Harry se tedy opatrně za zástěnou převlékl do šatů, které mu včera na jeho žádost Ron přinesl. Když vycházel zpoza zástěny, zrovna se otevřely dveře na ošetřovnu a dovnitř vešla jeho obvyklá návštěva - Ron, Hermiona a Ginny.

„Á eskorta je tady,“ zasmál se Harry.

Cesta do Nebelvírské věže jim trvala asi tak třikrát déle než normálně. Harry si byl celkem jistý, že by mohl jít rychleji, ale Hermiona mu to důrazně zakázala. Když dorazili do věže, tak Harry pokračoval rovnou do postele. Cítil se sice poměrně dobře, ale věděl, že ho zítra čeká náročný den.

Čtvrtek nakonec proběhl celkem v poklidu, Harry byl akorát hrozně unavený. Ošetřovatelka, která ho večer prohlížela, vypadala trochu spokojeně a celkem překvapeně, dala mu na vypití jen dva lektvary.

„Je to sice neuvěřitelné, ale vaše magie vás už úplně uzdravila. Je tak překvapivě silná, možná silnější než u profesora Brumbála.“

„Ano, já o tom vím, ale nikomu to prosím neříkejte. Jak to vůbec souvisí s tím, jak se léčím?“

„Nebojte se, nikomu to neřeknu, jsem přece jen vázaná lékařským tajemstvím a to mi nedovoluje mluvit. S tím jak se léčíte, souvisí tak, že vás léčí vaše magie, jak rychle to jde. Závisí to na několika faktorech, především na její síle, ale taky na tom kolik toho už vyléčila, čím víc toho vyléčí, tím rychleji léčí, je to něco jako kdyby se učila, ještě to závisí na lektvarech, které této magii pomáhají. Je to velice složité odvětví magie a léčitelé ji pořád ještě zkoumají. Vaše magie je nejen neuvěřitelně silná, ale také dost vycvičená, už toho na vás musela vyléčit opravdu hodně.“ Na její poslední slova se Harry jen nepatrně ušklíbl.

Jeho magie mu vyléčila hodně zranění ještě před tím, než se dozvěděl, že je kouzelník. Ani nevěděl, kolik zranění mu způsobil jeho strýc nebo bratranec s tou svojí partou. Až teď si uvědomil, že mu magie nejspíš zachránila život, aniž by věděl, že ji má.

„Dobrá, jste téměř v pořádku, jen se zatím vyhýbejte fyzické námaze - žádné cvičení, ani famfrpál,“ pokračovala Pomfreyová.

„Ale vždyť příští sobotu hrajeme proti Havraspáru,“ protestoval Harry.

Ošetřovatelka se zamračila, ale řekla: „Pokud se budete řídit mými pokyny, tak vám to možná dovolím. Přijďte za týden a řeknu vám konečný verdikt.“ Harrymu sice něco říkalo, že mu hrát stejně nedovolí, ale musel se s tím spokojit.

Celý pátek sbíral odvahu k tomu, aby napsal děkovný dopis Tee. Nakonec se k tomu odhodlal až po večeři a celou cestu do sovince přemýšlel, co jí napíše. Nakonec sesmolil:

Ahoj Teo

Chtěl bych ti osobně poděkovat za to, že jsi mi nejspíš zachránila život. Jsem ti vděčný. Také bych tě chtěl lépe poznat, samozřejmě pokud proti tomu nebudeš nic mít.

Harry Potter

Harrymu to znělo sice dost kýčovitě, ale nic lepšího nevymyslel. Radši to rychle přivázal Hedvice na nohu a poslal ji s dopisem pryč.

Odpověď mu přišla další den ráno.

Ahoj Harry

Pokud mě skutečně tolik toužíš poznat, tak bych ti mohla vyhovět. Přijď dnes v deset hodin k obrazu s ovocem vedle vstupní síně.

Theodora Zeleňková

Harrymu to zvedlo náladu. Sice ještě nevěděl, co Tee řekne nebo o čem se spolu budou bavit, ale řekl si, že jí při nejhorším prostě pouze poděkuje. Před desátou hodinou se vydal k obrazu s ovocem, za kterým byl vchod do kuchyně. Nemusel se nijak vymlouvat, Ron a Ginny byli s ostatními hráči na tréninku, protože Alice mírně šílela z toho, že hrají už za týden a neví, jestli jejich chytač bude moct hrát, takže Ginny trénovala na chytače. Hermiona se na nic neptala, jen s mírným úsměvem kývla hlavou, jako že jí je všechno jasné a Harry nepochyboval o tom, že jí všechno jasné opravdu je.

K obrazu dorazil jen několik minut před desátou. Za malou chvilku dorazila dívka se světlými vlasy, modrýma očima a štíhlou vysokou postavou, byla o několik centimetrů vyšší než Harry.

„Je potěšující vidět, že si v pořádku a že mi nekoukáš pod šaty.“ Řekla bez pozdravu dívka s jemnou dávkou sarkasmu v hlase.

Harry se ale nedal odradit a se stejnou přezíravostí odpověděl. „Je potěšením moci koukat jinam než pod tvoje šaty.“ A přejel dívku hodnotícím pohledem, až se divil, že jí nenaskočila husí kůže.

Dívka se jen ušklíbla. „Dobrá, je vidět, že jsi dost chytrý na to, abych s tebou mluvila, tak se pojď projít, jestli teda chceš.“ Harry jen přikývl a následoval jí chodbou.

„Povíš mi něco o sobě?“ zeptal se po pár minutách ticha Harry.

„Povím, když ty mi taky řekneš něco o sobě.“ Při těchto slovech se Harry ušklíbl.

„Ale no tak, o mě toho vědí všichni víc, než toho o sobě vím já sám.“

„To možná ano, ale já bych to chtěla slyšet od tebe. To, co se o tobě poslední dobou píše v novinách, nemusí být pravda a doufám, že ani není. A to, co se o tobě povídá v kouzelnickém světě, jsem neslyšela, protože moje mamka je sice čarodějka, ale nijak zvlášť zdatná, a tak žijeme v mudlovském světě a pracuje ve varieté jako iluzionistka. Má na to zvláštní povolení z ministerstva kouzel a můj táta je mudla, ale nežije s námi. Teď je někde v Americe a pracuje pro vládu na přísně tajném projektu.“

Když jí Harry poslouchal, tak si všiml, že má zvláštní přízvuk, který rozhodně není anglický. „Tvoji rodiče jsou Američani nebo Australani?“

„Ne, proč si to myslíš?“

„Protože máš zvláštní přízvuk, se kterým jsem se ještě nesetkal.“

„To bude tím, že moji rodiče jsou Češi. Máma s rodiči emigrovala v 69. roce a táta tady pracoval na universitě v Oxfordu,“ pokrčila jen rameny dívka.

Procházeli se spolu po hradě až do oběda a Harry jí pověděl všechno o sobě, teda to co nebylo tajné a to co věděla většina kouzelníků. Uvěřila mu i to, že se Voldemort vrátil, sice sebou škubla, když slyšela jeho jméno, ale jinak nic. Do velké síně odmítla vejít společně s ním, ale domluvili se, že se znovu setkají druhý den večer, tak ji prostě nechal jít první a chvilku počkal, než také vstoupil.

U stolu už seděli členové týmu i s Hermionou, která se ho hned ptala, jak to šlo. Harry jí jen odmávl rukou a pustil se také do jídla. Večer ho ale Hermiona přitlačila ke zdi a donutila ho říct, jak to probíhalo.

Následující týden probíhal jako všechny Harryho předcházející, jen prozatím ráno nechodil cvičit. Cvičit nechodila ani Hermiona, která tvrdila, že ji to bez něj nebaví. Ranní schůzky s Cho vystřídaly večerní schůzky s Teou, které se nelišily jen hodinou konání, ale i průběhem. S Teou se nelíbali ani nic jiného, jenom si povídali skoro o všem možném jako třeba o rozdílu mezi kouzelnickým a mudlovským světem, o práci její mamky a tak podobně. Dobře se spolu bavili, ale Tea si ho k tělu zatím nepustila a Harry na ni nijak netlačil. Harry taky absolvoval svojí prohlídku na ošetřovně, madam Pomfreyová mu hrát dovolila, ale stálo to hodně přemlouvání, nakonec ji však přesvědčil. Tým i všichni Nebelvírští tuto zprávu přijali s nadšením, ale Alice všem zakázala to říct komukoliv z jiné koleje. Mělo to být jejich překvapení pro protihráče.

Konečně ten velký den nastal. První zápas sezóny Nebelvír vs. Havraspár. Ráno se Harry protáhl a opatrně zacvičil, jen aby se trošku rozehřál. Chtěl to udělat už včera, ale madam Pomfreyová mu to důrazně zakázala, dneska už ale musel, když má za hodinu hrát. Snídani absolvovali všichni členové týmu mlčky, než přišla Alice, kterou si ještě před snídaní zavolala profesorka McGonagallová.

„Mluvila jsem s profesorkou McGonagallovou a madam Hoochovou. Máme dovoleno Harryho vystřídat v případě zdravotních komplikací. Podle toho, co jsem slyšela, to prosadila madam Pomfreyová. Havraspárský kapitán sice protestoval, ale ředitel to povolil, takže jestli bude muset Harry střídat, tak místo něj půjde Ginny.“

Harry chtěl začít protestovat, že nebude potřebovat střídat, ale to už se Alice otočila přímo na něj.

„Ty mi slib, že pokud ti něco bude, tak půjdeš střídat. Nejen že by sis mohl vážně ublížit, ale mohli bychom to taky prohrát.“

Tohle Harryho už přimělo kývnout hlavou. Nechtěl, aby jeho tým prohrál kvůli jeho tvrdohlavosti.

V šatně panovala trošku zvláštní atmosféra. Alice si nepotrpěla na dlouhé proslovy před zápasem jako Wood a nikdo, ani sám Harry, nevěděl, jak mu to půjde, když víc jak čtrnáct dní neseděl na koštěti. Z ničeho nic ho do žeber jemně šťouchl Fred.

„Slyšel jsem, že ses rozešel s Cho. Je to pravda?“

Harry jen přikývl a až teď si s hrůzou uvědomil, že proti ní bude hrát. Nebyl si jistý, co mu nahání takovou hrůzu, vždyť k ní nic necítí a ze sportovního hlediska je lepší, že spolu už nechodí.

Fred jeho výraz studoval s takovou pečlivostí, jaká u dvojčat nebyla obvyklá.

„Co se děje, Harry?“

„Co? Ne, nic se neděje. Co by se mělo dít?“ reagoval trošku zmateně Harry.

„Jen že vypadáš nějak divně. Tak mě napadlo, jestli to, co říká Changová, nebude přeci jen pravda.“

„Co říká Cho?“

„No,“ zaváhal trošku Fred. „Roznáší po škole, že si jí na tom bále dělal nemravný návrhy, a když to odmítla, tak ses urazil a dal jí kopačky. Zaslechl jsem i něco o fackách, ale nevím kdo komu.“ Zakončil svou řeč Fred krče rameny.

Harry jen vyvalil oči a němě zíral.

„Jo, s Georgem jsme si mysleli, že to bude kec.“

„Jak to teda bylo?“ začal se zajímat zaníceně George, který právě dorazil s dvěma odrážeckými pálkami a jednu z nich podal bratrovi.

„Nemravný návrh skutečně padl, jen ne z mých úst a facky nepadly. Ale to, že jsem jí dal kopačky, je pravda.“  Podotkl mírně pobaveně Harry, který už se vzpamatoval z toho šoku, který mu způsobilo Fredovo prohlášení.

To už jim ale Alice pokynula, aby se připravili. Tak si Harry nasadil speciálně upravené brýle na famfrpál, malá pozornost od Ginny a Hermiony, popadl koště a počkal, až se zbylí členové týmu seřadí před ním.

Se zazněním svého jména vystřelil z tunelu jako dělová koule. Při obletu stadionu provedl několik otoček v ose letu a hladce přistál vpravo za Alicí, která si už podávala ruku s Rogerem Daviesem. Když uviděl pohled, jaký na něj upírá Cho, celkem se divil, že ještě pořád žije. Ta holka ho začala skutečně ze srdce nenávidět. Rozšiřování drbů, kterým stejně nikdo nevěřil, bylo to nejmenší, co od ní mohl čekat.

Hra začala celkem podle očekávání. Havraspár, který měl většinou v týmu nováčky z vyšších ročníků jako Anthonyho Goldsteina a Terryho Boota, neměl proti dobře sehraným nebelvírským šanci. První střela, která po deseti minutách hry prošla až k Ronovi, nebyla nijak prudká. Po půl hodině Nebelvír vedl 50:0 a po dvou úspěšných, byť ne obtížných zákrocích, se uklidnil a znatelně uvolnil i Ron u obručí a už neseděl na koštěti tak prkenně. Zlatonka se ne a ne objevit. Pro Harryho to bylo asi štěstí. První potlouk, který na něj mířil, ho skoro dostal. Moc se soustředil na let a pátrání po zlatonce, takže potlouku se vyhnul až na poslední chvíli tím, že strhl koště prudce k zemi a potlouk ho trefil pouze do vlajícího pláště. Po hodině hry skóre narostlo na 110:20 a Harrymu už byla docela dost zima, přece jenom byla půlka listopadu, tak se rozhodl zahřát Vronského fintou. Nasadil soustředěný výraz a vyrazil téměř kolmo k zemi. Neletěl tak rychle, jak by mohl, potřeboval, aby ho Cho doletěla. Povedlo se. Havraspárská chytačka ho následovala v těsném závěsu, ale když se Harry ohlédl, tak se vyděsil. V těsném závěsu za Cho letěla zlatonka, jako by chtěla být součástí toho vláčku (chytač, chytačka, zlatonka). Harry stočil svůj pohled zase zpátky k zemi, malinko upravil směr letu jako by skutečně pronásledoval zlatonku a začal zrychlovat. Cho za ním letěla, jak jí jen její Kometa 260 dovolila a těsně nad zemí se dostala vedle něj. V tom okamžiku Harry začal prudce brzdit, Cho ho předletěla a zlatonka, která jí ještě pořád pronásledovala, vletěla Harrymu sama do natažené ruky. Cho svůj brzdný manévr také úspěšně zvládla a s posměšným výrazem se otočila na Harryho. Nevěděla, že právě chytil zlatonku. Když ji spatřila v jeho ruce, tak jí úšklebek stekl po tváři jako rozteklá čokoláda, odcouvala těch pár stop k zemi, vztekle zahodila koště a utekla do šaten.

Následně se na něj sesypali jeho šťastní spoluhráči. Harry odevzdal zlatonku madam Hoochové a absolvoval čestné kolečko kolem stadionu, při kterém děkovali divákům za podporu. Po odeznění adrenalinového návalu, který mu způsobila Vronského finta a následné chycení zlatonky, se Harry cítil hrozně unaveně a začala mu být opět zima. I ostatní členové týmu se při čestném kolečku začali klepat zimou, tak to zbytečně neprotahovali a schovali se do tepla šatny, kde všichni spěchali do horké sprchy.

Na koleji je všichni přivítali bouřlivým potleskem a sklenkami s ohnivou whisky. Harry whisky odmítl, že by po zranění přece jenom ještě neměl pít, tak mu ostatní alespoň vnutili láhev s máslovým ležákem. Harry se po horké sprše cítil hrozně ospale, tak se s ležákem posadil do křesla u krbu a pozoroval ostatní, jak oslavují.

Musel na chvíli usnout, protože když otevřel oči, tak nad ním stála Alice.

„Měl bys jít spát, z toho křesla tě bude akorát bolet za krkem. Věř mi, mám to vyzkoušený.“  Usmála se, když viděla jeho zmatený výraz.

Harry se tedy zvedl, a aniž by komukoliv popřál dobrou noc, se vydal do pokoje. Cesta ho celkem probrala, tak si dokázal i svléknout oblečení a vzal si svoje tričko na spaní, které si bral, když byla zima. Bylo to jediné tričko, které měl ještě po Dudleym, a i když nebylo tak vytahané jako ty, které o prázdninách vyházel, stejně ho měl jako mini noční košili.

Vypadalo to, jako by s výhrou Nebelvíru přispěchala do skotských hor zima. Neděle byla chladná a zamračená, a když se Harry při příchodu do Velké síně podíval na zataženou oblohu na začarovaném stropu, otřásl se zimou a ještě víc se zabalil do pláště.

Od pondělka začali s Hermionou zase ráno cvičit, ale protože venku už bylo určitě pod nulou a na celých školních pozemcích byla jinovatka, tak místo běhání po školních pozemcích běhali do schodů a protahování si odbyli ve Vstupní síni.

Po úterní hodině přeměňování požádala profesorka McGonagallová Harryho, aby se ještě chvilku zdržel.

„Pane Pottre, nashromáždila jsem pro vás knihy, které byste si měl prostudovat, než se spolu pustíme do nacvičování samotné přeměny.“ Při těchto slovech mávla hůlkou a přivolala pět obrovských a tlustých knih a jednu menší knížečku.

Harry nasadil hodně utrápený a nešťastný pohled, tak profesorka pokračovala.

„Netvařte se tak nešťastně. Ty velké jsou encyklopedie všech tvorů žijících na této planetě. Na doporučení profesora Brumbála jsem přidala i tyto dvě, ve kterých jsou magické bytosti.“

„Ono se dá přeměnit i v magického tvora?“ přerušil profesorku Harry.

Profesorka na toto přerušení reagovala jen zúžením rtů do tenké linky, což u ní vždycky vyjadřovalo mírné rozhořčení.

„Jistě, že je to možné, ale je to o hodně náročnější než přeměna v nemagické tvory a musíte se zvlášť učit i jejich magické schopnosti. Teď zpátky k tomu, co jsem říkala, než jste mě přerušil. V těchto pěti encyklopediích si pečlivě vyberte tvora, ve kterého se chcete proměňovat. Vybírejte opravdu pečlivě, protože pokud jednou s nácvikem přeměny začnete, už se tento výběr prakticky nedá změnit. Až si vyberete, tak si pečlivě prostudujte tu menší knihu. Je v ní dost pečlivě, a myslím, že i srozumitelně, popsáno a vysvětleno, jak postupovat při přeměně. Poté budeme moci začít s částečnými přeměnami. Ale důrazně vás varuji, nezkoušejte to bez mé přítomnosti. Kdyby se vám něco nepodařilo, tak byste mohl zranit nejen sebe, ale i ostatní.“

„Děkuji, paní profesorko,“ rozloučil se Harry a odešel na další hodinu, kterou byla obrana proti černé magii.

Následující dva týdny se Harry točil ve víru - škola, úkoly, nácvik kouzel, které si v předcházejících týdnech vypsal. Neměl tolik času, kolik by si přál, když si ještě vybíral svoji zvěromágskou podobu a několik večerů strávil i ve společnosti Teodory Zeleňkové. Jeho vztah s Teou se ubíral úplně jinak než ten předchozí s Cho. S tou toho moc nenamluvili a spíš se věnovali jiným jazykovým činnostem. S Teou probírali rozdílné pohledy kouzelníků a mudlů na různé věci jako na mytologii, technické vymoženosti a vědu. Taky si vyprávěli pohádky a zkoumali, jestli by některé nemohly být skutečné příhody kouzelníků. Většinou se při tom procházeli po hradě nebo posedávali ve Velké síni nebo v některé nepoužívané učebně. Strávili spolu takhle po večeři dost času a Harry se v její společnosti nikdy nenudil, a pokud mohl soudit i ona se skvěle bavila. Ale ani když se ocitli sami, tak neprojevila žádný zájem o bližší kontakt a Harrymu zatím nijak nechyběl, přece jenom po posledních zkušenostech s Cho chtěl být opatrnější.

 Byl rád, že Alice zrušila famfrpálové tréninky. Další zápas je čekal až v březnu, a tak jejich kapitánka usoudila, že menší přerušení tréninků neuškodí, Harry si měl doléčit zranění, aby po vánocích mohl zase trénovat na sto procent.

Na vybírání své přeměny mu nezbývalo moc času, už prolistoval dvě encyklopedie s nekouzelnými zvířaty žijící v Evropě a Asii a žádné ho zatím neoslovilo.

Z netrpělivosti si spěšně prostudoval postup přeměny. Potvrdilo se to, co říkala profesorka McGonagallová. Bylo tam i vysvětleno, proč už vybraný tvor nejde změnit a proč je přeměna v magického tvora těžší. Harry to zatím nijak pečlivě nestudoval, jen si tím potvrdil, že to nebude nic jednoduchého a že si svoji přeměnu musí vybrat skutečně pečlivě.

V neděli večer to objevil z ničeho nic. Bylo už něco kolem jedenácté hodiny a klížily se mu oči. Byl asi v polovině předposlední encyklopedie s názvem Magické bytosti amerického kontinentu, otočil stránku a chvíli si myslel, že na ní někdo vylil lahvičku s černým inkoustem. Až když na ní pořádně zaostřil svoje unavené oči, poznal, co je na obrázku zobrazeno za bytost a najednou ucítil zvláštní pocit, jak se v něm zachvěla jeho magická síla. Nebyl si jistý, jestli ten záchvěv opravdu způsobila ona kresba nebo to byl důsledek jeho zranění. Nestalo se mu to v posledních týdnech poprvé. Jak mu říkala madam Pomfreyová, která ho v neděli po zápase nekompromisně nahnala na ošetřovnu, aby ho ještě jednou prohlédla.

„Jste skutečně v naprostém pořádku, alespoň po fyzické stránce. Po té magické stránce si tím nemůžu být tak docela jistá. Podle rychlosti, jakou jste se z toho zotavil, by vás to mělo dost magicky vyčerpat.“

Harry se při těchto jejích slovech dost vyděsil. Asi se jeho strach zrcadlil i v jeho očích, protože ho ošetřovatelka začala uklidňovat.

„Nemusíte mít obavy. Vyšetření ukázalo, že máte mnohem víc energie než jakýkoliv student, kterého jsem takto vyšetřovala a troufám si tvrdit, že i více než většina učitelů. Pokud jste nějakou energii ztratil, tak se vám brzo zase obnoví, proto možná v následujících týdnech ucítíte záchvěv vaší magie, určitě jste se s tím pocitem už někdy setkal.“

Založil si tedy stránku, na kterou pořád upřeně koukal a šel do ložnice. Ještě před spaním, jako vždycky, když během dne ucítil záchvěv své magie, provedl delší, ale účinnější meditaci pro uklidnění a urovnání proudění magie. Tato meditace vyžadovala posed v tureckém sedu, téměř naprosté ticho a dost soustředění. Byla velmi účinná, ale Harry na ní většinou neměl dost času, který vyžadovala, a proto používal o hodně kratší a méně účinnou verzi, která však pro jeho běžné potřeby byla zcela dostačující. Mohl při ní stát, sedět nebo i ležet a nemuselo být ani nijak zvlášť ticho. Harry navíc zjistil, že když při této meditaci usne, tak se cítí i mnohem odpočatěji.