Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


14. kapitola - Útok na Prasinky

19. 2. 2012

 

Harry stál v chodbě, která vedla od tanečního sálu k záchodům, tiskla se k němu černovlasá dívka, která mu právě svým prohlášením úplně vyrazila dech.

„ Ach, Harry. Chtěla bych si to s tebou užít tady a teď a chci, aby si počal naše první dítě.“

Harry nemohl uvěřit svým uším. Tato celkem krátká věta Harrymu zamotala hlavu tak, že nebyl schopen smysluplné odpovědi a v duchu děkoval Merlinovi, že se dneska neopil. To by totiž asi neodolal Cho, která si jeho mlčení vyložila jako souhlas a mezi polibky ho strkala na konec chodby, kde byly neoznačené dveře. Harry ani nijak netoužil zjistit, co za těmi dveřmi je, tak jen odstrčil Cho.

„Já s tebou ale nechci spát a už vůbec s tebou nechci mít dítě. Teď jsi jenom potvrdila správnost mého rozhodnutí se s tebou rozejít.“ Řekl tvrdě Harry.

Vytrhl se dívce z objetí a rychlou chůzí, při které si upravoval hábit, odkráčel chodbou do sálu, kde se nijak nerozhlížel a zamířil rovnou ven. Vyšel hlavními dveřmi a vyrazil bez přesného cíle do tmy. Měl ještě skoro hodinu čas, než se bude muset vrátit do školy nebo zpátky, protože je kočáry měly i odvést. Pokračoval temnou vesnicí a myšlenky se mu rozutekly na všechny strany. Pořád měl problém tomu uvěřit a přemýšlel, jestli mu to řekla jenom proto, že byla opilá, nebo byla opilá právě proto, aby mu to řekla. Ve výsledku to bylo jedno, alespoň se s ní rozešel. Nenapadal ho ovšem nikdo jiný, kdo by v Bradavicích mohl být jeho Pravou láskou. Než si však stihl projít všechny holky, které v Bradavicích znal, tak ho nohy zanesly na úpatí kopce k Bradavicím na okraji vesnice, kde momentálně stály kočáry s Testrály. K jednomu z nich přišel a začal ho hladit po čumáku.

Ani nevěděl, jak dlouho tam stál a hladil Testrála. Najednou se dali do pohybu a táhli kočáry před budovu, kde se konal výroční bál. Harry šel pomalu za nimi. Byl už skoro na náměstíčku, když uslyšel hlasité prásk a hned zatím druhé a třetí. Najednou před ním stálo šest postav zahalených v černých pláštích s kápěmi přes hlavu a s maskami na obličeji. Harry je poznal, byli to Smrtijedi, služebníci Lorda Voldemorta. Harry okamžitě vytáhl hůlku z pouzdra na levém předloktí a připravil se k boji proti přesile. Zvuky přemístění ale upoutaly pozornost i ostatních účastníků bálu a ti se začali hrnout ven. Mnozí se při pohledu na zahalené osoby vylekali a dali se na útěk, ale dost jich zůstalo a s napřaženými hůlkami hleděli, jak stojí Harry proti šesti Smrtijedům. Byli mezi nimi všichni členové učitelského sboru, které na bálu viděl, všichni kromě Brumbála a Moodyho. Zůstali i mnozí studenti, mezi nimi poznal Hermionu, Rona, Deana, členy svého famfrpálového týmu, ale byli tam i zástupci ostatních kolejí. Všichni stáli s připravenými hůlkami a čekali, co se stane, jestli se Smrtijedi přemístí pryč nebo jestli se pustí do boje s přesilou. Smrtijedi se rozhodli pro boj. Mdloby na tebe vykřikl jeden ze zakuklenců a namířil hůlkou na Harryho. Ten byl ovšem připraven a ještě dřív než Smrtijed dořekl zaklínadlo, vyslal své Protego. Kletba se odrazila od Harryho štítu a zamířila zpět na Smrtijeda. To byl signál pro ostatní a téměř všichni, kteří stáli v první řadě, vyslali svoje kouzla zároveň. Smrtijedi byli ale dobří, téměř všechny kletby odrazili nebo se jim vyhnuli. K zemi padl jen jeden, který stál uprostřed, tak neměl kam pořádně uhnout. Smrtijedi pod náporem kouzel začali ustupovat k druhé straně náměstíčka a měli co dělat, aby se ubránili obrovskému náporu, který učitelé s některými studenty vytvářeli. Harry se k nim chtěl připojit, ale za paži ho pevně uchopila čísi ruka. Ta ruka byla Brumbálova, kterého Harry do této chvíle venku neviděl.

„Harry, musíš zůstat tady v bezpečí, oni jdou po tobě.“  Řekl nezvykle tvrdě Brumbál a mávnutím hůlku jakoby mimochodem odrazil zbloudilý paprsek kletby.

„Ale, já.“ Chtěl protestovat Harry, ale Brumbál jen zakroutil hlavou.

V tom najednou vybuchla budova po jejich levé straně a bitvu začali osvětlovat plameny. Brumbál se beze slova vydal k té budově, jen mu ještě gestem přikázal zůstat na místě. Harry se otočil k místu, kde ležel zatím jediný smrtijed, kterého viděl padnout, ale u něj už klečel Pošuk Moody. Znovu se otáčel k probíhající bitvě, když ho upoutal pohyb mezi budovami směrem k Bradavicím. Bez rozmyšlení se tam vydal. Postupoval pomalu skryt ve stínech domů. Tak došel až na konec vesnice, na úpatí kopce. Rozhlížel se po stráni, když v tom za sebou uslyšel zašramocení, bleskově se otočil a ve světle plamenů, které dosáhlo až sem, uviděl další postavu. Bylo jasné, že nepatří mezi Smrtijedy, alespoň určitě nepatřil mezi ty, které už viděl. Tento muž neměl masku ani černý plášť s kápí, ale otrhané a špinavé oblečení.

„Ale, ale slavný Harry Potter. Můj pán mi odpustí, když mu tě předám právě já.“ Promluvil muž unaveným hlasem.

Harryho ovšem zamrazilo. Ten hlas poznal, konec konců ho slýchával téměř celý minulý školní rok, a když muž udělal ještě několik kroků směrem k němu, tak ho poznal i po vzhledu. Byl sice zarostlejší a jeho kozí bradka nebyla zdaleka tak upravená jako před několika měsíci, když ho viděl naposled, ale byl to bez pochyby on, Igor Karkarov.

„Skutečně myslíš, že ti Voldemort odpustí, že jsi prásknul všechny, které jsi mohl a poslal je do Azkabanu? Nebo že tě ochrání před těmi, kteří se i přes tvoje udaní vězení vyhnuli?“ Zeptal se Harry hlasem, který zněl klidněji a sebevědoměji, než se on sám cítil.

„Ty ani nevíš, jakou máš pro něj cenu zvláště potom, co jsi mu v létě utekl.“ Vyprskl jedovatě Karkarov.

Harry skutečně nevěděl, jakou může mít pro Voldemorta cenu, ale byl přesvědčený, že to vědět nepotřebuje, protože se k němu nikdy nechce dostat, aby se o tom mohl zjistit na vlastní kůži. Expelliarmus vykřikl Karkarov. Protego reagoval Harry okamžitě, a tak mu hůlka zůstala v ruce.

Igor zkřivil tvář do nepěkného šklebu a znovu švihl hůlkou. Poslal na Harryho neverbální kouzlo. To Harry poznal, ale nemohl poznat, co za kouzlo to je, tak mu radši uskočil a poslal na nepřítele Impedimenta. Ten mávl hůlkou podobně jako Brumbál a paprsek prostě zmizel. To se taky musím naučit, pomyslel si Harry. Víc nad tím ale přemýšlet nemohl, protože na něj letělo další neverbální kouzlo. Harrymu se nechtělo pořád uhýbat, protože tím ztrácel potřebnou přesnost při protiútoku, ale zase si nebyl jistý, jestli obyčejné Protego kletbu odrazí. To, že odrazí většinu kouzel, neznamená, že všechny a jen Merlin ví, čeho je Karkarov schopen. Než si to všechno stačil rozmyslet, nezbývalo mu než uhnout, stihl to jen tak tak. Zamumlal několik jadrných poznámek na svojí adresu, jak při tom pohyboval hůlkou, když chtěl Igora co nejlépe zaměřit, tak to vypadalo, jako kdyby vysílal nějaké kouzlo, alespoň Karkarov si to myslel, a tak před sebe postavil štít. Když Igorovi došlo, co se to vlastně stalo, tak zrudnul vzteky, povolily mu nervy a chystal se na Harryho poslat další nehezkou kletbu. Harrymu ale došlo, co se stalo o nepatrnou chvilku dřív. Everte stativ, vykřikl Harry ve stejnou chvíli, co Karkarov spustil svůj štít. Kouzlo ho zasáhlo do levého ramene ve stejnou chvíli, co dokončil pohyb hůlkou a zaklínadlo Crucio, to směřovalo někam k nebi, zatím co Karkarov předvedl několik vzdušných přemetů. Tvrdě dopadl na kamenitou zem u ohrady. Harry se opatrně vydal k němu, Karkarov na zemi nejevil žádné známky života. Harry došel až na vzdálenost několika metrů, když na něj Karkarov, stále ležící na zemi, namířil hůlku. Confringo, spíše vyhekl, než vykřikl Igor. Harry s něčím takovým počítal, tak zcela reflexivně vykřikl protegoomnes*, od kterého se výbušná kletba odrazila zpět na Karkarova. Toho sice nezasáhla, ale zaryla se do země kousíček od něj. Následný výbuch byl tak mohutný, že náraz kamení a hlíny, do Harryho štítu, ho odhodil několik metrů dozadu a svůj bezmotorový let zakončil bolestným dopadem na kamenitou zem a úderem do hlavy. Ještě namáhavě zvedl hlavu a podíval se do míst, kde stál, ale nic nebo spíš nikoho tam neviděl, pak se mu zatmělo před očima a on ztratil vědomí.

Probral ho pocit, že ho někdo pozoruje. Sice necítil bezprostřední nebezpečí, vlastně necítil nic než ukrutnou bolest hlavy, přesto bolestně nadzdvihl oční víčka a pokoušel se zaostřit na postavu, která mu stála za hlavou a shlížela na něj. Trošku ho uklidnilo, že na sobě neměla černý plášť a kápy. Měla žluté šaty s černým lemováním a světlé dlouhé vlasy, které ji halily tvář. Jak stála nad ním a nad hlavami jí svítil měsíc, jehož svit se jí odrážel od vlasů, vypadala skutečně kouzelně.

„Ty žiješ?“ Zeptala se neznámá dívka tónem, který zněl, jako by tím byla zklamaná.

„Ano“ pokusil se promluvit Harry, ale nebyl si jistý, jestli mu dívka rozuměla.

Nejspíš ano, protože se dost ostře ohradila. „Tak mi nekoukej pod sukni.“

Harry se cítil dotčen tímto obviněním, protože byl rád, že udržel oči otevřené a dívat se jí pod sukni ho ani nenapadlo. Ten nápad mu vnukla dívka tím, že se o tom zmínila, ale odolal. Radši zavřel oči, doufajíc, že tím zmírní bolest hlavy a ztěžka ze sebe vypravil.

„Nemůžu se hýbat.“

Dívka si opovržlivě odfrkala, ale sklonila se nad ním a začala ho popleskávat po tvářích. “Prober se, teď nesmíš usnout.“

„Já nespím.“

Zahučel Harry. Tak špatný nápad to není, pomyslel si, ale to už ho dívka spíš profackovala, tak namáhavě otevřel oči. Dívka se nad ním skláněla a Harry si všiml, že je docela hezká a trochu povědomá, ale nevěděl, jak se jmenuje, ani ze kterého je ročníku, ani ke které koleji patří. Vlastně si momentálně nebyl jistý, ani kolikátého je nebo jak se jmenuje.

„Jestli znovu zavřeš oči, tak ti ukroutím nos.“ Vyhrožovala mu dívka o dost milejším hlasem, než když se ho ptala, jestli je naživu.

Harry přemýšlel, jestli se mu to v hlavě nějak nepomíchalo tím nárazem, ale když se na to pokoušel přijít, tak ho hlava rozbolela ještě víc a tak to radši odložil na později.

Najednou se vedle nich objevily další postavy. U nohou mu stála ta s půlměsíčkovými brýlemi a dlouhým stříbrným plnovousem, která takhle ve světle měsíce vypadala, jako by kolem sebe měla nějakou stříbřitou auru. Vedle obličeje neznámé dívky se objevil obličej známé dívky a po své levé ruce uslyšel hlas madam Pomfreyové.

„Vypadá to na silný otřes mozku a možná na pohmoždění páteře. Můžete hýbat nohama a rukama, pane Pottre?“

Harry se o to namáhavě pokusil. Nadzvednout levou ruku šlo, s pravou měl větší problém a nechal toho, když ucítil prudkou bolest v rameni a předloktí. Nohama pohnul jen nepatrně, ale pohnul.

„Dobrá to stačí“, přerušila ho madam Pomfreyová. „Takže přerušenou míchu nemáte, ale pohmožděnou páteř nejspíše ano, taky máte nejspíš zlomenou pravou ruku a to hned na několika místech, tak se ani nepokoušejte hýbat.“

To Harryho skutečně ani nenapadlo, jen to, že pohnul rukama a nohama o několik centimetrů, ho stálo velké množství energie a už zase se mu chtělo strašně spát. Madam Pomfreyová nad ním začala provádět nějaká složitě vypadající diagnostická kouzla, pak mávla hůlkou a tím vyčarovala něco, co se velmi podobalo mudlovskému límci na krční páteř. Vyčarovala to Harrymu rovnou na krk. Nakonec si přivolala léčitelskou tašku s lektvary.

„Tohle do něj nalijte, slečno Grangerová, musí to bezpodmínečně vypít.“

Teprve teď Harrymu došlo, čí je ten známý obličej. Patří jeho nejlepší kamarádce Hermioně Grangerové. Když mu to došlo, najednou se cítil bezpečněji a klidněji, takže vypil i tři lahvičky nechutného lektvaru, ono mu ani nic jiného nezbývalo, když se mohl sotva pohnout. Brumbál mezitím vyčaroval nosítka a teď na ně Harryho opatrně přemístil nadnášecím kouzlem.

Cestou na hrad Harryho hlava tak strašně nebolela, ale jak se vznášel ve vzduchu, tak se mu dělala špatně, nepomáhaly tomu ani postavy, které se kolem něj míhaly. Taky ho vyděsilo, že kromě očí nemůže ničím jiným pohnout a i když cítil velikou únavu, tak se mu nechtělo spát. Jeho vyděšený výraz upoutal pozornost hnědovlásky, která šla vedle něj.

„To bude v pořádku Harry, neboj se, madam Pomfreyová tě dá do pořádku, hlavně se moc nehýbej, ať si to ještě nezhoršíš.“ Snažila se ho uklidnit hnědovláska.

„On se teď ani pohnout nemůže.“ Ozvala se ošetřovatelka, která šla na druhé straně nosítek a mávala nad ním hůlkou.

„Cože,“ vyhrkla vyděšeně Hermiona, “vždyť se ještě před okamžikem hýbal.“ Pokračovala neméně vyděšeným hlasem.

„Mezi těmi lektvary, které jste mu dala, byl i paralyzující lektvar. Většinou je dávám lidem po otřesu mozku na zvracení, a jestli má něco s páteří, tak by si mohl při dávení vážně ublížit a musím ho nechat při vědomý, dokud nezjistím rozsah poškození mozku, a na to sebou bohužel nemám vybavení, přece jenom jsem šla na bál.“

Nezvykle se rozpovídala ošetřovatelka a omluvně se usmála na Harryho, a když domluvila tak nad ním zase začala mávat hůlkou.

„Ale paralyzující lektvar působí jen na příčně pruhované svalstvo, co když se začne dávit a udusí se?“ Strachovala se pořád Hermiona.

„Proto jsem mu okamžitě kouzlem vyprázdnila žaludek a teď neustále kontroluji jeho dýchací systém.“

To konečně Hermionu trošku uklidnilo, a tak jen na Harryho dál mluvila. Chtěla ho i chytnout za ruku, ale to jí madam Pomfreyová zakázala.

Když dorazili na ošetřovnu, tak ho napřed opatrně přesunuli na postel, a pak ošetřovatelka všechny nemilosrdně vyhodila s tím, že potřebuje na práci klid. Napřed nechala zmizet Harryho hábit, tričko a boty i s ponožkami, takže mu zůstaly jen trenýrky. Pak si ze skladu přivolala velice zvláštní polokouli a nasadila ji Harrymu na hlavu, čímž mu zakryla výhled, a tak neviděl, co ještě s ním dělala. Nakonec Harry slyšel, jak si hlasitě oddechla a sundala mu tu polokouli z hlavy.

„Měl jste celkem štěstí, naprasklou lebku jsem vám již napravila a mozek nemáte nijak poškozen, stejně jako zlomenou klíční kost a vykloubený loket. Zlomenina kosti pažní bohužel zatím kouzlem opravit nejde, protože je s kontrakcí a to se musí napravovat pomalu, než vám ji budu moc zahojit. Taky máte pohmožděných několik obratlů, ale žádný nemáte poškozený. Teď dostanete ještě pár lektvarů a budete spát.“

Harry proslov svojí ošetřovatelky poslouchal, ale jediné, co z toho pochopil, bylo, že bude v pořádku a že teď bude konečně spát. Harrymu se sice tahle jednosměrná komunikace moc nelíbila, stejně jako to, že se pořád nemůže pohnout, ale teď chtěl hlavně spát.

Když se probudil, tak na ošetřovně bylo už spoustu světla, jak do oken svítilo sluníčko. Muselo být něco kolem poledne. To taky dokládalo to, že měl pořádný hlad a sucho v ústech, ale pořád se nemohl pohnout, na druhou stranu ho ale nic nebolelo. Během několika minut se v jeho zorném poli objevila madam Pomfreyová, několikrát mávla hůlkou a Harryho přešel pocit hladu, sucho v puse měl ale pořád.

„Teď vám dám ještě lektvar proti bolesti a otoku, krční límec vám zatím nechám, ale paralytický lektvar vám už dávat nebudu, pokud mi slíbíte, že se za žádnou cenu nepokusíte vstát a vůbec se budete hýbat co nejméně. Po snídani se tu na vás byli podívat spolužáci a ředitel by s vámi chtěl taky mluvit, až vyprchá paralýza, tak přijde.“ Zakončila svojí zprávu ošetřovatelka a odešla do své kanceláře.

Harrymu tahle jednosměrná konverzace lezla na nervy čím dál tím víc a pocit, že se ještě pořád nemůže pohnout, ho deprimoval. Nezbývalo mu nic jiného než přemýšlet, co se všechno včera odehrálo. Cítil zvláštní pocit volnosti, že už nemá na krku Cho. Sice se trošku obával toho, že když je teď na ošetřovně a nemůže se hnout, že sem za ním přijde a bude se pokoušet ten včerejšek nějak urovnat. Byl odhodlán to nedopustit, ale radši by se tomu úplně vyhnul. Taky ho napadlo, jak dopadl Karkarov. Došlo mu, že to nejspíš nepřežil, když on sám dopadl takhle a to stál dál a měl před sebou štít. Když si to uvědomil, tak ho napadla děsivá myšlenka, že ho budou soudit za vraždu. Trošku ho uklidnil fakt, že Priori incantatem odhalí, že poslední co vykouzlil, byl štít, který kletbu odrazil. Při těchto myšlenkách, ho vyrušil Brumbál.

„Dobré odpoledne Harry“, oslovil ho ředitel a usmál se na něj.

Harry se pokusil automaticky taky pozdravit, alespoň úsměvem a docela ho překvapilo, že skutečně pohnul obličejovými svaly, tak se pokusil promluvit. Vydal však ze sebe pouze jakýsi chrčivý zvuk. Brumbál mu podal sklenici s brčkem. Harry si připadal celkem trapně, že se o něj stará zrovna profesor Brumbál, ale za vodu byl skutečně vděčný, tak se napil a vděčně se na něj usmál.

„Harry, vím, že jsi určitě ještě unavený, ale potřebujeme vědět, co se v Prasinkách stalo, obzvlášť jestli jsi nepoznal toho, kdo tě napadl, když mi jsme ostatní Smrtijedy tlačili. Těm se bohužel podařilo uniknout po tom výbuchu, zadrželi jsme pouze dva z nich.“

Harry chvíli přemýšlel, proč se ho Brumbál ptal, jestli toho dotyčného nepoznal.

„Poznal jsem ho. Copak se mu podařilo uniknout?“ zeptal se trošku zmateně Harry.

„Ne, uniknout se mu skutečně nepovedlo, ale po té výbušné kletbě toho z něj moc nezbylo. Teď jsou jeho ostatky na forenzním oddělení bystrozorů, ale to bude trvat možná až několik dní než ho identifikují.“

„Aha.“ Hlesl Harry. „Byl to Igor Karkarov. Chtěl mě chytit a předat Voldemortovi, ale pak poněkud zpanikařil.“

„Tak Karkarov,“ pokýval hlavou Brumbál a už se otočil a chtěl odejít, ale Harry měl ještě jednu otázku.

„Pane?“

„Ano, Harry,“ otočil se profesor zpátky.

„Nepokusí se mě obžalovat?“ zeptal se trošku nejistě Harry.

„Jak tě tohle u Merlina napadlo Harry? Samozřejmě že ne, už je to uzavřeno jako nutná sebeobrana. Bystrozoři přezkoumali tvoji hůlku a to jim stačilo.“

„A kde je moje hůlka teď?“ zeptal se ještě Harry už poněkud klidněji.

„Máš ji v nočním stolku.“ Usmál se Brumbál a klidným krokem vyšel z ošetřovny ven.

Harry už o hodně klidnější pomalu změnil polohu. Trošku ho mátlo, že necítí výčitky svědomí, že sice v sebeobraně ale přesto zabil člověka. Z těchto myšlenek ho pro změnu vytrhla Hermiona, Ron a Ginny, kteří ho přišli navštívit.

„Jak se cítíš, Harry? Madam Pomfreyová říkala, že touhle dobou bys mohl už mluvit.“ Řekl vesele Ron a vysloužil si tím zamračený pohled od obou děvčat.

Harry se ale taky usmál a všechny je s úsměvem pozdravil. Byl opravdu rád, že za ním přišli. Během jejich návštěvy jim vypověděl všechno, co se stalo v Prasinkách, jen vynechal, proč se rozešel s Cho. Řekl prostě jen, že se rozešli. Když se Ginny chtěla zeptat, proč se rozešli, tak Harry jen řekl, že už to chtěl udělat dlouho a na bále se naskytla vhodná příležitost. Ron se sice ptal jaká, ale to Harry rychle změnil téma a zeptal se, jestli náhodou neví, kdo jsou ti dva zadržení Smrtijedi.

„To nevíme,“ odpověděla Hermiona, která pochopila, že na to nechce odpovídat, „jen jsem zaslechla Moodyho, jak říká, že to jsou nějací nováčci.“

„Nováčci?“ divil se Harry. „To se mi moc nezdálo podle toho, jak se bránili obrovské přesile.“

„Jo bránili se opravdu dobře. Právě proto si Moody myslí, že to byli nováčci. Starší Smrtijedi se proti běžným kletbám, co používali studenti, moc bránit neumí, protože spoléhají hlavně na černou magie a v ní moc štítů není, používají především útočnou černou magii.“ Chytil se nového tématu Ron.

Na to Harry jen pokrčil rameny. „Je pravda, že ani Karkarov se moc bránit neuměl, ale nevím, co na mě posílal za kouzla, proto jsem jim radši uhýbal.“

Dál v rozhovoru pokračovat nemohli, protože madam Pomfreyová návštěvníky nekompromisně vyhodila a do Harryho nalila lektvar na spaní.

Další den se probudil o poznání dříve. Pomalu se natáhl na noční stolek pro brýle. Včera si je ani nenasazoval, ale dneska se mu už nechtělo vidět jen rozmazané siluety. Slyšel, jak se profesor Brumbál ptá madam Pomfreyové.

„Jak je Harry na tom? Jeho zranění mi připadalo jako hodně vážné. Kdy myslíte, že se bude moct vrátit do školy?“ Gestem nedovolil ošetřovatelce žádné námitky a pokračoval. „Vím, že byste si ho tu nechala nejraději napořád, ale Harry nikdy nebyl na ošetřovně rád a i já bych ho rád viděl co nejdříve mimo ošetřovnu.“

„No nevím jak přesně je to možné, ale Harry má velmi silnou magickou regenerační schopnost. Většina kouzelníků by se z takových zranění léčila přinejlepším týden. Harry bude v pořádku nejspíš už zítra, ale chtěla bych si ho tu nechat alespoň do středy.“

„Dobré ráno pane Pottre,“ pozdravila ho ošetřovatelka, která se objevila hned jak Brumbál odešel. „Podíváme se, jestli už mohu zahojit tu vaši zlomenou ruku.“

Tu měl Harry od začátku svého pobytu na ošetřovně natáhnutou mimo postel a měl jí zafixovanou pod mírným tahem, aby se mu srovnala pažní kost. Pomfreyová jen několikrát mávla hůlkou, pak se spokojeně usmála.

„Hojíte se opravdu dobře, pane Pottre, jestli to takhle půjde dál, tak bych vás mohla ve středu večer pustit.“

V pondělí měl Harry malou premiéru v podobě ovesné kaše k snídani. V neděli mu ošetřovatelka přemisťovala živiny rovnou do žaludku, díky tomu Harry necítil hlad, ale bylo to poněkud zvláštní a normálnímu jídlu se to nemohlo vyrovnat. Jeho malou oslavu ovšem narušila Cho, která přišla několik minut po snídani.

„Ahoj, Harry, jak ti je?“

„Ahoj, Cho, neměla bys být na vyučování?“ odpověděl Harry otázkou.

„Ne, v pondělí mám dopoledne volno, tak jsem si řekla, že ti budu dělat společnost, když máš kamarády na vyučování.“

„Hm, to je od tebe hezké, ale já o tvojí společnost nijak zvlášť nestojím.“ Mračil se Harry.

„Tušila jsem to, ale chtěla bych ti vysvětlit, co se na tom bále stalo. Já, byla jsem dost opilá, když jsem to řekla a nemyslela jsem to tak docela vážně a rozhodně ne doslovně.“

„To je sice možné, ale cokoliv mezi námi bylo, tak to skončilo, dřív než na tom bále. Rozhodně s tebou už nechci nic mít. Promiň.“ Dořekl Harry dost příkře.

Cho na něj jen smutně koukala a přemýšlela, jak ho přesvědčit, ale Harry tušil, že má něco takového v plánu, a tak jí přerušil.

„Nijak mě nepřesvědčíš, abych změnil názor. Chtěl jsem se s tebou rozejít už několik dní, možná týdnů. Teď prosím odejdi, a jestli tě můžu požádat, tak už sem za mnou nechoď.“

Během polední pauzy, zrovna když do sebe Harry se značnou námahou dostával bramborovou kaši a sekanou, kterou měl k obědu, za ním přišla Hermiona a Ron.

„Přinesla jsem ti nějaké učebnice a knížky, které máš rozečtené. Večer ti ještě přinesu seznam úkolů.“

„U Merlina, Hermiono, na co mu bude seznam úkolů, když nemůže psát? Měl by spát nebo alespoň odpočívat a ne se učit, vždyť měl těžký otřes mozku.“ Domlouval své kamarádce Ron poněkud hlasitěji.

„Tišeji, Rone, nebo vás Pomfreyová vyhodí. Je fakt, že zatím nemůžu psát, ale ty úkoly mi, Hermiono prosím přines, alespoň si budu moc vyhledat potřebné informace a až mi Pomfreyová sundá dlahu z pravé ruky, tak se snad konečně normálně najím a napíšu i nějaké úkoly.“ Usmál se Harry.

„Nechceš nakrmit?“ Zeptal se pobaveně Ron, protože se Harry pořád pokoušel najíst, ale levou rukou mu to opravdu nešlo.

Teď se na Rona zamračil, ale ten se rozesmál, za chvilku se k němu připojila Hermiona a nakonec se usmál i Harry.

Hermiona mu skutečně před večeří přinesla úkoly, ale přišla sama. Ron byl na tréninku stejně jako Ginny.

„Hermiono, nevíš náhodou, kdo byla ta holka, která u mě byla jako první? Chtěl bych jí poděkovat.“ Zeptal se s kamennou tváří Harry, ale přesto měl dojem, že Hermiona pochopila, o co mu skutečně jde.

„Vím. Je v sedmáku v Mrzimoru, myslím, že se jmenuje Teodora Zeleňková.“ Odpověděla Hermiona s vševědoucím úsměvem ve tváři.

Harry se pod tím pohledem malinko začervenal, ale nic radši neříkal. Do večeře si ještě povídaly, ale o Tee se už nikdo nezmínil.

Ošetřovatelka mu ještě před jídlem sundala dlahu a kouzlem zhojila zlomenou kost, tak se mu večeře jedla o hodně líp než snídaně a oběd. Po jídle se Harry pustil do úkolů, ale Pomfreyová mu to brzo zakázala, zhasla mu a přikázala, ať jde spát nebo do něj nalije uspávací lektvar.

Úterý proběhlo už celkem v klidu. Harry si dodělal všechny úkoly a prostudoval si látku, kterou probírali na hodinách, na kterých nebyl. Po obědě mu sice Pomfreyová nařídila spánek a když nemohl usnout, tak do něj nalila malou dávku uspávacího lektvaru.

Probudil se dost pozdě po obědě a zjistil, že u něj sedí jeho přátelé, tak si s nimi povídal až do večeře. Pak jsi zase dělal úkoly a musel jít brzo spát.

Středa probíhala naprosto stejně, jen se Pomfreyová nakonec dala přesvědčit a skutečně ho po večeři propustila z ošetřovny, musel ale slíbit, že se další večer na ošetřovně zastaví na další vyšetření, a když ho bude cokoliv bolet, tak přijde dřív, a taky se nebude vůbec namáhat.

*toto štítové kouzlo by mělo odrazit většinu kouzel jako běžné Protego a zároveň i pevné předměty, u některých odražených kouzel je možné, že odrazem získají větší sílu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

14. kpt.

sisi,26. 6. 2015 22:26

co je toto za povídku? Teď už je rozhodně po jakkoliv prodloužené večerce, mě se oči zavírají a všechno v těle naříká, ale nemohu přestat číst. JE tu nějaké kouzlo které zabraňuje odkládání četby a nutí se soustředit na text? Permanento libera? :oDD

:-)

Deli,24. 2. 2012 0:18

Pekna kapitola. Souboj byl zajimavy a zotavovani mi neprislo zdlouhave.
Tesim se na dalsi kapitolu :-)

:-)

Mája,20. 2. 2012 13:07

Pěkná bitva, zajímavý souboj s Karkarovem. Cho už máme díky bohu z krku. Nový objev na obzoru...
Jen malá výtka. To zotavování bylo na mě příliš zdlouhavé, zbytečně moc rozepsané a tím pádem dost nudné...
Jinak jsem si opět kapitolku docela užila. Díky :-)

Re: :-)

Solzo,20. 2. 2012 13:12

Uznávám že to zotavování asi bylo delší než by byla záhodno, ale potřeboval jsem to trošku natáhnout, aby zase někdo neříkal že to bylo krátký :-)