Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


11. kapitola - Poslední polibek 2/3

27. 7. 2007

 „Vítejte na hodině Studia mudlů. Budeme se zde učit, jak se chovat v mudlovské společnosti a povídat si o mudlovských výrobcích. Ti, kteří vyrůstali v mudlovské rodině toho samozřejmě budou vědět mnohem víc než ostatní a proto vás chci požádat, abyste se jim v některých případech nesmáli. Dnes si řekneme jenom pár organizačních věcí a pak si můžete dělat, co budete chtít, ale musíte zůstat v lavicích.“ Profesorka jim vysvětlila, jak si představuje své hodiny, odevzdávaní úkolů, a co se stane, když úkol neodevzdají. Celé jim to zabralo půl hodiny, pak se většina studentů, kteří byli ve třídě, začala bavit s kamarády. Byla to příjemná a milá profesorka, která se s nimi snažila vycházet dobře, a zatím to docela vycházelo, přestože byli opět spojeni se Zmijozelem. Odpoledne si Harry stihl udělat jeden úkol ještě před famfrpálovým tréninkem. Když dorazil do šatny, čekal tam, Dave a tvářil se tak ustaraně, až tím Harryho vyděsil. Dave si ho všimnul, a když si Harry myslel, že ustaraněji se tvářit ani nemůže, šeredně se mýlil.

 „Já to nedokážu, Harry, najdi si jiného odrážeče, já jsem úplně levej.“ Harrymu se přetočil žaludek, nejen že on byl lepší než Gary, ale hledat teď jiného odrážeče, by byla jeho smrt.

 „Dave, buď v klidu, to je jenom stres z prvního zápasu, jinak jsi dobrej, rozhodně tě nevyhodím, na to zapomeň, přece bys nás v tom nenechal.“

 „Ale to říkáš jenom proto, abys mě uklidnil.“ Namítl a sesypal se na židli vedle dveří na hřiště.

 „Kdyby si nebyl dobrej, tak tě nevezmu do týmu, uvažuj trochu, uvidíš, před první zápasem je každej nervózní.“ Přesvědčoval ho Harry a sednul si naproti němu.

 „Ale-“

 „Žádný ale, jsi dobrej, nikoho jinýho nechci, a vůbec, vzchop se trochu, chlape, chováš se jako hysterka, věř mi, po prvním zápasu bude líp.“ Povzbudivě ho poplácal po rameni a začal se převlékat. Když byl připravený trénovat, šel obhlédnout podmínky, které budou mít. Pomalu procházel chodbou na hřiště a představoval si, jak tudy půjdou, až budou hrát. Všude bude slyšet skandování, pískání a vítání přicházejících týmů, do toho všeho se bude po stadionu rozléhat hlas komentátora. Miloval celou tu atmosféru, vždycky ho dokázala vyburcovat. Když tu stál poprvé, tak jedině to ho dokázalo udržet, aby neutekl, ale zároveň mu to nahánělo strach, ovšem touha po vítězství, po uspokojení nebelvírských fanoušků byla větší než nějaký strach. Konečně se dostal na hřiště, vlasy mu pročísl jemný vánek a do očí uhodilo zapadající slunce, po těle začínal pociťovat menší mráz, ale toho si při tréninku nikdo nevšimne. Rozhlédl se, tribuny zely prázdnotou, vždy Harrymu připomínali strážce, kteří je při tréninku chránili. Byl odhodlaný jako kapitán neselhat a dovést svůj tým k poháru, věřil, že by se Dave s Garym mohli vyrovnat Fredovi s Georgem, ale to on nepotřeboval, jak zjistil, měli nejlepší odrážeče na škole, to ale neměnilo nic na skutečnosti, že Crabbe a Goyle mají dost silnou ránu, aby mohli vyřadit celý jejich tým, to ho ovšem momentálně neznervózňovalo, se Zmijozelem budou hrát, až v únoru a to je času dost. S úsměvem se otočil zpátky a šel do šatny, tam, už byli další členové týmu, Dave se tvářil mnohem líp, ale byla to jenom přetvářka, aby všichni neviděli, jaká je padavka. Dobře si uvědomoval, že není jediný, kdo ještě nikdy nehrál a nikdo jiný takový strach nemá.

 „Vítám vás, jak jistě všichni víte, zápas se kvapem blíží a my máme ještě, co dohánět, dnes se každý zaměří na to, v čem by se mohl zlepšit, no a když na nic nepřijde, tak za mnou přijde a já mu řeknu, co dál.“ Přivítal je Harry. Všichni sborově zaskuhrali, ale přesto se vydali za Harrym, který mířil zpět na hřiště. Když se zastavili, stáli uprostřed hřiště, každý si našel nějaký prostor na trénování, všichni se začali postupně rozcvičovat, než sedli na koště a vyletěli do potřebné výšky. Sám Harry se snažil, co nejlépe připravit na mrštnost a rychlost havraspárské chytačky, která byla víc než dobrá. Ano, Cho Changová měla staré koště, ale dokázala na něm nemožné. Po pár manévrech ve vzduchu pustil Zlatonku, která okamžitě začala létat po celém hřišti, Harry ji nechal odletět asi dvacet metrů od něj, než se za ní rozletěl. Zrovna prolítal u brankových tyčí, když k němu mířil jeden z Potlouků, ale když si pořádně uvědomil, co se právě odehrává, byl před ním Gary a odpálil ho na druhou stranu hřiště, kterou zase střežil Dave. Nebelvírský kapitán se, co nejrychleji vzpamatoval a pokračoval za svou kořistí. Dál potkal Katie s Jean, zkušenější střelkyně zrovna ukazovala nějaký zákrok používaný při bránění a Jean ho s klidem opakovala. U druhých tyčí narazil na poslední sourozence Weasleyovi, kteří na škole zůstali. Ron chránil obruče a Ginny se pokoušela do nějaké vtěsnat červený Camrál, teď se ovšem musel přestat věnovat Ronovým ukázkovým zákrokům a zaměřit svou pozornost zpět na Zlatonku. Ta najednou změnila směr letu, vyletěla prudce doprava, slalomem proletěla mezi brankovými tyčemi a vyletěla vysoko nad hřiště. Harry každý její pohyb napodoboval a za chvíli se ocitl stejně jako ona v oblacích nad stadionem. Začal se splašeně rozhlížet po nějakém zlatém záblesku, ale nikde nic podobného neviděl, obratně se otočil na druhou stranu, ale dopadl úplně stejně, Zlatonku prostě nikde neviděl. Otočil se zpátky právě včas, aby si všiml malého záblesku mířícího zpátky k zemi, okamžitě strhl koště stejným směrem, hned, jak vyletěl z oblaků, ji uviděl. Letěla asi tři metry pod ním, pobídl Kulový Blesk ještě k větší rychlosti a už ji svíral v ruce. Pomalu sletěl, až na zem, kde sesedl z koštěte a zapískal na píšťalku. Celý tým se k němu okamžitě sletěl, stejně jako on sesedli z koštěte a čekali, co jim poví, Harry se jenom usmál a podíval se na hodinky.

 „Když jsem kolem vás prolítal, tak jsem byl příjemně překvapen, všichni jste si vedli moc dobře, a protože jsem kolem vás jenom prolétl a moc vás nepozoroval, tahle mrška mi to dnes ani moc nedovolila,“ řekl a podíval se na Zlatonku, která se mu zuřivě třepetala v ruce a snažila z jeho dlaně dostat pryč. „tak usuzuje jen z toho, co jsem viděl, no a podle toho si zasloužíte konec tréninku, ale zítra ve stejnou dobu se tady sejdeme znovu.“ Upozornil Harry a všichni začali odcházet do šaten. Harry se ještě jednou podíval po stadionu a vstoupil za svým týmem.

 Hned, jak se s Ronem dostali do společenské místnosti, se sesunuli do křesel a začali psát domácí úkoly, po třech dokončených se celá trojice vydala na večeři. Harry tomu nemohl uvěřit, ale ta uběhla rychle jako voda, a jeho čekala další hodina Nitroobrany, rozloučil se s Ronem a Hermionou a odešel do sklepení, kde na něj nejspíš, už čekal profesor Lektvarů ve svém tmavém a vlhkém kabinetu.

 Chlapec s jizvou opatrně, ale přesto důrazně zaklepal na černé dveře, z místnosti za nimi se ozvalo nevrlé dále, chlapec radši rychle vstoupil, aby ho profesor nezačal peskovat, proč mu to trvalo, tak dlouho. Jízlivé poznámce se přesto nevyhnul, ale na to si zvykl každý, kdo měl tohoto profesora déle, než dva měsíce.

 „Tak, Pottere, doufám, že jste cvičil.“ Zeptal se Snape ještě dřív, než zvedl oči od své knihy, když se však žádné odpovědi nedočkal, naštvaně zvedl pohled na osobu stojící před ním.

 „Takže necvičil.“ Zasyčel nebezpečně.

 „Moc se omlouvám, pane profesore, ale-“

 „Legilimens!“ Harry najednou upadl do černočerné tmy, před očima mu začaly běhat obrazy ze života, jeho osmé narozeniny, kdy ho jeho bratránek s jeho partou poprvé zbili, Vánoce, které strávil zavřený v přístěnku pod schody, celý týden bez jídla, bez pití, den kdy mu strýc Vernon spálil jedinou fotku jeho rodičů, kterou měl ještě před tím, než dostal od Hagrid fotoalbum. Harry při té vzpomínce žalostně zavřel oči, v té samé chvíli jako by mu nějaká síla uvnitř něj, dodala novou sílu a on se vzepřel Snapeově moci nad jeho vzpomínkami a tma, která ho obklopovala, se znovu změnila v kabinet. Harry se rozhlédl po místnosti, ale nikde neviděl profesora, opatrně se naklonil přes katedru, to co viděl, ho totálně odzbrojilo. Snape seděl na zemi a nechápavě se díval na hlavu, která vykoukla nad katedrou. Harry oběhl stůl a podal Snapeovi pomocnou ruku. Ten, se jí chytil a s pomocí se postavil zpět na nohy.

 „Co to bylo, Pottere?!“ zavrčel hned, jak se vzpamatoval.

 „Já nevím.“ Promluvil potichu Harry a díval se do země, nevěděl, proč se tomu člověku nedokáže podívat do očí, bál se toho, co by v nich mohl vidět. Nebál se jeho vzteku, ale jeho nechápavosti ano, vždy spoléhal na to, že Snape bude vědět, co se stalo, na rozdíl od něj, ale teď nevěděl, a to ho děsilo.

 „Dobrá.“ Promluvil. „Myslím, že dnes by to mohlo stačit.“ Harry se otočil a odcházel, když na něj ještě profesor zavolal. „A, Pottere, jestli si takto budete vést pokaždé, když se vám někdo dostane do hlavy, zaručeně ho porazíte.“

 

 Postava v dlouhém černém hábitu kráčela po prázdných, tmavých bradavických chodbách, zvuky tiché chůze se odráželi od stěn. Postava se zastavila teprve před kamenným chrličem, něco zašeptala a kamenný strážce uskočil stranou. Do ticha chodby se ozval poslední krok, pak bylo slyšet jen vysouvání schodiště mířícího do kanceláře ředitele. Schodiště zastavilo přímo před dveřmi, muž zaklepal a vstoupil.

 „Dobrý večer, Severusi, co potřebujete v tuto hodinu?“ otázal se ředitel jako vždy sedící za psacím stolem.

 „Dobrý večer, Brumbále, právě jsme měli s Potterem hodinu Nitroobrany-“ začal Snape, ale Brumbál ho okamžitě přerušil.

 „A jak si vede? Doufám, Severusi, že tu nejsi proto, abys mi oznámil svůj konec v učení toho chlapce.“ Zamračil se Brumbál, věděl, že Snape je jediný, kdo by ho mohl učit, jako další možnost by se naskytl Daniel, ale Severus byl v Nitroobraně lepší.

 „Ne, nechci s tím skončit, ale poslední dobou si vede dobře, až moc dobře na to, co předváděl minulý rok. Zrovna dnes se stal úplný zvrat v jeho mysli.“ Vysvětlil rychle Snape, nechtěl, aby si Brumbál myslel, že chce s Harryho učením skončit.

 „Zvrat? Jaký zvrat, Severusi?“

 „Nečekaně jsem na něj použil kouzlo Legilimens, zcela celou jeho mysl jsem měl pod kontrolou, ale najednou mi něco zabránilo pokračovat a vyhodilo z jeho mysli pryč.“ Vypověděl, co se dnes stalo v jeho kabinetu.

 „Myslíš, že mu někdo pomáhal?“ Snape jen přikývl, ale nic neříkal, celou dobu usilovně přemýšlel, kdo by mu mohl pomáhat.

 „A nemohla to být jeho moc?“ ozval se Moody, který byl schovaný ve stínu a do jejich rozhovoru se dosud nezapojoval.

 „Nebuďte naivní, Moody, jeho moc je dávno určená, a já si nepamatuju, že by to byl zrovna tato.“ Zasyčel Snape. Pošuk se zamračil a přistoupil ke Snapeovi, tak blízko, až byl cítit závan po alkoholu z Moodyho úst.

 „Nezapomeň, kdo tě dostal do Azkabanu, Snape, nebýt Brumbála, tak tam hniješ do dnes, ostatně by sis to zasloužil.“ Zavrčel starý Bystrozor. „Nashledanou, Brumbále.“ Dodal a došoural se z místnosti pryč.

 „Máte nějaké podezření, kdo by to mohl být, Albusi?“ otočil se Snape zpět na Brumbála.

 „Ne, nemám ani nejmenší tušení, kdo v tomto ohledu mohl Harrymu pomáhat.“ Odpověděl zadumaně. „Jak na to reagoval Harry?“

 „Vůbec nevěděl, co se stalo a měl strach, strach z toho, že ani já nevím, jak to dokázal.“ Promluvil Snape po pár minutách ticha.

 „Dobře, rozhodně je jasné, že v učení musíme pokračovat dřív, než se stane něco hrozného, mnohem horšího.“ Ukončil tak jejich debatu Brumbál.

 

 Nadešel den, na který se všichni studenti těšili, pro Harryho a jeho tým den s velkým D. Když se ráno probudil, pomalu mu docházelo, co se vlastně za tři hodiny stane. Konečně je to tu, den, kterého se někteří báli a jiní nemohli dočkat. Harry se podíval ven z okna, na trávě byla jinovatka a nebe bylo zatažené. Doufal, že nezačne pršet, byl by moc rád, kdyby vydržely takovéto podmínky. Nasoukal se do dresu, nasadil čočky a odešel do společenské místnosti, kde si sedl na křeslo a čekal, až přijdou ostatní. Jako druhá přišla Katie, společně s Harrym na sebe kývli a čekali, dokud nepřijdou ostatní. O pár minut později přišel Ron a v závěsu za ním se připloužili i Gary s Davem. Teď se čekalo jenom na dvě střelkyně. Když se do společenské místnosti začali dobelhávat první studenti, byla mezi nimi i Ginny s Jean, Harry se zvedl, s ním i celý tým a společně vyrazili vstříc Velké síni, tedy, aspoň si to mysleli, ale ve Vstupní hale, Harry zamířil ven a zmatení hráči ho následovali. Venku byla docela zima, už nebylo ani památky po teplém podzimním vzduchu, teď ho vystřídal chladný, deštivý.

 „Jsme tady proto, abyste se pořádně seznámili s podmínkami, které nejsou zrovna nejlepší, ale co se dalo čekat, doufejme, že nezačne do všeho ještě pršet.“ Promluvil Harry a od pusy mu společně s teplem vycházela pára. Po dvaceti minutách procházení se opět zamířili do hradu a tentokrát, už opravdu šli do Velké síně. V síni, už bylo plno studentů, někteří je přivítali potleskem, jiní pískotem, ale nejvíce byl slyšet nebelvírský stůl (jak jinak, že). Všichni nově příchozí si sedli na svá obvyklá místa a začali se přemáhat, aby vůbec něco strčili do pusy, jedině Harry s Katii si v pohodě namazali toast. Zrovna, když se Harry s Hermionou snažili dostat nějaké jídlo do Rona, vešli dovnitř Havraspárští v čele s nějakým klukem, kterého znal Harry jen od vidění, ale věděl o něm, že je sakra dobrý střelec a nový kapitán Havraspáru a zrovna teď se jejich pohledy střetly. Katie, která seděla vedle něj, si všimla jejich pohledů, ani trochu nepřipomínaly pohledy, kterými se tihle dva kluci dívají na ostatní, byly plné soupeřské nenávisti.

 „Říkal jsi Ronovi něco o jejich kapitánovi.“

 „Ne, lepší, když to neví a nebude tolik ve stresu.“ Odpověděl stejně, tak potichu Harry a jeho pohled se konečně odtrhl od havraspárského kapitána.

 „Taky si myslím, ale on bude ve stresu tak i tak.“ Řekla a podívala se na Rona, do kterého Hermiona právě lila aspoň dýňovou šťávu. Harry si povzdychl, ale nijak se k tomu nevyjadřoval, doufal, že se Ron vzchopí dřív, než v posledním zápasu.

 „Myslím, že bysme měli jít.“ Oznámil, tak, aby ho slyšeli všichni hráči, jako na povel se všichni u jejich stolu začali znovu tleskat a pískat, aby jejich týmu dodali trochu té kuráže. Celý tým se zvedl a odcházel na hřiště. Cesta ke stadionu se zdála být nekonečná, když se tak Harry podíval po všech hráčích, tak jediná Katie měla na tváři úsměv, stejně jako on se těšila na zápas, bohužel, ostatní se tvářili nervózně, u Davea, Garyho a Jean dokonce dostávali jejich obličeji nádech zelené. Harry se musel pousmát, když si vzpomněl na sebe, jak poprvé šel hrát a jak se cítil.

 „Jak vám může být do smíchu?“ zeptala se jich naprosto nechápavě Jean. Harry s Katii se sebe jenom uculili, ale nezastavovali.

 „Donutili jste mě vzpomenout si, jak jsem se cítil já při prvním zápasu.“ Usmál se Harry.

 „No a já se na ten zápas těším, ani nevíte, jak moc mi o prázdninách chyběl tenhle pocit, pocit strachu a přitom být tak šťastná z toho, že můžu hrát a vyhrát.“

 „A ty myslíš, že vyhrajeme?“ optala se ironicky Jean, ale až na Davea, který šel vedle ní, ji nikdo neslyšel. Jakmile došli do šaten, tak si všichni na červené svetry začali oblékat teplé famfrpálové hábity.

 „Halo, Gary, slyšíš mě?“ zamával mu Ron před očima, ten se na něj jenom podíval s otázkou v očích, co chce. „Já jenom, že ty kalhoty přes hlavu nenatáhneš.“ Usmál se Ron. Jen, co to dořekl, tak všichni stočili svůj pohled na Garyho, ten jenom nechápavě pozoroval své kalhoty.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář