Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


7. kapitola - Zpátky v Bradavicích

24. 10. 2011

 Když dojeli k Bradavické vstupní síni, čekala na ně profesorka McGonagallová. „Pane Pottere, ředitel by s vámi chtěl mluvit ještě před hostinou, očekává vás ve své pracovně.“

 Harry se tedy ve vstupní síni odpojil od ostatních a šel ke kamennému chrliči ve třetím patře, když k němu došel, uvědomil si, že nezná heslo. Chvíli přemýšlel, jaké by mohlo být, protože Brumbál většinou jako hesla volil nejrůznější sladkosti, upřel tedy svůj zrak na chrlič a pak zkusil. „Čokoládové dortíčky,“ nic se ale nestalo a po chvilce mu to docvaklo, „ovocná müsli tyčinka.“

 Chrlič se začal otáčet a Harry vstoupil na schodiště. Zaklepal na dveře ředitelny a byl vyzván, aby vstoupil. Brumbál seděl v křesle za stolem a pohybem ruky Harrymu naznačil, aby se posadil proti němu.

„Chtěl jste, se mnou mluvit, pane profesore?“

 „Ano Harry, chtěl jsem, aby si věděl, že tvoje teta, strýc a bratranec jsou v pořádku na tajném místě, o kterém ví jen rada Řádu a jejich pětičlenná ochranka.“

 „Neprotestovali moc?“ chtěl vědět Harry.

„Řekněme, že nadšeni nebyli, ale mám dojem, že strach jim tentokrát pomohl správně se rozhodnout.“

 Harry se jen ušklíbl při představě, jaké vnitřní dilema musel strýc Vernon podstoupit, nikdy nechtěl mít s kouzly nic společného, ale měl strach, aby ho nezabili. „Jsem rád, že jsou v bezpečí a že se o ně Řád postará, chtěl jste mi ještě něco, pane řediteli?“

 „Ano, chtěl jsem tě ještě upozornit, že ochrany kolem Kvikálkova budou dnes v noci zrušeny, takže doufám, že máš důkladně nastudováno jak ovládat svou moc?“

„Ano pane, je to všechno?“

„Prozatím ano, musíme se dostat včas na hostinu, už takhle jsme přišli o zařazování a ty jako prefekt máš své povinnosti.“

Harry se teda rozloučil s ředitelem a vydal se cestou do Velké síně. Vešel právě v okamžiku, kdy profesorka McGonagallová odcházela s Moudrým kloboukem a třínohou stoličkou. Rychle se vydal k nebelvírskému stolu k místu kde seděla Hermiona s Ginny a Ronem. Vklouzl mezi obě dívky naproti Ronovi.

 „Co ti ředitel chtěl?“ ptal se okamžitě Ron.

 „Pssss,“ zasyčela Hermiona, protože Brumbál právě dorazil ke svému místu a pohledem přejel po celé síni. Velká síň během několika vteřin utichla.

„Chci vám úvodem říct jen několik slov, dejte si pořádně do nosu!“

Po tomto pro Brumbála typickém prohlášení se posadil a na stolech se v ten samý okamžik objevily hromady jídla. Ron se jako první natáhl pro bramborovou kaši a kuřecí stehýnka. Harry si vyměnil pohled s Hermionou a hned potom s Ginny, oba pohledy byly stejně pobavené a kapku znechucené a Harry musel potlačit smích a sám si začal nandávat večeři.

Po výborné večeři, když zmizely i poslední zbytky, Brumbál znovu povstal. „Již koncem loňského školního roku povstal Lord Voldemort, ale bohužel Ministerstvo kouzel si to pořád nemíní připustit, proto vás vyzívám k ještě větší opatrnosti než v minulých letech a doufám, že nikdo nebude z jakýchkoliv důvodů opouštět školní pozemky, mimo návštěvy Prasinek o předem určených sobotách. Dále mě požádal pan Filch, abych vás upozornil, že kouzlení na chodbách je zakázáno a po večerce nikdo nesmí být jinde, než v kolejních prostorách. Seznam zakázaných věcí visí na nástěnce před jeho pracovnou, tato nástěnka se musela během minulého školního roku poněkud zvětšit.“

Po těchto slovech Velkou síní proběhl pobavený šum, učitelský sbor se nesmál, pouze Brumbálovi v očích pobaveně jiskřilo.

„Ještě si, zazpíváme školní hymnu a potom všichni honem na kutě.“

Když dospívali i ti, kdo si zvolili pomalou melodii, začali všichni vstávat. Hermina vystřelila jako první ke dveřím a volala: „První ročník Nebelvíru za mnou prosím.“

Harry si uvědomil, že musí taky běžet pomoct Hermioně, tak jen zašeptal Ginny heslo, která mu na to jen kývla, ale to už Harry běžel za Hermionou. Doběhl ji ve vstupní síni.

„Už jsou všichni?“ zeptal se Hermiony.

„Ano.“ 

„Tak jdeme,“ zavelel Harry, chvíli vzpomínal, co mu říkal Percy, když poprvé šel do Nebelvírské věže.

Mezitím se slova ujala Hermiona. „Toto je nejkratší cesta do společenské místnosti, ke vstupu potřebujete heslo, které nesmíte prozradit nikomu, kdo není z Nebelvíru, a to ani svým příbuzným, pamatujete si, co vám řekla profesorka McGonagallová?“

Všichni prvňáčci přikývli. „Nemusíte se bát na cokoliv se zeptat, nás nebo i jiných spolužáků,“ promluvil konečně Harry a Hermiona ho odměnila svým úsměvem.

Došli k obrazu Buclaté dámy v sedmém patře. Hermiona řekla heslo „via lucis“ a vešla dovnitř.

Harry počkal, až všichni prváci projdou a vešel až jako poslední. „Tak chlapci za mnou, ukážu vám, kde máte ložnice, vaše kufry už by tam měly být.“ 

Rozešel se ke schodišti k chlapeckým ložnicím, nahoře zkontroloval, jestli jsou za ním všichni chlapci, věděl, že jsou jen čtyři, a otevřel dveře s nápisem „1. Ročník“. Chlapci se okamžitě vrhli k postelím, které si vybrali. Harry se až podivoval, jakým kouzlem se domluvili tak, že se o žádnou postel nedohadovali. Tak jen každému pomohl s kufrem a počkal, až se převléknou do pyžama a zalehnou do postele, pak pozhasínal svíčky a odešel ještě do společenské místnosti.

 Zamířil k místu, kde seděl Ron, protože Hermiona tu ještě nebyla. „Kde je Hermiona?“ zeptal se okamžitě.

„Ještě se nevrátila od prvňaček,“ odpověděla místo Rona Ginny, která se právě objevila u schodů z holčičích ložnic.

Během pár minut se k nim připojila i Hermiona a vypadala poněkud rozladěně.

„Co tě tak zdrželo?“ zeptal se opatrně Harry.

Hermiona se párkrát zhluboka nadechla, než začala. „To byste nevěřili, jak jsou ty prvačky hrozný, napřed se hádaly o jednu postel a pak si pomlouvaly noční košilky, až jedna z nich začala skoro brečet.“

„To kluci byli úplně zlatý, až sem se divil, čím to je?“ ozval se Harry.

Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, než promluvila. „Nenaštvi se Harry, ale možná z tebe měli strach.“

Harry se rozesmál. „Strach ze mě? Proboha proč.“

„No vzbuzuješ docela respekt, pokud jsou z kouzelnických rodin tak určitě vědí, kdo jsi a co jsi dokázal.“ vložila se do rozhovoru Ginny, která nezúčastněně postávala u schodiště.

Harry jemně zrudl v obličeji a zvedal se k odchodu se slovy. „Půjdu si lehnout, zítra brzo vstávám.“

Ron ho zachytil za ruku. „Ještě nám řekni, co ti chtěl Brumbál a proč zítra tak brzo vstáváš?“

Harry si povzdechl a posadil se zpátky do křesla. „Brumbál mi jen říkal že Dursleyovi jsou bezpečně ukryti. Zítra brzo vstávám, protože chci dohnat dnešní cvičení.“

„V kolik vstáváme?“ zeptala se okamžitě Hermiona.

Harry na moment zaváhal, nepočítal s tím, že by Hermiona ve cvičení pokračovala i ve škole. „Brzo…už v šest, ale jestli se ti nechce, tak nemusíš.“

„Dobře, v šest tady ve společenské místnosti.“ přikývla Hermiona a zvedla se také k odchodu, „tak to bych měla jít spát, ať se zítra vzbudím včas, dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ řekli sborově Ron s Harrym a také se zvedli, že půjdou spát. V ložnici pátého ročníku ještě nikdo nebyl, tak se Harry svlékl do spodního prádla, přece jenom byl už zvyklí spát jen v boxerkách. Zalezl do své postele a zatáhl závěsy.

V půl šesté ráno ho probudily hodinky pro Harryho už obvyklým způsobem zvonění…pouze uvnitř jeho hlavy. Když se úplně probudil, zvuk ustal. Harry si připadal poněkud zvláštně, mravenčilo ho po celém těle a bál se udělat jakýkoliv pohyb, bylo mu skutečně mizerně. Uvědomil si, že je to důsledek toho přílišného nahromadění magické síly uvnitř jeho těla. Rychle otevřel kufr a vyndal z něj knížku o ovládání síly. Rychle nalistoval stránku, kde byl popsán postup meditace pro ovládnutí síly. Po pár minutách meditace mravenčení přestalo. Harry si odechl a utřel si pot z čela. Připomněl si pár užitečných rad a metod ovládání proudění síly.

 Uvědomil si, že by měl zkusit pár jednodušších kouzel, jak mu půjde regulovat jejich intenzitu, sice si to už malinko zkoušel v doupěti, ale to byl ještě vysilován ochranami nad Kvikálkovem. Použil přivolávací kouzlo na oblečení ze svého kufru. Věci sice letěly rychleji než by si přál, ale nic horšího. Ještě mu teda zbývalo kouzlem ustlat. Kouzla pro domácnost, našel v jedné knize od Hermiony mezi ostatními kletbami. Peřiny se také pohybovaly rychleji a razantněji než obvykle, ale nic víc. „Tak to není tak hrozný, hůlka sama dobře kontroluje tok energie, jen budu muset co nejdřív zkusit dát do kouzel všechnu sílu, abych věděl, co to udělá,“ řekl si šeptem.

Oblékl se na cvičení a sešel do společenské místnosti, zívl zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo zívnutí od schodů do dívčích ložnic, kde stála Hermiona. Byla také oblečená na cvičení. Popřáli si dobré ráno a vydali se prázdným hradem na školní pozemky. U brány se protáhli a pak společně běhali po pozemcích hradu. Zrovna když končili se cvičením a chystali se zpátky do hradu, objevil se hajný Hagrid se svými černými vlasy a ježatými vousy.

„Dobré ráno Hagride,“ pozdravili oba najednou.

„Dobré ráno Harry, Hermiono, co tu děláte takhle ráno?“

„Cvičíme,“ odpověděl Harry.

Obr pokrčil rameny, jako že neví, co si o tom má vlastně myslet. „Raději byste měli jít, nebo nestihnete snídani.“

„Taky už jdeme,“ řekla Hermiona.

Všichni tři se vydali do hradu, ve Velké síně se oddělili od Hagrida a vyšli do třetího patra, kde na jednom konci byla koupelna prefektek a na druhém konci chodby koupelna prefektů. Harry se u koupelny prefektek rozloučil s Hermionou a zamířil do chlapecké koupelny, zrovna když chtěl říct heslo, dveře se otevřely a objevil se Draco Malfoy. Když uviděl Harryho, tak se ušklíbl se slovy. „Pottere to vážně tak strašně páchneš ty?“

Harry se nedal vyvést z míry. „Ano Malfoyi, to páchnu já, proto bych ti byl laskav, kdybys mi konečně uhnul, ať se můžu umýt,“ s těmito slovy se vecpal dovnitř a Malfoye nenápadně vystrčil ven.

Při pohledu na hodinky zjistil, že dlouhou koupel nestihne, tak si dal jen rychlejší sprchu. Když vyšel, vzal si z regálu jeden ze svých hábitů, který sem skřítkové přemístili, z jeho skříně v pokoji. Stačilo říct, co za šaty chce přemístit a oni se tu objevily, dal svoje zpocené oblečení do koše na špinavé prádlo, protože skřítkové ho vyperou, vyžehlí a dají mu ho do kufru. „Už jenom proto, že sebou nemusím nosit věci, stojí za to být prefekt, v normálních koupelnách pro studenty byly jen koše na špinavé prádlo a ještě se věci musely opatřovat kouzelnou jmenovkou, aby je skřítkové náhodou nevyměnili.“ Řekl si pro sebe.

Harrymu se to sice nikdy nestalo, ale občas si někdo stěžoval, že mu jeho hábit skřítkové s někým vyměnili. Harry vyšel ven a zjistil, že Hermiona už na něj čeká, doufal, že si nebude stěžovat, kolik práce navíc mají skřítkové s prefekty, ale Hermiona nic takového neřekla, jen na něj kývla, aby se vydali do Velké síně na snídani.

Když vešli, síň se už pozvolna vyprazdňovala, sedli si k Ronovi, který už byl po snídani a rychle si vzali kávu a pár toustů.

„Kdy půjdeme za Hagridem?“ chtěl vědět Ron.

„Nevím, můžeme teď po snídani nebo až na večer, odpoledne se mnou chtěla mluvit Cho a já nevím, jak dlouho to potrvá,“ přišel s nabídkou Harry.

„Cho tě chce vidět?“ vypálil útočně Ron.

„No ano,“ zarazil se trošku Harry a pomalu začínal nachovět, ale do rozhovoru se vložila Hermiona.

„Chce si s Harrym promluvit o Cedrikovi, ona s ním chodila a Harry byl poslední, kdo s ním, mluvil a přinesl jeho tělo.“

„Aha, tak to jo,“ zahučel Ron.

Po snídani se tedy vydali za Hagridem, našli ho před hájenkou, jak třídí nějaké podivné rostliny.

„Co to je?“ chtěl vědět Harry.

Místo Hagrida odpověděla nepřekvapivě Hermiona. „To jsou Strubery. Hagride co nám ukážeš na první hodině?“

„Nechte se překvapit,“ zabručel Hagrid.

„Hermiono co to jsou ty Strubery a kdo je žere?“ zeptal se s obavami v hlase Ron.

„To jsou rostliny, které v přírodě rostou jen na balkánském poloostrově, a je to lahůdka prakticky všech býložravců, co tam žijí, ale pár jich je dost nebezpečných,“ řekla trošku váhavě Hermiona.

„Správně Hermiono, ale teď už pojďte dovnitř na čaj,“ vybídl je Hagrid a otevřel dveře do srubu, všichni tři jej následovali a sedli si k obrovskému stolu, který vyplňoval téměř celou místnost.

Dopoledne u Hagrida proběhlo rychle, celou dobu probírali, jak se měli o prázdninách a pokoušeli se z Hagrida vymámit, co dělal o prázdninách on a kde přesně byl. Jediné, co se dověděli, bylo, že byl na pracovní dovolené s Madam Maxim někde na Balkáně, ale to si odvodili sami z toho, co věděli. Jinak se nic nového nedověděli, Hagrid jim ani neprozradil, co budou probírat v hodinách Péče o kouzelné tvory. Když se nachýlil čas oběda, tak se všichni čtyři vydali zpátky do hradu na oběd.

Po dobrém obědě se Harry vydal do čtvrtého patra k obrazu jednorožce, kde měl smluvenou schůzku s Cho. Ještě pořád si nebyl jistý, jestli dokáže mluvit o tom, co ona chtěla slyšet, ani to, co k ní vlastně sám cítí. Když došel na smluvené místo, připadal si dost trapně, jak tam tak stál a čekal. Naštěstí se po pár minutách objevila Cho. Vzájemně se pozdravili a Harry čekal, až promluví první. Po chvíli trapného ticha opravdu promluvila.

„Všimla jsem si, že si přes prázdniny cvičil a změna šatníku ti taky prospěla, opravdu ti to moc sluší.“

 „Děkuju, tobě to taky moc sluší. Jak ses měla o prázdninách ty?“ za tuhle otázku si chtěl Harry nafackovat, určitě se neměla moc dobře, když na začátku prázdnin pochovala Cedrika, ale Cho překvapivě řekla. „Nebylo to nejhorší, byla jsem na pár zápasech ve famfrpálu a něco jsem i okoukala.“

Harry si odechl že, jeho otázka nevyvolala nepatřičnou reakci a pomalu se začal uvolňovat. „Doufám, že se letos bude Havraspáru dařit v famfrpálovém poháru, ale myslím, že nás stejně neporazíte.“

Cho se trošku zarazila, ale potom se usmála. „To teprve uvidíme, kdo je vlastně nový kapitán a brankář?“

„To nevím, o kapitánovi budeme teprve hlasovat, vím že Weasleyovi dvojčata navrhovala mě, ale já to nechci, tak uvidíme. Nového brankáře bude potom vybírat kapitán na konkurzu, Wood žádného náhradníka neměl.“

„Nepůjdeme si najít nějakou prázdnou učebnu?“ navrhla nečekaně Cho.

Harry přikývl a tak se vydali chodbou dál.

První odemčené dveře vedli do prázdné učebny, vypadala, že se už několik desítek let nepoužívá a nikdo v ní neuklízí. Harry přidržel dveře a nechal Cho vejít jako první, vytáhl hůlku a čistícím kouzlem odstranil prach z jedné lavice a ze dvou židlí.

„Kde ses naučil tyhle uklízecí kouzla?“ zajímala se okamžitě Cho.

„Samostudium o prázdninách, ale ještě jsem je nezkoušel, ale myslím, že docela fungují.“

Nabídl Cho židli a sám se posadil proti ní.

„Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit?“ zeptal se bez obalu Harry.

Cho si povzdechla. „Vím, že o tom asi nebudeš chtít mluvit, ale chtěla jsem se zeptat na to, jak Cedrik zemřel a jestli něco řekl, než zemřel.“

Harry nasadil kamennou masku, věděl, že tohle přijde a jak seděla proti němu, rozhodl se jí povědět všechno, přesto malinko zaváhal, než začal.

„Cedrik mi v bludišti zachránil život, vlastně po celou dobu turnaje jsme si pomáhali, tak aby o tom nikdo nevěděl. Tam v bludišti běžel Cedrik k poháru a byl by první, ale křižoval ho obrovský pavouk, upozornil jsem ho na něj a on se mu vyhnul, ale pavouk zaútočil na mě a kousl mě do nohy. Cedrik mi pomohl se ho zbavit, bez něj bych to nedokázal. Pak jsme se dohadovali, kdo z nás vyhrál, kdybych byl věděl že Skrk proměněný v Moodyho proměnil pohár v přenášedlo nikdy bych nedovolil, aby se ho dotkl, ale já sám sem navrhl, abychom se ho dotkli oba najednou, že stejně zvítězí Bradavice a my se o ten úspěch podělíme. Pohár nás ale přenesl na Hřbitov, kde byl Voldemort se svým služebníkem. Cedrika k ničemu nepotřebovali, tak ho Červíček zabil, Avada kedavra. Nestihl nic říct, ale vím, že tě miloval, a zemřel šťastný ve chvíli, kdy zvítězil v poháru tří kouzelníku. Mě Voldemort potřeboval, aby získal svoje tělo zpátky. Uprchnout se mi podařilo, protože mě hrubě podcenil a dal mi k tomu příležitost. Cedrik byl lepší než já, to on měl přežít.“

Když skončil svoje vyprávění, ani ho nepřekvapilo, že mu tečou slzy, poprvé od doby co začal mluvit, se podíval na Cho a zjistil, že i ona pláče. Střetli se pohledy a padli si přes stůl do náruče a vzájemně se utěšovali.

„Ne Harry, ty sis zasloužil přežít, nikdo jiný mu nedokázal uniknout a tobě se to povedlo už tolikrát. Ani nevíš jak sem ráda, že jsi to přežil.“

Upřela na něj pohled a než si Harry stačil uvědomit co se děje, tak ho políbila. Harry po chvilce polibek ukončil, cítil, že Cho je velice zranitelná a že by toho neměl zneužívat. Opět si zahleděli do očí. Harry naklonil hlavu malinko na stranu a v tu chvíli mu Cho přitiskla rty na rty. Polibek se prohluboval a Cho mu prsty začala pročesávat vlasy. Cítil její jazyk na svých zubech. Pootevřel ústa a dotkl se jazykem toho jejího. Stůl mezi nimi jim viditelně překážel, ale když polibek ukončili, byl Harry rád, že mezi nimi byl, uvědomil si, že naprosto ztratil kontrolu nad tím, co dělá.

„Už bych měl asi jít,“ řekl Harry a překvapilo ho, že to znělo docela normálně.

Cho jen přikývla, tak se zvedl a chtěl odejít, když byl ve dveřích, ještě se ho zeptala. „Uvidíme se ještě, Harry?“

Harry se zarazil, nevěděl, co si o tom má myslet, potřeboval o tom popřemýšlet, ale ve skutečnosti jí chtěl vidět, teď když už věděla, jak to bylo s Cedrikem. „Moc rád se s tebou znovu uvidím.“

Nečekal, co ještě řekne a vyrazil do Nebelvírské společenské místnosti. Uvědomil si, že jeho úprk od Cho nebyl zrovna vhodný, ale nechtěl zneužít okamžiku, když byli oba tak zranitelní a nedokázali se kontrolovat. Pokud se setkají znovu, uvidí, co se bude dít. Ponořený do svých myšlenek došel k sobě do ložnice a lehl si na postel, do večeře bylo ještě dost času, přesto s Cho byl déle, než by si ještě ráno připustil.

Nevěděl, jestli usnul, nebo se tak ponořil do svých myšlenek, že nevnímal. Každopádně k plnému vědomí ho přivedl, až Ron, který s ním zatřásl. Harry se podíval, kolik je hodin a zjistil, že je čas večeře. Sešel do společenské místnosti, kde na něj čekala Hermiona.

„Už jsme měli strach co s tebou je, nevšimli jsme si, že jsi prošel do ložnice, jak dlouho jsi tam byl?“

„Asi hodinu,“ zamumlal Harry. „Jdete na večeři?“ zeptal se ještě, když se za ním objevil Ron.

„Proč myslíš, že bych tě jinak budil?“ pronesl pobaveně Ron.

Ve Velké síni bylo už spousta studentů, Harry zabloudil pohledem ke stolu Havraspáru, kde hledal Cho. Našel jí přibližně v polovině stolu, jak sedí čelem ke stolu Nebelvíru. Tajně zadoufal, že ho taky hledá. Se svými přáteli se posadil ke stolu tak, aby na ní co nejlépe viděl. Všiml si, že má trošku zarudlé oči, ale jinak vypadala v pořádku. Když jsi všimla, že na ní kouká, tak se usmála a lehce mu zamávala. Hermiona která seděla vedle Harryho, si toho všimla.

„Jak to vůbec dopadlo s Cho?“ zeptala se. Ron, který seděl proti nim a otáčel se na lavici hledaje, na koho Harry kouká.

 „Ani vlastně nevím, nakonec jsem jí řekl všechno o Cedrikovi, jak to bylo s pohárem a na hřbitově. Rozbrečela se, ale nedávala mi nic za vinu, spíš naopak byla ráda, že jsem to přežil.“

Hermiona se zatvářila poněkud vyděšeně, ale když viděla že Cho se na Harryho usmívá, tak se zklidnila. „Vypadá to, že jsi jí to řekl dost citlivě a že jsi ji potom i zvládl utěšit.“

Harry začal pomalu rudnout. „Po pravdě jsme se utěšovali navzájem, ani pro mě to nebylo příjemný, ale jsem rád, že jsem jí to řekl.“

„Dali jste si pusu?“ vypálil najednou Ron, když se konečně otočil zpátky ke stolu.

„Rone!“ okřikla ho Hermiona, ale vypadala, že jí to taky zajímá.

Harry jen nepatrně přikývl a sklopil oči ke své večeři, cítil, že je rudý jako rajče. Ron se rozesmál a začal ho plácat po rameni a Hermiona se tvářila, jako by jí to bylo jasný od začátku.

„Nevím, jestli jsme to měli dělat, byli jsme oba trošku mimo, neměl jsem jí to dovolit,“ zamumlal do svého talíře Harry.

„Blázníš? Takovou šanci zahodit!“ vykřikl šokovaně Ron.

Hermiona se zatvářila popuzeně. „Neposlouchej ho, má citu asi jako ztrouchnivělí pařez. Kdybys jí odmítl, myslela by si, že ti za to nestojí a že je ti úplně ukradená, a to přeci není.“

„To není,“ zahučel Harry a začal rychle jíst, aby se od něj neočekávala další odpověď.

Večer ve společenské místnosti proběhl v klidu, Harry si z ložnice donesl knihu o Pravé lásce a začal studovat, jak ji poznat. Ponořen v knize a ve svých citech k Cho úplně přestal vnímat okolí. Věřil, že Cho by mohla být jeho Pravou láskou, ale zároveň se ne příliš šťastně uvědomil, že pokud to není ona, musí to zjistit dřív, než se jejich vztah prohloubí. Naneštěstí zjistil, že to není možné. V knize jasně stálo: Se svou Pravou láskou se poznáte po důkladném poznání toho druhého, těsně před okamžikem než vztah začne být skutečně intimní. Harry si byl naprosto jistý, co to znamená, ale vůbec z toho nebyl nadšený, že kdyby to nebyla ona, zjistí to až takhle pozdě.

 Dočetl se také, že je pár Pravé lásky k sobě přitahován osudem a nevysvětlitelným pocitem prázdnoty potom co se poznají a přestanou spolu komunikovat. Poslední co stihl nastudovat, než ho Ron vyrušil, bylo, že úplnou jistotu bude mít, až se mezi nimi projeví jedna ze schopností páru Pravé lásky a že první schopnost většinou bývá čtení myšlenek toho druhého, jakási telepatie, nejprve na krátkou vzdálenost, která se postupně zvětšuje. Pochopit, co v knize bylo skutečně napsáno, bylo málo kdy jednoduché, byla psána dost chaoticky a zastaralým dialektem. Ron ho vyrušil zrovna v okamžiku, když četl něco o symbolu Pravé lásky.

 „Harry, nezahrajeme si šachy?“ Harrymu trvalo, než mu došlo, cože to Ron chce, podíval se na hodinky a zjistil, že je pozdě a měl by jít spát, zítra už je škola a on chtěl jít ráno zase cvičit.

„Ne, promiň, už bych měl jít spát, je tu ještě Hermiona?“

„Ne, před okamžikem odešla, říkala, že v šest jdete zase cvičit, ty si jí nevnímal?“

„Ani moc ne,“ přiznal Harry a zvedl se z pohodlného křesla a s přáním dobrého spaní se odebral do ložnice, kde se svlékl a ulehl. Ještě než usnul, tak usměrnil svou energii, aby mu ráno zase nebylo tak mizerně jako dneska. Ráno zjistil, že to bylo nesprávným prouděním síly a její přílišným nahromaděním v nesprávných místech, čemuž lze předejít.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

palec nahoru :-)

Iss,5. 11. 2011 20:11

Moc se mi tahle povídka líbí, doufám, že brzy zase přidáš kapitolu :-) .

Re: palec nahoru :-)

Amren,7. 11. 2011 20:30

Nestíhám...vydržte lidi a buďte ke mě trochu shovívavý, když na tu opravu nebudu mít klid ani chuť, bude to špatné a tím odradím sama sebe, vás i autora, takže vyčkejte až skončí hektické dny a já se postarám o to, aby to bylo co nejdříve, už jsem to udělal tak udělal 7x, bude to snad tak i po osmé...

:-)

Bella,24. 10. 2011 22:04

Senzační kapitola :-). Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat

:-)

Mája,24. 10. 2011 19:45

Díky za další kapitolu. Trochu mě překvapilo, že první den v Bradavicích neměli vyučování. V canonu jezdili vždy večer před začátkem školy. Na vyučování se těším, jsem zvědavá, jak se projeví Harryho příliv magie.