Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


16. kapitola - Osud

29. 7. 2007

 „Co se děje, Remusi?!“ přiběhla zdravotnice.

 „Poppy, oba mají horečku a Harry má tu ránu zarudlou!“ vykřikl zoufale Lupin. „Co se s nimi děje?“

 „Jak dlouho už to trvá?“ zeptala se, když jim změřila teplotu.

 „Já nevím takhle jsem je našel.“

 „Co je Hermioně, madame Pomfreyová?“zeptal se pan Granger objímaje svou ženu.

 „To já nevím, když jsem je prohlížela, byli v naprostém pořádku. Možná bychom se mohli zeptat Severuse.“

 „Zavolám ho.“ Nabídl se pan Granger, jenž jako jediný společně s madame Pomfreyovou byl schopen normálně uvažovat.

 

 „Harry, kde to jsme?“ zeptala se vystrašeně Hermiona a nevědomky se k němu přibližovala.

 „To já nevím.“ Odpověděl popravdě Harry a rozhlédl se kolem sebe. Suchá, popraskaná půda byla místy nasáklá krví a jako by to nestačilo, že se všude okolo rozléhaly neuvěřitelné skřeky.

 „Vítám vás, ochránci.“ Oba se rychle otočili po hlasu a namířili na osobu stojící za nimi hůlkami. Stál tam muž v hnědém hábitu s kápí přes hlavu, na jeho ramenech bylo sokolí peří a v ruce držel hůl o něco větší, než on sám. „Hůlky můžete sklopit, já vám neublížím.“

 „Kdo jste?“ zeptal se Harry a dál si podezřívavě měřil pohledem, přestože jeho ruka s hůlkou padala dolů.

 „Jsem prorok.“

 „Ten, který předpověděl, že budeme chránit talisman?“ Hermiona na něj tázavě pohlédla.

 „Dá se to tak říct, ale opatrně, slečno, tady není bezpečno, pojďte za mnou.“ Přikázal a oba si rychle zastrčili hůlky zpět do kapes a vydali se za ním.

 „Co jste myslel tím, že tu není bezpečno?“ Vyptával se Harry. „A kde to vůbec jsme?“

 „Jste v zemi duší. Tato část je ovšem pro ty, které na Zemi sloužili zlu, proto tu není bezpečno.“ Najednou ztišil hlas a naklonil se k nim. „Kdyby se některá z nich zjistila, že je tu vy-víte-co,“ ukázal na talisman houpající se na Harryho řetízku. „snažily by se ho získat a vy byste byli ve velkém nebezpečí.“ Domluvil a rozešel se dál.

 „To jsme každý den i v našem světě.“ Namítla Hermiona.

 „Ano, ale kdybyste umřeli tady, uvízli by zde vaše duše a nikdy se nedostaly do říše dobra, kam nepochybně patří. Harry chtěl něco říct, ale prorok mu jasně naznačil, ať je zticha. Přestože měl spoustu otázek, radši poslechl a pusu nechal zavřenou. Rychle procházeli pustou krajinou, nikdo nemluvil, aby na sebe neupoutávali příliš velkou pozornost. Kéž by se jim to povedlo. Kolem procházející trojice začalo poletovat pár černých čmouh a postupně přibývaly.

 „Duše.“ Vydechl prorok. Harry rychle zastrčil talisman pod tričko a dál sledoval hemžící se duše. „Cítí jeho přítomnost, ale zatím nevědí, kde je. Pojďte a buďte připraveni.“

 „Ale, jak se před nimi máme ubránit?“ zeptala se vystrašeně Hermiona, protože jedna z duší právě proletěla nepříjemně blízko.

 „Přemýšlejte, co chybí v tomto světě?“ oba se rozhlédli. Pusto, prázdno, dusno a tma.

 „Světlo.“ Zašeptal Harry a šáhl si na hůlku, jež měl v zadní kapse džínů. Hermiona v té samé chvíli udělala přesto to, co Harry. Prorok se v duchu usmál. Pomalu se před nimi začala objevovat stříbrná brána. Jako jediná v téhle krajině nebyla zaprášená od hlíny a sazí. Ve chvíli, kdy se Harry ohromeně podíval nahoru, až na vrchol té brány, se na něj duše vrhli. V uších se mu rozlehl skřek pěti duší. Úplně ochromen stál a díval, jak k němu míří.

 „Lumos maxima!“ vykřikla Hermiona. Všechny ozářilo jasné světlo vycházející z její hůlky, to Harry dostatečně probralo, aby opět začal vnímat. Namířil hůlkou proti Hermioně, protože samotná měla dost práce s tím, aby se ubránila. Ozářilo ji to samé světlo a všechny duše se od ní rozzuprkly rychlostí blesku.

 „Poběžte, už to není daleko!“ vykřikl prorok, který měl sám, co dělat. Jako na povel se všichni rozeběhli směrem k bráně.

 „Musím ji nejdříve otevřít, snažte se vydržet, co nejdéle!“ otočil se k bráně a začal něco nesrozumitelně mumlat, přičemž složitě mával holí. To už se ovšem museli bránit dalším nájezdům černých duší.

 „Já už nemůžu!“ vykřikla Hermiona a byla to pravda, světlo z její hůlky sláblo každým okamžikem víc a víc.

 „Vydrž to! Jak dlouho to bude trvat?“

 „Za chvilku už to bude!“ Harry ještě pohledem zkontroloval Hermionu, jenže ta ležela na zemi obklíčena temnými čmouhami.

 „Lumos maxima!“ vykřikl, jak nejvíce byl schopen. Jakmile duše zmizeli, vrhl se k ní.

 „V pořádku?“ Hermiona přikývla, ale rozhodně, tak nevypadala. Pokusila se na důkaz svých slov postavit, ale její nohy jí vypověděli službu a nebýt Harryho, tak se znovu svezla k zemi. Její ruku si přehodil přes rameno a zvedl ruku s hůlkou, protože se k nim valila další vlna černě. Bohužel i on byl na pokraji svých sil a k tomu všemu se znovu ozvalo jeho rameno. Trochu poklesl v kolenech, ale záhy se opět zvedl.

 „Bylo mi s tebou dobře, Harry.“ Promluvila Hermiona. Harry se na ni zděšeně podíval. Byla bledá a rozhodně nevypadala, že by ještě byla schopná kouzlit.

 „Nemluv.“

 „Zajímalo by mě, když nám ten chlap říkal, že máme celý osud před sebou, jestli věděl, že bude, tak krátký.“ Usmála se trpce Hermiona.

 „Ne tohle neříkej, my to přežijeme, rozumíš, zase se z toho dostaneme jako vždycky.“ Začal kroutit hlavou a v očích se mu začaly lesknout slzy. Jeho slova, ovšem nezastavila černé duše, které se nezastavitelně přibližovali, čím dál blíž. Byly, tak blízko, že kdyby se přiblížili ještě blíž, skřek, který vydávali, by jim roztrhl ušní bubínky, Už si myslel, že je konec, už je nic ani nikdo nezachrání, neměl tolik síly, aby je všechny odehnal. V tu chvíli se brána otevřela a na všechny vrhla zlatou zář. Nic se nevyrovnalo zvuku, který se teď rozléhal po celé říši. Z každé duše se ozýval řev bolesti a museli odstoupit od dvojice, jež byla celá ponořená v té záři. Harry se otočil a uviděl krásnou, trávou porostlou stráň a za ní se mezi stromy tyčily malé domečky. Nad celou tou krásou otevřel ústa a z nich uniklo mu ohromené „Páni“. Okamžitě si však vzpomněl na Hermionu a rychle z posledních sil se rozeběhl bránou do té, už od pohledu, krásné říše. Prorok za ním bránu zavřel a jen, co se tak stalo, se kolem nich začali objevovat bleděmodré duše. Na rozdíl od těch temných z nich nevycházely žádné příšerné skřeky, ale nějaká uklidňující melodie. Ty, co Harrymu byly nejblíže, na sebe položily Hermionu a vydali se s ní směrem k baráčkům.

 „Kam ji vedou?“ vyhrkl Harry a vydal se za nimi, ale zadržela ho prorokova ruka.

 „Neboj, ty jí neublíží, teď už je v bezpečí. Ty se teď hlavně musíš uklidnit a nabrat trochu sil, stejně jako ona.“ Harry přikývl, ale pořád měl největší chuť jít za Hermionou. Prorok s ním zamířil do domečku vedle toho Hermioninýho.

 

 „Žádný jet, který znám nezpůsobuje takovéto příznaky. A pokud vím, tak kletba také ne.“ Řekl Snape, když se zvedl od chlapce ležícího na promočené posteli. „Slečna Grangerová má stejné příznaky, říkáte?“ madame Pomfreyová přikývl a bezmocně si sedla do jednoho z křesel. „Když mě teď omluvíte, potřebuji se o něčem poradit s Brumbálem.“ Ošetřovatelka jen mávla rukou na znamení, ať jde a dál pozorovala dva pacienty. Málokdy se jí stává, že by si nevěděla rady. Během chvíle, kdy nikdo nepromluvil, vešli do místnosti profesor lektvarů s ředitelem v patách. Ihned zamířili k chlapci a důkladně si prohlédl medailon. Stačil jediný pohled a bylo mu jasné, co to je. Kývl na Snapa a otočil se na ostatní.

 „Harry s Hermionou se nejspíš stali novými ochránci Talismanu života.“ Grangerovi se na sebe nechápavě podívali, za to Remus na něj užasle pohlédl, stejně tak i madame Pomfreyová.

 „Ale vždyť to jsou jen povídačky.“ Ozval se otřeseně.

 „Bohužel nejsou.“ Odpověděl Brumbál a unaveně si promnul kořen nosu.

 „Žádný talisman, který by mohl vrátit život, neexistuje. Nemůže existovat, vždyť vy sám jste vždy říkal, že nic nemůže vrátit život.“ Odporoval Lupin. „A i kdyby, proč by ho měl mít zrovna Harry?“

 „Na to se neptej mě, Remusi.“ Odvětil Brumbál.

 „Mohl by nám někdo vysvětlit, o čem se tu bavíte?“ zeptal se pan Granger. Všichni stočili pohledy na ně.

 „Vy jste o tom nikdy neslyšeli?“ ozval se překvapeně Snape. Manželé jen zakroutili hlavou a dál se na ně tázavě dívali.

 „Myslela jsem, že Vy-víte-kdo se ho pokoušel najít už v první válce.“ Tentokrát byla řada i na Snapovi, aby překvapeně pohlédl na ošetřovatelku dál sedící v křeslu.

 „Nejspíš ho hledal na vlastní pěst a nám o tom neřekl.“ Promluvil Snape a zamyšleně se podíval na Harryho hruď. „Já o něm četl v jedné knize.“ Dodal, když si všiml pohledů upřených na něm.

 „Ano, a teď o něj usiloval znovu, tentokrát ovšem pověřil své Smrtijedy, aby mu ho přinesli, naštěstí neuspěli a bývalý ochránce ho stihl předat další generaci. Proto byl vzteky bez sebe.“ Zkonstatoval Brumbál a pohlédl na Grangerovi. „Bohužel netuším, proč je ochráncem i Hermiona.“

 „Ale proč je třeba, aby ho někdo chránil?“

 „Nejlepší bude, když jim to povíte od začátku, Albusi.“ Promluvil vlkodlak a otíral Harrymu studený pot z čela. Ředitel přikývl a přičaroval další křesla, aby si mohli sednout.

 

Harry, už čistý a převlečený vyšel před domeček a rozhlédl se kolem sebe. Bylo to jako probudit se ze zlého snu. Na každém kroku hráli barvy a bleděmodré duše poletovali všude kolem, pravý opak toho, kde se objevili. Vešel do domečku, kam odnášeli Hermionu a uviděl ji ležet na posteli. Klidně ležela a ze spánku se usmívala. Copak se ti zdá, Hermiono?, pomyslel si Harry a sedl si na kraj postele. Chytl ji za ruku a díval se, jak spokojeně spí.

 „Tak tady jsi.“ Usmál se prorok, když vešel dovnitř. „Mohlo mě napadnout, že zde budeš.“

 „Měl byste to vědět, když jste prorok.“ Neodpustil si.

 „Stejně jako většina lidí si myslíš, že vidím do budoucnosti, ale já nejsem věštec, jsem prorok. Proroci mohou vidět pouze osudy.“ Vysvětlil trpělivě s lehkým úsměvem na rtech.

 „Ale když se díváte na ty osudy, tak musíte vidět do budoucnosti, ne?“ nechápal Harry.

 „Ano, to ano, ale uvědom si, Harry, že vidět něčí osud a to, kam půjdeš, je něco jiného.“ Harry přikývl a stočil svůj pohled zpět na Hermionu.

 „Nad čím přemýšlíš?“ chlapec na něj pohlédl. No co, zachránil nám život, pomyslel si a spustil.

 „V našem světě je, pokud to nevíte, černokněžník jménem Voldemort. Mám předurčeno se mu postavit a buď zvítězím, nebo zemřu. Jenomže on už se mě několikrát zabít, když se o to pokusil poprvé, tak přitom zabil mé rodiče, o třináct let později se o to pokusil znovu, přitom zemřel můj spolužák Ce-“

 „Cedrik Diggory.“ A stejně jako celé Harryho vyprávění přikývl.

 „Při jeho posledním pokusu mě zabít, zemřel můj kmotr Sirius Black.“ Poslouchající muž znovu přikývl a poslouchal dál. „A já se teď bojím, kdo bude další, nechci, aby kolem mě umírali lidé, které mám rád nebo které miluji.“ S tím se podíval na Hermionu a povzdechl si. „Proto jsem se s Voldemortem dohodl, že pokud se s nimi nebudu bavit, nic se jim nestane.“ Podíval se zpět na proroka. „Jak se vlastně jmenujete?“

 „Na tom nezáleží, ale říkej mi Alexi.“ Mávl rukou. „Potřebuji si ještě něco zařídit venku, tak tu počkej a žádné toulání.“ Řekl naoko přísně, ale pak se usmál.

 „Nebojte se, Alexi.“ Usmál se i Harry a pozoroval, jak odchází.

 

 „Zvláštní, jejich teplota se vrací do normálu.“ Informovala ostatní ošetřovatelka.

 „Ale za jak dlouho se probudí?“ zeptala se paní Grangerová. Madame Pomfreyová se nejistě podívala na Brumbála, který se právě díval na kapesní hodinky.

 „To nikdo neví.“ Odpověděl popravdě ředitel. Žena se na něj vyděšeně podívala, její manžel ji radši chytl, aby neupadla, jenže ona se mu vytrhla.

 „To nikdo neví?! Ale, co když se už nikdy neprobudí?! Co se stane, když se Hermionka neprobudí?! Chápete vůbec, jaký mám o ni strach? Nechápete, protože to není vaše dítě, které tady leží a vy mu nemůžete nijak pomoc. Ani Harry není nikoho z vás, jen se o něj staráte!“ křičela a křičela by dál, kdyby ji někdo nezastavil.

 „Kate.“ Promluvil chladně Remus. „Možná tomu nebudeš věřit, ale ty nejsi jediná, kdo má o Hermionu strach.“ Na chvíli se odmlčel a hleděl jí do očí. „A co se týče Harryho, jsem jeho opatrovník a věř nebo ne, mám o něj stejnou starost jako ty o Hermionu, tak si sedni a neřvi tady na nás.“ Kate, značně překvapená jeho chováním, si sedla zpět na křeslo vedle svého muže.

 

 „Harry.“ Chlapec spící v křesle sebou trhl a podíval se spíš ze zvyku na dívku ležící v posteli.

 „Hermiono!“ vykřikl šťastně a vyskočil, aby ji objal. Cítil, jak se k němu tiskla jako by se už nikdy nechtěla pustit. Když ho přece jenom pustila, tak se na něj usmála.

 „Tak jsem živá.“

 „Slíbil jsem ti, že tam nezemřeš.“ Promluvil s úsměvem, ale jeho obličej hned zvážněl. „Ovšem nebýt Alexe, tak jsme mrtvý oba.“ Hermiona na něj nechápavě pohlédla.

 „Koho?“ Harry se už nadechoval k odpovědi, když v tom se otevřely dveře.

 „Tohle je Alex. Otevřel bránu právě včas, ale mohl si trochu pospíšit.“ Mrkl na něj.

 „No jo, no jo, už stárnu, co bys chtěl.“ Zasmál se Alex a přidali se k němu i Harry s Hermionou. „Ale teď, když už ses probudila, bych začal s tím, proč jste tady. Proroci jsou již staletí pověřeni tím, aby nové generaci ochránců vysvětlili vše potřebné a zodpověděli jejich otázky. Nejdřív začnu tím, proč vůbec ochránci jsou. Začalo to před mnoha a mnoha lety. Talisman vytvořila jedna moc mocná čarodějka, protože mudlové na hranici upálili její lásku, ano byl to jeden z mála mužů, kteří byli odsouzeni z čarodějnictví. Rozhodla se udělat talisman, tak silný, aby dokázal oživit každého člověka, a to, jak vidíte, se jí povedlo. Ovšem už v té době se kouzelníci a čarodějky dělili na dobré a zlé. Existoval i černokněžník, kterého se všichni báli, něco jako Voldemort a ten, když se dozvěděl o talismanu, tak ho chtěl ukořistit pro sebe. V té době nikdo nevěděl, jaké věci se můžou stát, když bude talisman v nesprávných rukách a proto nebyl nikým a ničím hlídaný a černokněžník se ho lehce zmocnil. Ten den začala ve světě kouzel krutovláda. Každý měl strach a postupně se k němu všichni přidávali, aby se jim nic nestalo. Našli se i odvážlivci, kteří se mu postavili, ale nebylo jich mnoho. Byli mezi nimi i čarodějka a kouzelník, o kterých jsem vám vyprávěl. Válka, která vládla po celém světě, trvala rok, všem to ovšem připadalo jako deset let. Každý kouzelník přišel mnohdy o celou rodinu. Po roce dobro vyhrálo za cenu tisíců životů. Talisman se opět vrátil do rukou čarodějky a ta se spolu se svou láskou stali prvními ochránci. Poprosili jejich přítele, aby předával talisman dalším ochráncům, a od té doby proroci říkají, jak to s talismanem bylo.“ Harry s Hermionou ho celou dobu pozorně poslouchali.

 „Jak se ten černokněžník jmenoval?“ zeptala se Hermiona zvědavě.

 „Bohužel, žádná jména se od začátku nepředávají.“ Povzdechl si Alex. „Nevím, proč se první prorok tak rozhodl.“

 „Ale, jak se vybírají další ochránci?“ zeptal se Harry.

 „Talisman si je vybírá sám.“ Oba na něj nechápavě pohledli. Jak si věc může sama vybrat, prolétlo jim hlavou. Alex se usmál, stejně jako oni reagovali všichni před nimi. „Ano vybírá si sám, nám prorokům jen ukáže lidi, které si vybral, proto je tak vzácný. Člověk, jenž ho vlastní, může rozhodovat o mnohém, musí být ovšem dost silný, aby to vydržel, proto většina kouzelníků radši nechává rozhodovat talisman.“

 „O čem všem rozhoduje?“ chtěla vědět Hermiona a zkoumavě si ho prohlížela bouličku pod Harryho tričkem.

 „Rozhoduje, kam která duše půjde, kdo zemře, kdo přežije, dokonce kdo se narodí.“ Odpověděl Alex.

 „Ale pokud budu chtít, aby někdo neumřel a žil dál, co se stane?“ zeptal se Harry.

 „To je na tom to nebezpečné a důvod, proč se kouzelníci rozhodli nerozhodovat. Pokud bys chtěl někoho zachránit před smrtí, talisman si vezme sílu z tebe a dá ji tomu člověku, kterého chceš zachránit, záleží na tom, kolik síly z tebe vysaje, pokud by to bylo opravdu hodně, mohl bys zemřít.“

 „A pokud je ten člověk, už mrtvý?“

 „Vím, na co myslíš, Harry, bohužel pokud je člověk mrtvý, musel bys mu dát svůj vlastní život, aby mohl žít.“ Harry smutně přikývl, chápal to, ale když se znovu objevila nějaká naděje se setkat se svými rodiči, bolelo zjištění, že to nejde.

 „Ale, jak to potom dokázala čarodějka?“ zeptala se nechápavě Hermiona.

 „Svedla jiného může a přinutila ho, aby to udělal.“ Odpověděl jednoduše prorok. „Byla krásná a mohla mít kteréhokoliv muže, na kterého si vzpomněla, ale její srdce patřilo jen jednomu.“

 „Mám ještě jednu otázku. Proč si vybral zrovna nás dva?“

 „Nikdo neví, proč si vybírá zrovna lidi, které si vybral.“ Hermiona přikývla. „No, myslím, že už byste se měli vrátit zpátky do vašeho světa.“ řekl a zvedl se k odchodu. Harry s Hermionou se na sebe poplašeně podívali.

 „Alexi, počkejte!“ vykřikl rychle Harry. „Ale jak?“ muž se otočil a pak si poklepal na čelo.

 „Promiňte, ale ta hlava.“ Usmál se omluvně. „Stačí jednou přejet prstem po talismanu ve směru hodinových ručiček a jednou proti směru. Jo, a kdybyste se chtěli ještě na něco zeptat nebo mě jen tak navštívit, tak stačí dvakrát po směru.“ Oba přikývli. „A, Hermiono, chyť se ho, aby tě tu nenechal.“ Dívka s úsměvem znovu přikývla a sedla si Harrymu do klína.

 „Tak nashle, Alexi.“ Řekl Harry, muž přikývl a oba zmizeli.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář