Katren

 Další den proběhl v podobném duchu, jen Harry se snažil chovat normálně a se svojí prací se přesunul do rohu v obývacím salónku, nebo do knihovny. Ginny se chovala taky jako dřív, i když k Harrymu byla poněkud chladnější než obvykle. Hermiona přebíhala mezi knihovnou, salónkem, kde si dělala poznámky do svého zápisníku a dvojčaty, která se zaměřila na předělání Monopoly do kouzelnické podoby. Zatím přečarovali figurky tak, aby měnily vzhled na jejich majitele, nebo kostku propojili s figurkou, aby se sama pohybovala.

Po obědě přišli s kopiemi kouzelnických peněz, aby tím nahradili ty „nesmyslné“ papírky, kterým mudlové říkají peníze, pochopitelně museli přecenit i nemovitosti a až do večera vymýšleli budovy nějak spojené s kouzelnickým světem.

Harry se hned po večeři vrátil k sobě do pokoje, včera i dneska skoro celý den psal a boleli ho jak oči, tak zápěstí. Trošku ho překvapilo, když se mu v hlavě ozval neznámý ženský hlas.

„Slečna Tonksová si přeje vstoupit, smí dál?“

Harry se nelekl tak jako včera, možná proto, že nic nehledal, ale jen uklízel již přepsané poznámky do stolu.

„Ať jde dál,“ pomyslel si okamžitě Harry a otočil se ke dveřím.

„Ahoj Tonksová, potřebuješ něco?“

„Já vlastně ani tak ne, spíš mě napadlo, jestli něco nepotřebuješ ty?“

„Já, proč bych měl něco potřebovat?“ ptal se nechápavě Harry.

„Ale nedělej, dobře jsem si všimla, jak jsi se včera a dneska choval. Co se stalo mezi tebou a Ginny?“

„To to bylo až tak poznat?“ lekl se trošku Harry.

„Nemyslím, že si toho všiml někdo jiný kromě mě a Hermiony, ale myslím, že ta to měla trošku snazší, když bydlí s Ginny na pokoji.“

„Hm, možná ji to Ginny řekla?“ zamumlal Harry.

„Tak co se stalo, povídej?“

„Když já nevím. No asi se stejně rozšíří nějaké drby, tak proč neříct pravdu. Pravdou je, že se nic nestalo. Ginny mě včera poprosila o masáž, chtěla namasírovat různé části těla, no asi jsme u toho trošku ztratili kontrolu, alespoň já určitě, a když mě potom začala líbat, tak mi chvilku trvalo, než jsem ji odmítl.“

„Odmítl a proč?“

„Proč, proč asi, proto, že je jako moje sestra, nějak si nedokážu představit, že bych s ní to…, no chodil.“

Dora jen chápavě přikývla, rozhlídla se po pokoji, „máš to tu pěkný, ale trošku strohý, co jsem si všimla, tak jsi dostal spoustu věcí na zútulnění, ale nic jsi s tím tady neudělal.“

„No, když já s tím nemám zkušenosti,“ přiznal trošku neochotně Harry.

„A chceš, abych ti s tím pomohla?“

„Inu, bylo by mi potěšením, ale nechci tě otravovat, určitě máš jiný a důležitější, nebo zábavnější věci na práci.“

„Ne, víš, ani nemám, Molly už šílí z toho, že nemá co dělat, Remus zítra odchází na misi pro Řád, Artur jde do práce a Bill má taky něco na práci mimo dům. Takže budu ráda, když budu mít co na práci,“ usmála se Tonksová.

„Tak dobře, co zítra po snídani?“

„Jasně, jsme domluveni.“

Tonksová už otevírala dveře, „jo a Harry mohla bych se připojit k vám do posilovny?“

Harry se zatvářil překvapeně a možná trošku vyděšeně.

Proto Dora rychle pokračovala, „neboj, nebudeš se o mě muset vůbec starat,“ usmála se, „u bystrozorů asi jako u jediných kouzelníků dbají alespoň na minimální fyzickou kondici a občas jsem chodila i do mudlovského fitka takže vím jak se co dělá.“

„Dobře, ale proč se mě vůbec ptáš?“

„Hm, asi proto, že celé patro patří tobě, i když posilovna není zabezpečená, tak je pořád tvoje a považovala jsem to za slušnost.“

„Aha, to jsem nevěděl, teda to, že taky patří mě, samozřejmě že můžeš přijít i ty, bude mi potěšením.“

„Tak zítra ráno, dobrou noc Harry.“

Dobrou Nym, Tonksová.“ Skoro se přeřekl Harry.

Ta po Harrym jen šlehla pohledem, ale s úsměvem na tváři zavřela za sebou dveře.

Tonksová v posilovně skutečně neměla sebemenší problém, dokonce je i malinko poopravila, když dělali něco nepřesně.

Po snídani šla rovnou s Harrym do jeho pokoje, aby mu ho pomohla zabydlet. Harry se z počátku cítil trošku nesvůj, protože Dora se ihned chopila iniciativy a spíš to vypadalo, že Harry pomáhá jí, než naopak. Brzy si ale zvykl a začal si to dokonce i užívat, do oběda tedy pověsili všechny obrazy a fotky famfrpálových mužstev, nebylo jich tolik, ale nemohli se rozhodnout kam je umístit tak, aby všechny vynikly. Tonksová neustále měnila místo, kde soustředit plakáty a kam dát obrazy. Nakonec plakáty pověsili kolem pracovního stolu a obrazy rozvěsili různě po obývacím pokoji, některé dali i do ložnice. Když tam vešli, Tonksová se zastavila ve dveřích a velice pozorně se rozhlédla s úsměvem na tváři. Harry si toho všiml, ale radši to nijak nekomentoval. Po obědě se vrátili zpátky a soustředili se na urovnání knih do knihovny, Tonksová mu poradila, aby si z jedné sekce udělal jakýsi transportér, kde by se objevovaly knihy z rodinné knihovny, které by obsahovaly hledané téma. Harry nevěděl jak to udělat, ale Tonksová to zařídila za něj a při tom ho to kouzlo i naučila a vysvětlila, jak ho obměnit pro transport jiných věcí. Ještě vybrali místo pro jeho kouzelnické rádio a potom si sedli ke konferenčnímu stolku, Yuki jim přinesla čaj a nějaké sušenky a jenom si povídali.

Najednou Tonksová vyskočila, „už mi došlo, na co jsme zapomněli.“

„Co, my na něco zapomněli?“ zeptal se nechápavě Harry.

„No byla jsem si jistá, že jsem při zařizování něco opomenula, ale nemohla jsem na to přijít.“

„No dobrá a co to tedy bylo?“

„V podstatě to nejdůležitější, bar.“

„Co, bar, ale mě je teprve patnáct, myslím, že bych neměl mít bar.“

„Ale jdi, první láhev do sbírky už máš, teď potřebuješ ještě led, pár skleniček a nějaké tyčinky, nebo tak něco. „Yuki.“

„Ano, co si paní přeje,“ špitla skřítka hned, jak se objevila.

„Mohla bys sem přemístit skřítčí pytlíky s ledem, skleničky na víno a na whisky, tak šest od každé a nějaké tyčinky a oříšky,“ nadiktovala Tonksová seznam skřítce, ta jen přikývla a okamžitě zmizela.

Vstala a jednu komodu přeměnila na velmi vkusný bar, než si ho Harry pořádně prohlédl, tak se na stole postupně objevilo všechno, co Tonksová chtěla.

„Kde máš tu láhev?“ zeptala se Dora a začala všechny věci rovnat do baru.

„V kufru, hned pro ni dojdu,“ řekl Harry a už byl na cestě do ložnice.

„Ty sis jí chtěl vzít do školy?“ zeptala se na oko pohoršeně Dora.

„Ne, to ne, to je spíš reflex, jsem zvyklý mít všechno v kufru, asi bych se to měl odnaučit.“ Ušklíbl se Harry, když přicházel s lahví v ruce.

„Nechceš hned ochutnat?“ zeptala se, když od něj láhev přebírala, aby jí uklidila.

„No já nevím, není na to ještě brzo?“ znejistěl Harry.

„Jo to máš asi pravdu, tak po večeři,“ přesvědčovala ho Dora.

„No tak dobře,“ souhlasil trošku neochotně Harry.

Do večeře zůstali u něj v pokoji a příjemně si povídali o všem možném. O Doře a její práci u Bystrozorů, o kterou se Harry živě zajímal, jako o svoje budoucí povolání. Tonksová pro změnu nenápadně tahala z Harryho informace o jeho činnostech.

Najednou se Harry zarazil. „Počkat, počkat, no zatím jsem ti nic důležitého neřekl, ale snažíš se ze mě dostat informace,“ podíval se trošku vyčítavě na Tonksovou.

„Tak trošku,“ ušklíbla se Tonksová

Harry jí věřil, takže by jí rád všechno řekl, konec konců to zatím prozradil jen Hermioně a trochu ho to tajnůstkářství unavovalo. Tonksová je v Řádu, což zaručovalo jistou důvěryhodnost a něco určitě i věděla. Její přítomnost Harry vítal, navíc patřila mezi výborné kouzelnice vyšetřovacího týmu bystrozorů.

„Už je čas večeře,“ změnil téma Harry a řekl si, že si to přes večeři rozmyslí.

„Dobře tak půjdeme,“ přijala jiné téma s pochopením Dora.

U stolu je Ginny oba pozorovala dost nenávistně, nebo možná závistivě. Hermiona se zajímala, jak jim šla výzdoba pokoje, tak Harry během celé večeře vyprávěl. Nakonec Harry odešel sám, Tonksová se zvedla až chvíli po něm a dala si pozor, aby jí nikdo neviděl jít po schodech ve východním křídle. Když dorazila k Harrymu, tak jí dveře rovnou oznámily, že může vstoupit. Harry už na ni čekal s nalitou whisky. Během večeře rozhodl, že jí asi všechno řekne, nejen že by ona mohla být jeho Pravou láskou, ale i kdyby nebyla, tak její přátelství a důvěra by mohla být užitečná.

„Vím, že ses ze mě pokoušela vytáhnout informace, což mě trošku překvapilo, protože jsi členka Řádu a víš toho mnohem víc než já,“ začal Harry.

„No možná mám víc informací o aktivitách Smrtijedů, ale o tobě nevím nic a ty mě taky zajímáš,“ odvětila Tonksová.

„Dobře o sobě toho vím dost, možná skoro všechno, ale o Smrtijedech nevím nic.“

„No všechno ti říct nemůžu, protože jsem vázána přísahou a ta mi to nedovolí.“

„Počkej, počkej, jakou přísahou?“ zajímal se Harry.

„No při něčem, co by se dalo nazvat přijímacím rituálem, jsem skládala přísahu k Fénixovi, proto Fénixův řád, má to několik efektů, nemůžu říct nikomu nepovolanému to, co Řád zakázal, těchto informací moc není, protože když se to pokusím říct, tak je to dost nápadné a kdyby takto zakázaných informací bylo víc, mělo by to přesně opačný efekt, dál nám to pomáhá při identifikaci členů Řádu a když se někdo pokusí o zradu, třeba jako útok na členy Řádu, nebo tak něco, tak mu to vymaže paměť a změní to jeho znamení,“ podala vyčerpávající vysvětlení Dora.

„Moment, vy taky máte znamení? A co mi můžeš říct?“ ptal se dál Harry.

„Ano, máme znamení, vidí ho jen členové, a co ti můžu říct je otázkou, na kterou neznám odpověď.“

„Dobře tak co takhle výměna informací, já jsem se rozhodl, že ti věřím. To znělo trošku blbě, ale rozhodl jsem se, že ti o sobě řeknu všechno, co vím. Budeš jedna ze tří lidí, která o tom bude mít ponětí, a doufám, že si to necháš pro sebe. A ty mě řekneš to, co můžeš.“

„Uvědomuješ si, že já mám asi víc informací, než ty?“ pověděla jakoby škodolibě Tonksová.

„Hm, takže nesouhlasíš?“

„To jsem neřekla,“ ušklíbla se Dora. „Tak si na to naše informační spojenectví připijeme, ne?“

Harry přikývl, pozvedl skleničku a přiťukl si s ní.

Harry jí řekl o nepříliš známém rodu Potterů, o jeho návaznosti na Godrika Nebelvíra, ukázal jí dědičný prsten, už sama si domyslela, jakou asi má magickou moc a to ještě nevěděla o Pravé lásce, tohle jí zatím říct nechtěl. Sám se dozvěděl, co Voldemort a Smrtijedi dělají, Dora se sice ze začátku zdráhala říkat Vy-víte-komu jménem, ale rozhovor s Harrym, který ho používal naprosto samozřejmě a vypitá whisky, i když jí nebylo moc, udělala své. Rozloučili se až po jedenácté hodině.

„Tak dobrou noc, Doro.“

„Dobrou, Harry. Budeme zítra pokračovat?“

„Bude mi potěšením, ale nevím, jestli je v pořádku, abychom byli zase celý den spolu sami, ne, že bych se nudil, nebo tak něco, ale…“ nestihl dokončit větu Harry, protože ji Dora dořekla za něj.

„Drby,“ dopověděla Dora.

Harry jen přikývl.

„Tak zase po večeři, takové příjemné popovídání před spaním, možná s nějakým doprovodným programem,“ navrhla Tonksová.

„Máš na mysli něco konkrétního?“ zajímal se Harry.

„No, něco už mě napadlo, ale nech se překvapit.“ Ušklíbla se.

Z toho úsměvu Harrymu malinko vyschlo v ústech.

Další den proběhl v klidu, ráno byli v posilovně jen tři, Hermiona, Harry a Dora, Ginny nepřišla a Hermiona říkala, že byla moc unavená a nevyspalá, ale jí připadala spíš uražená.

 Harry měl už hotové všechny domácí úkoly, stejně jako Hermiona. Ron je teprve teď začal psát a byl u toho dost nerudný. Dvojčata si s úkoly moc starostí nedělala, možná proto, že na ně byli dva. Napsal je jen jeden z nich a pak ho okopíroval pro toho druhého. Harry se usadil v obývacím salónku a na střídačku se bavil s Ronem a usmíval se nad tím, jak mu to nejde a jak se nad tím zbytečně rozčiluje, Ginny úkoly psala taky, ale byla v knihovně a když za ní Harry přišel, tak ho ignorovala. Psal si poznámky do zápisníku, ale protože už byl za polovinou, tak na to tolik nespěchal a většinu času trávil u dvojčat, která mu předvedla jejich verzi Monopoly, zatím jim nechali jejich původní název. Harry nad tím nestačil žasnout. Jak za ty necelé dva dny hry přetvořili. Místo mudlovských peněz používali kouzelnické, přejmenovali budovy, takže tam bylo nádraží King's Cross, obchody na Příčné ulici, nebo v Prasinkách a tak podobně, jen se nemohli rozhodnout, jestli tam umístit i Bradavice, nebo ne. Figurky, nebo lépe řečeno podobizny hráčů, chodily po herní desce samy podle toho, kolik jste hodily na kostce. Tuto jedinou činnost ponechali beze změny, protože se jim líbila. Pak mu předvedli jejich verzi Scrabble, zabudovali do desky slovník, takže pokud jste složili slovo, které neexistovalo, tak kameny zčervenaly a nezapočítaly skóre, které se taky počítalo samo.

V podvečer za ním přišla Tonksová.

„Sirius mě poslal, jestli se nechceš podívat na zahradu, je sice celá zasněžená, ale ve sklenících to vypadá úchvatně i teď.“

„Proč ne,“ souhlasil Harry a s Dorou po boku odešel ke dveřím na zahradu, kde už na ně čekal Sirius.

Když je viděl, jak přicházejí bok po boku, tak se neubránil lehkému pousmání, ani jemu neušlo, že byli včera celý den spolu, ale nijak nehodlal zasahovat svému kmotřenci do jeho milostného života, konec konců on v jeho věku proháněl holky možná ještě víc.

Zahrada byla celkem velká, ale nejspíš to bylo tím, že její převážná většina ležela pod poměrně silnou vrstvou sněhu, ten odstranili jen z cestičky, která vedla kolem skleníku až na druhou stranu zahrady, kde stála bouda.

Ve skleníku stála paní Weasleyová a zrovna pomocí hůlky zalévala záhonky, které v kontrastu s bílým sněhem pokrytým prostorem venku vypadaly skutečně impozantně.

„Já myslel, že se skřítci starají i o zahradu?“ podivil se trošku Harry.

„Normálně ano, ale Molly chtěla něco dělat, tak s nimi domluvila, že jim se zahradou pomůže,“ vysvětlil Sirius.

„Spíš šílel, že nemá co dělat a všichni z ní byly nervózní, tak jí to Sirius dohodl,“ pošeptala mu do ucha Dora, jak se k němu naklonila blíž, tak se jejich ruce o sebe otřely.

To co Harry považoval za boudu, byla ve skutečnosti stáj pro Klofana, vevnitř bylo doslova horko, Klofan spokojeně popocházel po stáji, Sirius se mu už ani nepoklonil a rovnou ho poplácal po šíji. Harry a Dora se s ním přivítali radši tradiční úklonou, ale hned potom ho taky přišli pohladit. Zpátky do domu se vrátili až k večeři.

Po večeři se Harry a Tonksová zase sešli u Harryho.

„Tak už mi konečně řekneš, co jsi vymyslela za doprovodný program?“ zajímal se natěšený Harry.

„No doufám, že budeš souhlasit, ale co taková soukromá módní přehlídka, dostal jsi spoustu hábitů a určitě jsi je ještě neměl na sobě a prosím, neuraz se, ale moc toho o módě nevíš a takhle kvalitní a pěkné oblečení by bylo škoda špatně kombinovat s doplňky,“ odvětila Dora a trošku vlezle otevřela Harryho skříň, kam včera všechny hábity uložili.

 „No dobře, já se ti předvedu v hábitech a předpokládám, že mi poradíš, jak to zkombinovat, ale v čem se mi předvedeš ty?“

„No vzala jsem si to spodní prádlo, co jsem od tebe dostala, tak mě napadlo, že by si mě v něm chtěl vidět?“

Harry malinko zčervenal, ale opravdu jen malinko, „no, ale to je jen jeden obleček a já tu mám pět hábitů, tři čepky a šest kravat,“ řekl trošku provokativně Harry.

„Zapomínáš, že jsem metamorfomág,“ usmála se Dora.

„Dobře, nechám se překvapit, nepopovídáme si napřed?“

„Měla jsem na mysli to samé, dopoledne jsme měli krátkou schůzi, a myslím, že bys měl vědět podstatnou většinu věcí, co jsme probírali.“

„Začínám být nedočkavý, začni.“

„Dobře, tak první věc je, že volba nového ministra se komplikuje, Voldemort se snaží protlačit svého člověka, není pravděpodobné, že by se mu to povedlo, alespoň bez použití Impéria a členové Starostolce jsou většinou schopní kouzelníci, takže by sem jim to nemělo povést ani tak, ale i minimální možnost je velmi znepokojivá. Další věc je, že Bradavice jsou bez učitele Obrany proti černé magii, Moody je téměř úplně paralyzovaný a rozhodně se nedá do pořádku do konce prázdnin, Bill sice říkal, že možná o někom ví, ale i to se musí vyřešit a bezprostředně se tě to týká. Poslední věc je, že vzhledem k mimořádným okolnostem je absolutní zákaz návštěv na většině oddělení nemocnice u sv. Munga.“

„Takže…“ začal Harry.

„Ano, nemůžeš jít navštívit Alastora,“ nenechala se přerušit Dora.

Harry se tvářil hodně zklamaně, „chtěl jsem mu poděkovat za to, co pro mě udělal.“

„Já vím, ale on to udělal rád a udělal by to pro každého, nevím, jestli to teď chápeš, ale určitě to pochopíš, jestli se přidáš k bystrozorům.“

„Myslím, že to chápu, ještě něco, co bych měl vědět?“

„Ne, teď ty, co jsi mi chtěl říct?“

Harry jí pověděl o Proroctví, o své síle, Pravou lásku obešel prohlášením: „nemohu ho porazit sám, potřebuju pomoct konkrétní, ale bohužel pro mě zatím neznámé, osoby.“

„A ta osoba by měla být žena?“ zajímala se Tonksová.

„Je to velice pravděpodobné,“ ušklíbl se Harry.

Dora chápavě přikývla, „tak a teď přehlídka.

Harry si dokonce udělal na dveřích skříně seznam, co má s čím nosit, protože chtíc nechtíc musel uznat, že on toho o módě opravdu moc neví a Dora má výborný vkus.

Pak si sedl do křesla, kde před tím seděla Dora, ta si pustila rádio, a začala se svlíkat, Harrymu to přišlo spíš jako striptýz, než módní přehlídka, ale absolutně nic nenamítal.

Když si svlékla tričko a otočila se směrem k němu, tak vyskočil, „co to tady máš?“ a upíral oči na cosi zlatého na jejím hrudníku.

„Fénixe,“ odpověděla automaticky Dora, pak se zarazila, „ty ho vidíš?“

„Samozřejmě, že ho vidím, jen pořád nevím, co to je?“

„Fénix, znak Řádu, mají ho všichni členové vytetovaný na srdci, ale mohou ho spatřit pouze oni, je to náš identifikační znak, který se nezkopíruje při použití mnoholičného lektvaru.“

„To si jako při každém srazu ukazujete prsa?“ usmíval se nad tou myšlenkou Harry.

„Ale prosím tě, je dost vysoko, vždyť i teď mám podprsenku a je bez problémů vidět, většinou stačí, když si poodhrneš tričko. A nemusíme si ho ukazovat při každém shledání, protože dveřmi do jednací síně Řádu, která je v přízemí západního křídla, nevstoupí nikdo, kdo nemá Fénixe. Můžu pokračovat?“ zakončila otázkou výklad Dora.

Harry přikývl a znovu se pohodlně posadil do křesla. Byl opravdu velice rád, že se naučil nosit dlouhé kouzelnické hábity bez kalhot. Když byla Dora jen ve spodním prádle, které dostala od Harryho a usoudila, že tento model si již dostatečně prohlédl, tak místo oblečení začala měnit sebe, začala drobnými změnami obličeje, postupně se propracovala až ke změnám poprsí, nejprve si je zmenšila na téměř plochý hrudník, pak si je začala postupně zvětšovat, až do okamžiku, kdy měl Harry dojem, že to podprsenka již nemůže vydržet a praskne. V tu chvíli měl taky dojem, že praskne i jistá část jeho oděvu. Něco podobného předvedla i se svým pozadím, ale tam nezacházela až do takových extrémů. Pak se měnila komplet, od absolutní anorektičky, kdy jí byla vidět každá kost, přes kulturistku, samý sval, až po ženu, která by šla popsat jako krev a mléko.

„To asi můžeš mít každého chlapa, kterého chceš?“ usmíval se šibalsky Harry.

„No, teoreticky ano, ale zase tolik jich nechci a navíc bys asi nevěřil, kolik chlapů, jak si jim řekl, to spíš děsí.“

„Mě to neděsí, i když některé tvé podoby trošku ano,“ přiznal s úsměvem Harry. „Tak mě napadlo, jak je to s těmi svaly, to máš i jejich sílu, nebo to je jen vzhledové?“

„Tak napůl, ale je to komplikovanější, za prvé udržení jiné podoby než této,“ už se změnila zpátky na svou nejčastější podobu, “ vyžaduje jistý stupeň soustředění, za druhé i když je to skutečná fyzická změna, tak je to tělo, na které nejsem zvyklá a komplikovanější pohyb je hodně náročný až téměř nemožný a za třetí je to občas i nepohodlné.“

Při tom vysvětlování se přesunula až k Harrymu a sedla si mu na klín, pochopitelně si nemohla nevšimnout v jaké je stavu, ale nijak to nekomentovala, jediná reakce, která by s tím mohla mít co dočinění, byl její rozšířený úsměv a zajiskření v očích.

Začali si rukama prozkoumávat těla a vášnivě se líbat. Harry pocítil něco jako odpor, připadalo mu to divný, zkusil se na ten pocit víc soustředit, čehož si Dora pochopitelně všimla.

„Co se děje Harry? Něco je špatně?“ zeptala se trošku překvapeně a zklamaně.

„Ne, teda nevím, počkej chvilku.“