Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


12. kapitola - Bolestná ochrana

29. 7. 2007

Venku pršelo a všichni studenti byli někde zalezlí, buď něco dělali ve společenské místnosti, nebo byli v knihovně anebo se jen tak procházeli po hradě. Jenom dva studenti, lépe řečeno student a studentka leželi v postelích a spali po dlouhé noci. Ani Ron ani Ginny nemohli usnout, a když se ráno objevili u ošetřovny, tak jim madame Pomfreyová dala lektvar na spaní a oni znovu odešli pryč. Vlastně ještě dva další studenti leželi v postelích, ale úplně z jiných důvodů. Hermiona ani Harry se zatím neprobudili. Všichni ve škole, už věděli o tom, že se vrátili a ani jeden nebyli při vědomí. Zrovna, když Pomfreyová obcházela dva jediné pacienty, se Hermiona začala pomalu probouzet. Když to ošetřovatelka spatřila, tak vzala asi pět lektvarů a přispěchala k ní.

 „Dobré odpoledne, slečno, jak se cítíte?“ optala a podala jí první lektvar.

 „Jsem unavená.“

 „A bolí vás něco?“ Hermiona jen zavrtěla hlavou a vypila další lektvar. „To jsem ráda.“ Ošetřovatelka jí dávala postupně všechny lektvary. Hned, jakmile dopila poslední, upadla do bezesného spánku, ale než jí upadla hlava na polštář, všimla postavy na vedlejší posteli. Asi po dvou hodinách přestalo pršet a mraky protrhlo slunce. Pár osamocených paprsků se dostalo na Harryho obličej. Otevřel oči, ale viděl rozmazaně. Nevěděl, co s tím, chtěl na stolku nahmatat brýle nebo čočky, ale ani jedno z toho ovšem nenašel. Pomalu vstal a procházel po místnosti, tedy spíš k další posteli. Když byl blíž, všiml si nějaké čmouhy, teprve po několika dalších krůčcích poznal ten obličej, na posteli ležela Hermiona. Sedl si na postel a díval se na ni, vypadala klidně. Byl rád, že je v pořádku, pokud byla v pořádku, nelitoval toho, co obětoval.

 „Pane, Pottere, okamžitě si běžte lehnout.“ Přikázala Pomfreyová a vzala další lektvary, tentokrát pro něj.

 Hermiona slyšela hlasy, jeden z nich jí byl povědomý, určitě ho už někde slyšela. Připadalo jí, jako by ho slýchávala každý den, ale nemohla si vybavit, komu patří. Teprve, když se pořádně probudila, tak ho poznala.

 „Co je to za lektvary?“ zeptal se Harry.

 „Tento se používá po mnohonásobném použití kletby Cruciatus, ten další je proti bolesti.“ Vysvětlila Pomfreyová. Harry potřebuje lektvar proti bolesti?! Prohnalo se Hermioně hlavou.

 „Co se děje, proč potřebuje lektvar proti bolesti?“ vyletělo z ní rychlostí blesku.

 „Jen pro jistotu, slečno, vy jste ho dostala také a myslím, že byste měla ještě spát.“ Hermiona se naježeně podívala Pomfreyové do očí, ale nic z ní už nevypadlo.

 „Otočte se prosím na břicho, potřebuji si prohlédnout ty rány.“ Harry otráveně přikývl a překulil se na břicho. Hermiona to celé sledovala, byl jiný, choval se jinak, než v tom vězení. Zajímalo jí, o čem si s Voldemortem povídali, ačkoliv pochybovala, že jí to Harry řekne.

 „Jak je ti, Harry?“ zeptala se, když Pomfreyová vešla zpět do své kanceláře.

 „Jak mi asi může být?“ zavrčel Harry a oblékl si triko od pyžama. Hermiona se trochu zarazila nad jeho tónem.

 „Děje se něco?“ zeptala se opatrně.

 „Sakra, Grangerová, jestli máš chuť někoho otravovat, tak si najdi jinou oběť, já na tebe momentálně nemám náladu.“ V okamžiku, kdy Harry dořekl poslední slovo, se rozrazily dveře a dovnitř se vřítili Ginny s Ronem.

 „Ahoj, jak vám je?“ zeptal se hned Ron. Hermiona, ovšem dál zaraženě sledovala Harryho, ten jenom protočil oči v sloup.

 „Bolí mě celej člověk, stačí?!“ vyprskl Harry a otočil se zády k nim. „Když ne Grangerová, tak Weasley s Weasleyovou.“ Prskal, tak aby ho slyšeli. Ron se zaraženě podíval na Hermionu, ale ta se netvářila o nic líp.

