Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


16. kapitola - Býti Zvěromágem

2. 4. 2012

 

Ráno Harry otevřel encyklopedii na založené stránce a znovu ucítil, jak zareagovala jeho magie. Tentokrát už poznal rozdíl mezi narušením prouděním magie v jeho těle a pocitem, který mu způsobil pohled do encyklopedie. Nevěděl, jak tento rozdíl popsat, ale poznal, že to není stejné. Včera si tím ještě nebyl stoprocentně jistý, protože byl unavený a soustředil se na jiné věci.

V úterý po hodině přeměňování se zdržel ve třídě, aby probral s profesorkou McGonagallovou, co se mu stalo.

„Paní profesorko, v neděli večer jsem narazil na zajímavé magické zvíře. Celkem se mi zamlouvalo, ale když jsem se na něj podíval, tak ve mně vyvolalo zvláštní pocit.“

„Opravdu?“ podivila se profesorka. „Pokud na něj skutečně zareagovala vaše magie a zamlouvá se i vám, tak je to to pravé zvíře pro vaši přeměnu. Je ale divné, že jste cítil reakci vaší magie, na to jste ještě mladý. Většina kouzelníků si reakce svojí magie ani neuvědomí, přitom magie dost ovlivňuje naše rozhodování po celý náš život.“

„Já svou magii vnímám už od září.“ Přitom na profesorku mrknul.

Ona se vševědoucně usmála a jemně kývla hlavou, tak Harry pokračoval.

„Používám i několik meditačních technik pro její zklidnění. S tou kresbou se mi to stalo dvakrát, poprvé jsem si nebyl jistý, jestli to byla reakce na tu kresbu, nebo jen porucha proudění, po tom zranění se mi to občas stane.“

„Ano, to by ledasco vysvětlovalo - vaše rychlé uzdravení, zlepšení vašich výsledků v přeměňování, doporučení profesora Brumbála, abych přidala i encyklopedie magických tvorů a spoustu další drobností. Předpokládám, že profesor Brumbál o tom ví.

Harry jen přikývl.

„Už máte nastudovaný postup vnitřní přeměny a slaní magií?“ zeptala se se zájmem profesorka.

„Ne, to jsem ještě nestihl, ale myslím, že do konce týdne bych to mohl zvládnout.“

„Dobrá, tak přijďte v neděli v jednu hodinu po obědě do mého kabinetu, začneme s vaší výukou. Doporučuju vám, abyste měl do té doby napsané všechny úkoly, protože budeme pracovat nejspíš až do večeře a budete z toho tak ospalý, že po večeři už nic neuděláte. Teď už běžte, ať nepřijdete pozdě na další hodinu.“

Po zbytek týdne se Harry místo samostudia kouzel věnoval studiu sladění magických jader a postupu vnitřní přeměny. Do neděle to stihl jen tak tak, přeci jenom domácí úkoly a schůzky s Teou mu zabíraly dost času. Hermiona si pochopitelně všimla změny předmětu jeho zájmu.

„Zajímáš se o Zvěromagii?“ zeptala se ho ve čtvrtek večer Hermiona.

Harry ztuhnul a horečně přemýšlel. Má jí to říct, nebo má lhát? Navíc lhát Hermioně dost dobře nejde, je na to moc inteligentní.

„Jo, zajímám. Napadlo mě, že bych se tak mohl přiblížit tátovi a Siriusovi a navíc by se mi to mohlo hodit, ale čím míň lidí o tom bude vědět, tím větší výhoda to bude.“

„Neboj, já to nikomu vykládat nebudu, jen doufám, že nebudeš riskovat jako tvůj táta a Sírius a nebudeš se o to pokoušet sám.“

„Ne, dohodnul jsem se na soukromých lekcích s profesorkou McGonagallovou.“

„A myslíš, že bych si ty encyklopedie, co jsi studoval v minulých týdnech a tuhle knížku mohla půjčit? Vím, že na to, abych se stala zvěromágem, asi nemám schopnosti, ale ze studijních důvodů mě to stejně zajímá.“

„Myslím, že by sis je mohla půjčit, McGonagallová je zatím nechtěla. Ale až je bude chtít, tak je budu muset vrátit, nebo si o ně budeš muset říct sama.“

„Dobře. Už sis vybral, v co se budeš přeměňovat?“ zajímala se s novým zápalem.

Harry neměl důvod tajit svůj výběr, když už věděla, že se bude učit přeměňovat. Tak se natáhl na stůl pro encyklopedii kouzelných tvorů a otevřel ji na stránce, která u něj už dvakrát způsobila reakci jeho magického jádra. I teď při pohledu na tu stránku pocítil ten zvláštní pocit.

Hermiona četla nahlas. Heraldický panter, mezi kouzelníky spíš známý jako Pandumar. Tělo černého lva s velkou špičatou hlavou. Dokáže chrlit plameny a díky černým kožnatým křídlům, které jsou v klidu složeny podél těla a nejsou téměř vidět, je i dobrým letcem. Jako všechny kočkovité šelmy má plně zatahovací drápy a vidí v noci stejně dobře jako ve dne.

„Myslíš, že i ty jako zvěromág v této podobě budeš umět lítat a chrlit oheň? To vidění v noci bych chápala, ale to ostatní?“

„Tady se píše a McGonagallová mi to potvrdila, že to lze, ale musíš dokonale sladit svoje magické jádro s magickým jádrem toho tvora a naučit se používat jeho kouzelné schopnosti. Prý to není nic jednoduchého, ale všichni říkají, že bych to měl dokázat.“ Usmál se trošku ironicky Harry.

„Ale to by znamenalo, že máš i ve svých patnácti letech víc magické energie než má většina kouzelníků.“

Harry si povzdechl, někdy je inteligentní kamarádka vážně problém. Nervózně se podíval na hodinky a zjistil, že je po večerce. Samozřejmě jako prefekt mohl chodit po hradě i po večerce, ale teď k tomu neměl důvod a nechtěl zbytečně na sebe přitahovat pozornost.

„Dobře, asi bych ti měl něco říct, ale je to tajný a nechci, aby o tom věděl někdo jiný. Zatím o tom vím jen já, Brumbál a někteří členové Fénixova řádu, jo a madam Pomfeyová, díky tomu zranění na část toho tajemství přišla. Ale myslím, že celou pravdu vím jen já a Brumbál. Ani členům Řádu neřekl celou pravdu, vlastně ani nemohl. Ani já ti nemůžu říct celou pravdu.“ Hermiona se už nadechovala k protestu, tak rychle pokračoval.

„Nemůžu ti to říct, protože mi to nedovolí kouzlo Mysterio, podle toho, co jsem se o tom dočetl, to můžu říct velmi malé skupině lidí a své Pravé ženě.“

Hermiona se uklidnila a se smutným úsměvem přikývla.

„A kdy mi to teda řekneš?“

„Zítra v Komnatě nejvyšší potřeby. Tak budu mít jistotu, že nás neuslyší nikdo jiný,“

V pátek po večeři se vydali do Komnaty nejvyšší potřeby, aby Harry Hermioně prozradil svoje tajemství. O Pravé lásce mluvit nemohl, právě na to se vztahovalo kouzlo Mysterio. Když se pohodlně posadili do křesílek, které pro ně dneska komnata připravila, tak Harry začal. Jako první nechal prsten na své ruce přeměnit do své skutečné podoby a podal ho Hermioně.

„Myslím, že věci hodně urychlíme, když si pořádně prohlídneš tenhle prsten.“

„To je ale přece tvůj prsten rodu Potterů, nic na něm není.“ Přesto se na něj pečlivě zadívala a skoro vyjekla, když si všimla erbu Godrika Nebelvíra.

„Jo, tenkrát jsem vám trošku lhal. Je to skutečně můj rodový prsten, jen nepatří rodu Pottrů, ale Nebelvírů. Jsem jeho jediný žijící přímý potomek nebo alespoň to mi říkal Brumbál, když mi ho dával. Podle rodokmenu, který jsem k tomu taky dostal, si můj prapraprapradědeček Vilhelm Potter vzal jediného potomka Geralda Nebelvíra, Gwendolyne, tím se stal rod Pottrů dědicem Godrika Nebelvíra a rod Nebelvírů jako takový zanikl. Bylo to někdy v 16. století.“

„Páni, Harry, ty jsi potomek jednoho ze zakladatelů téhle školy. No to je úžasný, jen nevím, proč jsi nám to neřekl už tehdy a proč mi to říkáš tak tajně.“

„Nechci, aby to vědělo příliš mnoho lidí. Mohlo by jim dojít, že jsem jediný dědic dvou starých kouzelnických rodů a dnem mých patnáctých narozenin jsem získal jejich kouzelnou moc. Kdyby se to dozvěděl Voldemort, tak by po mě šel ještě usilovněji než doposud. Zatím se mi chce pomstít za to, co jsem mu už způsobil, ale kdyby mu došlo, co bych mu mohl ještě udělat, tak by svoje úsilí ještě zvýšil.“

„Ale proč bys měl být pro něj hrozbou zrovna ty? Brumbál je přece taky mocný.“

„Kvůli tomu proroctví.“ Reagoval bezmyšlenkovitě Harry.

„Jakému proroctví?“ téměř vykřikla Hermiona.

Harry si až teď uvědomil, co řekl. O tom Hermioně zatím říkat nechtěl a i teď se neměl k odpovědi.

„Tak mluv, Harry.“ Naléhala na něj Hermiona.

Harry tedy s povzdechem začal. „Je proroctví, které v podstatě říká, že jen já ho můžu porazit, ale až k tomu budu připravený a to zatím nejsem.“

„Tak proto se tenhle rok tak usilovně učíš? Abys ho mohl porazit co nejdřív?“

„Ne tak úplně. Pochopitelně mi to nemůže uškodit, ale moje připravenost závisí i na jiné věci, ale o té mluvit nemůžu.“

„Dobře, tak já to shrnu. Máš magickou moc rodu Nebelvírů a Potterů a jsi jediný, kdo ve správný okamžik může zabít Voldemorta.“ Hermiona byla bíla jako stěna. „Kdy jsi nám to chtěl u Merlina říct?“

„Nevím, jestli existuje nějaká dědičná magická moc rodu Potterů, ale je to taky celkem starý kouzelnický rod. Nechtěl jsem vás s tím zatěžovat vůbec, tobě jsem to řekl jen proto, že jsi mi nedala jinou možnost, nikomu jinému to zatím říkat nehodlám. Nepotřebují to vědět a už takhle se na mě jedni dívají jako na hrdinu a jiní jako na blázna a zrádce kouzelnického světa.“

„Jo, to máš asi pravdu, nevědomost je někdy opravdu dar, ale já jsem ráda, že jsi mi to řekl a věř, že ti vždy budu pomáhat, jak nejlíp budu umět.“

„Děkuju,“ vděčně se na ní usmál Harry. „Už je pomalu čas jít na kolej, za chvíli bude večerka a já ještě musím dopsat úkol z obrany.“

Zvedli se a bok po boku odcházeli do nebelvírské společenské místnosti. S úkolem z obrany Hermioninu pomoct nepotřeboval, tak se pustil do pročítání knih, které dostal od McGonagallové. Úkol si nakonec nechal jenom zkontrolovat, ale ani to nebylo potřeba. Tak ještě než šel spát, pročetl Hermionin úkol. Stále nechápal, proč to po něm chce, ještě nikdy v její práci nenašel ani tu nejmenší chybičku.

V neděli po obědě už před jednou hodinou nervózně přecházel před kabinetem profesorky McGonagallové. Přesně v okamžiku, kdy mu jeho kouzelnické hodinky oznámily, že je jedna hodina, tak zaklepal na dveře kabinetu a byl vyzván, aby vstoupil.

„Dobré odpoledne, paní profesorko.“

„Dobré odpoledne, pane Pottre. Dnešní lekci zahájíme meditací, při které budete hledat napřed své magické jádro, to by pro vás nemusel být problém. Poté začneme s vytvářením zvěromágského jádra a potom i vašeho těla. Teď je ta pravá chvíle, abyste mi prozradil, v co se budete měnit?“

„Vybral jsem si Pandumara.“

„Takže Pandumar,“ zamumlala profesorka a dlouhou chvíli si Harryho pečlivě prohlížela. „No nakonec proč ne. Já mám taky kočky moc ráda a k vám by uhlově černá šelma celkem seděla, jen s těmi magickými schopnostmi to budete mít dost těžké.“

Odvedla Harryho do malé místnůstky, do které vedly dveře za profesorčiným stolem. Místnost osvětlovala jen spousta svící. Nebyl v ní ani žádný nábytek, jen na zemi dva vyšívané polštáře. Profesorka si na jeden z nich sedla a gestem vyzvala Harryho, aby si sedl naproti ní.

„Zavři oči Harry a zhluboka dýchej, hezky pravidelně nádech, výdech, nádech, výdech. Vnímej svou magii, její tok a nech se jí unášet ke svému středu. Nepospíchej a nenech se ničím rozptylovat.“

Harry se nechal unášet svou magií až ke svému magickému jádru, které vypadalo jako malé ale velice zářivé slunce. Trochu ho překvapilo, že ho to neoslňuje a nepálí. Nakonec se ponořil i do svého jádra a uviděl, nebo spíš pocítil sám sebe, ale nebyl to černovlasý patnáctiletý kouzelník, byl to mladý silný bojovník v zářivé zbroji a s erbem života na štítu. Tohle zjevení ho tak překvapilo, že se probral a překvapeně zamrkal. Profesorka ještě pořád seděla proti němu a usmívala se.

„Viděl jste své magická já, že? Ten výjev překvapí napoprvé každého tak, že se probere. Dnes už je dost pozdě, abychom to zkoušeli znovu. Zatím se o tento druh meditace nepokoušejte, mohlo by se vám stát, že byste tam uvázl a nevěděl, jak se vrátit. Není to sice nijak nebezpečné, ale je to stresující a mohlo by to zkomplikovat váš další zvěromágský výcvik. Příště vám vysvětlím, jak se bezpečně a poklidně vrátit, pak to můžete zkoušet sám. Bohužel na vás nemám víc času než jednou týdně takhle odpoledne, takže budete muset cvičit sám, ale prosím dodržujte mé pokyny a nezkoušejte nic napřed. Při nejlepším by vás to mohlo zpomalit, při nehorším byste mohl ublížit sobě nebo někomu ve svém okolí.“

Týden do dalšího sezení s profesorkou McGonagallovou uběhl Harrymu jako voda. Díky tomu, že mu profesorka zakázala cokoliv dál zkoušet, celý postup při přeměně už uměl nazpaměť a Hermiona se teď zabývala především pročítáním všech encyklopedií, tak měl víc volného času, který využíval k samostudiu kouzel. Taky zjistil, že v těch svitcích s poznámkami má přes veškerou svou snahu pěkně velký nepořádek a rozhodl se pořídit si přes vánoční prázdniny něco jako poznámkový blok, nebo deníček. Zároveň tím vyřešil i dárek pro Hermionu, protože si řekl, že by se jí něco takového taky určitě hodilo.

V pátek při snídani Brumbál povstal. „Moji milí studenti, pro velký úspěch výročního bálu v Prasinkách, který byl zkažen tím přepadením, se vedení školy rozhodlo, že uspořádáme vánoční ples tady na hradě, který se bude konat 20. v pátek s tím, že v sobotu po snídani odjíždí vlak se studenty, kteří se rozhodli Vánoce oslavit doma v rodinném kruhu. Zahajovací tanec si letos na starost vezmou naši prefekti. Večerka bude pro první a druhé ročníky v deset hodin, pro třetí v jedenáct, pro čtvrté a páté o půlnoci a šesté a sedmé zakončí ples v jednu hodinu ráno. Večerka se v případě páru z různých ročníků řídí podle toho staršího. Děkuji vám za pozornost a teď už máte nejvyšší čas odebrat se na první vyučovací hodinu.“

Odchod z Velké síně byl rušnější než obvykle, studenti samozřejmě komentovali nastávající události v Bradavicích.

„Půjdeš na ten ples s Teou?“ zeptala se ho Hermiona když odcházeli z Velké síně.

„Nejspíš.“ Přisvědčil Harry. „Ale asi bych měl pro tentokrát pozvat já ji.“ Ironicky se ušklíbl Harry.

„Proč se vůbec ptáš?“

„Já jen abych si taky našla nějaký doprovod, když máme zahajovat.“

„Aha, no to máš pravdu.“

Nedělní sezení s profesorkou McGonagallovou se odehrávalo v podobném duchu jako to první. Napřed mu vysvětlila, jak se zase vrátit ze svého magického jádra zpět do svého těla. Stačilo se ponořit do magického toku, který opouštěl magické jádro a vrátit se stejnou cestou, jakou přišel. Dále také přišla řeč na to, jak urychlit postup po své magii. Stačilo, když si představil, jak v proudu který ho unášel, ještě plave. Profesorka byla jeho úspěchy velmi potěšena a dovolila mu, aby si to zkoušel i sám, že už by se měl umět bez problému vrátit a čím častěji to bude zkoušet, tím rychleji mu to půjde, což je velmi důležité pro jeho další trénink.

Harry se nemohl dočkat další neděle, kdy se konečně dostane k vytváření svého Pandumara v magickém jádře, poté ho bude v magickém jádře cvičit a teprve až ho bude poslouchat, se bude pokoušet spojit své magické já, přeměna fyzického těla přijde až skoro úplně naposledy. Musel na to pořád myslet, takže úplně zapomněl na vánoční ples a na to, že chtěl pozvat Teu. Vídal se s ní dál každý druhý večer a pořád si měli o čem povídat, což Harryho překvapovalo a zároveň mu to dávalo jakýsi pocit jistoty, že právě ona je jeho pravou láskou, ale zatím mezi nimi k ničemu nedošlo, což pro změnu Harryho trošku znepokojovalo. Ne že by mu to nějak chybělo, ale říkal si, že to k lásce tak nějak patří.

V pondělí, když se probudil a pohlédl z okna, uviděl, jak měsíc ozařuje zasněžené školní pozemky. Muselo sněžit celou noc a mraky se stihly i roztrhat, když byl vidět měsíc. Proto odpoledne po škole nestrávil v knihovně psaním úkolů jako obvykle, ale vyrazil s Ronem, Seamusem a Deanem za dvojčaty Weasleyovými ven, kde už organizovaly týmy pro velkou sněhovou válku, při níž bylo zakázáno používat jakákoliv kouzla. Během několika okamžiků se k nim přidala většina studentů nejen z Nebelvíru, ale i z Havraspáru a Mrzimoru, jen Zmijozelští se nedostavili. Organizace se dvojčatům poněkud zhroutila v okamžiku, kdy přišly Alice a Angelina a jeden z Mrzimorských trefil Alici sněhovou koulí do zadku. Za to byl pochopitelně ztrestán hned několika přesnými zásahy od nebelvírských chlapců, kteří se rozhodli bránit její čest. To se pochopitelně zase nelíbilo Mrzimorským, a tak se rozhořela nelítostná sněhová bitva, která během půl hodiny přerostla v boj všichni proti všem a nakonec to Harrymu připadalo spíš jako souboj o přežití. Nakonec se do bitvy zapojilo i několik děvčat, ale mezi těmi záplavami sněhu, které lítaly všemi směry, neměl moc času se rozhlížet. Bitva skončila, až když se začalo stmívat a blížil se čas večeře.

Harry odcházel spolu se všemi nebelvírskými na kolej, aby se převlékl do suchého. Šla s nimi i Hermiona, která se nakonec taky přišla podívat. Bitvy se sice přímo neúčastnila, ale když se vraceli na hrad, tak se dvojčatům zdála moc suchá, tak jí s Harryho a Ronovou pomocí hodili do sněhové závěje, která vznikla vedle dveří do vstupní síně. Všichni čtyři si sice vysloužili několik peprných nadávek, které z Hermioniných úst bylo málokdy slyšet, ale její oči Harrymu prozradily, že je na ně všechny sice naštvaná, ale je ráda, že se k ní chovají naprosto normálně a kamarádsky a ne jako k neoblíbené, namyšlené šprtce.

Když odcházeli z večeře, tak se Hermiona Harryho zeptala. „Už jsi pozval Teu na ten ples?“

Harrymu zatrnulo, úplně na ten ples zapomněl, celý minulý týden to odkládal, že Teu pozve v neděli, ale v neděli mu to vyhnalo z hlavy ranní setkání s Brumbálem.

Harry zrovna odcházel z velké síně na kolej, chtěl se cestou stavit v knihovně pro příručku Jak chovat kopytnatce, kterou potřeboval na úkol z Péče o kouzelné tvory. Když uslyšel, jak někdo vyslovil jeho jméno, otočil se a hleděl přímo do půlměsíčkových brýlí Albuse Brumbála.

„Harry, jen jedna maličkost, tvůj kmotr mě požádal, abych ti od něj vyřídil pozvání na Vánoce do jeho domu. Minulý měsíc skončila kompletní rekonstrukce a myslím, že ti chce Sirius dát tvůj pokoj jako vánoční dárek.“ Při tom na Harryho spiklenecky zamrkal a pokračoval. „V tom domě momentálně nežije jen Sirius a všichni včetně mě by si přáli, aby si je o vánočních prázdninách poctil svou návštěvou.“ Usmál se na něj a energicky odkráčel směrem k ředitelně.

„Ne, ještě jsem jí nepozval, tak nějak jsem na to zapomněl.“ Přiznal Harry.

„To já už doprovod mám. Po tom, co jsem se vyhrabala z té závěje, mě pozval Lee a já byla tak zaskočená, tím jaký si pro to vybral okamžik, že jsem nějak nemohla říct ne, navíc k tomu nemám ani důvod.“ Harry se neubránil lehce překvapenému pohledu.

„Jdeme spolu jen jako kamarádi. Někdy minulý měsíc se rozešel s Katie a říkal, že u mě má jistotu, že za tím neuvidím něco, co tam není.“ Ušklíbla se Hermiona, zatímco Harry měl výraz nechápajícího trolla. Pořád nemohl pochopit, jak na něco takového vůbec Lee přišel a že Hermiona souhlasila.

Ve svém zadumání došel až k obrazu Buclaté dámy, téměř bezmyšlenkovitě řekl heslo „pulchra modo. Šel do svého pokoje a začal prohledávat svitky pergamenu se svými mimoškolními poznámkami, když v tom narazil na Pobertův plánek. Nikdy na něj nezapomněl, jen teď neměl čas porušovat školní řád, tak ho nepotřeboval, ale tak trochu z nostalgie nad starými časy řekl „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti“. Objevila se mapa Bradavic. Harryho zaujala osamocená tečka v malé nepoužívané místnůstce nedaleko vstupní síně. U tečky bylo jméno Tea Zeleňková. Co tam asi tak sama dělá, dneska se přece nemáme sejít, až zítra a na úplně jiném místě říkal si v duchu Harry. Rozhodl se toho ale využít, uklidil plánek i ostatní pergameny s poznámkami a vydal se ven z pokoje a poté i ven ze společenské místnosti. Chtěl jít za Teou a pozvat ji na ples, dokud na to myslí a nehrozí, že na to zase kvůli něčemu zapomene.

Když došel ke dveřím od té malé místnůstky, ve které podle plánku byla, tak byly pootevřené. Lehce do nich strčil a ony se nehlučně otevřely. Harry zůstal stát ve dveřích s otevřenou pusou, ve svitu vycházejícího měsíce viděl něco, co mu úplně vyrazilo dech.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Chill

coconut,5. 4. 2012 19:32

Jasně, že nejsi sám co to čte. Heh, já jen vždy zapomenu hodit koment.

Cliffhanger

levAlex,5. 4. 2012 11:10

Pekná kapitola len to stále zakončíš clifhangerom a kto má potom čakať na ďalšiu :-) ale inak celkom pekné na môj vkus trochu strmé ale nie príliš budem sa tešiť na ďalšiu...

ahoj

robin,4. 4. 2012 9:54

pěkná kapitola doufám,že brzo bude další líbí se mi ta povídka

Re: ahoj

Solzo,4. 4. 2012 10:17

Nechci nic slibovat, ale další kapitola by se tu měla objevit ještě ted v dubnu a pokud vše klapne tak někdy příští týden. Jinak děkuji za komentář a jsem rád že alespoň někomu se to líbí, už jsem si pomalu myslel že to nikdo nečte. Já na komentářích nijak netrvám a pořád jsi říkám že to píšu hlavně pro sebe, ale jakýkoliv komentář potěší. Takže děkuji a pevně doufám že nejsi sám kdo to čte.