Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


19. kapitola - Grimmauldovo náměstí

15. 6. 2012

 Ráno se Harry probudil odpočatý a naprosto v pořádku, chtěl se obléct a jít na snídani, první problém byl už v tom se obléct, protože oblečení, které měl včera na sobě, zmizelo, nejspíš ho odnesla paní Weasleyová vyprat a jiné mu nepřinesla, druhý problém se ukázalo kam jít na snídani. Oba problémy vyřešil Sirius, když se objevil ve dveřích ošetřovny s draze vypadajícím hábitem v ruce, velmi podobného, jako měl na sobě on sám.

„Nechtěli jsme ti zbytečně hrabat v kufru, bez tvého dovolení, tak jsem ti přinesl něco ze šatníku rodiny Blacků, mělo by ti to být,“ konstatoval s úsměvem na rtech jeho kmotr.

„Děkuju Siriusi, ale mě by stačili obyčejné kalhoty a mikina.“

„Jen si to obleč Harry, nikomu tady sice nezáleží na tom, jak chodíš oblečený, ale měl by ses už konečně naučit, že spousta kouzelníků tě bude hodnotit podle toho, co máš na sobě. Já jsem svoje rodiče nesnášel pro jejich posedlost čistou krví, ale tohle mě naučili i vkus měli celkem slušný. Ty jsi poslední s vysoce postaveného kouzelnického rodu, tak bys neměl chodit oblečený jako vagabund.“

„Takže ty jsi taky poslední člen čistokrevného kouzelnického rodu?“ zeptal se Harry a natáhl ruku pro hábit.

„No jak se to vezme, jsem poslední mužský zástupce pokrevní linie Blacků, ale rozebrat celí náš rodokmen by zabralo hodiny, možná i dny.“ Ušklíbl se Sirius.

„A tvoji rodiče patřili mezi“ Harry nechal otázku odeznít.

„Smrtijedi?“ doplnil ho Sirius.

Harry přikývl.

„Ne nepatřili mezi ně, ale to neznamená, že s jeho názory nesouhlasili, ale byli dost chytří na to, aby pochopili, že je to maniak, jen můj mladší bratr se k nim přidal, ale brzy na to zemřel, v Azkabanu jsem se od zatčených Smrtijedů doslechl, že je zradil, asi na to neměl žaludek, byl celkem normální, jen byl snadno ovlivnitelný a to i bez magie.“

Harry nevěděl co říct, během několika minut se o svém kmotrovi dozvěděl víc než za dva roky co věděl o jeho existenci. Mlčky si oblékl hábit a chtěl si zavázat boty.

„Měli bychom ti sehnat i nějakou reprezentativnější obuv, ale teď si je neber, tady máš bačkory.“

Mávnutím hůlky přivolal něco, co vypadalo jako kříženec sportovních bot a baletních piškotů, celkově ale vypadali celkem slušně a pohodlně. Když si je oblékl, musel uznat, že i k hábitu celkem ladí.

„Tak pojď, půjdeme na snídani, Molly už tě chtěla jít vzbudit, když si se vzbudil,“

„Jak jste vůbec věděli, že jsem se vzbudil?“ zajímal se Harry.

„Na celé ošetřovně jo monitorovací kouzlo, proto Molly trvala na tom, že tam dneska zůstaneš,“ ušklíbl se Sirius.

Harry si až teď všiml, že přijímací salónek je spíš jen prostorná chodba ve tvaru písmene L. ze které vedlo pět dveří, Jedněma včera přišli ze zahrady, druhé nepochybně vedli ven, před těma z ošetřovny teď stál.

„Do východního křídla Harry,“ řekl mu Sirius, když se Harry zastavil.

„Ty vpravo,“ usmál se, když se na něj Harry nechápavě otočil.

„Vešel do velké jídelny, které dominoval stůl, u kterého by se pohodlně najedlo přes dvacet lidí.  Harry se rozhlédl po místnosti a zůstal ohromeně stát, celá místnost vypadala moderně, ale při tom si zachovávala tradiční styl. Na druhé straně místnosti přesně v polovině byl velký klenutý průchod do kuchyně. Vpravo za stolem byly dvoukřídlé leštěné dubové dveře.

U stolu sedělo kolem deseti lidí, všichni byly po snídani a už jen popíjeli kávu nebo čaj, Hermiona ještě pročítala Denního věštce.

„No konečně princátko se nám konečně probudilo,“ upozornil na jeho příchod Fred.

Všichni se na něj otočili a Harry si připadal jako blbec, zvlášť po tom Fredově titulu mu připadalo, že na něj všichni zírají.

Když do něj Sirius jemně strčil, tak se vzpamatoval, popřál všem dobré ráno a šel k volnému místu u stolu.

S mírným prásknutím se vedle něj objevil mladičký domácí skřítek s miskou cereálií a pomerančovým džusem.

„Děkuji ti,“ řekl Harry.

„To je Yuki má na starosti východní křídlo a bude patřit tobě,“ řekl Sirius.

Harry zaletěl pohledem k Hermioně, bál se jak bude reagovat na to, že mu patří domácí skřítek, tvářila se dost neutrálně a pořád stejně zaujatě pročítala Denního Věštce. Sirius postřehl jeho pohled.

„To že ti patří je jen kvůli kouzelnickým a skřítčím zákonům, předpokládám, že bude spíš tvoje kamarádka, než tvůj majetek, máme tu ještě jednoho skřítka, jmenuje se Baddy. Yuki i Baddy jsou děti  Bradavických skřítků a letos o prázdninách dosáhli věku, kdy nastupují do práce, zůstat v Bradavicích by pro ně nebylo nejlepší, protože je tam skřítků dost a navíc sloužit s rodiči není ani mezi skřítků úplně ideální. Tak je Brumbál poslal jsem. Yuki oficiálně patří mě a tobě, v sídle má na starosti východní křídlo, kde bydlí návštěvníci, kteří nejsou vnitřní členové řádu a kde máš i ty svůj pokoj. Baddy patří oficiálně jen mě, stará se o západní křídlo, které je výhradně pro členy řádu, kde mám já svůj pokoj a je tam i konferenční místnost řádu.“ Dokončil svoje vyčerpávající vysvětlení Sirius.

Hermiona odložila noviny a upřela soustředěný pohled na Harryho. Ten se malinko ošil a odvedl její pozornost jinam, „je tam něco o včerejšku?“ a hodil pohledem k novinám.

Odpověděl mu ale pan Weasley, “už po tom útoku na Prasinky to ministr málem neustál, ale nakonec se mu to povedlo před širokou veřejností zbagatelizovat a do souvislosti se Smrtijedy to vůbec nešlo, svedl to všechno na Karkarova a nějaké jeho přívržence, ty dva které zadrželi, neměli ani znamení zla. Ten včerejšek už určitě neustojí, ty které jsme zadrželi, mají znamení zla, po minulé válce byli všichni z nich zadrženi a později zproštěni obvinění.“

„Koho jste to chytili?“ zeptal se Harry.

„Byli čtyři, Avery, Jugson, Macnair a Nott.“ Odpověděl Remus.

„A“ otevřel pusu Harry.

„Moody žije, ale je v kritickém stavu, lékouzelníci na něm pracovali dlouho do noci, teď je u něj Bill.“ Odpověděl mu na otázku Sirius dřív, než ji stihl položit.

 „Až se nasnídáš, tak nás tu Sirius provede,“ konstatoval pan Weasley aby odlehčil atmosféru.

„Copak vy jste to tu ještě neviděli?“ zeptal se nechápavě Harry.

„Ne Harry neviděli, alespoň ne všechno, všechno viděl jen Sirius, s něčím jsem mu pomáhal já, s něčím Albus, „na chvilku se zamyslel, “možná ještě Lupin viděl všechno.“ Dokončil svou myšlenku pan Weasley.

„Jo Lupin byl skutečně u všeho, ale ani on neviděl konečnou podobu Harryho pokoje,“ usmál se Sirius, „a vy jste taky už všechno ostatní viděli.“

Po snídani se teda vydali na obchůzku domu, schodiště z jídelny, kterého si Harry prve nevšiml, protože dveře kterými do jídelny přišli, vedlo nad nimi, se dostali do prvního patra, ve kterém měli pokoj všichni školou povinní, na konci chodby byla koupelna, tak akorát velká.

„Podobné pokoje jsou i v západním křídle, jen mají každý svojí koupelnu a jsou výhradně pro členy řádu, vy tam máte přístup jen v doprovodu někoho z řádu, nebo s jeho výslovným povolením.“ vysvětlil Sirius.

„Takže tam bydlí Bill a vy?“ zeptala se Ginny svojí mamky.

„Ano Ginny dva pokoje jsou tam ještě volné, občas tam přespává Tonksová.“

„A kde bydlí Lupin?“ zajímal se Harry.

„Za touhle zdí, ukázal Sirius na zeď vedle schodiště, „ze západního křídla tam jsou dveře, má tam spíš takový malí byt, než jen pokoj, protože se mi ho povedlo přesvědčit, aby se sem nastěhoval natrvalo.“

Když chtěl Ron vstoupit na schodiště do dalšího patra, tak narazil na neviditelnou zeď.

„Tam musí jít jako první Harry,“ usmál se Sirius, když viděl jak se Ron tváří.

Harry tedy vystoupal do dalšího patra jako první, byli tam dvoje dveře, jedny vedly nad Remusův pokoj a druhé oddělovali schodiště od celého východního křídla.

„Zatím ty dveře nejsou nijak zabezpečeny, to uděláme, až to tady těm zvědavcům ukážeme,“ pošeptal mu Sirius, když stanuli před dveřmi do jeho pokoje, „ale nejdřív půjdeme sem,“ ukázal na druhé dveře, „dlouho jsem přemýšlel, co s tímhle prostorem uděláme, na nápad jsi mě přivedl ty Harry a musím říct, že všichni nadšeně souhlasili, na starost si to vzal Remus, protože já, ani Albus tomu nerozumíme, ale myslím, že se fakt překonal.“

Za dveřmi byla velké místnost příčkami rozdělená na několik částí, každá část byla v jiné pestré barvě a v každé bylo několik velkých zrcadel a spoustu nejrůznějších posilovacích strojů a činek.

„Ale vždyť to je posilovna,“ vyhrkla Hermiona, „úžasná posilovna, já jsem párkrát byla ve fitness centru s mámou, ale ta byla tak poloviční,“ pokračovala dívka s vykulenýma očima.

„Tak jak se vám to líbí?“ zeptal se vesele Remus, který za nimi zrovna přišel.

„Jak se vám tohle povedlo, pane profesore?“ zajímal se Harry, který taky o posilovnách nic nevěděl, ale tahle mu přišla přímo úžasná.

„Harry, profesorem nejsem už druhým rokem, co kdybyste mi vy všichni začali konečně tykat?“ zeptal se stále usměvavý Remus.

„Dobře, jak se ti to povedlo Remusi?“ zeptal se znova Harry.

„Celkem jednoduše, byl jsem navštívit několik posiloven a fitness center, podle toho jsme přizpůsobili místnost a pak jsem se tam ještě párkrát po večerech vrátil a vybavení si zkopíroval. Levné, rychlé a nikomu nic nechybí.“ Usmál se výmluvně Remus.

Harry by si posilovnu dokázal prohlížet klidně hodinu, ale všichni nervózně postávali u dveří, celí natěšení na jeho pokoj. Tak odložil důkladnou prohlídku na později a vydal se za ostatními na chodbu.

Tentokrát se Ron ani nikdo jiný nepokusil vejít před Harrym. Místnost, do které Harry vstoupil, vypadala stejně velkolepě jako jídelna, stěny s přírodního kamene, doplňoval červený perský koberec se zlatým vzorem, pohovka a několik pohodlných velkých křesel kolem mahagonového konferenčního stolku mělo béžovou barvu. I ostatní dřevěný nábytek v místnosti byl mahagonový, přes tuto pro někoho zvláštní kombinaci barev místnost vypadala útulně, ale bylo vidět, že není zabydlená, nebyly tu žádné obrazy, nebo kouzelnický portrét, knihovna byla zaplněné sotva z poloviny. U knihovny byl i velký jak jinak než mahagonový psací stůl se spoustou šuplíků. O osvětlení se staral majestátný lustr s kouzelnickými svícemi, na psacím stole bylo něco jako mudlovská lampička, ale ohledně toho, že v domě nebyla zavedená elektřina, tak byla bezpochyby kouzelnická. Z obývacího pokoje vedli ještě dvoje dveře. Za jedněmi z nich byla strohá místnost s několika tmavými skříněmi se skleněnými dveřmi a podél protější zdi byl kamenný podstavec a stojan na kotlík.

„To tu mám míchat i lektvary?“ podivil se Harry.

„Jen ty jednoduší a bezpečnější, tady ta místnost je odstíněna kouzly, aby se nic nedostalo do dalších částí bytu,“ uklidnil ho Sirius.

„Dobře, ale stejně já a lektvary, koho to proboha napadlo?“ zajímal se Harry.

„No přišel s tím Albus, ale mám podezření, že mu to vnukl Snape, stejně jako mám neodbytný pocit, že i ta místnost navrhoval on,“ procedil skrz zuby Sirius.

 Harry to dál už radši nekomentoval, neshody mezi Siriusem a Snapem byli pořád velké a Harry ho nechtěl provokovat.

Za těmi druhými dveřmi byla ložnice, Harryho trošku překvapilo, že má velkou manželskou postel, ale než se na to stačil zeptat, tak mu Sirius odpověděl.

„Podle toho jak jsi proháněl bradavický holky, jsem si myslel, že si nějakou přivezeš,“ Siriusovy při tom v očích plály uličnické ohníčky, Harry měl taky v očích oheň, ale rozhodně ne uličnický. I ostatní se při tom rozesmáli, nebo předstírali kašel, který jim ale nemohl nikdo věřit.

Kromě postele bylo v ložnici i několik skříní a komod na oblečení a různé jiné drobnosti a dva noční stolky s podobnými lampičkami jako na pracovním stole. Ložnice byla vymalována v  modrých barvách se zlatým motivem připomínajíc noční oblohu. Lustr nebyl tak majestátný jako v obývacím pokoji, byl spíš nenápadný.

S ložnice vedli ještě jedny dveře do koupelny, té vévodila obrovská masážní vana minimálně pro dva, ale spíš pro tři lidi najednou, vedle zbylo místo už jen na umyvadlo, nad kterým byla skřínka se zrcadlem, a tenkou příčkou byl oddělený záchod.

„To bude asi všechno, ještě tu musíme s Harrym něco zařídit, vchodovými dveřmi neprojde nikdo bez Harry vědomí a ohledně toho že se v domě nadá přemísťovat, tak se sem bez Harryho vědomí dostanou jen skřítci, omluvíte nás teď prosím.“ Zakončil jejich prohlídku Sirius.

V Harryho bytě teď už zůstali jen oni dva.

„Jak budeš chtít zabezpečit dveře Harry?“ zeptal se ho Sirius.

„Já nevím, já bych je asi nezabezpečoval vůbec, všem co tu jsou, plně důvěřuji.“

„To bys možná neměl Harry, neříkám, že tvojí přátelé nejsou důvěryhodní, ale sem chodí i nějací lidé z řádu, kteří se pohybují na hranici zákona, mají pro nás důležité informace, ale krádeže a podvody jim nejsou cizí a mi jim za jejich informace nemůžeme platit zlatem, takže jejich oddanost k nám je značně omezená.“

„Dobře, pochopil jsem, ale nevím, jaké jsou možnosti?“

„Já bych navrhoval informační tabuli nade dveřmi, abys věděl, kdo stojí za dveřmi, na tu tabuli neplatí mnoholičný lektvar, matoucí kouzla, ani nic podobného. Nebo by se o to mohl starat ohlašovací kouzlo hlasité, nebo tiché. Ještě se občas používají poloprůhledné dveře, ale to se mi nelíbí a navíc si nejsi jistý, jestli osoba za dveřmi nepoužila mnoholičný lektvar.“

„Asi tu tabuli, jak funguje to tiché ohlašovací kouzlo?“

„To ti návštěvu ohlásí jen v tvojí hlavě, je to podobný princip jako používají tvoje hodinky pro budík.“

„Aha a funguje, i když jsem mimo svůj pokoj?“

„Jistě, asi vím, kam tím míříš, mohli bychom použít obousměrné ohlašovací kouzlo, abys mohl odpovědět, kdybys byl mimo svůj byt, nebo třeba v koupelně.“

„V jakém dosahu to bude fungovat?“

„V jakém chceš, samozřejmě čím větší rozsah tím je kouzlo náročnější, samotné fungování spotřebovává magie z samotného sídla. Pokud můžu tak bych navrhl pozemky sídla, pokud bys byl mimo dosah, tak by ohlásilo, že jsi nedosažitelný, myslím, že by bylo nejlepší, kdyby to ohlašoval tvůj hlas, otázkou je, jaký chceš hlas, aby informoval tebe?“

„Ještě jedna otázka, tohle sídlo má svojí magii, jako Bradavice?“

„Jistě, každý kouzelnický dům má svojí magii, protože byl kouzly postaven, je kouzly chráněn a žijí v něm kouzelníci, víc ti toho o tom asi neřeknu, nejsem na to odborník, ale jestli chceš, seženu ti na to nějakou odbornou literaturu.“

„Ne, víc o tom vědět nepotřebuji, byla to spíš jen nahlas pronesená myšlenka. Takže jsem se rozhodl pro kouzelnickou tabuli, spíš pro ostatní, protože k tomu připojíme obousměrné ohlašovací kouzlo, pro výstup použijeme můj hlas a u mě bude tiché a hlas je mi jedno, jen ne můj to by mi připadalo divný.“

„Dobře,“ Sirius mávnul hůlkou a nade dveřmi se objevil nyní prázdný pergamen v rámečku, „to ohlašovací kouzlu ale musíš udělat ty, vezmi si hůlku, namiř na dveře, druhou ruku na ně taky polož. Plně se soustřeď na to, co chceš, aby dveře dělaly, jak se ti v hlavě budou ohlašovat návštěvy a jak doslovně budou referovat tvoje myšlenky nazpět, jaký hlas chceš, aby mluvil na tebe, v jakém rozsahu chceš, abys mohl odpovídat a co mají ohlásit, když budeš mimo tuto oblast. Je toho hodně, ale věřím, že to zvládneš, nespěchej jen pěkně v klidu.“

Harry soustředěním svraštil čelo, pak přikývl, jako že je připraven.

„Dobře teď prones formuli magicae pincerna.

Harry tak učinil. Nic se nestalo, tak se trošku zmateně podíval na Siriuse.

„No nezbývá nám nic jiného než to prostě vyzkoušet.“

Odešel ven, za okamžik se na pergamenu objevilo jméno Sirius Orin Black, jen o okamžik později se mu v hlavě ozval neznámí, ale příjemný ženský hlas: „tvůj kmotr Sirius tě přišel navštívit.“

Harry si pomyslel: „vypadá to, že jsem to kouzlo zvládl dobře, ať jde Sirius dál.“

Dveře se otevřely, Sirius vešel s širokým úsměvem, „věřil jsem, že to zvládneš, ale že dokážeš v podstatě zlomit i moji bariéru, to mě ani nenapadlo.“

„Jakou bariéru?“ zajímal se trošku překvapeně Harry.

„Na dveře jsem umístil bariéru, abys ty dveře otevřel jen ty, neplatil na to ani mnoholičný lektvar ani nic jiného, ale to je teď úplně jedno, protože ty jsi to kouzlo buď úplně zlomil, nebo přizpůsobil pro svoje účely, jinak bych ty dveře neotevřel, zkusím je otevřít ještě jednou, než mi to povolíš.“

Znovu odešel, na pergamenu zůstalo jméno Sirius Orin Black, ale dveře se neotevřely, Harrymu tentokrát v hlavě zazněl hlas jeho kmotra „Dobře ty dveře nemůžu otevřít, ani matoucí kouzla nefungují, dobrá práce Harry teď pojď, půjdeme dolů, už je skoro čas na oběd.

O Oběd se postarali jejich dva skřítci Yuki a Baddy, nebylo pochyb, že jsou to děti Bradavických skřítků, protože jídlo bylo stejně jako v Bradavicích vynikající. Asi v polovině jídlo dorazil Bill.

„Moody se probral,“ bylo první co řekl, ještě před pozdravem a přáním dobrá chuti.

„Můžu, sním mluvit,“ zeptal se okamžitě Harry.

„Obávám se, že dneska určitě ne možná zítra, léčitelé ho téměř okamžitě zase uspali lektvarem, měl několik zlomených obratlů a žeber, nějaké pohmožděné orgány. Zlomeniny sice napravili a na vnitřní orgány mu dávají lektvary, ale neměl by se vůbec hýbat, dokud se mu páteř nezpevní.“

„Ale bude v pořádku?“ zeptal s obavy v hlase Harry.

„Na to je ještě pořád brzo, ale léčitelé věří, že by se dříve či později měl zotavit do předchozího stavu, úplně v pořádku Moody už asi nikdy nebude.“

„Když uvážím, kolika bitvami prošel, tak mě to ani moc nepřekvapuje,“ pronesl tiše a zamyšleně Sirius.

Asi si vůbec neuvědomil, že ho ostatní slyšeli, prozradili mu to až pohledy, které se na něj upřeli.

„Aha, no byl bystrozorem v aktivní službě více než 50 let, déle zatím nikdo nikdy nesloužil, většina ostatních bystrozorů po patnácti dvaceti letech odejdou, někteří zůstanou u bystrozorů jako specialisti, konzultanti, nebo instruktoři, ale už nejsou v terénu. Pošuk, mimochodem tuhle přezdívku dostal právě proto, že ho ostatní bystrozoři právě kvůli tomu za pošuka považují.“ Vysvětlil Sirius.

„Co ale potom bystrozoři dělají, když skončím, myslím ti ostatní?“ zajímal se Harry.

„No těch po minulé válce s Voldemortem moc není, bystrozoři se zní ještě tak úplně nevzpamatovali a pořád jim chybí zkušení odborníci, ale ti kdo už u nich nechtějí sloužit, dostávají doživotní rentu, její výše je se stanovuje podle odsloužených let, zařazení, zranění a tak. Můžou proto dělat v podstatě cokoliv.“ Odpověděl mu místo Siriuse pan Weasley.

Po Obědě si Harry šel pořádně prohlédnout svůj byt a vybalit si. Dal si za úkol ho do konce prázdnin trošku zabydlet a sehnat si nějaké obrazy plakáty a fotky, u Dursleyových nikdy nic podobného mít nemohl a v bradavicích zase neměl pokoj sám pro sebe a Ron s Deanem měli plakáty i za něj.  Zabralo mu to mnohem víc času než by ho kdy napadlo, před večeří si stihl ještě pořádně prohlédnout posilovnu, aby sem mohl zítra ráno jít místo běhaní. U večeře se sním, dohodla Hermina že ráno přijde taky, aby jí popřípadě vzbudil a přidala se k nim i Ginny.

Spát šel Harry brzo, ale byl tak nabitý dojmi z domu rodiny blacků a obzvlášť se svého bytu, že k němu spánek dlouho nezavítal. Když přece jen usnul, tak měl spoustu divných snů, ve kterých se objevilo spousta nejrůznějších holek a žen, spoustu jich ani neznal, ale poznal mezi nimi Cho, Teu, Angelinu, Katií, Ginny, Nymfadoru, ale i profesorku McGonagallovou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re

vita,24. 6. 2012 14:57

aha no co se dá dělat

Re

vita,24. 6. 2012 14:26

a v jakej kapitole se to dozvim necham se klidně bych rád věděl kdy se to dozvim??

Re: Re

Solzo,24. 6. 2012 14:50

číslo kapitoli ti neřeknu, protože ho sám nevím, ale z názvu povídky, by ti mohlo dojít, že Harry tu pravou najde až na konci.
Je fakt že ty jsi se ptal ským bude Harry chodit, no těch bude do konce povídky určitě víc než jedna:-P.

Re

vita,24. 6. 2012 13:58

Mě se kapitola libila. Cela povidka je zajimava.
Jak to vypada s dalsi kapitolou?
no a řekl že ta se kterou bude Harry chodit bude Ginny
nebo se pletu??

Re: Re

Solzo,24. 6. 2012 14:13

Další kapitola je rozepsaná a netroufám si tipnout kdy jí dopíšu.
Neřeknu ským bude Harry chodit nechte se překvapit.

Re: všem

Solzo,22. 6. 2012 22:59

Tato kapitola je vskutku velice popisná, ale když jsem několikrát předělával náčrtek celého domu i jednotlivých pater, tak jsem si to prostě nemohl odpustit. Buďtě rádi že jsem zkoro polovinu nevydal, ale schoval pro stříčka příhodu. Prázdniny měli být původně jen na jednu následující kapitolu, ale ted jsi nejsem jistý, jestli se mi to povede, ale myslím že nejpozději na konci 21. kapitoly budem zpátky v Bradavicích.
Občas nějakej ten překlep hold unikde Wordu mě i Kate, tak budťě schovívaví :-P.
Sny nejsou jen o Profesorce, ale mají menší, téměř nepodstatný význam pro pozdějc.
Děkuji vám za přízeň.

...

coconut,22. 6. 2012 15:01

Myslím, že tahle kapitola se dá charakterizovat jedním slovem - popisná. Nevím, jak jinak jí popsat, ani ohodnotit, či zkritizovat. Jen doufám, že vánoční prázdniny neroztáhneš přes x kapitol. Hodní štěstí při psaní.

...

coconut,17. 6. 2012 18:43

Zanechám ti tu koment aby jsi věděl, že jsem tu byl a že jsem to četl. Na hodnocení jsem příliš unavený. Napíši ho sem v týdnu.

...

coconut,17. 6. 2012 18:43

Zanechám ti tu koment aby jsi věděl, že jsem tu byl a že jsem to četl. Na hodnocení jsem příliš unavený. Napíši ho sem v týdnu.

No konečně jsme se dočkali

Vojta,16. 6. 2012 16:27

Až na pár překlepů, které by word odhalil, vskutku obstojná kapitola.

Qe

Lucas,16. 6. 2012 16:21

Pekná kapitolka Harry ma pekný dom a Sirius má pravdu veriť nemôže nikomu :) A inak divné sny o profesorke McGOnagollovej no :)