Katren

  Druhý den ráno ho budík, který kdysi dávno opravil, vzbudil před pátou hodinou ráno, protože v šest hodin pro něj měli přijet Remus Lupin a pan Weasley. Vstal, oblékl se a ještě jednou zkontroloval, jestli zabalil všechny svoje věci a vydělané peníze.

 Když je včerejšího večera přepočítal, zjistil, že si za ty tři týdny vydělal skoro tisíc pět set liber, chtěl jít do mudlovského Londýna, aby si mohl koupit nějaké hezké mudlovské oblečení, boty a vůbec všechno, co se za kouzelnické zlato nedá koupit, protože to i někteří kouzelníci kupují u mudlů.

 Doufal, že se na nákupy dostane ještě předtím, než pojedou na Příčnou ulici. Když se ujistil, že má všechny věci zabalené, Hedviku zavřenou v kleci a Kulový blesk taky přidělaný ke kufru, odnesl svá zavazadla dolů do předsíně. Normálně mu připadal jeho školní kufr strašně těžký, ale dneska ho unesl jako by nic, tak chvilku přemýšlel, jestli má všechny knihy, že je jeho kufr tak lehký, ale pak si uvědomil, že má asi opravdu docela sílu a docela ho toto zjištění potěšilo.

V předsíni nečekal ani deset minut, když někdo potichu zaklepal na domovní dveře. Harry vytáhl hůlku z pouzdra na opasku, který dostal od Siriuse k narozeninám, a prudce otevřel dveře a mířil střídavě hůlkou na dva muže venku, okamžitě je poznal, byl tam Remus Lupin a pan Weasley, ale při vzpomínce na to, že se celý loňský školní rok vydával jeden smrtijed za profesora Obrany proti černé magii, tak raději hůlku nesklonil. Napjaté ticho přerušil, až Lupin.

 „To jsem já, Harry, Remus John Lupin, vlkodlak, bývalý profesor Obrany proti černé magii a jeden z tvůrců Pobertova plánku,“ teprve teď Harry sklonil hůlku a na oba muže se usmál.

 „Můžeme vyrazit?“ zeptal se pan Weasley a nervózně se rozhlédl.

 „Jistě,“ odpověděl Harry a zastrčil si hůlku zpět do pouzdra, jednou rukou zvedl svůj školní kufr s koštětem a druhou rukou vzal klec s Hedvikou. Lupin se trošku zarazil, když viděl s jakou lehkostí, Harry svůj kufr zvedl.

„Nepoužil jsi na něj nadnášecí kouzlo?“ zeptal se Lupin a Harry se jen usmál a položil kufr zpátky na zem.

„Jen si to klidně zkus,“ řekl Lupinovy a ten se po jeho návrhu sklonil a popadl kufr. Když ho zvednul, pohlédl na Harryho, který si mezitím vyhrnul rukáv na svém vytahaném tričku, které zakrývalo jeho už slušně narostlé svaly. Když to Remus viděl, tak nestačil skrýt svůj překvapený výraz a kufr radši opět pustil.

 „No, Sirius říkal něco o tom, že chceš posilovat, ale že až takhle, to jsem nečekal.“

 „Tak vyrazíme už?“ přerušil je najednou pan Weasley, ale také se usmíval. „Pokud ihned nevyrazíme, tak se Molly asi zblázní strachy, kde jsme tak dlouho a myslím, že ani Hermiona s Ginny nebudou nadšené, když se tak opozdíme.“

 Harry se zmateně otočil, pohlédl na pana Weasleyho a zeptal se: „Hermiona?“

 „Ano, také jsme ji pozvali, přijela včera dopoledne,“ dostalo se mu rychlé odpovědi.

 Harry se usmál a řekl: „Tak to bychom měli opravdu vyrazit, protože jestli se do nás pustí tři ženy najednou, s tím že jdeme pozdě, tak nám nepomůžou kouzla ani svaly.“

 Všichni tři na sebe pohlédli a rozesmáli se. „Vlastně čtyři,“ prohlásil mezi smíchem Lupin.

 Harry se chtěl zeptat, co to mělo znamenat, ale to už Lupin vzal klec s Hedvikou a vyrazil pryč, Harry nadějně pohlédl na pana Weasleyho, ale ten jen zakroutil hlavou a z jeho výrazu se dalo vyčíst, aby se teď neptal. Harry pokrčil rameny, vzal svůj kufr do levé ruky, aby pravou mohl v případě nutnosti vytáhnout hůlku a vyrazil za Remusem.

 „Proč nemůžeme zavolat záchranný autobus sem?“ zeptal se Harry asi po deseti minutách chůze, viděl jak pan Weasley se zamračil jako by přemýšlel, co má odpovědět, ale Lupin se ozval jako první. „To ti řekne profesor Brumbál, myslím, že má zítra přijít k Weasleyovým aby ti všechno vysvětlil.“

 Harry jen svraštil obočí a nechápal, proč mu to nemohou říct oni a hned teď, když to evidentně vědí, ale pokud jim to Brumbál zakázal, tak s tím stejně nic neudělá.

Po další skoro hodině chůze se Lupin zastavil a kývl na pana Weasleyho, ten vytáhl hůlku a mávnutím přivolal Záchranný autobus. Okamžitě vyskočil průvodčí Stan Silnička a začal svůj proslov, ale po prvních dvou slovech ho Remus přerušil zavrčením a strčil Stana zpátky do autobusu.

 „My víme, ale dneska spěcháme,“ řekl nakonec Remus a Harry se podivil, co vedlo Lupina k tomu, aby se choval tak hrubě, ale než se nad tím stačil zamyslet, tak ho pan Weasley strkal dovnitř a on raději nastoupil.

 Když byly všichni vevnitř tak se od Remuse dozvěděl, že jedou do Vydrníku svatého Drába. Pan Weasley se na Stana Silničku usmál a řekl: „Prosil bych expres,“ a vtisk mu do dlaně dva galeony. Stan se už na nic neptal a šel dopředu k řidiči, všichni se rychle posadili, než se autobus s hlasitým prásk prudce rozjel. Harry se podíval na svůj doprovod a chtěl vysvětlit jejich podivné chování, Lupin se pod jeho pohledem nepatrně zachvěl a pak se dal do vysvětlování.

 „Podle našich zdrojů na tebe dneska chtějí zaútočit, sice pochybuji, že by se ukázal samotný Voldemort, protože ministerstvo stále odmítá jeho návrat a on sám ještě není tak silný jak byl, než se tě pokusil zabít a to jak jsi mu loni uprchl, ho také vyděsilo, i když to pochopitelně neuzná, ale i tak bude lepší, když budeme v doupěti, co nejdříve. Doupě bylo zabezpečeno spoustou ochranných zaklínadel, většinu z nich aplikoval sám Brumbál.“ Harry se nad tímto prohlášení usmál a zeptal se. „Taky spoustu ochranných kouzel aplikoval na dům číslo 4 v Zobí ulici, proto jsme museli, tak daleko pěšky? Museli jsme mimo ochranná kouzla?“

 „V podstatě máš pravdu, Harry,“ řekl pan Weasley. „Ale zbytek ti vysvětlí Brumbál.“

Po půl hodině cesty se všichni tři trochu uvolnili a začali klimbat, přece jenom vstávali hodně brzo ráno a víc jak hodinu šli pěšky v docela ostrém tempu a teď seděli a zdálo se, že se nic neděje, teda pokud se dá říct, že se nic neděje, když jedete autobusem, které přeskakuje celá hrabství.

 Najednou autobus zase poskočil a prudce zastavil, Harry zaklel, protože měl co dělat, aby se stačil zachytit a nespadl, Lupin který seděl na kraji, skutečně spadl, ale než se Harry vzpamatoval, už stál v uličce s hůlkou napřaženou, až teď si Harry uvědomil, že je všude naprostá tma.

 Sáhl pro hůlku a už chtěl říct Lumos, když na něj sykl pan Weasley a zašeptal: „Žádné světlo jinak nás uvidí,“ Harry přikývl, musel uznat, že měl skutečně špatný nápad a má se ještě hodně co učit, aby vůbec přežil útok ‚obyčejných‘ smrtijedů, natož útok samotného Voldemorta. Ze zamyšlení ho vytrhl až Lupinův šepot, Harry si znovu v duchu vynadal a po čtyřech přelezl o několik sedaček dozadu k Lupinovy, který na něj začal šeptat instrukce.

„Musíme se jich zbavit, potřebujeme tenhle autobus, jinak se do Doupěte nedostaneme, na přemisťování si ještě moc mladý.“ Harry chtěl namítnout, že stejně jako nezletilý nemůže kouzlit, ale to už se k nim doplazil i pan Weasley a řekl: „Nevím kolik jich může být, ale my jsme jen tři a nemáme ani jak dát vědět ostatním, že máme potíže.“ Harry už se neudržel a zasyčel: „já stejně nemůžu kouzlit, jinak mě vyloučí ze školy a všechno.“

Pan Weasley se podíval na Remuse, který souhlasným kývnutím dal na vědomí, že souhlasí. „Dobře,“ řekl pan Weasley podíval se na Harryho. „Vím, jak tě předčasně zbavit Hlídáčka, to je zaklínadlo, které se automaticky uvalí na každého nezletilého kouzelníka, navíc jak ti jistě došlo, by odhalilo i kouzla, která nejsou vyslaná tebou, ale lidmi ve tvém okolí, takže by tě mohli obvinit i za kouzla, která bychom vyslali my. Vůbec Hlídáček nefunguje ani zdaleka tak dobře, jak si ostatní myslí, ale nikdo nesmí zjistit, že jsem to udělal, to bychom měli všichni strašné potíže.“

 Harry se zamračil a řekl: „Ale když v mé přítomnosti použijete kouzla na zrušení Hlídáčka ministerstvo na to přijde.“

 Pan Weasley se pousmál, než pověděl: „Nepřijde, protože právě tohle kouzlo naštěstí není schopné detekovat, akorát to nikomu nesmíš říct, jinak by to chtěli všichni nezletilí zrušit a ani neříkej to, že to detekuje i kouzla z okolí, kdyby to věděli děti z kouzelnických rodin…“  Harrymu okamžitě svitlo, co tím myslí a tak dokončil větu místo pana Weasleyho. „Tak by jim došlo, že je nehlídá ministerstvo, protože nedokáže odhalit, jestli kouzlí oni nebo třeba rodiče.“

 „Ano,“ usmál se Lupin. „Ministerstvo spoléhá, že kouzelničtí rodiče si svoje děti pohlídají samy. Harry se zamračil, ale kývl na pana Weasleyho. „Slibuji, že to nikomu neřeknu.“

 Pan Weasley zvedl hůlku, namířil ji na Harryho a zašeptal: „Intemaro vizite.“ Harry pocítil zvláštní pocit, který mu projel celým tělem a trochu se zatřásl.

 „Dobře,“ řekl Lupin. „Už jsme ztratili spoustu času, sám se divím, že se ještě nepokusili o útok, asi nevědí, že jsme jen tři a vědí, že nemůžeme utéct, dojdu dopředu zjistit, co je s řidičem. Když Lupin došel ke kabině řidiče, našel ho omráčeného sedět za volantem, Stana nebylo nikde vidět.

 Najednou na něj letělo asi půl tuctu červených paprsků omračovacích kouzel, jen tak tak se stačil schovat pod sedačky a zavolal dozadu na Harryho s Arturem. „Je jen omráčený, ale venku jich je nejmíň šest.“

 Harry dostal nápad a tak tiše pověděl na Remuse. „Stáhni ho ze sedačky na podlahu, ať ho náhodou něco netrefí a vezmi mu hůlku, teď mu k ničemu není a hoď mi ji.“

 Remus neztrácel čas otázkami a za okamžik už k Harrymu letěla hůlka Ernýho Bouráka, řidiče Záchranného autobusu. Harry ji vzal do levé ruky a vydal se po podlaze mezi pana Weasleyho a Remuse, když dorazil na místo, které si vybral, na oba zašeptal: „Já zůstanu dole, rozsvítím Ernýho hůlku, oni na mě pošlou zaklínadla a vy se můžete pokusit trefit někoho venku podle toho, odkud vyletí kouzla.“

 Oba na něj kývli, že rozumí. Harry kývnutím dal signál k akci a zašeptal Lumos, v tom okamžiku se pan Weasley i Lupin vztyčili a osm paprsků vyletělo prakticky najednou. Šest jich směřovalo z různých míst z venku na Harryho uvnitř autobusu, který ovšem nemohli trefit, protože ten se dobře kryl mezi sedadly, zato dva paprsky, které směřovali ven, vyletěli jen o něco později, zato zasáhli svůj cíl.

 Teď teprve začal opravdový boj, Smrtijedy rozčililo, jak naletěli a už na nic nečekali a začali se všichni čtyři hrnout do autobusu. Pan Weasley a Lupin metali jedno kouzlo za druhým a drželi Smrtijedy zatím venku. Harry se taky postavil a vyhodil rozsvícenou hůlku Ernýho rozbitým oknem ven, jak letěla, tak na chvíli upoutala pozornost dvou Smrtijedů, kteří za svou nepozornost zaplatili, jednoho omráčil Lupin, ale sám měl co dělat, aby se jen tak tak vyhnul kouzlu, které na něj poslal zavalitý Smrtijed, který si letícího světla snad ani nevšiml a soustředil se jen na Lupina.

 Druhého dostal Harry, který potom co hodil hůlku, podobnou reakci očekával a byl tak připraven, vyřídit ty kteří na to skočí, poslal na něj kletbu úplného spoutání, Smrtijed zavrávoral a padl na druhého, kterého tak poslal přímo do paprsku kouzla od pana Weasleyho.

 Pan Weasley se na Harryho usmál a koukal, jestli není někde ještě někdo, Harry se otočil k Lupinovy, který stále bojoval s tím posledním Smrtijedem, Harry na něj vyslal Expelliarmus, ale Smrtijed se o sekundu dřív přemístil pryč.

 Harry si odechl, ale to už se k němu hnal Lupin. „Není ti nic Harry?“

 „Ne, nic mi není.“

 „Dobře, musíme okamžitě zmizet, než přijdou další.“

 Harry přikývl, namířil hůlkou ven a křikl: „Accio Ernýho hůlka“, hůlku chytil a vydal se dopředu k řidiči, kde pan Weasley už vzkřísil Ernýho, který byl poněkud dezorientovaný. Harry mu vtiskl do ruky hůlku a zeptal se: „Kde je Stan?“

 „Šel ven,“ zašeptal Erný, Lupin se tedy vydal ke dveřím a otevřel je. Stan ležel hned vedle dveří a byl omráčený. Harry Lupinovy pomohl, aby ho dostali dovnitř, Erný už se vzpamatoval natolik, aby mohl zase řídit. Autobus prudce vyrazil a Erný vyprávěl, co se stalo.

 „Někdo si nás odmávnul, a když Stan vyskočil ven, tak nás oba najednou omráčili.“ Harrymu se na tom něco nezdálo, ale nemohl přijít na to co, až pak si to uvědomil, otočil se k Lupinovy a zeptal se: „Není divný, že tu mimo nás nikdo není a že se Smrtijedi nepokusili nikoho zabít?“

 „No ta první otázka mě taky trápí, na tu druhou myslím znám odpověď alespoň částečně, ale myslím, že bude lepší, když ti to řekne zítra Brumbál.“

Harry se zamračil, že mu nikdo nechce nic říct a pořád se odvolávají na Brumbála, ale než stačil cokoliv namítnout, tak autobus opět prudce zabrzdil. Harry se vyděsil, že to je další útok, ale když se rozhlédl, tak venku nikdo nebyl a krajina mu byla povědomá.

„Jsme tady,“ řekl pan Weasley a vystoupil, druhý šel Harry se svým kufrem a koštětem za ním nakonec Lupin s Hedvikou.