 „Hele, Harry, já vím, že my jsme sice něco míň než ty, ale nesnaž se hrát si na Malfoye, tobě sluší úsměv.“

 „Buď zticha, Weasleyová, mám odpočívat a ne se bavit s krvezrádci.“ Zareagoval Harry, ale stále k nim ležel zády. Ginny mu pěkně hrála do karet, sice se mu každé slovo zabodávalo do srdce jako kousek střepu, ale nehodlal je znovu ohrozit.

 „Ale no tak, co ti zase přelítlo přes nos?“ zeptala se naoko starostlivě Ginny. Ron s Hermionou jen němě sledovali jejich slovní přestřelku.

 „Říkám to naposled, drž už hubu.“ Zasyčel nebezpečně, vůbec si neuvědomil, jak je jeho hlas podobný tomu Snapově. Otočil se na ně a viděl zděšený pohled dvou svých kamarádů.

 „Nebo, co? Co uděláš?“

 „Nehodlám se s tebou o tom bavit, nic o tom nevíš.“

 „O čem nic nevím? Jenom doufám, že znovu netruchlíš kvůli Siriusovi.“ Harry se posměšně ušklíbl.

 „Z čeho pramení tvoje jistota, že truchlím kvůli chudáku Blackovi?“ všichni tři se po sobě podívali, Harry takto nikdy o Siriusovi nemluvil, aspoň ne od konce třetího ročníku.

 „Tak nám řekni, co se děje.“ Promluvil Ron.

 „Tak tohle by tě zajímalo, co Weasley? Dobře, jak chceš. Už mi leze na nervy, jak se neustále s vámi musim paktovat a pokaždé, když někoho potkáme, někoho známého, tak každý z nich mě vidí ve společnosti Weasleyů a mudlovský šmejdky. To je ten důvod.“ Sebral hůlku, mikinu a zvedl se k odchodu. „Kdyby se Pomfreyová ptala, kde jsem, řekněte jí, že jsem se šel projít.“ Úplně zapomněl, že skoro nevidí, ale to ho momentálně nezajímalo, znal bradavický hrad lépe, než kdo jiný. Zavřel dveře a opřel se o ně. Nemohl uvěřit tomu, co se před chvílí stalo. Voldemort přesně ví, jak mě zahnat do rohu. Uchechtl se v duchu.

 „Ale, ale, kohopak to tu máme? Kde si nechal Grangerovou s Weasleyem?“ Harry otevřel oči a spatřil Malfoye a v závěsu za ním jeho dvě gorily.

 „To ty moc dobře víš, Draco.“ Ušklíbl se Harry. „Jo, a pozdravuj ode mne Voldemorta.“ Proklouzl kolem Crabbeho a Goyla a pokračoval, až do sedmého patra.

 

 „Co se s ním stalo? Nemohl nás přece ze dne na den začít nenávidět.“ Řekl Ron a stále se díval na dveře, kterými před chvíli prošel Harry. Na rozdíl od Ginny si nevšímal Hermiony, ta jen seděla a koukala na svoje nohy. „No, co si o tom myslíte vy?“ stočil otázku na dívky.

 „To je snad jedno, co si myslíme, ne? Pokud Harry nebude chtít, tak s tím nic neuděláme.“ Ron se na ni otočil, věděl, že má pravdu, ale nehodlal to nechat být jen tak.

 

 „Harry, to už tě Poppy pustila z ošetřovny?“ zeptal se Harryho stařecký hlas, chlapec se otočil, jeho obavy se vyplnily, stál za ním Brumbál.

 „No, šel jsem se jenom projít, jinak musím být stále na ošetřovně.“

 „A předpokládám, že madame Pomfreyová o tvé procházce ví.“ Harry jen zakroutil hlavou. Brumbál se spiklenecky usmál.

 „Když teď se mnou půjdeš na ošetřovnu, nikomu neřeknu o tom, že jsi nezůstal v posteli, přestože jsi měl.“ Harrymu nezbývalo nic jiného než souhlasit. Už z konce chodby slyšeli hlas madame Pomfreyové.

 „KDE JE POTTER?!“ Brumbál se pobaveně usmál, když viděl Harryho vyděšený pohled.

 „Copak, snad se najednou nebojíš?“ zeptal se ředitel a podle Harryho mínění se náramně bavil.

 „Ne, to ne, jen, nikdy jsem ji ještě neslyšel takhle křičet.“ Přiznal Harry.

 „Myslím, že bychom měli raději jít.“ Připomněl muž a společně se znovu rozešli ke dveřím ošetřovny. Když je otevřeli, tak Ron s Ginny seděli u Hermioniný postele, ve které dívka sama ležela.

 „TADY JSTE! TO, CO JSTE UDĚLAL, BYLO VELMI NEZODPOVĚDNÉ, MYSLÍTE SI, ŽE JE NORMÁLNÍ PO PĚTI BOLESTIVÝCH KLETBÁCH CHODIT PO CHODBÁCH?!“ rozkřikla se Pomfreyová hned, jak si všimla Harryho.

 „Bylo jich šest, madame.“ Brumbál vedle něho po této poznámce měl, co dělat, aby udržel chladnou tvář, ale nedařilo se mu to, tak, jak by chtěl.

 „Vám to ještě přijde k smíchu, pane řediteli?!“ vyjekla hystericky. „Tak vám se po hradě prochází student, který by měl ležet v posteli, a vy se tu smějete, vždyť by se mohlo stát cokoliv!“

 „Ale já se cítím dobře.“ Promluvil znovu Harry.

 „Tak vy se cítíte dobře? Já vám, ale říkám, že máte ležet v posteli a ne se potulovat po škole.“vyprskla a už ho strkala k posteli.

 „Přestaňte mě tahat za ruku jako pětiletý děcko, chodit ještě umím.“ Pomfreyová jen něco zamumlala, vrazila mu do ruky lektvar a odešla. Harry se za ní nasupeně díval, když konečně zalezla zpět do kanceláře, pohlédl na své „bývalé“ přátele.

 „Snad nejsi na chlapečky, Weasley?“ zeptal se jízlivě.

 „Myslím, že radši půjdeme, ahoj.“ Řekla Ginny směrem k Hermioně, ta jen přikývla, ale nijak se nevyjadřovala, Ron se ještě ohlédl na Harryho, který si už lehal do postele. Nechápal to.

 „Mohli byste mi prosím přesně povědět, co se dělo, když jste byli zavřeni v té cele?“ zeptal se Brumbál, když se za sourozenci Weasleyovými zavřeli dveře.

 „Nic“ odpověděl Harry, ředitel stočil svůj pohled na Hermionu.

 „Nic, všechno, co se stalo, se odehrávalo v tom sále.“

 „Dobrá, teď vás nechám odpočívat, zkusím s Poppy dohodnout, aby vás pustila na večeři dolů.“ Řekl Brumbál a šel směrem ke kanceláři.

 „Pane řediteli, nevíte, kde jsou moje čočky?“ zarazil ho Harry.

 „Děkuji ti, Harry, už delší dobu ti chci vrátit tvé brýle, našli jsme je asi týden po začátku školního roku, ale o čočkách nic nevím.“ Usmál se bývalý profesor přeměňování a podal mu jeho brýle. Harry si je nasadil a hned viděl lépe. Koutkem oka zachytil Hermionu. Seděla na posteli a četla si nějakou knihu.

 „No to snad nemyslíte vážně, Albusi, bylo štěstí, že se Potter někde nesesypal a teď je mám pustit na večeři?! V žádném případě!“ ozval se hlas madame Pomfreyové. Harry se lehce zamračil. Proč o mě mají pořád takový strach? Ozvalo se Harryho druhé já, to bylo to poslední, co si Harry pamatoval.

 

 „Ahoj, Harry, tak se znovu setkáváme.“ Usmál se Voldemort.

 „Ano, nevím, jestli mám mít radost nebo být naštvaný kvůli vašemu vpádu do mé mysli.“

 „Omlouvám se, Harry, jen jsem byl informován tvým postojem ke spolužákům.“ Harry se zamyšleně zamračil.

 „Ten Malfoy je teda rychlík.“ Neodpustil si.

 „Ano, je stejně snaživý jako jeho otec, ale na rozdíl od otce, je na něj zatím spolehnutí. Ovšem zpět k našemu tématu, byl jsem příjemně překvapen.“

 „Tak to se mi opravdu ulevilo, jenom doufám, že dodržíte svůj slib a nikomu, už neublížíte.“

 „Já své sliby dodržuji, dokud ty dodržíš naši dohodu, neudělám nic společného s tvými přátely.“ Harry přikývl.

 „Já své slovo dodržím.“

 „Jsi tak zranitelný, Harry, obzvlášť, co se týče přátel, stejně jako tvoji rodiče.“

 „To je možné, ale já jsem na to pyšný, stejně jako by oni byli na mě.“

 „Ano, to jistě, byli by na tebe pyšní. Ale teď se musíme rozloučit, už tě budí.“

 

Jen co to dořekl, Harry procitl. Ležel v posteli a nad ním se skláněla madame Pomfreyová.

 „To je dost, že jste se konečně probudil, máte tady jídlo.“ Řekla a strčila mu do rukou misku s ovesnou kaší.

 „Co to je? To nemůžu dostat něco jiného?!“ zeptal se znechuceně. Pomfreyová, která byla zrovna otočená k Hermioně se zhluboka nadechla a vydechla.

 „Ne, pane Pottere, vy budete jíst to, co vám dám.“ Řekla naprosto klidně a odešla do kanceláře.

 

Každý den za nimi na ošetřovnu chodili Ron s Ginny, lépe řečeno za Hermionou. Harry se s nimi nadále nehodlal bavit, a když už nějaká otázka směřovala na něj, tak buď jízlivě odpověděl, nebo nic neřekl. Cítil se sám víc, než kdy dřív, dokonce i víc, než po smrti Siriuse. Ano, Sirius mu chyběl, teď snad nejvíc za celou tu dobu. Vždy mu dokázal poradit a Harrymu jeho rady vždy pomohli. Nevěděl, jestli dělá správně, že své přátele ignoruje, ale hodlal je ochránit, ochránit za každou cenu. Zrovna seděl u jezera, když k němu někdo přišel, otočil se, za ním stál Klofan. Harry se okamžitě zvedl a uklonil se, hipogryf se také uklonil a přišel k chlapci. Zvíře se mu otřelo o tělo a vyžadovalo si pozornost Harryho rukou. Harry se usmál a začal ho hladit, po chvíli se Klofan svalil na zem a jeho lidský společník ho ihned následoval. Dlouho spolu tak byli, teprve když se ozvalo praskání větví, se oba otočili.

 „Ahoj, Harry.“ Pozdravil obr.

 „Ahoj, Hagride, jak se máš?“

 „Znáš to, furt musim hlídat tady toho, ale jinak je všecko stejný.“ Usmál se. „Můžu tě poprosit o jednu laskavost?“

 „Jasně, rád ti pomůžu.“

 „Prolétl by ses na Klofanovi, já na něm lítat nemůžu a musí si někdy pročechrat křídla.“

 „Jasně, mám ho potom zavést do ohrady?“

 „Kdybys byl tak hodnej.“ Přikývl Hagrid. Harry se na něj usmál a vymrštil se na nohy, hned za ním i Klofan a oba se rozeběhli dál od lesa. Asi šest metrů od lesa se Harry vyhoupl na hipogryfa, který se s ním rozeběhl a vzlétl do vzduchu.

 

Hermiona seděla spolu s Ginny, Ronem a Deanem ve společenské místnosti, ti tři se docela bavili, jen ona seděla a koukala z okna. Nikdo se ji nesnažil vtáhnout do diskuze o Vánocích, věděli, že kdyby to zkusili, vymluvila by se a odešla. Už si chtěla začít číst, když si všimla, jak Harry s Klofanem přicházejí od jezera, chvilku potom na něj Harry nasedl a oba vyletěli vysoko nad zem.

 „Hni sebou, Klofane!“ zasípal Harry.

 „Ještě moment prosím, Macnaire.“ Ozval se z jejich blízkosti Brumbálův hlas. „Vy to také musíte podepsat.“ Kroky se zastavily. Harry se pověsil za provaz. Klofan klapl zobákem a rozešel se o něco rychleji. Zpoza jednoho stromu vykoukl Hermionin bledý obličej.

 „Pospěš si, Harry.“ Pobízela ho nehlasně.

Hermiona se usmála, tyto vzpomínky ji vždy dokázaly do tváře vehnat úsměv.

 „Kde je?“ ozval se třaslavý hlas člena komise. „Kde máte tu potvoru?“

 „Byla uvázaná tady!“ odpověděl nakvašeně popravčí. „Viděl jsem ji! Přesně tady!“

 „To je ovšem zvláštní,“ poznamenal Brumbál.

 „Klofane?“ zachraplal Hagrid. „Je pryč! Pryč! Ať je ten jeho zobák požehnanej, von je pryč! Určitě se vod toho plotu sám urval! Klofane, ty můj chytrolíne!“

Nikdy nezapomena na tuto chvíli, na chvíli, kdy zachránili Klofana a pak se s ním vydali zachránit Siriuse.

 „Jsi připravená?“ zeptal se šeptem Hermiony. „Možná bude lepší, když se mě budeš držet.“ Pobídl Klofana šťouchnutím podpatku do slabin. Klofan se vznesl přímo do temného vzduchu. Harry se pevně přitiskl koleny k bokům a z obou stran ucítil mávat obrovská křídla. Hermiona se ho držela jako klíště.

 „Ach ne, tohle já nemám ráda, ach, vážně to nemám ráda…“ mumlala si pro sebe.

Harry zrovna přistával, když se probrala zpět do současnosti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář