Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


17. kapitola - Přípravy 1/2

29. 7. 2007

 Harry pomalu otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Viděl plno postav, ale nemohl na ně pořádně zaostřit. Jedna z nich k němu přišla a na nos mu nasadila brýle, chlapec si je narovnal a podíval se na osobu stojící nad ním.

 „Ahoj.“ Usmál se Remus. Harry si zmateně prohlédl všechny v místnosti, vůbec nechápal, proč je tu tolik lidí. U stolu na křeslech seděli Brumbál, Snape a madame Pomfreyová, u Hermioniny postele seděli její rodiče, samotná Hermiona už také seděla a něčem si spolu povídali.

 „Tady máš, Harry, napij se.“ Ozval se ženský hlas, jmenovaný se otočil po hlase a uviděl Tonksovou. Teprve teď si uvědomil, jak moc velkou má žízeň a s radostí přijal nabízenou skleničku. Jeho okoralá ústa se dotkla okraje skleničky, většinu vody vyprskl zpět ven.

 „Měl jste čtyřicítky, tak opatrně, Pottere, abyste se nám tu neutopil.“ Ozvala se madame Pomfreyová. Harry na ní překvapeně pohlédl. „No ano, měl jste horečku stejně, tak i slečna Grangerová.“ Harry se na ni podíval, Hermiona se jen usmála a pokrčila rameny.

 „Jak se cítíš?“ zeptal se Brumbál.

 „Dobře, pane profesore.“ Ředitel přikývl a zamyšleně pozoroval talisman na Harryho hrudi. Stejně jako Harry si i Hermiona jeho pohledu všimla. „Děje se něco, pane?“ všichni v místnosti své pohledy stočili na ředitele.

 „Jak ses k němu dostal, Harry?“

 „Dal mi ho bývalý ochránce.“ Odpověděl, ale nespouštěl z očí starce sedícího v křesle.

 „Možná bychom ho měli prověřit.“ Namítl a zvedl se.

 „Nedotýkejte se ho.“ Harry okamžitě sáhl po hůlce a namířil jí na Brumbála.

 „Harry?!“ ozvalo se šokovaně od Lupina a ostatní jen ohromeně sledovali studenta mířícího na svého ředitele hůlkou.

 „Sklopte tu hůlku, Pottere.“ Zavrčel Snape zaraženě.

 „Nikdo ten talisman kontrolovat nebude, je naprosto v pořádku.“

 „Chci jen zkontrolovat, jestli tě někdo skrz něj neovládá.“ Řekl klidně Brumbál, Harry zavrtěl hlavou.

 „Nikdo mě neovládá.“

 „Rozhodně to nevypadá, že by ses rozhodoval z vlastní vůle.“ Prohlásil bývalý učitel přeměňování a přiblížil se ještě blíž, ovšem tentokrát to nebyl Harry, kdo jeho kroky zastavil.

 „Neslyšel jste?!“ Brumbál se otočil na svého druhého studenta v této místnosti. Hermiona též držela hůlku v ruce a její cíl byl stejný jako ten Harryho.

 „Copak ses zbláznila, Hermiono? Okamžitě schovej tu hůlku.“ Přikázala její matka, ale její dcera měla dál ruku s hůlkou zvednutou. Ředitel se nadechoval k dalším slovům, ale uprostřed místnosti se objevil muž zahalený v hnědém hábitu a všechny v místnosti si pozorně prohlédl, jeho pohled se na chvíli zastavil na ochráncích.

 „Alexi.“ Vydechli oba studenti a usmáli se.

 „Kdo jste?“ zeptal se vlkodlak, Alex se na něj podíval vševědoucím pohledem.

 „Tuto otázku jsem nedávno slyšel.“ Usmál se a mrkl na dvě postavy sedící v posteli. „Jsem prorok, vy jste Remus John Lupin, že?“ muž němě přikývl. „Těší mě, ale kvůli tomu tu nejsem. Nemusíte se bát, Brumbále, talisman nikdo neovládá.“

 „Jak-“

 „Jak jsem to věděl? Harry se se mnou nevědomky spojil skrz talisman, jen tak mimochodem, musím vás pochválit, svou povinnost plníte na jedničku.“ Všichni v místnosti sledovali prorokovo počínání. „Však oni vám vše vysvětlí, nebojte.“ Podíval se na ostatní. „Kdybyste něco potřebovali, stačí, když na mě pomyslíte a já se poznám, že mám přijít.“ Otočil se zpět na Harryho, ještě mrknul na Hermionu a zmizel, kdo ví kam.

 „Myslím, že můžete začít vysvětlovat.“ Řekla Tonksová a stále se dívala na místo, kde ještě před chvílí stál Alex. Harry s Hermionou strávili zbytek odpoledne vysvětlováním a nakonec to zakončili tím, když oznámili, že mají obrovský hlad. V tu chvíle se v pokoji objevili Dobby s Kráturou a každému dali něco k jídlu. Sice mluvili oba a vzájemně se doplňovali, ale nikdo si nevšiml, že by se na sebe podívali nebo dokonce usmáli. Teprve, když všichni ostatní odešli a v pokoji zůstali jen oni dva, se mezi nimi rozhostilo ticho.

 „Myslela jsem, že už jsi s tím skončil.“

 „Nechci-“

 „Jo jasně, nechceš mě ohrozit a jako rytíř na bílém koni se vrháš do boje, abys mě zachránil. Jenže pokud si vzpomínáš, tak jsme ochránci oba a pokud jsi už zapomněl, tak čarodějka a kouzelník překonali černokněžníka tady díky lásce, proč by se nemohla historie opakovat?“

 „Ale-“

 „Ne, tohle nemá cenu.“ Zakroutila hlavou a vyběhla z pokoje. Harry už jenom slyšel rychlé kroky ze schodů a díval se do země. Proč musí být v mém životě všechno, tak těžký, pomyslel si. Podíval se na dveře, zůstaly otevřené jako by ho vybízely, aby se za ní rozeběhl. Jeho já se opět rozdělilo na dvě a hádalo se, jestli má nebo ne. Ozvalo se prásknutí domovních dveří a bylo rozhodnuto. Nechal obě já někde daleko za sebou a rozeběhl se za ní. Schody bral po třech jen, aby byl co nejdřív dole. Konečně doběhl do vstupní haly, dřív, než Remus, který stál u obrazu, stačil ukázat na dveře, kolem něj Harry prolétl a vyběhl ven. Stála uprostřed náměstí a pozorovala nefunkční fontánu, byla zima a oba byli jen v tričku, ovšem ani jednomu na tom nezáleželo. Pomalu došel až k ní.

 „Řekla jsem, že chci být sama.“ Promluvila potichu, přesto zaslechl plačtivý tón v jejím hlase.

 „Nechci, abys kvůli takovému pitomci jako jsem já byla sama.“ Zašeptal. Překvapeně se otočila, ale než se nadála, byla v jeho náruči, ze které ji nehodlal pustit.

 „Promiň mi to, prosím.“

 „Konečně ti to došlo.“ Usmála se. Harry se také usmál a něžně ji políbil. Jakmile se tak stalo, spadla na ně první sněhová vločka a padali další a další. Jen se objevili ve dveřích do domu, se na ně Remus zvláštně usmál. Oba zčervenali a radši rychle vyběhli zpátky do pokoje.

 „Co budeme dělat?“ zeptala se Hermiona.

 „Jistou představu bych měl.“ Usmál se Harry a políbil ji. Hermiona jeho polibek s radostí opětovala, ale jakmile se jejich ústa odpojila, ho strčila a on spadl na postel.

 „Ale já měla na mysli úkoly.“ Oznámila a šibalsky se na něj usmála.

 „Tak to tedy ne.“ Vykřikl Harry a dřív než stihla cokoliv udělat, ji stáhl k sobě na postel a začal ji lechtat. „Tak co, pořád chceš dělat úkoly?“

 „Jo, pořád.“ Vypravila ze sebe mezi smíchem.

 „Tak to budu muset zvolit jinou metodu přesvědčování.“ Usmál se a naklonil se nad ní. Chyběl už jenom malilinkatý kousíček, když v tom se otevřely dveře a v nich stála jako opařená Kate Grangerová. Harry ztuhl a celý červený z její dcery slezl. Kate se jenom překvapeně dívala z jednoho na druhého a pak rychle zabouchla dveře.

 „Aspoň už o nás ví.“ Promluvil jako první Harry.

 „Jdu za ní.“ Řekla a Hermiona a stejně jako Harry sám byla červená od hlavy až k patě.

 

 „Když jsem ji našla, byla v pokoji a strašně se smála.“ Oznámila Hermiona, když Harry přišel z koupelny.

 „To jsme opravdu vypadali tak komicky?“

 „No to nevím, ale rozhodně nás už nikdo nebude rušit, prý se o tom sama postará.“ Přitáhla si ho k sobě, takže jejich obličeje nebyly ani pět centimetrů od sebe.

 „Hm, to zní slibně.“ Políbil ji, na obličeji ji polechtaly jeho mokré vlasy, které mu od prázdnin znovu vyrostly. Celý zbytek večera strávili zalezlí v pokoji, kde se mazlili nebo líbali.

 

Pozdě v noci ho probudil nějaký sen, nevzpomínal si, o čem byl, ale jedno věděl jistě, už neusne. Po několika pokusech, kdy se rozhodl to přece jenom zkusit, to vzdal a podíval se na Hermionu ležící ve své posteli, i bez brýlí viděl, jak se její tělo zvedá a klesá v pravidelném oddechování. Vzal si brýle a potichu se vydal do kuchyně. Dům vypadal úplně jinak, než před rokem. Přemýšlel, proč ho předělali až teď, k ničemu však nedospěl a tak to hodil za hlavu. Došel před dveře vedoucí do kuchyně, chtěl vstoupit, ale zaslechl dva pištivé hlasy. Trochu se zarazil, přesto vstoupil dovnitř. U stolu seděli dva skřítci a povídali si. Jakmile si Harryho všimli, seskočili ze židlí a jeden se zeptal.

 „Co si Harry Potter přeje?“ Harry v něm na první pohled poznal Dobbyho, jako jediný skřítek pracoval za peníze. Měl na sobě nějaké modré kalhoty, pestrobarevný kabátek a Hermioninu čepičku.

 „To je v pořádku, Dobby, klidně si zas sedněte.“ Usmál se a vytáhl si skleničku, do které si nalil dýňovou šťávu. Pak se otočil zpět na skřítky, ale ani jeden z nich neseděl.

 „Co se děje?“ zeptal se zmateně.

 „Domácí skřítkové nemohou sedět v přítomnosti svého pána.“ Zakrákal Krátura.

 „A Dobby Harryho Pottera za svého pána považuje.“ Harry na oba pohlédl pohledem jasně říkajícím, že by se radši postavil pěti Voldemortům než se stát domácím skřítkem.

 „Tak jo, Dobby, já nejsem tvůj pán, jsi svobodný skřítek a můžu být maximálně tvůj přítel, tak si sedni nebo mě urazíš.“

 „Urazit Harryho Pottera? To nikdy.“ Zapištěl skřítek a v mžiku byl zpět na židli. Teď Harry pohlédl na Kráturu.

 „Tobě přikazuji, aby sis sednul.“ Řekl a skřítek na něj ohromeně hleděl. „Tak, už si sedni.“ Popohnal ho unaveně Harry. Nemohl sice usnout, ale jeho mozek byl přesto unavený.

 „Pán se už nezlobí?“ zeptal se stále ohromeně Krátura, když si konečně sedl.

 „Ne už ne.“ Skřítek na něj pohlédl, ale nic neříkal. „No, bavme se o něčem jiném.“ Prohlásil nakonec Harry. „O čem jste si povídali, než jsem přišel?“

 „Dobby chtěl vědět, jak to tu vypadalo o Vánocích, aby mohl pomoc.“

 „Opravdu?“ Krátura přikývl. „Tak to si poslechnu také a rád vám pomůžu, teda až na vaření. To bych akorát zkazil.“ Dobby se při zmínce o vaření tiše zasmál a starší skřítek se pustil do vyprávění. Dozvěděli se, že po celém domě byly rozmístěny smrkové větvičky a na nich byly připevněny rolničky, které, když někdo prošel, hráli Vánoční koledy. Krátura také prozradil, že zde bývali dva stromečky, jeden v kuchyni a druhý v salónku, pod který se dávali dárky. Jen jmelí tu nikdy nebylo, ale jak poznamenal Harry, to se bude muset napravit a slíbil, že hned zítra se ho vydá koupit spolu se stromky.

 „Ale nečekejte nějaké obr stromy, nejsem takový silák jako Hagrid.“ Upozornil ještě. „Zbytek naplánujeme zítra, myslím, že nebudu jediný, kdo bude chtít pomoct. A teď už běžte spát, zítřek bude vyčerpávající den.“ Oba skřítci přikývli a Dobby se s tichým puf přemístil nejspíš zpět do Bradavic. Harry se ještě podíval na Kráturu, jak zalézá do malé místnůstky vedle kuchyně. Poté zamířil zpátky do pokoje.

 „Harry?“ ozvalo se, když se zavřely dveře.

 „Ano?“

 „Kde jsi byl?“

 „Byl jsem se napít a trošku se zapovídal s Dobby a Kráturou.“ Odpověděl, jen co si lehnul. Hermiona se naopak překvapeně zvedla do sedu a upřela na něj svůj pohled.

 „Ty jsi mluvil s Kráturou?“ zeptala se nevěřícně.

 „Jo, dost se změnil a myslím, že je to hlavně Dobbyho zásluha.“ Hermiona se zvedla a došla až k Harrymu.

 „To už ho nechceš zabít?“ optala se a její obočí bylo vysoko nad místem, kde obvykle bývalo. Zavrtěl hlavou a podíval se jí do obličeje. Na tváři se jí rýsoval úsměv, taky se usmál. Chytl ji kolem pasu a stáhl k sobě do postele. Jejich těla se dotkla a on mohl na tom svém cítit každý centimetr jejího.

 „Ani nevíš, jak jsi mi chyběl.“ Nechala jeho ruce na svém pasu a za okamžik oba usnuli v klidném a ničím nerušném spánku.

 

Šedivé světlo se okny dostávalo do pokojů a pomalu budilo obyvatele domu. Probuzení se nevyhnulo ani jeho majiteli. Harry pomalu otevřel oči a rozhlédl se po pokoji, nebelvírské barvy vládnoucí po celém domě vesele rozzařovaly pokoj. Ucítil, jak se Hermiona vedle něj pohnula a jeho pohled se stočil na ní. Stejně jako on se začala probouzet a rozespale na něj pohlédla.

 „Ahoj.“ Zašeptal.

 „Ahoj, jak dlouho jsi vzhůru.“

 „Chvilku.“ Věnoval ji polibek na čelo a zvedl se. „Klidně ještě spi, potřebuju se jenom na něčem dohodnout s Dobbym.“ Nazul si botasky, oblékl mikinu a odešel ke dveřím.

 „Počkej, jdu taky.“ Houkla na něj a přehodila si přes poměrně krátkou noční košilku župan. Harrymu při tom pohledu vyschlo v krku a radši se vydal do kuchyně. V momentě, kdy otevřely dveře kuchyně, uviděli po ní pobíhat dva skřítky jako by do nich uhodilo.

 „Potřebujeme něco, z čeho by se dala udělat nádivka.“ Pištěl Dobby přes celou místnost.

 „Hlavně potřebujeme krocana.“ Zaskřehotal Krátura a padali další a další věci, které se sami psali na pergamen uprostřed stolu.

 „A Harry Potter a slečna Grangerová, sedněte si prosím.“ Dobby ukázal na volné židle a druhý skřítek jim mezitím přinesl snídani.

 „Krátura se chce slečně Grangerové omluvit za své chování, Krátura nevěděl, že jste z kouzelnické rodiny.“ Promluvil skřítek, Hermiona na něj překvapeně pohlédla, ale to už se znovu pustil do práce.

 „Kráturo.“ Skřítek se ohlédl. „To je v pořádku.“ Usmála se Hermiona, stařeček přikývl a hbitě se začal věnovat své práci. Harry se celou dobu díval do seznamu a pak se podíval na pracovníky.

 „Můžete mi dát seznam a vše, co je potřeba koupím až půjdu pro ty stromky.“ Nabídl se Harry a všichni v místnosti na něj překvapeně pohlédli.

 „To by Harry Potter opravdu udělal?“ zeptal se dojatě Dobby.

 „Ano, je na tom něco špatného?“

 „Ne, to ne, ale je toho hodně pane.“

  „To nevadí, hlavně, když se vám z toho podaří udělat dobrá večeře.“ Dobby se znovu usmál a s ním tentokrát i Krátura. Harry s Hermionou se rychle skočili obléknout, aby mohli, co nejdříve vyrazit. Dívka s radostí řekla, že půjde s ním. Když se podívali na seznam, museli uznat, že toho opravdu není málo. Skřítkům ještě řekli, aby to oznámili ostatním. U dveří je však zastavil Lupin.

 „Kam jdete?“

 „Nakupovat.“ Řekl Harry a sledoval ho, jak se pere s velkou krabicí ozdob. „Vidím, že ses také rozhodl pomáhat.“

 „Sami teda nepůjdete, počkejte na mě.“ Během chvilky byl zpátky a všichni vyrazili ven. Když vyšli na náměstí, čekalo na ně milé překvapení v podobě poměrně velké sněhové nadílky. Všem se zvedla nálada ještě o stupeň výš a nejdřív vyrazili na Příčnou ulici, kde si Harry nejdříve musel rozměnit peníze. Celou cestu se zamilovaná dvojce držela za Remusem, několikrát se i zastavili, aby se mohli políbit pod jmelím, které bylo na ulicích šikovně nastraženo. Vlkodlak pomalu začínal litovat toho, že ty dva nenechal jít samotné, ale to už se konečně dostali ke Gringotově bance. Po malé chvíli se znovu ocitli v mudlovském Londýně, kde byla řada na Hermioně, aby je zavedla do nejbližšího supermarketu. Harry s Remusem jen zírali nad tím, jak rychle se Hermiona zorientovala a hnala je z jedné strany krámu na druhý. Když se konečně dostali k pokladně, připadal si Harry jako by právě uběhl maratón.

 „Ještě musíme koupit stromky.“ Připomněl, jen co vyšli před supermarket. Lupin s Hermionou přikývli a vydali se k prodavači stromků hned před krámem.

 „S tebou už jen tak nakupovat nepůjdu.“ Prohlásil při vybírání Remus a podíval se na Hermionu. „Moje puchýře budou mít puchýře.“ Harry se rozesmál a Hermiona měla, co dělat, aby se nepřidala. Dlouho se dohadovali, než konečně nějaké vybrali. Harry s Remusem vzali každý jeden a vydali se zpět na Grimaldovo náměstí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář