Katren

 Ráno všechno proběhlo relativně v klidu, jediné malé pozdvižení obstaral Papušík, kterému se moc nechtělo do klece. K dopravě na nádraží King’s Cross jim Fénixův řád obstaral dvě kouzelnická auta, do kterých se všichni pohodlně vešli. Jedno řídil pan Weasley a druhé Lupin. Harry byl překvapen, když si všiml, že vedle Lupina na sedačce sedí velký černý pes, ale nic neříkal. Když si všichni všechno naložili, byli rozděleni tak, že do prvního auta si k panu Weasleymu sedla paní Weasleyová, dvojčata a Ron a do druhého auta si k Lupinovi a Siriusovi sedl Harry, Hermiona a Ginny.

 Cesta proběhla v klidu a na nástupiště devět a tři čtvrtě se dostali s patnáctiminutovým předstihem. Na místě už byla spousta lidí a majestátná červená parní lokomotiva Bradavického expresu. Dvojčata se okamžitě oddělila a začala hledat svého kamaráda Leeho Jordana. Harry, Ron, Hermiona a Ginny si mezitím šli najít volné kupé, kam by si mohli všichni sednout. Našli jedno v druhé polovině vlaku, uložili si svoje věci do přihrádek a vyšli ještě na nástupiště, aby se mohli se všemi rozloučit, Sirius se nemohl proměnit do lidské podoby, tak ho Harry jen podrbal za ušima. Nikdo z nich se nevyhnul objetí paní Weasleyové, která dvojčata nabádala k slušnému chování, Rona, Harryho a Hermionu nabádala k opatrnosti a Ginny jen k tomu, aby často psala domů. Loučení přerušilo až houkání Bradavického expresu, což bylo podle Harryho názoru obrovské štěstí, měl paní Weasleyovou opravdu hrozně rád, jenže někdy byla její starostlivost až zrůdná.

Nastoupili tedy zpátky do vlaku a čekali, až se vlak rozjede. Harry a Hermiona využili toho, že ještě nejedou a v rychlosti se převlékli do Bradavických hábitů a připnuli si svoje prefektské odznaky, museli totiž v jednu hodinu jít za primusem a primuskou do kupé určených pro první schůzi prefektů pátého ročníku, tam se měli dozvědět první informace ke své nové funkci a poznat prefekty ostatních kolejí.

 Sotva se vlak rozjel, ve dveřích se objevil, Neville Longbottom. „Máte tu místo?“ zeptal se.

 „Samozřejmě,“ odpověděl Harry, „klidně se posaď.“

 Ron Nevillovi pomohl s jeho kufrem do přihrádky pro zavazadla. Před dvanáctou hodinou se objevil vozík s obědem, Harry měl letos celkem problém si vybrat, nechtěl si dávat zbytečně sladkosti, když už skoro dva měsíce jedl zdravě, jeho váhání přerušila, až Ginny, která vybrala za něj. Vzala mu čokoládové žabky, dortíčky s odpalovaného těsta a balíček Bertíkových fazolek tisíckrát jinak. Harry zaskočený Ginniným chováním, většinou byla zakřiknutá a měla tendence rozbít to, co zrovna držela v ruce, když se v dohledu objevil Harry, ale za ten měsíc, co Harry strávil v Doupěti nic nerozbila a to co provedla teď, skoro hraničilo z drzostí, Harry by se za něco takového na Ginny nikdy nemohl zlobit, stále zaskočený a zmatený zaplatil a sedl si zpátky na sedačku.

