Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


11. kapitola - Poslední polibek 3/3

27. 7. 2007

 „Vítejte na dnešním, prvním famfrpálovém utkání, dnes hraje Nebelvír,“ z tribun se ozval potlesk a pískot. „ proti Havraspáru!“ vzduch protnul další příval potlesku a pískotu.

 „Ano, je jasné, že to bude velice zajímavé a napínavé utkání, oba týmu mají velmi dobré hráče, ale nejvíce spoléhají na své chytače, na to nesmíš zapomenout Deane.“

 „To máš pravdu, Seamusi, jak Harry Potter, tak i Cho Changová jsou vynikající chytači, ovšem, nesmíme zapomenout na zbytek týmu.“

 „Tak si teď oba týmy představíme. V nebelvírském nastupují jako střelci Katie Bellová, Jean Taylerová a Ginny Weasleyová. Na postech odrážečů hrají Dave Brown a Gary Hall, brankář je Ron Weasley a už zmiňovány Harry Potter hraje na postu chytače.“

 „Teď si představíme složení havraspárského týmu. Jako střelci nastoupí kapitán Alex Wood, bratr Olivera Wooda, Richard Cole a David Smith, nováček v týmu, ale i ve škole. Josh Parker a Thomas Wright jako odrážeči, jako brankář Paul Ash a nakonec také již zmiňovaná Cho Changová.“

 „Ano a už vycházejí Havraspárští v čele se svým kapitánem!“ zvolal Seamus a havraspárské tribuny vybuchly v nadšený potlesk. Ovšem, to už Harry vedl svůj tým na hřiště, procházeli uličkou pod tribunami a studenti nad nimi nadšeně dupali. Hned, jak vstoupil na trávník, tak nebelvírští je přivítali silnou vlnou potlesku a jásotu. Harryho úsměv se ještě více protáhl, a když se ohlédl na Katie, byla na tom úplně stejně. Madame Hoochová na něj zamávala na znamení, aby přišel k ní, Harry, tak učinil a společně s ním, k ní zamířil celý jeho tým. U madame Hoochové, už stál Alex Wood a ještě promlouval ke svým hráčům, především k Cho. Harry se na ní podíval, a když mu pohled opětovala, tak na ni Wood vyjel, aby dávala pozor, to už ovšem byl Harry u něj a on byl nucen se otočit a potřást si s ním rukou.

 „Ať vyhraje ten lepší tým.“ Prohodil k němu.

 „Ať vyhraje lepší.“ Zopakoval Harry, madame Hoochová nervózně pokukovala mezi oběma kapitány.

 „Myslím, že už byste si ty ruce mohli pustit.“ Pronesla po deseti vteřinách, při kterých ani jeden kapitán nic neříkal, ale ani jeden neuhýbal pohledem. Jako, kdyby čekali na tuto větu a oba naráz se pustili.

 „Nasedněte na košťata!“ zvolala, už jistější profesorka a chopila se červeného míče.

 „Hráči se, už připravují a míč je ve hře! Jako první se ho chopila Bellová, přihrává Taylorové, ta vrací zpátky Bellové, Bellová střílí a to byl skvělí zákrok Ashe!“

 „Ale to už Ash nahrává Woodovi, Weasleyová mu zatarasila cestu, takže nemůže jinak než poslat dál na Smithe, ten posílá dál na Cola a Cole střílí! Stihne Weasley míč? ANO! Na poslední chvíli vyboxoval míč z dráhy letu, ale hned se musí vracet zpět, protože Smith, který míč chytil, nahrává Woodovi A TEN OPĚT STŘÍLÍ, A WEASLEY SKVĚLE CHYTÁ!“ Harry celou dobu jedním uchem poslouchal, musel přiznat, že komentář Deana a Seamuse, se vyrovnal komentáři Leeho Jordana, ale každý byl jiný a něčím jiným jedinečným. V posledních vteřinách, už nevydržel a musel se ohlédnout, co se děje u jejich brankových tyčí, měl velkou radost z toho, že Ron tu ránu chytil, ale v čas si uvědomil, že musí sledovat Zlatonku a ne zápas. Zrovna, když se otočil, proletěla kolem něj Cho za něčím malinkým a zlatým, okamžitě stočil Kulový Blesk do toho samého směru a tryskem vyletěl za Cho. Dohonil ji docela snadno, ale pořád nebyl, tak blízko, aby chytil Zlatonku první. Jediné, co ho napadlo, bylo, ji trochu atakovat a taky, tak udělal. Cho ztratila stabilitu letu, naneštěstí to vyrovnala, věděla, že když něco neudělá, chytí Harry Zlatonku první a Nebelvír vyhraje, proto mu vletěla do dráhy letu a překazila tím, chycení malého zlatého míčku třepetajícího se před nimi. Když se vrátil zpět, nebylo po Zlatonce ani vidu. Harry se otočil na Cho, která se na něj celou dobu šklebila, Harry se taky ušklíbl a opět vyletěl hledat zlatý míček. Stále se ovšem držel pár metrů od Cho, aby ji mohl v případě, že by opět viděla Zlatonku první, dohonit.

 „Weasleyová zakládá další akci! Nahrávka na Taylerovou, ta podává dál Bellový, Bellová zpět na Taylerovou a TAYLEROVÁ STŘÍLÍ A JE TO GÓL! Tentokrát to Ash nestihl.“

 „Tentokrát sice ne, ale chytil plno jiných a stejně obtížných střel.“

 „Ano, to mu musíme nechat, Havraspár má tento rok velmi dobrého brankáře. Ale pozor na jejich střelce, dostávají se na nebelvírskou půlku, Weasleyová je Woodovi nejblíže, ale zasáhl jí skvělí Potlouk od Parkera. Wood pokračuje, nahrává Smithovi, ten střílí a Weasley znovu podržel své mužstvo!“ Harry se v duchu usmál, Ron chytal, tak jako na trénincích. Dál ovšem neměl možnost přemýšlet, protože ji konečně uviděl, byla přímo nad Choinou hlavou. Okamžitě se rozletěl k za ní, Cho si ho všimla a podívala se za sebe, nic ovšem neviděla, obrátila se zpět na Harryho, už zbývaly jenom dva metry, znovu se podívala za sebe, ale žádný zlatý míček neviděla, už se chtěla znovu otočit, když jí nad hlavou proletěla Zlatonka. Hned jí došlo, že musela být někde na ní, ovšem na delší úvahy neměla čas. Okamžitě se za ní rozletěla stejně jako její protihráč.

 „Bellová skvěle brání, sebrala Woodovi míč, ale co to? Changová s Potterem vidí Zlatonku! Potter ze svého koštěte ždímá, co se dá, ale Changová se ho pořád drží, není možně, co dokáže se svým koštětem za zázraky, teď se ovšem oběma chytačům vše mnohem zhorší, podívejte se na ty mraky nad nimi. Doufám, že jste si vzali deštníky nebo pláštěnky.“ Harry se trochu rozhlédl, ale tak, aby stále viděl Zlatonku, Dean měl pravdu, nad celými Bradavicemi se zatáhla mračna a vypadalo to na pořádný slejvák. Cho se mu, čím dál víc začínala vzdalovat, za to on se přibližoval blíž ke Zlatonce.

 „Harry, pozor!“ vykřikla na něj Cho. Harry se na ni ohlédl, ukazovala někam napravo, rychle otočil hlavu a uviděl tři Mozkomory, jeden z nich, už byl tak blízko, že znovu začínal slyšet hlas své matky, rychle uhnul s koštětem zpět k zemi, vytáhl hůlku a namířil ji na Mozkomora.

 „EXPECTO PATRONUM!“ patron v podobě jelena se z Harryho hůlky rychle rozeběhl směrem ke stvoření, ale když už ho patron měl zahnat pryč, tak se rozplynul. Harry se na to celé vyděšeně díval. Jakto, že patrona zničil? Když se trochu vzpamatoval, ohlédl se a uviděl Cho, jak ho pozoruje, nevšimla si ovšem, že k ní letí další Mozkomorové.

 „Cho!“ okamžitě se k ní rozletěl a stačil jí strhnout pryč právě včas. Dva Mozkomorové se ve vzduchu srazili a řev, který vydávali, byl k nevydržení.

 „Musíme se dostat na zem! Tady nahoře nás nikdo nevidí, drž se mě a vymáčkni z toho koštěte, co se dá!“ Cho přikývla a oba se rozletěli přímočaře k zemi.

 „Co se to děje, Potter a Changová letí zpět k zemi, ale ani jeden nemají Zlatonku.“ Podivil se Dean.

 „Mě by spíš zajímalo, co to letí za nimi?“ řekl Seamus a nespouštěl z očí pět Mozkomorů, kteří pronásledovali dvojici chytačů. „Pane Bože, to jsou Mozkomorové!“ vykřikl zděšeně. Brumbál vstal a pokusil se o to samé, co dělal Harry, bohužel dopadlo to úplně stejně jako Harryho pokus.

 „Harry, tamhle jsou další!“ vykřikla zděšeně Cho, Harry se podíval, jakým směrem ukazovala. Dalších pět bylo nad nebelvírskou tribunou, kde seděla Hermiona s Ronem a právě šahali po dívce, ve které poznal Hermionu. Okamžitě na ně vyslal patrona, dopadl jako ten předchozí.

 „Cho, leť pryč a řekni Brumbálovi, že patron na ně nefunguje!“ křikl ještě na Cho, než se rozletěl za nimi, to už dva nesli mezi sebou Hermionu a odnášeli ji pryč z pozemků. Nečekal ani vteřinu a vyletěl za nimi, úplně, ale zapomněl na další tři za ním, ti ho shodili z koštěte a poslední, co si pamatoval, byl křik jeho matky.

 

 „Našli jste ho?“

 „Ne, našli jsme jen jeho koště, leželo u brány.“ Snape se díval z Moodyho na Brumbála a zase zpět.

 „Proč jste nám neřekl, Snape, že Vy-víte-kdo chce unést Grangerovou s Potterem?“ vyštěkl najednou Moody a ostře se na Snapa podíval. Ten se jen podíval do jeho očí a velice tiše promluvil.

 „Nevěděl jsem o tom.“ Moody chtěl něco říct, ale byl přerušen nově příchozími.

 „Kde je Harry, co se s ním stalo?“ Lupin vtrhl do pracovny jako velká voda a za ním se ještě přihnala Tonková.

 „Posaď se, Remusi, vše ti-.“

 „Ne, Albusi, řekni mi co je s Harrym.“

 „Harry tady není, společně s Hermionou ho unesli.“

 „Proč je unesli?“ vyjekl Lupin a Snape si právě včas všiml, jak klesá v kolenou, aby mu stihl přistrčit židli.

 „To nikdo neví, ale už jsem nechal poslat pro slečnu Changovou, ona byla poslední člověk, se kterým Harry mluvil.“ Vlkodlak zničeně přikývl. Ani ne po půl minutě se dveře opět rozrazili, tentokrát v nich stáli manželé Grangerovi. Brumbál jim řekl to samé, co Lupinovi a nezbylo jim nic jiného než čekat. Po chvíli, která se všem v místnosti zdála být věčností, se ve dveřích objevila Cho doprovázená McGonagallovou.

 „Dobrý den, slečno, posaďte se prosím.“ Řekl Brumbál a ukázal na křeslo vedle jejího bývalého profesora Obrany proti černé magii.

 „Remuse Lupina jistě znáte, je zde, protože je Harryho opatrovník a lidé sedící před vámi jsou rodiče Hermiony Grangerové. Teď prosím přesně popište, co se stalo.“

 „S Harrym jsme letěli za Zlatonkou, ale pak jsem uviděla tři Mozkomory, varovala jsem ho na ně, zkoušel proti nim vyslat patrona, ale ten se těsně před tím Mozkomorem rozplynul, Harry ke mně přiletěl a oba jsme letěli pryč z těch mraků zpět dolů. Pak jsme si všimli, jak další Mozkomorové krouží kolem nebelvírské tribuny, kde seděla Hermiona, tu pak vzali a letěli s ní pryč, Harry se na mě otočil a řekl mi, ať vám řeknu to o těch Mozkomorech a vyletěl za Hermionou, když jsem se na něj otočila, tak, viděla jsem, viděla, jak Harryho ze zadu chytli dva další Mozkomoři, chvíli se jim vzpouzel, ale pak…“ Remus to celé poslouchal velice dobře, ale čím více se Choino vyprávění chýlilo ke konci, tím více jeho obličej kameněl.

 „Omdlel.“ Doplnil za ní Snape.

 „Děkujeme, slečno, můžete jít.“ Cho přikývla a co nejrychleji zmizela.

 „Jak nám vysvětlíte, Snape, že se před těma hajzlama patron rozplynul?!“ zasyčel Moody. „A neříkejte, že jste o tom nevěděl.“

 „Myslíte, že mi Pán zla bude bezmezně věřit?“ zavrčel učitel Lektvarů. „On ví, že je mezi námi zrádce.“ Dodal, když viděl nechápavé pohledy ze strany manželů, Lupina a Moodyho.

 „Teď není čas na hádání, páno-.“ Snape se najednou chytl za ruku a podíval se na Brumbála.

 „Volá nás.“ To bylo vše, co řekl, než opustil pracovnu.

 

+++

 

 „Vítejte, konečně máme zase jednou za dlouhou dobu, možnost k oslavám. Mozkomorům se podařilo chytit Hermionu Grangerová, Potterovu přítelkyni a samotného Harryho Pottera.“ Oznámil jim Voldemort. Někteří mladí Smrtijedi zatleskali, ale jejich pán po nich podíval s nebezpečným zajiskřením v očích.

 „To není důvod k potlesku, protože tím se akorát dokázalo, že i Mozkomorové jsou spolehlivější, než mí nejlepší Smrtijedi.“ Zasyčel nebezpečně a pohlédl na Malfoye, Lestrangeovou, Macniara a Snapa.

 „Slibuji, že se to zlepší, pane.“ Zachroptěl Malfoy.

 „Ale, ale, Luciusi, kolikrát jsem toto od tebe slyšel. Víš, co se říká, sliby chyby.“ Uzemnil jeho podlézání Voldemort. „Spíš bych rád věděl, kdo z vás čtyř se ujme mučení slavného Harryho Pottera.“ Malfoy, Macnair i Lestrangeová o krok postoupili dopředu, jen Snape se nehnul z místa. „Copak, Severusi, ty nechceš zmučit toho kluka, který ti tak moc připomíná drahého Jamese?“

 „Nerad bych vám odepřel tu radost, pane.“ Odpověděl.

 „Rád ti ji přenechám, tedy pokud chceš.“ Dodal a usmál se na muže před sebou. „Sundej si masku.“ Přikázal. Snape, tak učinil, teprve, když ho Voldemort vyzval, tak se mu podíval do očí. „Odpověz.“

 „Chci.“ Jediné slovo, ho stálo mnoho sil. Voldemort se usmál, byl potěšen jeho rozhodnutím.

 „Bello, pojď sem.“ Žena, stojící mezi Snapem a Malfoyem, učinila, jak její pán nakázal. „Ty budeš mít na starost tu mudlovskou šmejdku.“ Belatrix se usmála a podívala se na dívku ležící uprostřed sálu.

 

Ležel na něčem tvrdém a studeném, pomalu otevřel oči a rozhlédl se, ležel uprostřed temné kamenné místnosti. Bylo zde umyvadlo a záchod, došlo mu, že musí být v nějaké cele Voldemortova sídla. Teď, ale hodlal řešit, kde je Hermiona, co s ní udělali, kde je, je ještě naživu? Nevěděl, co má dělat, vlastně nemohl dělat nic, ale sedět tady a přemýšlet, co všechno se mohlo stát, bylo mnohem horší. Vrávoravě došel ke dveřím, přestože byl vyčerpaný, silně zabušil na dveře.

 „Co se stalo s Hermionou?! Otevřete“ z druhé strany dveří se ozval jen smích. Harry znovu zabušil, ale i tentokrát se ozval smích, nedoufal v to, že by mu mohli otevřít, ale rozhodně nemohl jen tak sedět. Rozeběhl se proti dveřím a zkusil je vyrazit, nic, pouze jeho rameno se ozvalo, na to ovšem nedbal, znovu se rozeběhl a znovu a znovu, i když už ho rameno bolelo k nesnesení, stále se pokoušel je vyrazit.

 „Nech toho, Pottere, stejně je nevyrazíš!“ ozval se hlas Smrtijedky, která zrovna přišla.

 „Kde je Hermiona?!“ vykřikl.

 „Ta mudlovská šmejdka je tady se mnou.“ Řekla a rozrazila dveře, Harry včas uskočil, aby ho nepraštily. „Tady ji máš.“ Ušklíbla se a hodila ji k Harrymu, ten se rychle zvedl a chytl ji těsně nad zemí. Belatrix se pohrdavě ušklíbla a znovu zamkla dveře. Harry Hermionu posadil na svoje nohy a pevně ji objal. Pomalu otevřela oči, cítila jeho vůni a ještě těsněji se mu schoulila do náruče. Harry ji jemně hladil a šeptal uklidňující slůvka. Vyděšená dívka pomalu usnula. Harry si sundal hábit, který jí dal přes ramena a dál ji k sobě tiskl, jak nejvíc mohl.

 

 

Harry si Hermionu prohlížel, grimasa jejího obličeje značila, že jí něco nesnesitelně bolí, kdyby tak měl aspoň hůlku, ale bez ní je bezradný. Hermiona se začínala pomalu probouzet, rozespale se podívala po cele a okamžitě se jí vrátili vzpomínky z posledních hodin. Podívala se na Harryho, jeho oči byly zaplaveny strachem, ne ovšem z toho, co se bude dít, ale strachem o ni.

 „Děkuju.“

 „Za, co? Že jsem tě dostal do dalšího nebezpečí?“

 „Ne, za tu oslavu, byl to přece tvůj nápad.“

 „Nemusíš děkovat, udělal jsem to rád.“

Opatrně se nad ní sklonil a políbil ji. Ráda mu ten polibek opětovala, díky němu se cítila bezpečněji, i když byli stále někde zavřeni. V okamžiku, kdy se jejich ústa odpojila, do cely vešli dva vysocí Smrtijedi. Vzali Harryho a odvlekli ho pryč.

 

Harry padl vyčerpaně na zem, už se nedokázal postavit na nohy, nedokázal vůbec nic, jenom ležet. Zasáhla ho další kletba, další Cruciatus, už ani nevěděl kolikátá, po čtvrtém je přestal počítat. Měl vztek, ne ovšem na Snapa, ale na Voldemorta, na hodinách Nitroobrany pochopil, že Snapovi věřit může. Nikdy by ho nemučil, byl sice nesnesitelný, ale nikdy by nikoho nemučil, ale teď musel. Musel, jinak by se prozradil. Voldemort zvedl ruku a Snape přestal.

 „Harry, Harry, Harry, pořád stejný, že? Pořád bys chtěl někoho zachraňovat. Dám možnost zachránit tvou milovanou Hermionu.“ Harry se na něj podíval, nevěřil, že by ji pustil.

 „Co za to?“

 „Už jsi pochopil, že já nedělám nic jen tak.“ Usmál se ledově. „Když ji pustím, nebudeš se s ní bavit, nebudeš se bavit s nikým z Nebelvíru, Havraspáru a ani Mrzimoru. A když se s někým z nich budeš bavit, tak se spolehni, že se to ke mně donese a někomu se pak stane něco moc ošklivého. Tak, co ty na to?“

 „Pokud ji pustíš hned teď a nezkřivíš jí už ani jeden vlas, tak souhlasím.“

 „Domluveno. Odneste ho zpět do cely a přineste Grangerovou!“

 

Když Harryho hodili do cely, hned si k němu přiklekla Hermiona.

 „Hermiono, ať se stane cokoliv, nezapomeň, že já tě miluju a vždy milovat budu, nezapomeň, prosím.“

 „Nezapomenu, Harry.“ Slíbila se slzami v očích.

 „Vylez, Pán s tebou chce mluvit.“

 „Vítej zpět, trochu jsme si s Harrym popovídali-“

 „Co jste mu udělali?!“ vykřikla. Voldemort se jenom zamračil.

 „Máš štěstí, že jsem dal své slovo, nebudeš mi skákat do řeči.“ Zasyčel potichu.

 „Jaké slovo?“

 „S Harrym jsme se dohodli, že tě pustím a své slovo dodržím.“

 „Takže jsem volná?“ Voldemort přikývl. „Ale, co bude s Harrym?“

 „Neboj se o něj, brzy bude také volný, ale nejdřív si s ním ještě trochu pohraju.“ Zasmál se ledově. „Luciusi!“ když Smrtijed přistoupil blíž, tak pokračoval. „Odnes tady slečnu k Bradavické bráně, ona si jistě poradí.“

 „Jistě, pane.“

 „A abych nezapomněl,“ Smrtijed se otočil zpět na svého pána. „tohle jí dej, než se přemístíš zpět.“ Dodal a hodil mu její hůlku. Lucius se s ní přemístil před bránu, jak jeho pán nařídil, ještě jednou se na ní podíval, hodil jí hůlku a přemístil se zpět. Unaveně zvedla oči, uviděla hrad, hrad, o kterém poslední hodina snila každou vteřinu, ale když o něm snila, byla v něm s ním, on tu však nebyl a měla jen Voldemortovo slovo, že zase jednou bude. V tom okamžiku se jí do očí nahrnuly slzy, bála se, že už ho nikdy neuvidí. Zvedla ruku s hůlkou a vystřelila červené jiskry, doufala, že je někdo uvidí, celé to ještě jednou zopakovala, ale byla tak zesláblá, že jí jen toto unavilo natolik, aby znovu musela zavřít oči. Slyšela hlasy, hodně hlasů, otevřela oči, plula na nějakých nosítkách, ucítila, jak jí někdo drží za ruku, podívala se, kdo to je. Ginny běžela vedle nosítek a křičela, aby všichni uhnuli z cesty. Pořádně se rozhlédla a viděla, plno studentů, kteří jim uhýbali z cesty, všichni na ni koukali jako na přízrak, možná proto, že vypadala příšerně nebo proto, že na sobě stále měla Harryho hábit. Z očí znovu začali téct slzy a ona nevěděla, jak je zastavit. Konečně běželi chodbou vedoucí na ošetřovnu, teď už někdo rozrazil bílé dveře a Hermiona vplula do místnosti následována Ginny a Ronem.

 „Madame Pomfreyová! Madame Pomfreyová!“ Ginny se rozeběhla k její kanceláři, když byla těsně před nimi, tak se rozrazili a ošetřovatelka naštvaně vyšla ven.

 „Co si myslíte, že-“ když si všimla Hermiony ležící na jedné z postelí a u ní Rona a Deana okamžitě se k ní vrhla.

 „Bude v pořádku?“ zeptal se Ron, když se od ní zvedla.

 „Běžte ven, potřebuji na ošetření klid.“

 „Ale bude v pořádku, že ano?“ zeptala se tentokrát Ginny.

 „To teď nemůžu říct, ale vypadá to, že nejspíš ano, ale teď už běžte, ztrácím tady každou potřebnou vteřinu.“ Dořekla a zavřela jim před nosem.

Všichni tři se bezmocně sesunuli na zem u dveří a čekali, čekali a čekali. Netrvalo dlouho a k ošetřovně se přiřítil Seamus s Brumbálem.

 „Jak je na tom?“ otázal se ředitel a díval se na dveře ošetřovny.

 „Zatím nic nevíme, madame Pomfreyová jí ještě ošetřuje.“ Odpověděl Dean, protože Ron s Ginny jen tupě zírali do zdi proti sobě. Brumbál jen přikývl.

 „Tak, co, Harry, jak se ti líbil můj dárek k narozeninám, ano já vím, dal jsem ti ho sice trochu dýl, ale o to lepší.“ Voldemort přešel ke dveřím cely a otevřel.

 „Teď tě Severus odvede zpět do Bradavic.“ Snape vešel otevřenými dveřmi dovnitř a klasicky se na Harryho ušklíbl. „A ještě taková maličkost, Harry, jestli jen naznačíš Brumbálovi nebo komukoliv jinému, že Severus pracuje pro mě, tak doufám víš, co tě čeká.“

Snape vzal chlapce do náruče a přemístil se s ním k Bradavicím. Bylo pozdě a chodby byly opuštěné, jedině dobře, rychle proběhl celým hradem, až k ošetřovně. Vrazil dovnitř, tak rychle, až čtyři osoby stojící u jedné z postelí vyděšeně nadskočili.

 „Pane bože.“ Vypadlo z Rona, Ginny si dala ruku před pusu a Brumbál s Pomfreyovou se vrhli ke Snapovi. Ošetřovatelka přenesla chlapce na jednu z prázdných postelí a opět všechny vyhnala ven. Tam se Snape svezl na zem. Brumbál si sedla vedle něj a dal mu ruku na rameno.

 „Musel jsem, Albusi.“ Bylo jediné, co z něj vypadlo. Ředitel smutně přikývl a podíval se na dva studenty stojící před nimi.

 „Měli byste jít spát, je pozdě.“ Ron se ještě snažil odporovat, ale to už Ginny odcházela, věděla, že odporovat Brumbálovi nemá cenu. Když došli do společenské místnosti, byla prázdná, oba zamířili do svých ložnic, věděli, že neusnou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

famfrpál

Míša,5. 2. 2012 20:56

a to samé s odražeči

Re: famfrpál

Katren,5. 2. 2012 21:17

Za to se omlouvám, povídku přepisuji, abych odstranila dějové a stylistické chyby a opravené kapitoly končí desátou kapitolou.

hráčka

Míša,5. 2. 2012 20:54

To nechápi, jak to, že hraje nějaká Jean, když konkurz vyhrála Demelza?