Katren

 N/A: V této kapitole jsem ignoroval jeden časový údaj z reálného světa.

Čtvrteční hodina Obrany proti černé magii proběhla o hodně klidněji, nekouzlili, profesorka Hadleyová ovšem zjistila, že mají obrovské mezery v učivu druhého ročníku, kdy měli probírat základní obranné kletby a zneškodňující kouzla, pouze Ron, Hermiona a především Harry v tomto problémy příliš neměli, protože se jich většinu Harry naučil na turnaji tří kouzelnických škol, nebo si je sám dohledal v letošním školním roce. Při tomto zjištění profesorka vypadala, že nad něčím hluboce přemýšlí.

O čem to dumala, vyšlo najevo v sobotu při snídani, když povstal Brumbál.

„Milé studentky, milí studenti, čtvrtého až sedmého ročníku, poprosím vás, abyste tu po jídle setrvali. Profesorka Hadleyová by vás ráda seznámila s novým kroužkem, který s mým svolením chce založit.“

Velkou síň zaplnil zvědavý šum očekávání. Když skřítci sklidili snídani a mladší studenti s většinou profesorů odešli, zvedla se profesorka Hadleyová jako vždy oblečená do svého těsného koženého oblečku s vysokými botami a dlouhého černého pláště, který ji přece jenom trošku zakrýval.

Harry s Hermionou se v průběhu týdne několikrát dohadovali, jestli ten plášť nenosí na příkaz Brumbála nebo McGonagallový, nakonec se shodli, že to je dost pravděpodobné.

„Po prvním týdnu ve funkci profesorky Obrany proti černé magii jsem zjistila, že máte až žalostně málo zkušeností se souboji, to je něco, co se z knížek nenaučíte a v budoucnu se vám to může hodit, zvlášť v dnešní době. Proto jsem se s ředitelovým souhlasem rozhodla založit kroužek, kde se budete učit, jak bojovat, ale i jak kletby rušit, nebo ošetřovat drobná zranění, kterým se bohužel nejspíš nevyvarujeme. Madame Pomfreyová by nejspíš nebyla moc ráda, kdybych jí přidělala spoustu práce s lehkými zraněními, které jdou odstranit mávnutím hůlky. Je to samozřejmě dobrovolné a rozdělím vás podle ročníků, na čtvrté, páté a šesté, sedmé. Kdo už teď ví, že nebude mít zájem, může odejít.“

Odešli někteří studenti čtvrtého ročníku, především z Mrzimoru a někteří sedmáci Mrzimoru a Havraspáru.

 „Dobře tedy, vy ostatní si to můžete pochopitelně kdykoliv rozmyslet, ale pokud máte skutečně zájem, tak by bylo nejlepší, abyste chodili pravidelně. To je taky první věc, co s vámi chci projednat. Kdy a kolikrát týdně se budeme scházet. Osobně bych byla pro čas od sedmi do devíti. Pokud chcete, aby kroužek byl dvakrát týdně, tak by bylo nejlepší, aby čtvrté a páté ročníky chodily v pondělí a ve čtvrtek a šesté se sedmými v úterý a v pátek, nebo obráceně. Pokud jednou týdně, tak asi v sobotu a v neděli. Jediný způsob, jak to rozhodnout, je asi demokraticky, tj. hlasováním.“ Bylo vidět, že si profesorka svou řeč důkladně připravila a všechno dobře promyslela.

Většina hlasovala pro jedenkrát týdně o víkendu, v sobotu čtvrté a páté ročníky a v neděli šesté a sedmé. Taky se shodli, že vzhledem k famfrpálovým tréninkům a tomu, že po soubojích budou vyčerpaní, bude nejlepší čas mezi večeří a večerkou.

„Dobře, to bychom měli, teď ještě jedna maličkost, jak si budeme říkat. Je úplně jedno, jaké jméno si dáme, ale mělo by se líbit všem, utužuje to kolektiv. Osobně bych navrhovala Soubojnický klub.“

„To ne, to už jsme tu jednou měli!“ ozvalo se důrazně z davu.

„Dobře, přijímám vaše návrhy.“ Pokrčila rameny profesorka.

Padlo spoustu různých jmen, jako Společenství bojovníků, Armáda Bradavic, někdo ze Zmijozelu navrhnul dokonce Bradavická Elita. Návrh, který oslovil všechny, ovšem přišel z havraspárské koleje od Lenky Láskorádové. Spolek Bojového Ducha zkráceně SBD. Koho neoslovil název, jako Harryho, tomu se alespoň líbila zkratka, takže nakonec byli více méně spokojeni všichni, dokonce i zmijozelští.

„Výborně, to by z organizačního hlediska bylo vše, první schůzka bude dnes večer s těmi mladšími z vás. Těm starším doporučuju, aby si do nedělní večeře udělaly všechny domácí úkoly, především ty na pondělí, protože potom se k nim už nedostanete.“

Studenti se začali pomalu rozcházet do svých společenských místností nebo do knihovny. Harry, Ron a Hermiona šli právě tam, aby si na radu profesorky Hadleyové napsali úkoly. Harry měl stejně v plánu si je napsat, protože Alice obnovila famfrpálové tréninky a první měl být v neděli dopoledne, kde se taky měli dohodnout, kdy se budou pravidelně scházet, Harry počítal s tím, že budou minimálně dvakrát týdně, ale spíše třikrát.

K zlosti Madame Pinceové dneska bylo v knihovně obzvlášť rušno, jak všichni studenti i při psaní úkolů vzrušeně diskutovali o dnešním kroužku. Harry nepochyboval, že je to stejné po celém hradu. Sám nevěděl, co od toho očekávat, nepochyboval o tom, že by ho profesorka mohla hodně naučit, ale on, Hermiona a možná i někdo další mají před ostatními větší či menší náskok. Nakonec se spokojil s myšlenkou, že se uvidí večer, jak to profesorka zorganizuje a při nejhorším bude pokračovat v samostudiu a procvičování s Hermionou, pokud bude chtít. Hermiona skončila ještě před obědem, Harry těsně po něm, ale oba tam zůstali s Ronem, který psal až do pozdního odpoledne, ale na Harryho naléhání, že přes týden nebude mít čas, protože začnou trénovat, si také napsal všechno.

Konečně přišel večer, čtvrťáci a páťáci seděli ve Velké síni už od večeře, aby náhodou nepřišli pozdě. Profesorka přišla chviličku před sedmou hodinou.

„Společně s některými kolegy z profesorského sboru jsme vybrali a upravili jednu nepoužívanou učebnu v prvním poschodí, tam se budeme scházet a cvičit. Nyní mě prosím následujte,“ pronesla hned mezi dveřmi a zase se otočila k odchodu.

Došli do chodby, kolem které denně chodili, ale Harry sám tam nikdy nebyl a dost pochyboval, že krom několika mileneckých párů, hledajících soukromí tam někdo kdy byl.

Učebna nebo spíš tréninková hala je všechny překvapila, byla to prostorná místnost, větší než Velká síň. Někomu by mohla přijít příliš strohá, na kamenných stěnách byly jen svícny, vydávající podivné jasné světlo, které neoslňovalo. Na zemi byly dvě rovnoběžné bílé čáry šest stop od sebe a necelé tři stopy od zdi. Naproti dveřím bylo něco jako podium, nad kterým visel bradavický erb, pod kterým byl nápis Spolek Bojového Ducha.

Profesorka přešla na ono podium, počkala, až všichni vejdou dovnitř a mávnutím hůlky zavřela dveře.

„Tak začneme, rozdělte se prosím do dvojic, dnes budeme jen procvičovat základní zneškodňující kletby, aniž by se ten druhý bránil. Během příštích schůzek vás rozdělím sama podle vašich schopností.“

Harry s Ronem a Hermionou cvičil podobným způsobem už minulý školní rok na Turnaj tří kouzelníků. Takže s nimi teď už být nechtěl. Nakonec byl Ron ve dvojici s Deanem, Hermiona s Parvati a Harry ke svému mírnému zděšení s Ginny. Možná se to Harrymu jen zdálo, když se na ni podíval, tak měl dojem, že jí v očích ďábelsky zajiskřilo, až Harrymu přeběhl mráz po zádech. „Že by se mi chtěla pomstít za to, že jsem ji o Vánocích odmítl?“ Napadlo Harryho, ale dál už o tom přemýšlet nemohl, protože profesorka pokračovala.

„Každý z dvojice se postavte na jednu čáru, čelem k sobě a vytáhněte si hůlky,“ když studenti tak učinili, tak pokračovala. „Začneme kouzlem Expelliarmus, patří mezi ty úplně základní a doufám, že ho všichni bez problému zvládnete. Kdo toto kouzlo nezná, ať se laskavě přihlásí.“ Nikdo ruku nezvedl.

Několik studentů se smálo nad vzpomínkou letícího profesora Lockharta, když na něj právě toto kouzlo použil profesor Snape.

„Výborně, pravá strana začne a nemusíte se bát, podloha a zdi jsou pokryty dvojitou vrstvou polštářového kouzla.“

Harry stál na levé straně, takže se připravil na to, že mu za malinký okamžik hůlka vyletí z ruky a on sám se možná rozplácne o zeď. Hůlka mu skutečně z ruky odletěla, ale zůstal stát na místě. Rozhlédl se okolo sebe a zjistil, že dva studenti se zvedají se země, jak je porazilo odzbrojující kouzla a několika studentům se ani toto primitivní kouzlo nepovedlo, v duchu hlasitě zasténal a podíval se na stupínek, kde si profesorka něco horečně zapisovala.

„Dobrá, komu se povedlo svého protivníka odzbrojit, tak mu teď vrátí hůlku a obrátíte si role.“

Harry už naštěstí uměl téměř dokonale ovládat sílu svých zaklínadel, takže když Ginny odzbrojil, tak se neudržela na nohách a spadla, ale nepředvedla tak působivý let jako Parvati, kterou Hermionino zaklínadlo poslalo až na zeď. Polštářové kouzlo ovšem fungovalo bezchybně, takže si ani nevyrazila dech.

Profesorka si opět něco horečnatě zapisovala a Harrymu došlo, že si poznamenává jejich skóre.

„Dobře, nyní si vyzkoušíte kouzlo Impedimenta.“

Toto cvičení proběhlo téměř totožně jako to předchozí. Ginny Harryho znehybněla, ale ten zůstal stát, Harry Ginny zase posadil na zadek, kde pěknou chvíli setrvala znehybněná. Parvati tentokrát neletěla, ale na zemi zůstala stejně dlouho jako Ginny.

Takhle pokračovali ještě s kouzly Imobilus, Mdloby na tebe, Petrificus totalus, Pouta na tebe, Rictusempra. Ti, kteří svého protivníka omráčili, či svázali, měli bonusové body, když se jim povedlo ho také odčarovat. Harrymu, Hermioně ani Ronovi nic z toho nedělalo problém, Ginny nešlo Harryho odčarovat, tak vždycky musel počkat, až k nim dojde profesorka a odčaruje ho sama. Harry měl podezření, že mu to dělá schválně, ale nechal si svůj dojem pro sebe.

„Dobrá, pro dnešek by to bylo všechno, do příště zpracuji vaše výsledky a už vás rozdělím do skupin podle toho, co vám nešlo. Ti, kteří toto bez problému zvládli, budou příště zkoušet štíty. Můžete jít.“

Harrymu nepřišlo, že by se nějak zvlášť unavil, ale stejně jako on na tom byla už asi jenom Hermiona, ostatní vypadali, jako kdyby nestáli na místě a mávali hůlkou, jak to přišlo Harrymu, ale běhali po opičí dráze.

Harry využil volného večera, aby napsal dopis Doře, nebylo sice nic, co by jí chtěl tak nutně říct, ale po tom týdnu odloučení na chvíle s ní myslel čím dál častěji. Dopis odnesl do sovince cestou na trénink. Schody do sovince byly sice zbaveny sněhu, avšak stejně jako cestičky přes školní pozemky byly po ránu namrzlé, o čemž se na vlastní nohy přesvědčila Susan Bonesová.

Harry zrovna vkročil na první schod, když se nad ním začaly ozývat dunivé zvuky a když vzhlédl, co se to děje, viděl, jak Susan sjíždí schody po zadku dolů, než však stihl cokoliv udělat, tak ho porazila. Harry pustil svůj Kulový blesk a snažil se rukama zmírnit svůj pád. Zastavili se až několik desítek stop od schodiště a nezasvěceného pozorovatele by napadaly různé myšlenky, jak takhle mohli skončit. Harry ležel na Susan, svoji hlavu vedle její. Bodavá bolest v levém zápěstí mu napověděla, že si ho nejspíš zlomil.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Harry, hned jak to vyslovil, mu došlo, jak hloupě se ptá, když on si zlomil zápěstí, jak na tom mohla být Susan, která minimálně polovinu těch schodů sjela po zadku.

„Moc ne,“ odpověděla dívka namáhavě. „Možná by pomohlo, kdyby si ze mě slezl.“

Harry by nejradši zavrčel, že neměl v úmyslu si na ni lehat, ale zamlčel i to, že má zřejmě zlomenou ruku a opatrně vstal.

„Co lepší?“ zeptal se odměřeně Harry.

„Ani moc ne,“ zanaříkala Susan a začaly se jí objevovat v očích slzy.

„Můžeš vstát?“ zeptal se už ustaraněji Harry a sklonil se k ní.

„Ne, myslím, že ne.“

„Dobře, dopravím tě na ošetřovnu pomocí hůlky.“

Harry si došel pro koště, dal si ho pod levé podpaždí, vytáhl hůlku a pomocí Mobilicorpus nadzdvihl Susan a navigoval ji do hradu.

Před vstupní bránou potkal zbytek nebelvírského týmu. Angelina zareagovala jako první.

„Co se stalo?“

„Uklouzla na schodech do sovince a sjela si je dolů, při tom mě vzala sebou.“ Vylíčil ve zkratce Harry. „Otevřete mi prosím dveře a vezměte mi koště, myslím, že jsem si při tom zlomil zápěstí.“

Alice mu vzala koště a Angelina otevřela, aby mohl Harry projít i se Susan pořád nadnášenou jeho hůlkou. Fred běžel napřed zalarmovat Madame Pomfreyovou a George podržel dveře na ošetřovnu.

Ošetřovatelka je už čekala. Harry Susan opatrně položil na nejbližší postel a sám si sedl na tu vedlejší.

„Co se jí stalo?“ ptala se, zatím co nad Susan mávala hůlkou.

Harry znova vylíčil, co se stalo na schodech k sovinci. Mezitím Madame Pomfreyová dokončila svoje diagnostická kouzla nad Susan a přesunula svou pozornost na Harryho.

„Máte skutečně zlomené zápěstí, je to jednoduchá zlomenina, tu napravím během několika okamžiků. Vy slečno Bonesová nemáte nic zlomeného, ale máte pořádně naraženou kostrč a pánev.“

Mávla hůlkou směrem k lékárně a přivolala tři lektvary.

„Tohle vypijte, je to na potlačení bolesti a zrychlenou regeneraci. Teď vy pane Pottere.“ Otočila se k němu.

Vyhrnula mu rukáv, přiložila hůlku na jeho zápěstí a zamumlala několik Harrymu neznámých slov.

„Tak a je to, dneska tu ruku moc nenamáhejte,“ přejela pohledem jeho famfrpálový hábit, „tím myslím žádné látaní na koštěti a večer se mi přijďte ukázat.“

Susan do sebe mezitím zhnuseně nalila tři lektvary a téměř okamžitě usnula. Harry se jen ušklíbl, ten třetí lektvar byl podle jeho názoru nejoblíbenější lektvar Madame Pomfreyové, uspávací lektvar.

Nebelvírský famfrpálový tým zamířil na hřiště, Harry s nimi šel také, ale tréninku se nezúčastnil, proseděl ho na tribuně a se zasmušilým výrazem pozoroval své spoluhráče, jak trénují, když mu začala být zima, tak šel do sovince, aby konečně poslal svůj dopis.

Po večeři se Harry stavil na ošetřovně, Susan právě odcházela, vypadala, že už je v pořádku.

„Harry, já chtěla jsem se ti omluvit, že jsi kvůli mně propásl trénink a taky bych ti chtěla poděkovat, že jsi mě sem dostal,“ začala nesměle Susan.

„Nemusíš se mi omlouvat, byla to nehoda a nic tak hrozného se nestalo a ani děkovat nemusíš, byla to maličkost. Konec konců, stejně bych musel na ošetřovnu se svojí rukou, tak jsem tě vzal sebou.“ Usmál se na ni povzbudivě Harry.

Madame Pomfreyová mu překontrolovala ruku, která byla v naprostém pořádku a opět se podivovala nad tím, jak rychle se Harry léčí.

Schůzka SBD starších ročníků proběhla podle všeho stejně, jako ta včerejší, jen úspěšněji. Profesorka Hadleyová evidentně chtěla mít komplexní přehled o jejich soubojnických schopnostech.

Ráno Harrymu přišel dopis od Tonksové, nepřinesla mu ho ale Hedvika, nýbrž sova pálená, která by nebyla ničím zvláštním, kdyby neměla na hlavě peří jasně červené, jako by měla červené vlasy.

V dopise nebylo nic neobvyklého, Dora popisovala, jak se má a takové ty normální věci. Až konec dopisu Harryho zaujal.

Zjistila jsem pár zajímavých informací týkajících se věcí, kterým ses v našich rozhovorech velmi obratně vyhnul. Taky jsem nejspíš vypátrala, proč jsi viděl mého fénixe, i když nejsi členem Řádu. Bylo by ale nebezpečné tyto informace posílat po sovách. Triss sice ještě nikdy nikdo nechytil, ale našla jsem bezpečnější způsob, ale bude mi ještě chvíli trvat, než to seženu.

       S láskou tvoje Nym

„Co to je za sovu a od koho je ten dopis?“ Zajímal se velice zvědavě Ron.

Hermiona ho sice zpražila pohledem, ale sama se tvářila zvědavě.

„To je Triss, patří Doře a ten dopis je od ní,“ opáčil nevzrušeně Harry, ale dopis ukryl do vnitřní kapsy svého hábitu, přece jenom nechtěl, aby ho kdokoliv jiný četl.

„Triss, to k ní docela sedí, jen jsem netušila, že Tonksová čte mudlovskou literaturu.“ Usmála se Hermiona

„Její otec je mudla a podle toho co říkala, má se světem mudlů dost blízký kontakt.“ Odpověděl rychle Harry, aby tím zamaskoval, že taky absolutně netuší, co Hermiona myslí.

Týden uběhl jako voda a Harry a jeho spolužáci z pátého ročníku se dostali do kolotoče vyučovacích hodin a domácích úkolů, k tomu měl Harry, Ron a zbytek famfrpálového týmů ještě dvakrát týdně trénink. Příští zápas měli hrát s Mrzimorem, ten sice nepředstavoval nijak těžkého soupeře, měli nového kapitána Ernieho Macmillana a chytače Zachariáše Smitha. Svůj první zápas se Zmijozelem doslova propásli, dokázali vstřelit jen jeden jediný gól a to ve chvíli, kdy Malfoy pronásledujíc zlatonku proletěl těsně kolem svého brankáře a téměř ho shodil z koštěte. Zachariáš byl v tu chvíli na druhém konci hřiště a než stačil postřehnout, že se něco děje, tak už Malfoy oblétával za bouřlivého jásotu zmijozelské koleje čestné kolečko. Alice je ovšem neustále napomínala, že je nesmějí podceňovat, to by mohlo mít katastrofální následky. Pro Alici, Angelinu, Freda i George to byl poslední rok a chtěli se se školou rozloučit se jmény na famfrpálovém poháru, Harry a Ron zase za každou cenu chtěli porazit Zmijozel, takže všichni chtěli vyhrát.

Harry sám každý večer před spaním ještě sestupoval do svého magického jádra a trávil čas výcvikem své zvěromágské podoby. Profesorka McGonagallová ho překvapila prohlášením, že na příští lekci by se už mohl pokusit o přeměnu. Proto se teď tomu Harry věnoval tak intenzivně. Říkal si, že domácích úkolů ještě určitě přibude a bude potřebovat co nejvíce času, aby se připravil na zkoušky NKÚ, proto by se mu hodilo, kdyby svůj výcvik ukončil co nejdřív. Se všemi těmito povinnostmi neměl už čas na nic jiného, ani na vzpomínání na noci strávené s Tonksovou.