 Ginny se podívala na Harryho, který stále zmatený seděl a díval se nepřítomně před sebe, když spatřila jeho výraz, tak se usmála a řekla: „Nemůžeš jíst pořád jen to tvoje obilí.“ V ten okamžik Ron s Nevillem vyprskli smíchy, Ginny ho s velkou námahou potlačila, „Někdy si dej i něco co máš rád, aby si z toho života taky něco měl.“

 Harry pootevřel ústa překvapením nad tím co Ginny řekla, Ron který seděl vedle něj, popadl jeden dortíček a strčil ho Harrymu do pootevřené pusy, Harry zkousl košíček, spolknul to, co ukousl a chtěl začít nadávat co so to dovolují, ale když zjistil, že jsou to odpalované dortíčky, které má rád, navíc s jeho oblíbenou náplní, tak si to nadávání rozmyslel a radši si znovu ukousl. V ten okamžik se začali smát všichni, i Ginny s Hermionou, nakonec se smál i Harry.

V půl jedné se Hermiona zvedla, upravila si svůj prefektský odznak a kývla na Harryho. „Je čas,“ řekla jednoduše. Harry se také zvedl, upravil se a oba odešli do přední části vlaku, už byli skoro na místě, když se naproti nim objevila Cho Changová, Harry se zarazil, teprve když viděl na její hrudi prefektský odznak, uvědomil si, že ona je také prefektka, ale za šestý ročník Havraspáru. Nechtěl s ní mluvit, konec konců ona chodila s Cedrikem a Harry byl poslední, kdo s ním mluvil a nakonec on přinesl i jeho tělo zpátky do Bradavic.

 Harry si myslel, že s ním bude chtít mluvit o Cedrikovi, ale než jeho proud myšlenek dospěl ke svému konci, přerušila ho Cho.

„Mohu s tebou chvíli mluvit o samotě Harry?“ zeptala se. Hermiona kývla, že na něj počká kousek dál a Cho Harryho odtáhla kousek od ostatních tak, aby ji nikdo jiný neslyšel. „Harry,“ začala Cho, „myslíš, že bychom se mohli setkat zítra po obědě u obrazu jednorožce ve čtvrtém patře?“

 Harry si povzdechl úlevou nad tím, že o Cedrikovi nechce mluvit hned, ale byl si jistý, že o něm s Cho nebude chtít mluvit ani zítra, měl Cho rád, vlastně si byl téměř jistý, že ji miluje, ale nechtěl pošpinit Cedrikovu památku a nevěděl, co k němu cítí ona. Nakonec tedy přikývl a řekl: „Tak zítra v jednu, ale teď už musím jít, jinak přijdu pozdě a to pro prefekta není moc dobrá vizitka.“

 Cho se usmála. „Ani jsem ti nepoblahopřála ke tvé prefektuře, byla jsem si naprosto jistá, že to dostaneš ty. Takže jsem odznak na tvém hábitu brala jako samozřejmost, víc mě zaujala tvoje hruď, vypadáš dospěleji,“ pověděla stále s úsměvem, „tak zítra,“ dodala nakonec a políbila ho na tvář. Než se Harry vzpamatoval, byla už Cho na druhém konci vagonu, rozešel se tedy dál ke kupé primusů, Hermiona stála před jejich dveřmi a čekala na něj.

 „No to je dost, už jsem si myslela, že přijdeš pozdě,“ ihned Hermiona spustila, „Harry vnímáš mě? Za minutu to začíná.“

 Harry se vzpamatoval. „Co? Jo? Jsem v pořádku.“ Vešel tedy dovnitř a sedl si vedle Hermiony. V kupé už byli všichni, Angelina Johnsonová jako primuska a Roger Davies jako primus, prefekti pátého ročníku za Mrzimor, Hannah Abbotová, Ernie MacMillan. Za  Havraspár tam byli Padma Patilová, Evan Davies a nakonec za Zmijozel, Pansy Parkinsonová a Draco Malfoy. Prefekti šestého ročníku už schůzi měli a v sedmém ročníku funkce prefektů už nebyla, aby je nic nevyrušovalo od studia na OVCE. Na schůzi se dozvěděli za co, komu, a jak strhávat body, jak doporučit školní trest, jak v případě nutnosti nouzově pomocí odznaku kontaktovat primuse a co mají jako prefekti pátého ročníku na starosti. Nakonec dostali lístek s heslem do Nebelvírské věže, který se po přečtení zničil.

Schůze trvala skoro tři hodiny a Harry byl strašně rád, že konečně skončila. Když šli s Hermionou zpátky do svého kupé, tak na něj vyhrkla. „Co ti vůbec Cho chtěla? Byl si úplně mimo, když jsi k nám dorazil.“

 Harry se zamyslel, jestli jí to má říct, ale nakonec by jí to stejně asi musel říct, když zítra odpoledne zmizí a tak řekl jenom to, že se s ním chce zítra setkat v soukromí.

 „A proč jsi z toho tak nešťastný, vždyť se ti líbí, nebo ne?“

 „To ano, ale myslím, že ona bude chtít mluvit o Cedrikovi, vždyť s ním chodila.“

 Došli do kupé, ve kterém ostatní seděli, a zapojili se do živé diskuze, která tam probíhala na téma zkoušek NKÚ, které je letos čekají, otěže diskuze postupně převzala Hermiona a jediný kdo se s ní po hodině ještě bavil, byl Nevill, ostatní začali hrát Řachavého Petra. Už se blížili k Bradavicím, když se u jejich kupé objevila světlovlasá postava s pohrdavým úšklebkem ve tváři, za ním stály dvě gorily s tupým výrazem ve tváři. Malfoy otevřel dveře kupé a přejel všechny pohrdavým pohledem, zarazil se až na Harrym.

„Co se ti to proboha stalo, Pottere, vypadáš, jako kdyby tě někdo trefil nějakým hodně ošklivým kouzlem.“

 Harry se jen ušklíbl a řekl: „Zato ty vypadáš úžasně jako vždy, řekni mi, to ses přestrojil za hromadu slizu, nebo to je tvá skutečná podoba?“

 „Jen si dovoluj, Pottere, stejně dlouho na živu nezůstaneš. Pánovi zla příště už neutečeš.“

 „Kdo říká, že příště budu před Voldym utíkat? Mimochodem jak se má tvůj otec, když se mu vrátil jeho páníček? Když jsem ho viděl naposled, tak se před ním plazil po zemi jako hodný pejsek.“

 Malfoy zrudl, otočil se na patě a důstojně odkráčel pryč následován svými gorilami, které nejspíš nepochopily ani slovo, které tu před nimi bylo řečeno. Nevill vypadal poněkud zaraženě. „Jak ho tu může Brumbál nechat, když ví kdo ve skutečnosti je jeho otec?“

Harry pokrčil rameny a řekl: „Nevím, ale není jediný, víc studentů má rodiče u smrtijedů a také tu zůstávají, Ministerstvo pořád nechce uznat, že se Voldemort vrátil, tak možná ani Brumbál je nemůže nechat vyloučit, ale budeme si muset dávat pozor.“

Vlak začal zpomalovat a za chvíli už definitivně zastavil na nádraží v Prasinkách. Všichni studenti se začali hrnout ven. Když Harry s ostatními vystoupili z vlaku, okamžitě začal hledat nepřehlédnutelnou postavu bradavického hajného Hagrida, nejprve ho však slyšel, jak volá: „Prváci sem.“ Otočil se za jeho mohutným hlasem a uviděl ho, jak ho obklopují malí prvňáčci, protlačil se až k němu, aby ho mohl pozdravit.

 „Ahoj Hagride, jaké jsi měl léto?“ Zeptal se Harry a ostatní taktéž Hagrida pozdravili.

„Ahojte všichni, jó celkem dobrý, ale teď už musíme vyrazit, aby se na nás moc dlouho nečekalo, přijďte zítra na čaj a všechno si povíme.“

 Rozloučili se tedy s Hagridem a šli si sednou do kočárů bez koní, které je po dlážděné cestě dovezou až do hradu.