Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


13. kapitola - Proč mi to děláš ještě těžší?

29. 7. 2007

 Jeho mysl se začala pomalu probouzet, ale on nechtěl, nechtěl se probudit z toho krásného snu, ve kterém se společně se svými přátely procházel po nějaké lesní mýtině. Moc dobře si pamatoval poslední týden strávený na ošetřovně. Ležel ještě čtvrt hodinu, ale potom, co uslyšel zapípání Deanových hodinek, se podíval na svůj budík. Bylo přesně šest hodin. Harry si povzdechl, potichu odhrnul závěsy kolem své postele a šel do koupelny. Když si vyčistil zuby, podíval se na sebe do zrcadla. Nevěřil tomu, jak se poslední dobou chová k lidem, které tak zbožňuje. Kdyby mu to někdo řekl dřív, než se dostal k Voldemortovi, asi by se mu vysmál. Došoural se zpět ke své posteli a vytáhl z kufru čistý hábit, všichni si, už museli brát další vrstvu oblečení, jinak by se nemohli pohybovat po studených bradavických chodbách. Sebral brašnu, a co nejrychleji odešel z pokoje. Ve společenské místnosti si sedl na své oblíbené křeslo a vytáhl si knížku, jež dostal od Lupina a dalších k narozeninám. Četl dobrou půlhodinku, než se ze schodů vedoucích do dívčích ložnic neozvaly kroky. Zmateně se podíval na hodinky, bylo dost brzy na to, aby někdo normální byl vzhůru, přesto se rozhodl nasadit povýšenou masku v obličeji a znovu se začetl. Dveře od schodiště se otevřeli a vešla Hermiona, v první chvíli se zarazila, ovšem když Harry jen zvedl oči a pak se opět začal věnovat knížce, sedla si do protějšího křesla a vytáhla si svou.

 „Na čem ses s ním dohodl?“ odhodlala se po chvíli.

 „S kým?“ zeptal se nezaujatě, moc dobře věděl, koho myslí.

 „S Voldemortem.“

 „Do toho ti nic není.“ Zasyčel, ne však jako obvykle, nechtěl ji do toho zatahovat.

 „Ale ano, je, protože se mně to také týká!“ vykřikla plačtivě. Harry zvedl oči od knihy, dívala se na něj celou dobu, oči se jí leskly pod náporem slz. Po tváři mu stekla jediná slza, chtěl ji chránit, ale spíš jí tím ubližuje. Nepatrně zakroutil hlavou, věděl, že to viděla, a odešel. Proč mi to děláš ještě těžší? Proč? Harry pomalu procházel hradem a mířil do Velké síně.

 

 Napadlo ji, že asi neměl v úmyslu pustit nějakou slzu. Nesnášela Voldemorta, nesnášela ho snad víc, než kdy dřív. Zničil jí vztah s klukem, kterého milovala z celého srdce, stejně jako Harrymu i jí stekla po tváři jedna jediná osamocená slzička, která v sobě měla plno emocí. Jen, co slaná kapka dokápla na zem, objevil se na jejím opěradle krásný rudý fénix. Hermiona se zprvu lekla, ale když zjistila, kdo jí to přišel navštívit, její strach vyprchal.

 „Jak se jmenuješ? Čí jsi?“ zašeptala a stále se fénixovi dívala do očí. „Ty mi to asi nepovíš, viď?“ zvíře stojící před ní se jí jen dál koukalo do očí.

 „A, Fawkesi, tady jsi.“ Ozvalo se od portrétu Buclaté dámy. Hermiona překvapeně zvedla hlavu k osobě přicházející k nim.

 „Netušila jsem, že je váš, pane profesore.“ Řekla a pokusila o něco na kilometry vzdáleného úsměvu.

 „Co se vám stalo, Hermiono?“

 „Ne to nic, jsem v pořádku.“ Vychrlila rychle.

 „Dobře, ale kdybyste něco potřebovala, tak víte, kde mě najít.“ Řekl a začal odcházet, společně s ním se do vzduchu vznesl i Fawkes.

 „Pane profesore!“ vyhrkla najednou. Brumbál se otočil a se zájmem se na ní podíval. „Něco se stalo, ale já nevím co.“ Ředitel smutně pokýval a sedl si do jednoho křesla.

 „Týká se to Harryho, že ano?“ Hermiona přikývla, pak rychle zamrkala, aby zahnala slzy deroucí se na povrch.

 „Ano, Harry se s Voldemortem dohodl na jedné věci, jak jste se, už od samotného Pána zla dozvěděla. Díky jejich dohodě se k vám Harry chová, tak jak se chová. Není to žádná jeho nálada, jen způsob, kterým vás chrání.“

 „Chrání? Na čem přesně se dohodli?“

 „Dokud se s vámi Harry nezačne bavit, Voldemort nebude ohrožovat vaše životy.“ Slzy z očí jí padali a stékali po černém hábitu neuvěřitelnou rychlostí.

 Celý zbytek dne se Harry ve svém volném čase vyhýbal společnosti, nejvíce se ovšem vyhýbal Hermioně, vlastně ani nevěděl, kdo komu se vyhýbá víc.

 Druhý den měli jako první hodinu lektvary, šel sám chodbou, kterou procházel každou středu na lekce nitroobrany. Už z dálky viděl, jak na něj mává Malfoy. Harry se v duchu ušklíbl, ten kluk dokáže vypadat jako idiot, problesklo mu hlavou. Jeho pozornost ovšem upoutala skupinka poměrně menší, než ta zmijozelská. Hermiona mezi nimi stála, ale nijak se nevyjadřovala k jejich tématu. Když kolem nich procházel, většina z nich do něj zapíchla chladný pohled. Harry se jen povýšeně ušklíbl a šel dál, minul i zmijozelskou skupinu a opřel se o zeď metr a půl od ostatních. Z brašny opět vytáhl knížku a začetl se. Moc dobře věděl, že se k němu blíží Malfoy, ale co mohl dělat. Jakmile k němu došel, chytl ho kolem ramen a začal ho táhnout k ostatním zmijozelským.

 „Copak to čteš, Harry?“ zeptal se v polovině cesty.

 „Učím se, Draco, taky bys to mohl zkusit a nespoléhat se pořád na ty svoje gorily, co furt taháš s sebou.“

 „Proto je s sebou tahám, abych se nemusel učit, víš.“ Zašeptal Malfoy, aby ho slyšel jen Harry. Ten se na něj nechutně podíval jako by mu připomínal horu hnoje.

 „V tom případě, mě nech se učit, abych se, až na ně někde v nějaké prázdné chodbě narazím, mohl bránit.“ Zasyčel nebezpečně, jak měl v poslední době ve zvyku, Harry. „Nebo jsi snad zapomněl, na to, co jste udělali na začátku pololetí?“

 „Pottere, Malfoyi, co to zase provádíte, padejte do třídy!“ přikázal Snape, oba jako poslední vlezli dovnitř nevětrané, zatuchlé třídy.

 

 U oběda se Harry příliš dlouho nezdržel, vlastně si sedl na kraj stolu vedle Katie, nikdo s ním nemluvil, věděli, že to nemá cenu a Harry jim byl za to vděčný. Naházel do sebe trochu jídla a zvedl se od stolu, nemohl jíst, od té doby, co se vrátil od Voldemorta, neměl vůbec chuť k jídlu. Když odcházel, všiml si, jak se zvedá i Hermiona, Ron se zvedal taky, ale Hermiona ho zastavila a šla dál sama, co mu řekla, o tom Harry neměl ani ponětí. Zamířil ven z hradu a šel směrem ke skleníkům, nedokázal si představit, jak spolu budou komunikovat na Bylinkářství. Když dorazil ke skleníku, ve kterém se starali o zasazené rostliny, sednul si na zem a opřel se o sklo. Dřív než mu všechny kolečka v hlavě dopadla tam, kam měli, už Hermiona seděla vedle něj. Harry si ji nevšímal, ale jedním očkem ji neustále pozoroval, její pohled měla stočený na svoje ruce jako by se rozmýšlela, jak má začít.

 „Brumbál mi všechno řekl.“ Harry se trochu zarazil, když promluvila, od včerejšího rozhovoru se od ní držel v úctyhodné vzdálenosti. „Vím, proč se tak chováš, ale věř mi, přemýšlela jsem o tom dlouho, přesně o tohle Voldemortovi šlo, aby nás rozdělil.“ Harry se jí podíval do očí. Tohle mu fakt nemusela říkat, přišel na to hned, jen co se probral. Najednou se Hermioniny ústa dotkla jeho, přitáhl si ji k sobě, jeho mysl se zatemnila a on nevěděl, co dělá. Úplně zapomněl na to, co řekl Voldemortovi, strašně moc mu chybělo ji držet v náruči, dotýkat se jí, líbat ji a to vše dohromady mohlo pokazit to, co už týden dodržuje. Jsi slaboch, jeden týden a ty nedodržíš dohodu, na které ses dohodl. Harry se od ní odtrhl a smutně se na ní podíval.

 „Je to pro vaše dobro.“ Zašeptal neslyšně.

 „Ale nám je nejlíp, když jsi s námi.“

 „Jsem pro vás příliš nebezpečný, nejdřív to o prázdninách, teď při tom famfrpálu, ubíjí mě myšlenka na to, co se stane příště.“ Hermiona měla stále své ruce v jeho vlasech, ale po jejích tvářích se začali znovu kutálet slzy.

 „Proč jsi tak paličatý? Já chci být s tebou, chci ti pomoc nebo si snad, už nepamatuješ, co jsem řekla Foxovi?“

 „Pamatuju si to moc dobře, ale nemůžu dopustit, aby se vám něco stalo, hlavně tobě.“ Řekl a zvedl se, když zaregistroval studenty vystupující z hradu.

 „A to si myslíš, že já o tebe nemám strach?! Jeden z důvodů, proč chci být blízko tebe je, abych věděla, že jsi v pořádku! Nechci zažít, to, co jsem zažila o prázdninách, když jsi byl s Tonksovou někde venku a já o vás neměla žádné zprávy, ty si ani nedokážeš představit, jaký jsem o tebe měla strach?!“ Harrymu se zablesklo v očích.

 „Máš o mně strach.“ Zopakoval potichu. „Mám to snad chápat, že jsi se mnou jen, abys mě mohla chránit.“

 „Ne!“ vlastně nechápala, na co naráží, ale tohle rozhodně nebylo správné tvrzení. „Jsem s tebou, protože tě miluju.“ Harry se usmál, pochopila, že přesně to chtěl slyšet, jen čekala, co z něj vypadne.

 „Proto se mnou nemůžeš jít, navzájem bychom o sebe měli strach a oslabovalo by nás to. Voldemortovi je jedno, kolik Smrtijedů pro něj zemře, hlavně, když vyhraje.“ Řekl a podíval se za ni, právě přicházel Neville. „A nevíš, co mi asi zbývá?! Kdybych nemusel, tak s váma nejsem!“ řekl tak nahlas, aby ho slyšel i přicházející chlapec. Hermiona zavřela oči, je to tu znovu.

 „Myslíš, že bych mu měl dát ten seznam pro BA?“ zeptal se Neville Hermiony, když se Harry dostatečně vzdálil. Hermiona se na něj podívala, byl vyšší než Harry, i když vyrostl, Neville byl větší.

 „Teď ne, není vhodná doba.“ Řekla, smutně stále pozorovala Harryho. Proč si pořád musí nějak ubližovat. Pomyslela si.

 „Víš, Hermiono, já vím, že mi do toho nic není, ale ty víš, proč se Harry, tak chová?“

 „Proč bych to měla vědět?“ zeptala se udiveně Hermiona.

 „Jako jediná se s ním ještě snažíš mluvit.“ Vysvětlil s jasnou ironií v hlase.

 „Ano, vím, co se s ním stalo, ale můžu tě ubezpečit, že i kdybych to nevěděla, snažila bych se s ním mluvit.“ Neville přikývl, ale nic neříkal, jako každý na této škole si myslel svoje. Jediné, co ho trápilo, bylo, že se oba trápí, na Hermioně by to poznali i dveře od záchodu, ale Neville často přistihl Harryho, jak se bolestně dívá na Hermionu, Rona, nebo kohokoliv jiného.

 

 Hodina proběhla v klidu, Hermiona se před Nevillem nesnažila Harryho přesvědčit, takže ani jednomu z nich Harry nemusel jízlivě odpovídat, jediné, co musel stále nosit s sebou, byla maska povýšenosti nad všemi ostatními. Malfoy se na něj při každé příležitosti usmíval a Harry mu byl snad poprvé v životě vděčný, věděl, že ho má neustále někde za zadkem a proto se choval ještě víc hnusně.

 

 Týdny rychle ubíhaly za sebou a Vánoční ples se blížil rychlostí blesku. Když se s Hermionou od Brumbála dozvěděli, že chystá, měl Harry z toho docela velký strach, teď by dal cokoliv, aby mohl Hermionu pozvat a jít s ní. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že nepůjde, ale jeho mysl v tu chvíli musela opustit Vánoční ples a vrátit se do hodiny Přeměňování. Tehdy to bylo poprvé, co si na něj vzpomněl a to jen díky Parvati a Levandule, které o přestávce drbali, kdo pozval koho. Po hodině úplně zapomněl nad, čím přemýšlel, teprve na obědě si znovu vzpomněl a to pro změnu díky Brumbálovi.

 „Milí žáci!“ zvolal a zjednal si klid.

 „Jak jste se již dozvěděli, bude se letos konat Vánoční ples.“ Na chvíli se odmlčel, aby se studenti, kteří už jsou spárovaní, na sebe podívali a usmáli. „Stejně jako před dvěma lety budou moci jít na ples jen studenti čtvrtých ročníků a výš, samozřejmě, že ti, co budou pozváni a budou z nižších ročníků, budou moci jít také.“ Někteří studenti se úlevně usmáli, ale někteří třeťáci začali protestovat. To, už je okřikli příslušní ředitelé kolejí a oni radši zmlkli. „Jen, pro nějaké studenty, kteří by měli svou jistou představu o průběhu plesu, nikdo mladší sedmnácti let nebude pít alkoholické nápoje a pokud někoho chytíme, tak bude řádně potrestán. Pro inspiraci se můžete zeptat pana Filche, který vám řekne, s čím potřebuje pomoc, samozřejmě, že budete muset pracovat bez hůlky.“ Dál Brumbál ještě pokračoval, ale Harry ho neposlouchal, definitivně se rozhodl, že tam nepůjde.

 

 Večer po večeři znovu zamířil do sklepení, kde na něj, už čekal Snape. Bylo to poprvé, co se Snapem měl cvičit nitroobranu, jak se dozvěděl od Brumbála, profesor lektvarů měl jinou práci a tak s ním těch pár týdnů cvičil Fox. Když se ozvalo tiché dále, Harry vstoupil a zavřel potichu dveře.

 „Dobrý večer, pane profesore.“

 „Dobrý, Pottere.“ Harry se na něj zmateně podíval, nikdy k němu nemluvil takým hlasem, ani nikdy při nitroobraně. Snape opravoval poslední úkol, Harry si mezitím sedl na židli. Profesor na něj upřel své tmavé oči, dnes nebyly plné nenávisti, opovrženosti ani otrávení, byla v nich lítost. Harry nevěděl, co si mám myslet, ale to už Snape začal.

 „To, co se stalo-“ začal, ale Harry ho přerušil.

 „Nemusíte mi to vysvětlovat, pane, chápu, že jste musel, aby to nevypadalo, že jste špeh.“ Snape se na Harryho podíval pohledem, o kterém nevěděl, co si myslet.

 „Už opravdu nejste malý fracek, Pottere, ale to, o čem jsem chtěl mluvit, se týkalo i něčeho jiného.“

 „Je dobré slyšet, že jsem u vás povýšil na otravného puberťáka.“ Smál se Harry a přeslechl druhou část věty, vlastně jenom čekal, až ho Snape zarazí a strhne mu body, ten se na něj jen díval a nic neříkal.

 „Říká se, že puberťáci jsou ještě nesnesitelnější, než děti, ale to, už taky nejsi, Harry.“ V tu chvíli chlapec oněměl a překvapeně pozoroval svého učitele.

 „Promiň, jestli nechceš, tak ti nebudu říkat křestním jménem.“ Řekl, když si uvědomil, co řekl. Byl, už tak zvyklí mu říkat Harry, ovšem jedině ředitel věděl, proč.

 „Zpátky, k tomu, co jsem chtěl, chci ti vysvětlit, proč jsem se k tobě choval, tak chladně.“ Harry přikývl a pohodlněji se usadil na židli. Něco ze Snapova hlasu mu říkalo, že to bude na dlouho. „Jak ses dozvěděl minulý rok z Myslánky, tak Lily, tvá matka, byla jediná osoba, která se mě v životě zastala.“

 „Ani vaši rodiče se vás nikdy nezastali, pane?“ zeptal se Harry, pokud věděl, Snape pocházel ze staré rodiny, hodně staré.

 „Na matku si moc nepamatuji, protože otec si v mých dvou letech našel někoho jiného a matka ho opustila, chtěla si mě vzít s sebou, ale on jí to nedovolil, prý bych nedostal dostatečně vzdělání.“ Snape se ušklíbl. „Vždy dělal jen to, co si on myslel, že je pro mě nejlepší. Ale zpátky k tvé matce, poznali jsme se ve vlaku, pokoušela se dostat svůj kufr do vlaku, ale měla ho těžký, tak, jak ho prvňáci nikdy nemají. Já byl, už vevnitř, chvíli jsem ji pozoroval, ale pak se vlak začal rozjíždět, tak jsem vyskočil a kufr čapnul, po kufru naskočila i Lily. Od té doby jsme si neustále pomáhali, všichni nám sice nadávali, ale my je neposlouchali, nikdy jsem ji neříkal jako ostatní ze Zmijozelu, nikdy jsem neřekl mudlovská šmejdko, jen v ten okamžik, který jsi viděl.“ řekl smutně. Zvláštní, další člověk v tomhle hradě má špatnou náladu. Pomyslel si Harry.

 „Ale, co to má společného se mnou, pane?“

 „Byl jsem u ní den před tím, než je Pán zla zabil. Věděla, že jsem Smrtijed, měl jsem štěstí, že James nebyl doma, jedině díky tomu jsem se nedostal do Azkabanu. Řekl jsem jí o plánu tě zabít, výraz v jejím obličeji si pamatuji jako bych ho viděl včera. Mísil se v něm strach o tebe a vztek na Pettigrewa. Musel jsem jí slíbit, že ať se jim stane cokoliv, tak se o tebe postarám, slíbil jsem to, přestože to bylo to poslední, co jsem chtěl. Den po smrti tvých rodičů, jsem ti zrovna zařizoval ve svém domě pokoj, když přišel Brumbál a řekl, že ti bude nejlíp u tety a strýčka, nevěděl jsem, co dělat, na jednu stranu to bylo vysvobození, protože jsem se vůbec neuměl starat o dítě, natož jednoroční, ale na druhou tu byl slib, který jsem dal Lily, nakonec mě Brumbál přesvědčil. Ta noc, byl poslední okamžik, kdy jsem tě viděl, znovu jsme se shledali, až v tvých jedenácti letech. Teď k tomu, proč jsem se k tobě, tak choval, už od první hodiny lektvarů. Možná, ti to řeklo spoustu lidí přede mnou, ale jsi celý James a já si pokaždé vzpomněl na to, co mi dělali společně se Siriusem.“ Harry se na něj ohromeně díval, jeho matka se s ním, jako jediná z celé školy bavila?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář