Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


11. kapitola - Poslední polibek 1/3

27. 7. 2007

Září se pomalu přehouplo v říjen, a všichni studenti si užívali poslední z teplých dnů, které je ještě čekali. Každý student na škole, ovšem hořel nedočkavostí, kterou způsoboval nový učitel Obrany proti černé magii, ten se měl každým dnem ukázat. Hermionina nálada se den ode dne zvětšovala a nikdo nevěděl, čím to je, dokonce i Harry s Ronem se dohadovali, co tak najednou způsobilo ten zvrat v její náladě, ale shodli se, že to nechají být a budou rádi, že se Hermiona vrátila do svého starého a teď mnohem lepšího rozpoložení. Pomalu se blížil termín Prasinek a Harry čím dál tím víc někam mizel na celé dny, Hermiona kolikrát přemýšlela, jestli nemá někoho jiného, ale když pak večer přišel, vypadal ještě ustaraněji, než když odcházel. Neptala se, kde byl, věděla, že by jí neřekl pravdu anebo neřekl nic. Skoro každý večer se spolu chodili procházet a Hermiona měla špatné tušení, tušení, o kterém nevěděla, co si myslet, Harrymu o tom neřekla, nechtěla mu přidělávat další starosti. Byli to krásné procházky, procházeli se po pozemcích školy, kudy nikdo nechodil, a kde byli sami. Pravda byla taková, že moc nemluvili, spíš jen chodili a mlčeli, přesto byli pro Hermionu tak vzácné, neuměla si představit, kdyby to jednou skončilo. Hrozně ráda byla v jeho společnosti, nejen, proto, že to byl její kluk, ale když byla s ním, cítila bezpečí, které jí poskytovali rodiče. Harry byl zrovna na další z mnoha hodin Nitroobrany a ona si dělala domácí úkoly, které dnes dostali, bylo jich hodně a většina z nich byla, už na zítřek. Na chvilku se zamyslela, strašně ráda by v něčem Harrymu pomohla, ale on každou její pomoc odmítal, netušila proč a on se neměl k tomu, aby jí to řekl. Nevěděla, proč se chová tak uzavřeně, nevěděla, co si má vysvětlit jeho chováním. Ron, který seděl vedle ní, si všiml jejího zamyšleného pohledu na otvor v podobizně a využil, tak příležitosti, opatrně nahlédl do její práce, která byla dlouhá přes dva svitky pergamenu, vůbec nechápal, jak toho může tolik popsat, věděl, že je chodící knihovna, ale tohle by prostě nedokázal, obzvlášť se na to soustředit, to ovšem dnes nešlo ani Hermioně, protože polovina toho byly přeškrtaná slova.

 „Začni myslet vlastním mozkem, Rone.“ Osopila se na něj, když se podívala zpět na svůj papír, ale uviděla Ronovu rudou hlavu.

 „Promiň, ale zaujalo mě, kolik jsi toho udělala nebo spíš neudělala.“ Hermiona na něj utrápeně pohlédla a rezignovaně se sesypala do křesla.

 „Tak mi aspoň pověz, co Harry dělá, vždyť tady skoro vůbec není.“ Posteskla si.

 „Jo, to kdybych věděl, neví to nikdo, osobně jsem si myslel, že ty to vědět budeš, ale jak koukám, tak ne.“ Mluvil Ron k Hermioně, ale díval se do své práce a opravoval poslední chyby. „Ale kdyby to bylo něco opravdu vážného, tak by nám to určitě řekl.“ Dodal.

 „Jo, ale je strašně vystresovaný.“  

 „Buď v klidu, Hermiono, má plno starostí, za měsíc hrajeme proti Havraspáru, k tomu ta Nitroobrana a haldy učení. Neboj, to se spraví.“ Uklidňoval ji Ron, ale jemu samotnému přišlo chování jejich kamaráda divné. Chtěl ještě něco říct, ale to už se otevíral otvor a Harry vstoupil do společenské místnosti. Hermiona s Ronem na něj ustaraně pohlédli, Harry se trochu zamračil a zamířil k nim.

 „Co se děje?“ Hermiona s Ronem se na sebe podívali, ale ani jeden se neměl ke slovu.

 „No, Harry, víš, jsi celý bledý a zpocený.“ Začala Hermiona. Harry se na ní slabě usmál, jen, co mu zmožené svaly dovolily.

 „To nic, Hermiono, zítra budu zase fit, jsem trochu unavený, jinak nic.“

 „Ale poslední dobou jsi až moc unavený, nezdá se ti, Harry, a jsi mnohem uzavřenější.“ Pokračoval Hermiona. „A ani nechceš pomoc, přitom vidím, jak tě to každým dnem zmává víc a víc. Prosím, řekni, co se děje, Harry, prosím.“ Naléhala úzkostlivě Hermiona. Harry smutně zakroutil hlavou a pohledem uhnul na zem.

 „To nejde, Herm, slíbil jsem, že nic neřeknu.“

 „Ale mám o tebe strach, Harry.“

 „To já o tebe taky, o vás oba.“ Dodal a odešel nahoru do pokoje.

 

 

Ráno Harry vypadal mnohem lépe, ale ustaraný výraz zdobil jeho tvář dál. Oba kamarádi na něj stále doléhali, aby jim řekl, co se děje, ale docílili akorát toho, že se Harry naštvaně zvednul od snídaně a odešel na první hodinu Obrany proti černé magii s novým profesorem nebo profesorkou. Hermiona ho našla, jak sám stojí naproti dveřím od třídy asi pět kroků od ostatních hned, jak ji uviděl, jeho bolestný výraz ještě více prohloubil jeho tvář. Když k němu došla, podíval se na ní, žádné jiskřičky v očích, jen prázdnota, smutek, bolest a strach.

 „Promiň, že jsem tak vyjel, ale prosím věř mi, bude lepší, když o tom nebudete vědět.“ Hermiona naprázdno otevřela pusu a zase zavřela, Harryho výraz byl, tak bolestný, že slova, která se jí drala do úst, spadla zpátky dolů.

 „Všichni dovnitř!“ vyzval je muž stojící ve dveřích, všichni si ho zvědavě prohlíželi, jen Harry kolem něj prošel jako by to byl jen obyčejný mudla.

 „Dobré dopoledne, jmenuji se Daniel Fox a budu tento rok váš učitel na tento předmět, osobně bych byl rád, kdyby se mi podařilo tu zůstat i další rok a prolomit, tak zakletost tohoto předmětu.“ Řekl a usmál se na třídu, která se jen pobaveně ušklíbla. „Každý rok jste měli jiné učitele a každý z nic vás učil trochu jinak, já se přikláním spíše k praktické části, ale nemyslete si, že budeme jen kouzlit, protože to byste u zkoušek nedopadli moc dobře, ale to už jsem trochu odbočil. Když budeme mít jen jednu hodinu jako právě teď, budeme diskutovat o Bystrozorské práci a jak byste se zachovali v různých situacích, když budeme mít dvouhodinovku, tak první část bude teoretická a druhá praktická. Tak a teď, až přečtu vaše jméno, tak si stoupnete a řeknete mi, proč jste si jako obor vybrali zrovna Bystrozorství. Abbottová Hannah.“ Dívka, která seděla před Harrym, si stoupla a trochu koktavě začala.

 „No, Bystrozorství mi přišlo nejvíce zajímavé povolání, které jsme měli na výběr.“

 „A jste si vědoma toho, že je to taky nejnebezpečnější povolání, které jste si mohla vybrat?“ otázal se zájmem profesor a prohlížel si dost nedůvěřivým pohledem.

 „Samozřejmě, že jsem.“ Ujistila ho dívka a sedla si zpět na židli. Muž opírající se o katedru jen přikývl a přečetl další jméno, každá věta, kterou kdo zatím někdo řekl, Harrymu přišla naprosto nepochopitelná. Pomalu, už přestával poslouchat, když se na řadu dostala Hermiona. Ta si vedle něj stoupla a pevně se podívala do profesorových očí.

 „Když jsem se rozhodovala, tak jsem chtěla, co nejvíc pomáhat světu od zla, ale o prázdninách se mé rozhodnutí změnilo.“ Profesor se na ní se zájmen podíval.

 „A mohu vědět, ten nový důvod, slečno Grangerová?“  

 „Ale jistě, chci pomoc mému příteli.“ Odpověděla a sedla si, tím ukončila krátký rozhovor mezi ní a profesorem. Když vyvolal dalšího, Harry se naklonil k Hermioně.

 „Opravdu mi chceš pomoc? Bude to hodně nebezpečný, nechci, aby ses kvůli mně dostala do dalšího nebezpečí.“ Pošeptal jí do ucha. Hermiona se na něj otočila se stejně tak pevným a odhodlaným výrazem, kterým mluvila s Foxem.

 „Ano, kamarádi, až do smrti, pamatuješ?“ Harry se na ní usmál, byl strašně rád, že s ním chce jít, ale zároveň se o ní bál.

 „Harry James Potter.“ Harry se zvednul a najednou mu všechno připadalo, tak pomalé jako by někdo zpomalil čas.

 „Byztrozorem se chci stát, abych zabil Voldemort a pomstil tím všechny, které zabil nebo kteří jsou kvůli němu mrtví.“ Harry se s ním nehodlal dále vybavovat, proto si sedl a nevšímal si všech pohledů, které se na něj upřeli po jeho vysvětlení.

 

Zbytek dne uběhl jako voda a celá škola, už při obědě věděla o tom, co Harry řekl při hodině. Jemu to bylo jedno, hlavní pro něj bylo, že má u sebe oba jeho kamarády a že se jim zatím nic nestalo. Zrovna seděl u jezera, když si k němu oba přisedli, usmál se na ně a dál pozoroval odlesk zapadajícího, teď už slabého slunce.

 „Co budete dělat o víkendu v Prasinkách?“ zeptal se Ron sedící dvojce vedle něj.

 „Já nevim.“ Odpověděla Hermiona a podívala se na Harryho.

 „No, víš, Hermiono, já mám pro tebe přichystaný malý překvapení.“ Řekl Harry a usmál se na ní. Hermiona se na něj podívala s překvapeným výrazem.

 „To proto jsi byl tak často pryč?“ Harry přikývl a usmál se na oba své kamarády. Hermiona ho dojatě objala a políbila ho.

 „A proč jsi nám to neřekl, Harry, víš, jaký si nám nahnal strach?“ začala mu vyčítat Hermiona.

 „No tak, Hermiono, to by pak nebylo překvapení, kdyby ti to řekl, tak brzo a k tomu by ses pořád ptala, co to je za překvapení, to se sice budeš ptát i teď, ale ten týden to Harry vydrží.“ Zastal se ho Ron.

  „Ale stejně.“ Harry s Ronem se usmáli, zvedli se a pomalu začali odcházet, Hermiona je dohonila a připojila se k nim.

 Dny se pomalu vlekli jeden přes druhý a šesté ročníky měli čím dál tím víc domácích úkolů a procvičování. Naši kamarádi se zrovna připravovali na další dvě hodiny Obrany. Harrymu se ten jejich nový profesor začínal líbit, čím dál víc, byl rád, že Brumbál někoho sehnal a nemají nikoho z ministerstva. Zrovna odbočovali do chodby s učebnou, když je dohonil Neville.

 „Ahoj, tak sem sehnal ty lidi, co by chtěli chodit do BA, Harry.“ Oznámil mu Neville za stálé chůze. Harry se na něj podíval a uviděl ten šťastný výraz, který na Nevillovu obličeji byl.

 „A kolik si jich sehnal?“

 „Kolem třiceti, většina je ze staré BA, ale někteří vzali i kamarády. Doufám, že to není hodně?“ strachoval se Neville.

 „Ne, není, ale musíš mi dát seznam všech, kteří se přihlásili, abych věděl, co mě čeká.“ Usmál se Harry.

 „Dobře, dneska po škole ti ho donesu.“ Řekl a vběhl do třídy.

 „Vítejte na další hodině Obrany proti černé magii, dnes budeme procvičovat kouzlo Revertis Fartist. Kdo ví, kdy a jak ho použít?“ jako vždy se první přihlásila Hermiona.

 „Je to útočné kouzlo, které určitou osobu zbaví hůlky tím, že ji odhodí více než dva metry daleko, to záleží na intenzitě kouzla.“ Profesor se usmál a pokračoval dál. Na konci dvouhodinovky, už byli všichni trochu pomlácení, přesto že na zemi měly polštáře. V přeměňování se pokoušeli přeměnit želvu v mísu. Potom byl konečně oběd, a pak Studium kouzelných tvorů, na to se Harry docela těšil, protože jako první zvíře měli rozbírat Hipogryfa, Hagrid o nich sice něco říkal, ale tohle by mělo být mnohem podrobněji. Stále ovšem nevěděli, koho na ty hodiny vlastně budou mít. Stáli před třídou, když k nim přišla profesorka Červotočková.

 „Dobrý den, třído, já vás budu učit Studium kouzelných tvorů, dnešní hodinu strávíme venku a využijeme poslední dny teplého počasí, pojďte prosím za mnou.“ Všichni se s úsměvem vydali za ní. Když prošli branou, už z dálky viděli krásného, velkého hipogrifa, stojícího v ohradě. Harry se usmál, když ho uviděl, byl to Klofan, poznal by ho i po slepu. Hned, jak k němu došli, tak sebou hipogryf trochu ošil, moc dobře si pamatoval na toho blonďáka, který se schovával za dvěma kluky. Hodina proběhla celkem klidně, až na Malfoyovy neustálé připomínky k tomu hrdému zvířeti, které dnes k sobě pouštělo každého, kdo chtěl jít blíž a pohladit si ho.

 Byl první chladnější den a k Harrymu nemilému překvapení i deštivý, což mu dost znemožnilo plány. Nic mu ovšem nezkazilo náladu z dnešního dne, s Ronem se domluvil, že on zatím zaměstná Hermionu v Prasinkách, zatímco Ron s Ginny nějak připraví komnatu nejvyšší potřeby na Hermioniny opožděné narozeniny.

 „Opravdu nechcete jít s náma?“ zeptal se Harry, Rona a Ginny, když odcházeli.

 „Ne, jen jděte, nebudeme vám překážet.“ Mrknul na něj Ron a s Ginny se otočili a vyběhli schodiště. Nezamířili ovšem do nebelvírské věže, ale do komnaty Nejvyšší potřeby. Když si vymysleli, jakou by chtěli místnost, tak vstoupili, byla úplně podle Ginniných představ, teď už jenom zbývalo ozdobit. Hned se vedle nich na zemi objevil krepový papír, narozeninové čepičky, velké plátno a plno dalších věcí. Ron se měl postarat o nápis na plátnu a Ginny se pustila do ozdobování krepákem. Zabralo to mnohem víc času, než plánovali a jen díky Dobbymu, který měl na starost dort, to stihli. Bylo kolem půl šesté, když dokončovali poslední úpravy na dekoraci, a dovnitř vletěl Dobby a položil dort na stůl, který byl přímo uprostřed místnosti. Pod stolem bylo asi pět dárků, všechny od Weasleyů, ještě měl přijít Lupin, Tonková, Kingsley, Fred, George a samozřejmě oslavenkyně se svým doprovodem.

Další, kdo otevřel dveře, byli zrovna dvojčata, i ta přidala své dárky, Lupin s Tonksovou a Kingsleyem dorazili chvilku po nich a samozřejmě přidali každý po jednom dárku.

 „No, tak Harry, kam mě to táhneš?“ zeptala se Hermiona, když chtěla jít směrem k věži, ale Harry šel jinudy a protože ji držel za ruku, tak ji strhl s sebou.

 „To je to překvapení, které jsem ti slíbil.“ Odpověděl a než se nadála, stála před dveřma do komnaty nejvyšší potřeby.

 „Zavři oči, jinak to nebude to pravé překvapení.“ Řekl Harry.

 „Ale drž mě, kdybych padala.“ Harry přikývl. Hermiona tedy zavřela oči a Harry pomalu otevřel dveře, uvnitř hořelo, pár svíček, Harry pustil Hermionu, aby mohl zavřít dveře a pak ji opět chytil.

 „Ještě je neotvírej.“ Řekl a šel s Hermionou k Ginny, která na něj mávala.

 „Otevři oči.“ Hermiona je otevřela a v tu chvíli se rozsvítila všechna světla a Hermiona jen koukala, co tady všechno její kamarádi vytvořili.

 „Všechno nejlepší k narozeninám, Herm.“ Řekli všichni, Hermiona se na ně otočila a uviděla je stát pod velkým transparentem se stejnou větou. Hermiona, už nevydržela udržet ten příval dojetí, který ji obklopoval od chvíle, kdy otevřela oči.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

*Stella*,21. 2. 2008 15:54

No to je mi celkem jdno,kolik jich budou znát,ale Expelliarmus úplně stačí.Ale,je to jedno,čím víc,tím líp,jen jsem tak upozornila.NIC VE ZLÉM,JE TO ÚPLNÁ NÁDHERA!

....

Katren,20. 2. 2008 22:00

proč si myslíš, že by měli znát jen jedno odzbrojující kouzlo?

Ale

*Stella*,20. 2. 2008 17:50

Není náhodou na odzbrojení majitele hůlky plně dostačující kouzlo Expelliarmus,nebo-lihůlka pryč,v češtině?