nikam nechtěl jít. Došla až k němu a pohladila ho po tváři.

 „Brzy se budeš muset holit.“ Zašeptala a měla pravdu. Harry sám si toho všiml. Na bradě a tvářích se mu objevili první vousy, zatím to ovšem bylo skoro neviditelné strniště a na to, aby si ho někdo všiml, by musel být, tak blízko jako Hermiona. Její ruce se mu ztratily z dohledu a za nedlouho mu přetahovala přes hlavu jeho tričko. Nebránil se, vlastně spolu byli dost dlouho, přesto na sebe neměli tolik času, kolik by si přál. Neustále kolem sebe někoho měli, většinou to býval Ron, ale stejně tak i Neville, Ginny, Seamus, vlastně celá škola. Přejela prstem po jizvě, kterou mu tam jako památku na mučení udělal Voldemort. Jeho dech se zrychloval každou vteřinou strávenou v pokoji. Rozvázal pásek u županu a sundal jí ho z ramen. Župan se po jejím těle svezl až na zem. Nemýlil se, měla na sobě naprosto stejnou košilku, kterou viděl ráno. Krátce ji políbil a začal její kroky vést k posteli. Opatrně ji položil na postel a pomalu se nad ni naklonil. Jejich rty se spojili v dlouhém polibku.

 „Už jsem ti říkal, jak strašně tě miluju?“ zeptal se, když se jejich ústa rozdělila.

 „Nějak si nemůžu vzpomenout.“ Odpověděla a oba se zakřenili. Znovu si ho k sobě přitáhla, nechal ji, aby ho překulila pod sebe. Neuvěřitelně toužil po jejích rtech, naposledy ho políbila a lehla si vedle něj. Konečky prstů ho hladila po břiše, zatímco ty jeho se věnovaly jejím kadeřím. Konečně byl znovu šťastný. Jediné, co ho trápilo, bylo, jak všem vysvětlí, proč se choval, tak hnusně, to ovšem nevěděl, jak moc mu tentokrát Denní Věštec pomůže.

Ucítil, jak se matrace pod ním nadzvedla, co se to děje, problesklo mu hlavou a mžouravě otevřel oči. Uviděl siluetu mladé ženy, viděl ji, si něco svlékat, ale co to bylo? Sedla si na postel a něco otevřela, kufr napadlo Harryho. Ještě chvíli se na ni díval, teprve když jeho mozek pobral všechny informace, jeho víčka okamžitě zabránila očím se dál dívat, jak se Hermiona převléká. Netušil jestli to bylo tím, že je brzy ráno nebo protože si na oči nenasadil brýle, ovšem mohlo mu dojít, čeho je svědkem. V obou tvářích začínal pociťovat horko, pomalu se přetočil na druhou stranu, aby Hermiona neviděla jeho planoucí tváře. Teplo začalo odcházet právě včas, aby dívka nic nepoznala, když sedla na postel a pohladila ho po vlasech. Ok, je čas vstávat, stejně bych znovu neusnul. Pomalu otevřel již dávno nezalepené oči a nahmatal brýle. Usmívala se na něj, vypadala krásně, rozpuštěné vlasy lemovaly její tvář a roztáhlý úsměv na její tváři, Harry neměl slov.

 „Dobré ráno.“

 „Dobré, odkdy jsi vzhůru?“ Originální otázka. Ušklíbl se v duchu, ale jeho koutky se zvedly do širokého úsměvu.

 „Moc dlouho ne, počítala jsem s tím, že bychom mohli jít na snídani společně, ale jak tak na tebe koukám, tak se ti moc nechce.“ Prohodila Hermiona a zvedla se.

 „Cože?!“ vyhrkl Harry a jedním skokem jí zatarasil cestu ke dveřím. „Kdo říká, že se mi nechce?“ znovu se usmál a otevřel dveře. „Dáma první.“ Hermiona se smíchem prošla dveřmi.

 „Víš, možná by sis mohl vzít tričko.“ počkala, dokud se znovu neobjevil, už oblečený ve dveřích, aby, se konečně mohli vydat na snídani. Celou cestu se usmívali jeden na druhého.

 „To snad není možný, jak se to mohli dozvědět?!“ Remusův rozhořčený hlas byl slyšet i přes zavřené dveře, takže se Harry i Hermiona trochu zarazili, zamračeně se na sebe podívali a vstoupili dovnitř.

 „Harry, Hermiono, posaďte se.“ Usmála se Tonksová a nenápadně koukla po Lupinovi.

 „Až mi povíte, kdo se dozvěděl, co.“ Všichni zletilí kouzelníci se na sebe podívali. Po chvilce, kdy se Harry díval z jednoho na druhého, se slova ujal Remus.

 „Denní Věštec se dozvěděl o tom, co se s tebou dělo.“ Na důkaz svých slov ukázal na noviny ležící na stole. „Chlapec, který přežil vydírán Vy-víte-kým.“ Přečetl znechuceně nadpis. „Vůbec nevíme, jak se to mohli dozvědět.“ Nikdo v místnosti ani nedutal a jen sledovali Harryho reakci. V první chvíli ho to neuvěřitelně naštvalo, měl chuť rozmlátit cokoliv, by se mu jen dostalo do ruky, jenže když Remus přečetl nadpis, docvaklo mu hlavě, co to vlastně znamená.

 „Takže, abych v tom měl jasno, teď celý kouzelný svět ví, proč jsem se tak choval?“ Jeho opatrovník pomalu přikývl, nechápal, na co naráží. „Tak to je skvělý.“ Prohlásil s úsměvem a sedl si vedle Hermiony.

 „Mám to chápat, tak že ti je to úplně volný?“

 „Víš, Remusi, myslel jsem si, že jsi chytřejší.“ Usmál se svatouškovsky Harry, vlkodlak se zašklebil a hodil po něm kousek slaniny, chlapec se jen tak tak vyhnul. „Hej!“ smál se Harry a sebral Hermioně šunku z toastu, kterou hodil zpátky na Remuse. Když se jí Lupin vyhýbal, nemotorně spadl ze židle a zpod stolu se ozvalo tlumené „Au!“ Všichni v místnosti se rozesmáli, ale náhle zmlkli, na Harryho rozesmáté tváři přistála marmeláda. Harry se pomalu otočil na Hermionu, všude okolo se začalo ozývat přidušené chrochtání, jak se každý snažil udržet klidnou tvář.

 „To byla moje šunka.“ Harry se podíval na Remusovu hlavu, která vykukovala jako jediná část těla. Na jeho vlasech pořád ještě trůnila Hermionina šunka.

 „Promiň.“ Hermiona spokojeně přikývla a v tu chvíli jí po vlasech začala stékat dýňová šťáva. Zaraženě se podívala na svého přítele, na jeho tváři se usadil škleb vítězství a kolem nich se neozývalo nic jiného, než smích.

 „O tomhle-“ ukázala na svou hlavu. „si ještě promluvíme, ale teď bysme mohli trošičku umazat ty ostatní, kteří se nám tady neuvěřitelně řehtají.“ Harry potěšeně přikývl, ale to už se Hermiona chopila lžičky a začala na všechny kolem sebe střílet marmeládu. Okamžitě se přidal a na všechny okolo házel, slaninu, šunku, vajíčka, prostě cokoliv, co našel před sebou na stole. Během chvilky byl každý v místnosti od hlavy k patě umazaný od různých pochoutek, které měli k snídani. Harry zrovna hodil rajče na Tonksovou, jež stála před dveřmi, jenže ta se sklonila a dveře se v tu chvíli otevřely. Nikdo nebyl schopen pohybu, jen sledovali muže stojícího ve dveřích. Harry hlasitě polknul a vyděšeně se díval do očí Severuse Snapa.

 „Vypadá to, že jste naprosto v pořádku, Pottere, jenom jsem vám přišel oznámit, kdy bude další hodina nitroobrany. Bude pozítří v šest.“ Zavrčel a hlasitě zabouchl dveřmi. Tonksová, která se na profesora lektvarů dívala, se celou dobu snažila nevybuchnout smíchy, ale jakmile se zavřely dveře, nedokázala to dál udržet a smích doslova vyprskla do vzduchu, každý se k ní přidal a válka znovu začala.

Podíval se do zrcadla, v jeho tváři už byly jen zbytečky dětského tuku, v jeho očích zářilo přes milión jiskřiček radosti a jizva byla znovu schovaná pod hustou ofinou. Otočil a natáhl ruku, aby sebral čisté triko, ale najedno se otevřely dveře a v nich stála Tonksová.

 „Promiň, Harry.“ Vypadlo z ní a dál na něj ohromeně koukala.

 „Ahoj, Tonks, to je dobrý.“ Usmál se a protáhl se kolem ní, když si natáhl tričko.

 „Počkej!“ chlapec na ní tázavě pohlédl. „Hermiona ti vzkazuje, abys šel do salónku a pomohl ji ozdobit stromek.“

 „Jo, díky.“ Vystoupal po schodech až do třetího patra, prošel kolem ložnice, kde spali Grangerovi a vešel do dveří od salónku. Hermiona zvedla oči od knihy a lehce se usmála. Harry se podíval na krabici s ozdobami a stromeček. Máte zdobit stromeček, soustřeď se na zdobení stromečku a nemysli na ni.

 „Začneme od špičky nebo od dolních větví?“

 „A co třeba odsud?“ přistoupila k němu a políbila ho. Na sto procent věděl, že kdyby mohl, určitě by začal příst jako kocour, když její ruce pronikly pod tričko a hladily ho po holé kůži.

 „Já jsem si nevšiml, že bychom stáli pod jmelím.“

 „A od kdy zrovna ty potřebuješ jmelí?“

 „Od té doby, co na sobě neustále cítím pohled tvých rodičů.“

 „Ta má teď dost práce v kuchyni, kde s ostatníma pomáhají Kráturovi s Dobbym a táta s Remusem vyrazili po té vydatné snídani někam do města.“

 „Ale stejně, co když někdo přijde?“

 „Nikdo nepřijde, všichni mají své práce dost. A přestaň se, už ptát nebo si budu myslet, že, jak jsi to říkal? Že se s mudlovskýma šmejdkama nepaktuješ.“ Harry se tajemně usmál.

 „Možná jo, ale to by musely být tak krásné jako ty, ale to se nestane.“ Zašeptal ji do ucha.

 „Ty lichotníku.“ Zasmála se Hermiona, ale to už ji Harry zvedl do náruče a sedl si s ní na klínu do jednoho z pohodlných křesílek, kde ji obdaroval další a tentokrát mnohem hlubším polibkem.

 „Nepotřebuje pán a slečna Grange-“ Skřítek, který vstoupil do dveří, se zastavil a díval se z jednoho na druhého. „Krátura se moc omlouvá, že vás vyrušil.“ Zamumlal a chystal se zavřít dveře.

 „Počkej, vlastně potřebujeme tvojí pomoc, pamatuješ si, jak byl ten stromeček ozdoben? Aspoň přibližně.“ Zastavil ho jeho pán a společně s Hermionou se zvedli a začali vyndávat různé ozdoby z připravené krabici. Skřítek je navigoval, kam a jak, co mají pověsit. Jako první na řadu přišla zlatá hvězda a Harry jako největší z nich ji tam měl nasadit. Teď bylo na čase pověsit krásné červené ozdoby. On i Hermiona je brali velice opatrně, aby se nerozbily.

 „Vánoční koule pověšeny, co dál?“ zeptala se a Krátura ji do rukou podala dlouhý zlatý řetěz. Neustále chodila kolem stromku a řetěz zavěšovala.